(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
2. prvek:1 Základní cvičení2 (kapitoly 10–17)
Jan Kassián používá název „tělesná cvičení“ a zmiňuje například půst, setrvávání v cele, dlouhá čtení z Písma nebo dlouhé modlitby. Praktikováním těchto prostředků duchovního života šije osvojujeme a tento proces směřuje k dosažení pracovního cíle (ř. skopos, viz výše), kterým je čistota srdce. Toto osvojení si prostředků tvoří pak spolu s čistotou srdce základ pro formování ctností. (Tato základní cvičení můžeme bez škody pro duchovní život na čas vynechat, mají relativní hodnotu, ale nelze se vzdát cvičení ctností, především „Boží výzbroje“ víry, naděje a lásky).3 V kapitolách naší řehole, které následují, se zmiňuje několik takových cvičení: setrvávání v cele, modlitba, bdění a rozjímání Písma (kap. 10), recitace žalmů (kap. 11), půst (kap. 16) a abstinence od masa (kap. 17). Ale můžeme z tohoto hlediska nahlédnout i kapitoly 12 až 15: znamenají základní cvičení co do komunitního života (společenství majetku, ranní eucharistie, setkávání společenství v neděle či svátky).
Lze také říci, že těmito kapitolami pokračuje výčet základního vybavení komunity: pokyny pro uspořádání dne (14), týdne (15) a roku (16–17). A že struktura komunity (jako ní byla řeč dříve) se vyhraňuje ještě společenstvím majetku (12) a zbudováním oratoria (14).
Zůstávat v cele (kap. 10–11)
Důležité slovo tu je zůstat. Umění zůstat představuje základní cvičení poustevníka. Takto si svou celu přisvojujeme, zniterňujeme (nejenom ji máme). To má dvě stránky: pasivní a aktivní. Ta pasívní se těsně pojí k cele coby příbytku a znamená nechat na sebe celu působit, a proto zůstávat v ní nebo se zdržovat v její blízkosti. Už jsme o tom mluvili: cela je ke mně pohostinná ještě dřív, než já jsem pohostinný. V ní mě přijímá Bůh. Je třeba přijmout toto dobrodiní – tím, že v cele zůstávám.
Pokud jde o onu aktivní stránku, je zajímavé, že zůstávání v cele je v řeholi uváděno paralelně oproti jiným činnostem: „není-li (bratr) oprávněně jinak zaměstnán“. Latinské sloveso occupare znamená „být obsazen“, být zaujat, zaměstnán – něčím. Vlastně to znamená soustředění se. Na jiném místě ještě v Řeholi stojí: „aby vás ďábel našel vždy zaměstnané“. Zůstávat v cele a nebo dělat jinou oprávněnou činnost stojí proti sobě v rozporu jen zdánlivě. Co do podstaty má jít o totéž: naše řehole nás pobízí, abychom každou činnost prožívali jako „svou celu“. Mám do ní vstoupit jako host, přebývat v ní, zakusit v ní přijetí ze strany Boží. A „zůstávat v cele“ znamená zaměstnávat své nitro, cvičit se v soustředění. V kapitole 20 je takovým zaměstnáním výslovně práce: „Dělejte nějakou práci, aby vás ďábel našel vždy zaměstnané.“ Opakem „zůstávání v cele“ tedy není jiná činnost někde venku, ale zahálka, nečinnost, vnitřní nezaujatost pro něco. Kdežto zůstáváním v cele se přetváří naše nitro.
Zůstávání v cele je proces, jehož podstatou je: stát se „nahým“ pro Boha (ztrácím sociální kontrolu; to, co si druzí o mně představují, co ode mě očekávají; ztrácím typus, identitu, kterou dostávám od druhých). Je to temný a bolestný proces, vyprázdnění mého domu. Těsnost cely, která mě má přetvořit a usebrat, mi snadno nahání strach. Jediným lékem na to je – stálé úsilí zůstat prostý, naučit se uklidňovat vnitřního člověka, zvládat bouře myšlenek. Přetvoření mého nitra prostřednictvím vytrvalého úsilí o to „být zaměstnán“ vede k čistotě srdce. Přetvořené nitro musí být očištěno rozlišováním, které pozná a vyhmátne, co v nás opravdu vede k životu.
„Tak by si měl člověk obstarávat obživu po způsobu apoštolů a jako obratný rybář pozorně a bez hnutí chytat v tiché hloubi svého klidného srdce hejna proplouvajících myšlenek. Jako z převislé skály pátravě hledět do hloubi a bystrým rozlišováním posoudit, které z nich k sobě má udicí přitáhnout a naopak kterými má jako špatnými a škodlivými rybami pohrdnout a odmítat je.“4
Zůstávání v cele tak uschopňuje k poznání hnutí v našem srdci a k rozhodování se pro to, co je k naší spáse. Tak se přebývání v cele stává zůstáváním v Mesiáši a tím se naplňuje smysl každé formy zasvěceného života (srov. exordium).
Rozjímání o zákonu Páně, modlitba a bdění (kap. 10)
Obsahem zůstávání v cele je: „dnem i nocí rozjímat o zákoně (Páně) (Ž 1,2) a bdít na modlitbách“. S tímto citátem se spojuje lectio divina, klasická četba Písma spojená s modlitbou. Obvykle se člení na čtyři kroky: čtení (lectio), rozjímání (meditatio), modlitbu (oratio; nosná je tu touha), nazírání (contemplatio; prakticky se prolíná s předchozí). Přitom dva první kroky jsou „cvičením“, další dva jsou Božím darem, výzbrojí, my je můžeme jen přijmout.
Písmo je také cosi jako cela, můžeme do něho vstoupit a zůstávat v něm. Zároveň je to cesta, objevování a prostor, v němž se uskutečňuje proces našeho přetváření. Když sytíme svého ducha slovem Písma, veškeré úsilí naší vůle se zaměří na Boha (vůle jako „sídlo“ lásky nás „táhne“ za předmětem naší touhy). A tak v nás vytryskne pramen živé vody.
Četba Písma, modlitba, bdění a recitace žalmů však nejen tvoří obsah toho, co v cele děláme, ale ony také naši celu utvářejí, formují ji.
Písmo bylo čteno nahlas, a to i soukromě v cele. Na takové četbě se podílí náš dech, hlas, sluch, a tak mohou slova, věty a způsob mluvy pronikat do našeho těla, naší afektivity, vzpomínek, rozumu a vůle. Již židé se učili recitovat tóru nazpamět, aby jí mohli být více proniknuti. Otcové pouště usilovali: „horlivě se oddat svatému čtení, až ustavičné rozjímání pronikne ducha a přetvoří ho podle sebe“.5 Účelem četby Písma je přetvoření našeho nitra. Náš duch musí být naplněn Písmem, pak je s to přijímat Boha.
„Proto si musíme texty Písma svatého vrýt přesně do paměti a ustavičně si je v duchu procházet; neboť tato nepřetržitost meditace nám přinese dvojí ovoce. Prvním je, že duch zaměřený svou pozorností na čtení a osvojení textů nemůže být zajat špatnými myšlenkami. Druhým je, že to, co jsme si často opakovali, abychom si to vštípili do paměti, co jsme ale v té chvíli kvůli zaměstnáním ducha (ještě něčím jiným) nedokázali pochopit, to potom, když si to znovu vybavíme ve chvíli, kdy nás neruší žádná činnost ani viditelné věci, v nočním mlčení nebo přemýšlení, vidíme jasněji, takže se nám v klidu nebo téměř v opojení spánkem otevře vhled do nejskrytějších významů, které jsme, když jsme byli bdělí, nebyli s to zachytit ani letmou domněnkou.“6
Další formou cvičení je opakování naučených modliteb – žalmů, modlitby Páně, jednotlivých veršů z Písma. Takové krátké modlitby: „Bože, prosím, vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš!“ (Ž 70,2) byly mezi otci pouště zvlášť oblíbené. Svou krátkostí se hodí do každé situace, opakováním nabývá taková modlitba na hloubce, svou prostotou zahání roztěkanost. Tak tato modlitba očišťuje naše nitro. A nikdo nás tomu nemusí složitě učit, stačí začít se v tom cvičit. Úsilí o modlitbu se doplňuje s cvičením se ve ctnostech. Modlitba dává ctnostem zaměření k Bohu, úsilí o ctnosti modlitbu pročišťuje.
Pokyn, ať bratři „bdí na modlitbách“ je převzat z 1 Petr 4,7.7 Život křesťana se podle apoštola odehrává v očekávání Kristova příchodu. Střízlivost a bdělost jsou součástí širšího osvojování si ctností: mít se navzájem rádi (v. 8), být pohostinní bez reptání (v. 9), pomáhat jeden druhému (v. 10), vést život odlišný od pohanství (v. 1–6). To je jeden rámec, v němž je třeba bdění chápat.
Jan Kassián pak píše: „Jsou tři věci, které ustálí toulavou mysl: bdění, rozjímání a modlitba. Vytrvalá horlivost v nich dává duši pevnost a stálost.“8> V tomto pohledu je bdění pomůckou ke stálosti mysli. Znamená střízlivé užívání spánku, kterým se vyšetří čas na modlitbu. Cílem je i zde očista srdce.
Recitace žalmů (kap. 11)
Kapitola o recitaci žalmů upřesňuje, jak se cvičit v modlitbě. Je dobře povšimnout si tu rozdílů mezi Albertovým a Inocencovým zněním řehole.
Albertova řehole předpisuje četbu žalmů, tedy soukromou recitaci želmů (jak jdou po sobě v žaltáři) v cele, konanou nahlas. Slovo číst naznačuje lectio divina. Žalmy jsou vhodné pro přechod mezi meditací a modlitbou, střídá se v nich er-forma (vyprávění ve třetí osobě) a ich-forma (výroky v první osobě). Tak byly žalmy jakoby navedením k osobní tiché modlitbě. Recitovat žalmy znamenalo vstoupit do „prostoru“, kterým je modlitba. Ze šlo opravdu o recitaci soukromou, je patrné i z toho, že řehole spojuje recitaci žalmů se zůstáváním v cele, nikoli se společnou oratoří (kap. 14).
V Innocencově řeholi není kritériem, to zda bratr umí číst, ale mluví se v ní o těch „kdo se s kleriky umějí modlit“. S kleriky se „uměl modlit“ větší počet bratří, než kolik jich umělo číst, protože k účasti na kanonických hodinkách stačilo, že bratři znali žalmy nazpaměť. Z modlitby žalmů jednotlivě na celách se tu totiž stává komunitní cvičení. Tato změna v textu řehole zavazovala všechny bratry podílet se na modlitbě stejnou měrou. Všichni bratři se měli účastnit veřejné bohoslužby místní církve (officia, jak o něm bude v zápětí řeč) společně s místními kleriky. Oněmi v řeholi zmíněnými kleriky byli totiž původně duchovní vně vlastního společenství, to znamená při farním nebo kapitulním kostele, protože karmelitáni sami kleriky nebyli. A Innocenc zároveň místo slova žalmy výslovně uvádí, že bratři se modlí kanonické hodinky, tedy officium neboli – nejmladším dnes používaným výrazem – denní modlitbu církve. Poustevníci na Karmelu jako laici neměli povinnost modlit se kanonické hodinky. K životu mendikantských řádů však officium pevně náleželo a mělo v něm stejnou funkci jako vysluhování svátostí a kázání, totiž: stát před Bohem ve službě Božímu lidu. Přikládala se mu stejná důležitost jako sloužení mší, službě kázání a zpovídání.
Recitace modlitby Otčenáš
Předpis modlit se ve stanovené hodiny tolikrát a tolikrát Otčenáš je doslova totožný v Albertově i Inocencově znění řehole. Přesto platí pokaždé pro jinou skupinu bratří: u Alberta pro ty, kteří neumějí číst žalmy, u Inocence pro ty, kdo se nemohou podílet na společné modlitbě kanonických hodinek.
Otčenáš plnil stejnou funkci jako žalmy, představuje žaltář všech žaltářů, v něm je obsaženo všechno. Modlitba různého počtu Otčenášů byla v mnoha řeholních společenstvích běžnou náhradou za recitaci hodinek. Toto ustanovení v Řeholi nechápejme jako výjimku, ty jsou v jejím textu uváděny jiným slovním spojením (latinským nisi). Mnohem spíš jde o doplňující ustanovení k pokynu předchozímu: recitace modlitby Páně stojí na stejné úrovni s žaltářem či kanonickými hodinkami, protože obojí bylo pevně ustanoveno. V obojím případě jde o modlitbu „vnější“ – v níž je zapojeno tělo (lat. dicere znamená říkat, tedy nahlas). Recitace modlitby Otčenáš stejně jako dříve zmíněná modlitba žalmových veršů jsou tělesným cvičením, jímž si osvojujeme základní postoj modlitby. Ten se pak uplatní i při recitaci žalmů či hodinek. Dokonce modlit se Otčenáš mělo oproti modlitbě žalmů svou výhodu: myšlenky netěkaly z jednoho žalmu na druhý, jedno místo Písma nevyvolávalo v mysli okamžitě jiné, jak tomu někdy bývá. Otčenáš je nejzákladnější cvičení co do modlitby. Nejde tu o formu, ale o funkci modlitby: učíme se v modlitbě „bydlet“ jako v cele, dýchat v nijako v Písmu. Osvojit si modlitbu tak, že se nás zmocní duch modlitby.
