SM. Richardis Nováková, SCB
V květnu tohoto roku uplynulo dvacet let od úmrtí karmelitána P. Melichara Karáska, dlouholetého faráře v Kostelním Vydří v dobách totality (1950–85). U příležitosti tohoto výročí jsme poprosili o pár vzpomínek sestru Richardis, která ve vyderské škole prožila kus svého dětství, a tak znala zdejší karmelitány už v dobách, kdy mnozí jsme ještě nebyli na světě nebo jsme do Kostelního Vydří svou cestičku ještě neměli prošlápnutou.
Otce Melichara Karáska jsem poznala v roce 1946, kdy přišel do Kostelního Vydří z Německa, kde za války prožíval řeholní formaci. Do té doby jsem něm jen slýchala, že je nejstarší ze čtyř synů pana kostelníka Karáska, jehož rodina bydlela v chaloupce u lesa a patřila tudíž k obyvatelům „Kopečka“, jak se říkalo hornímu kostelu s okolím.
Páter Melichar – tak jsme mu všichni říkali – se jevil jako člověk plachý, nesmělý, ale klidný a vyrovnaný, s vlídným pohledem a úsměvem. Neměl dar slova a dlouhý pobyt v německém prostředí zanechal stopy i na jeho českém vyjadřování. Nemohl někdy rychle najít správný český výraz. To se ovšem během dalších let upravilo.
Padesátá léta, kdy byly režimem likvidovány kláštery, jsem už prožila v Praze. O tom, co se dělo ve Vydří, jsem slyšela od příbuzných, když za mnou přijeli na návštěvu. Tenkrát nám naše řehole nedovolovala jezdit domů, takže jsem do Kostelního Vydří přišla až v roce 1968, kdy na doporučení Druhého vatikánského koncilu naše kongregace přijala některé úpravy, mezi nimi i změnu řeholního šatu a praxi dovolených u příbuzných z apoštolátních důvodů. V tom roce mi také zemřela maminka. Na jejím pohřbu byli přítomni všichni tři vyderští karmelitáni, čehož si celá rodina velmi vážila.
Naše kongregace otevřela počátkem roku 1969 noviciát v Moravských Budějovicích, to bylo poměrně blízko Kostelního Vydří. A protože pomoc Panny Marie je při duchovním růstu sester nezbytná, jevilo se jako žádoucí jít co nejdříve na soukromou pouť do Kostelního Vydří. Tam jsem se tedy opět setkala s P. Melicharem, který věrně střežil a trpělivě opatroval poutní kostel. Bylo třeba stálých drobných oprav, lípy značně vzrostly a poškozovaly krytinu střechy, drsné zimní počasí se podepisovalo na různých částech kostela. P. Melichar dělal, co mohl, pokud mu to církevní tajemníci a památkáři dovolovali. Také v intencích liturgických reforem Druhého vatikánského koncilu pořídil nový obětní stůl a odstranil mřížku oddělující presbytář od chrámové lodi.
Při návštěvách poutního místa jsme měly volný přístup na faru a byly jsme vždy otcem Melicharem srdečně vítány. Jednou v létě, když rostly houby, jsme si jich nasbíraly v okolních lesích kolem Kopečka. P. Melichar dovolil, abychom si je v kuchyni udělaly k obědu, a přijal pak naše pozvání k jeho stolu. Všimla jsem si tehdy, že domácí kočka se uvelebila na polštáři na pohovce za stolem. Dala jsem najevo svůj nesouhlas s jejím počínáním s poznámkou, že kočka patří za dveře a ne za stůl. Otec se na mne podíval s takovým smutným pohledem a říkal: „Víte, když je tu člověk celé dny a noci sán, tak je mu milý každý živý tvor, který vedle něho dýchá.“ Zastyděla jsem se za své poznámky, když jsem si v tu chvíli uvědomila, že byl v tom velkém domě opravdu osamocený, neměl ani stálou hospodyni, většinu věcí včetně vaření si musel udělat sám. Ale myslím, že přitom duchovně uzrával. Jednou jsem něco vyřizovala na faře v Nových Syrovicích, kde byl ještě poměrně mladý kněz, ale byl po infarktu. Hned při vstupu jsem si všimla, že má na chodbě obraz vyderské Panny Marie. Projevila jsem radostný údiv a on mi říkal: „Tam já často jezdím k Panně Marii a také za paterem Melicharem. On je velice moudrý, mnoho si už vytrpěl, i když se to nezdá, a proto vždycky správně poradí. Je nás více, co za ním jezdíme.“
Vím, že se vždy srdečně radoval, když mohl do Vydří jezdit i P. Metoděj na poutě. Byla to jistě pro něho posila, když mohl být alespoň několik dní ve společnosti spolubratra. Pan převor už tehdy nežil.
P. Melichar byl i přes svou mírnost a dobrotu stále šikanován církevním tajemníkem. Když jsem tam jednou přijela – nevím přesně, snad to bylo už v osmdesátých letech – říkal mi se smutkem, že církevní tajemník zakázal celonoční adoraci před svátkem Panny Marie Karmelské, která bývala hojně navštěvovaná. Řekl prý mu, že takové oravské zvyky se do Čech tahat nebudou. To už totiž Dačicko bylo převedeno do Jihočeského kraje. Smála jsem se tomu a říkala mu: „Škoda, že jste nevěděl, že ten zvyk jsme přinesly s maminkou z Křemešníka, tedy z Čech. Byly jsme tam na pouti v roce 1947 a moc se nám líbila právě ta noční adorace. Tak se to ještě se schválením pana převora Valeny zavedlo i ve Vydří.“
Jak léta ubíhala, při nějaké další mé návštěvě si trochu postěžoval na zdravotní potíže, že už žádal o nějakou pomoc na konzistoři. Slyšela jsem pak, že dostal infarkt, ale také tu pomoc v osobě otce Pavla Klimoviče. Od něho jsem se později také dověděla o smrti P. Melichara. Ta ho zastihla na hod Boží svatodušní v roce 1985. Po mši svaté v kostele prý nechtěl snídat, že mu není dobře, že se půjde ven pomodlit růženec. Tam ho v hlavní bráně kláštera našel otec Klimovič po návratu z Volfířova už mrtvého. Zřejmě další záchvat infarktu ukončil jeho život a Panna Maria ho s tím růžencem v ruce převedla do karmelského konventu ve věčné blaženosti.
