biblická meditace k čtvrtému tajemství růžence světla (dokončení)
P. Vojtěch Brož
Matouš (Mt 17,1–9)
Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světelný oblak a hle, z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho jiného, jenom Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
Popis proměnění je u Matouše podobný vyprávění Markovu – až na malé odchylky, o nichž se zmíníme. Rovněž kontext je týž jako u Marka: proměnění následuje po Petrově vyznání Ježíšova božství u Césareje Filipovy a po Ježíšově první předpovědi jeho utrpení. To nasvědčuje tomu, že celkový smysl perikopy bude obdobný jako u Marka. Čteme-li však tuto perikopu v celkovém kontextu Matoušova evangelia a jeho teologie, pak jednotlivé prvky vyprávění dostávají vlastní zabarvení. V Matoušově evangeliu Ježíš není jen Mesiáš, eschatologický prorok, ale též nový Mojžíš, zakladatel a zákonodárce lidu nové Smlouvy. Tak ho vidíme především při jeho kázání na hoře (5–7). V tomto světle můžeme vidět i událost proměnění.
Scéna připomíná Ex 24, kde se líčí zjevení Hospodina na Sinaji a darování kamenných desek se Zákonem. I tam je zmíněna vysoká hora a tři společníci Mojžíšovi: Áron, Nádab a Abíhú. Když Mojžíš sám vystoupil na horu, přikryl ji oblak. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku. Tato událost je středem vyprávění o ustanovení Smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem, osvobozeným z Egypta. Smlouva je dar milosti, který Bůh nabídl ze své nepochopitelné lásky, na základě svého nejsvobodnějšího úradku o vyvolení. Izrael ze své strany nepřispěl k založení Smlouvy žádnou svou předchozí kvalitou nebo zásluhou. Pro setrvání ve Smlouvě se však od lidské strany vyžaduje věrnost Hospodinu, projevená v poslušnosti vůči jeho slovu, vůči desateru a ostatním přikázáním Zákona. Motiv hory je Matoušovi zvlášť blízký. Vysoká hora se vyskytuje kromě proměnění už předtím ve scéně pokušení (4,8) a pak na konci, při rozeslání apoštolů (28,16). Hora je tedy v evangeliu podle Matouše přítomná na začátku, uprostřed a na konci Ježíšova veřejného života. Na první hoře Ježíš sám osvědčí poslušnost Otci a nepodlehne pokušení získat všechna království a slávu světa (pod podmínkou, že se pokloní ďáblovi, tedy odmítne Boha jako svrchovaného pána); tím prokáže dokonalý postoj Smlouvy. Na druhé hoře, na hoře proměnění, jsou učedníci vyzváni k poslušnosti vůči Synu, a tím vůči Bohu. Nakonec jsou na třetí hoře posláni, aby získali Ježíšovi za učedníky všechny národy a učili je zachovávat vše, co jim Ježíš nařídil. Tím je budou přivádět k pravému postoji Smlouvy.
Blízkost události Ježíšova proměnění na hoře starozákonnímu vyprávění o uzavření Smlouvy na Sinaji vrhá charakteristické světlo na jednotlivé detaily v Matoušově líčení. Na rozdíl od Marka, u něhož Ježíšovi zářil jen jeho šat, Matouš dosvědčuje, že Ježíšova tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. To připomíná Mojžíšovu tvář, která po setkání s Hospodinem na hoře zářila (srov. Ex 34,29). Takto nyní září tvář Ježíšova. Neříká se však, že by zářila od setkání s Bohem. Září sama od sebe. Tím Ježíš daleko překonává Mojžíše. Slunce a světlo, ke kterým se přirovnává zář Ježíšovy tváře a oděvu, jsou symboly naplnění, božství. Pokud Ježíš sám od sebe takto září, znamená to, že sám je dokonalým naplněním, že nese ve své osobě veškerou plnost. Podle apokalyptického judaismu budou spravedliví na konci času zářit jak hvězdy (Dan 12,3). Ježíš v sobě přináší konec času, Ježíš je eschaton.1
Přítomnost Mojžíše a Eliáše můžeme vnímat opět především z hlediska tématu Smlouvy, která zahrnuje Zákon jako prostor, v němž se pohybuje lidská věrnost Hospodinu. Mojžíš je zákonodárce Izraele. Eliáš je první prorok, první z řady těch, kdo pranýřovali nevěrnost lidu vůči Hospodinu a jeho zákonu a snažili se přivést Izraele zpět k poslušnosti. Mojžíš a Eliáš zde tedy zastupují Zákon a Proroky. A tak v momentě, kdy Otec svědčí o Ježíši, vydává o něm svědectví i celý Starý zákon, Zákon a Proroci, Mojžíš a Eliáš. Ježíš je s nimi a zároveň nad nimi. Oni zde stojí jako jeho svědci. Ježíš přišel naplnit Zákon a Proroky (5,17).
Petr na vidění reaguje jako u Marka: „Učiním tři stany...“ Je zde jen jeden malý rozdíl, a to jednotné číslo: to odpovídá významnosti Petrovy osoby u Matouše. Ze stejného důvodu je asi také vynechán komentář o nesmyslnosti Petrova návrhu; takové hodnocení je vyjádřeno jen nepřímo: zatímco Petr mluví, zjevení končí. Lidský výklad vidění je každopádně nedostatečný. Petr chce připravit tři stany, každému stejný. Tím staví – alespoň implicitně – Ježíše do jedné řady s Mojžíšem a Eliášem. Má je za tři rovnocenné nositele Zjevení. Nerozlišuje mezi Ježíšem a prostředníky staré smlouvy. Boží hlas ho opraví.
Hlas z oblaku tvoří centrum celého vyprávění. Sděluje Boží výklad vidění, který jediný je kompetentní, a tak opravuje a doplňuje Petrovu interpretaci. Bůh zde prohlašuje Ježíše za eschatologického nositele Zjevení. Opakuje a rozšiřuje výrok, který zazněl při Ježíšově křtu. Rozšiřuje o slova: „Toho poslouchejte!“, přičemž důraz je položen na zájmeno: „Toho poslouchejte!“ Jestliže je to řečeno v přítomnosti Mojžíše a Eliáše, starozákonních nositelů zjevení, pak Bůh naznačuje, že Ježíš je překonává jako eschatologický nositel Zjevení. Ne už Starý zákon, ale Ježíš sám je závazným hlasem, jeho tedy mají učedníci poslouchat, a ne už Mojžíše a Eliáše.
Ježíš je Mesiáš, který naplňuje Zákon i Proroky (5,17), eschatologický Prorok, slíbený Mojžíšem (Dt 18,15nn.). Jako eschatologický nositel Zjevení je též novým stánkem setkávání, na který – právě jako nyní na Ježíše – sestupoval oblak Boží slávy. Ve stánku setkávání se Mojžíšovi dostávalo poučení, zjevení. Zdrojem Zjevení je nyní Ježíš – toho nutno poslouchat. Ježíš je ale více než ten slíbený prorok, více než nový Mojžíš. Ve staré události na Sinaji se Bůh zjevil a představil ve formuli uvádějící dekalog: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,2). Zde zaznívá jeho hlas, kterým představuje svého Syna: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Ježíš není jen nástupcem Mojžíše, ale je to zástupce Boží, Syn Boží!
Ježíš je nositel definitivního zjevení, eschatologický Prorok, nový Mojžíš, živá Tóra, stánek setkávání s Bohem, zosobněná Smlouva, milovaný Syn. Ježíš už není žádný předchůdce, Ježíš je naplněním všeho. Proto nakonec zůstává s učedníky sám.
Lukáš (9,28–36)
Asi za osm dní po těchto řečech Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz jeho tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho exodu, který měl naplnit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když přišli do oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
Ač základní rámec i kontext zůstává stejný jako u Marka a Matouše, přece se Lukášovo líčení proměnění Páně v některých významných detailech a dodatcích liší. Prvního rozdílu si můžeme všimnout hned v prvním verši perikopy: jde o jiný časový údaj než u druhých dvou evangelistů: tam to bylo po šesti dnech od Petrova vyznání u Césareje. Zde je to asi za osm dní po oněch řečech, to je po Ježíšových slovech, která následovala po onom Petrově vyznání Ježíšova mesiánství, tedy po slovech, kterými Ježíš poprvé předpověděl své utrpení, smrt a vzkříšení a zároveň stanovil pro své učedníky podmínky k následování: zapřít sám sebe, den co den na sebe brát svůj kříž, nestydět se za Syna člověka (9,18–27). Osm dní po těch slovech, to je nejen časový údaj, ale též obsahové navázání. Proměnění je tím spojeno jak s otázkou: „Kdo je Ježíš?“, tak s jeho cestou do Jeruzaléma, kde bude umučen a vstane z mrtvých, tak také s požadavkem, aby touto cestou šli i jeho učedníci.
Další drobnou odchylkou je jiné pořadí učedníků než u Marka a Matouše. Lukáš staví Jana před Jakuba. Snad už byl v době napsání evangelia Jakub po smrti a Jan tedy významnější?
Lukáš s oblibou staví Jana vedle Petra (srov. Lk 22,8; Sk 3,1; 8,14).
Výstup na horu má u Lukáše jasný záměr: setkání s Bohem v modlitbě. Dvakrát je zde zmíněno, že se Ježíš modlil. V Lukášově evangeliu se stále znovu vrací, že se Ježíš modlí. Ježíš se modlil při křtu v Jordáně (3,21); celou noc promodlil na hoře (!) předtím, než vyvolil dvanáct apoštolů (6,12); modlil se též, než položil učedníkům otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ (9,18); v Duchu svatém zajásal a velebil Otce za to, že své tajemství skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým (10,21); jindy se zase o samotě modlil a v učednících to vyvolalo touhu naučit se od něho modlit, načež je Ježíš naučil Otčenáš (11,1nn.); ve smrtelné úzkosti se modlil na Olivové hoře (opět hora jako místo modlitby!) (22,39nn.); nakonec se modlí na kříži (23,34.46). Motiv modlitby vnitřně propojuje všechny tyto okamžiky. Zvláštním způsobem je proměnění na hoře blízké Ježíšově modlitbě na Olivové hoře. I tam je noc, Ježíš se modlí a učedníci spí. Tím se dává do vztahu sláva na hoře proměnění s utrpením.
Proměnění samo je Lukášem popsáno krátce a opět vlastním způsobem, nezávisle na pramenech, z kterých vycházel: Ježíšův „výraz tváře“ se změnil, doslova: je „jiný“.
Jen u Lukáše je sdělen obsah rozhovoru Mojžíše a Eliáše s Ježíšem. A téma rozhovoru dává význam celé scéně a ladí s kontextem, v němž se tato nachází, totiž s cestou do Jeruzaléma. Mojžíš a Eliáš mluví s Ježíšem o jeho cestě, doslova o jeho exodu. Pro Lukáše je spojení Exodu a Ježíšovy cesty do Jeruzaléma nesmírně důležité. Ježíš ve své smrti v Jeruzalémě naplňuje celé dějiny izraelského národa, započaté východem z Egypta. Celá dlouhá a tak svízelná cesta ke svobodě se naplní právě Ježíšovou smrtí a následným vzkříšením. Mojžíš a Eliáš zde mají tedy ještě jiný význam než u Marka a Matouše. Jsou tu pro svůj vztah k exodu. Velmi výstižně na toto téma píše kardinál Ratzinger:2
„Mojžíš a Eliáš, dva velcí trpitelé pro Boha, hovoří o Ježíšově utrpení, o exodu jeho kříže. Oba jsou privilegovanými interprety exodu. Mojžíš, vůdce lidu při exodu Izraele z Egypta. Eliáš, který žije v okamžiku dějin Izraele, kdy se jeho národ nachází sice geograficky v zaslíbené zemi, způsobem existence se však vrátil do Egypta, protože žije v zapomnění Boha za vlády krále tyrana, skrze nějž se ovšem pouze zřetelně ukazuje tyranie existence, jež se navrátila zpět do doby před exodem. Slovo ze Sinaje, příkaz Smlouvy, který byl vnitřním cílem exodu, byl odvržen jako pouto proto, aby lidé dospěli ke svobodě, kterou by si vytvořili sami, ke svobodě, která se však prokazuje jako nejhlubší tyranie. Tak musí Eliáš jít symbolicky zpět na Sinaj, putovat po zpáteční cestě Izraele, aby jim z Boží hory nově přinesl plod exodu. U Eliáše je tímto způsobem zřetelná vlastní podstata vyprávění o exodu. Tuto cestu není možné pevně stanovit na geografické či politické mapě. Exodus, který nevede ke smlouvě a právě tam, v životě na základě Smlouvy, nenachází svou „zemi“, není opravdovým exodem.“
Mojžíš a Eliáš, Zákon a Proroci, předpovídali, že Mesiáš „má trpět a tak dojít do své slávy“ (srov. Lk 24,25nn.44nn; Sk 26,23). Když na hoře proměnění oba mluví o jeho exodu, neoznamují to Ježíšovi; není třeba jej poučovat. Spíše je zde učedníkům potvrzeno z nebe to, co Ježíš sám hodlal naplnit a co už jim sám předpověděl (9,22).
Vše se děje, zdá se, v noci, neboť učedníci jsou přemoženi spánkem. Pak se probudí světlem, které vychází z Ježíšovy tváře a šatu. Spánek učedníků, který zmiňuje jen Lukáš, je symbolický. Znamená jejich uzavřenost do sebe, neschopnost vnímat plnost skutečnosti, znamená duchovní tupost, které pravý význam zůstane skryt. Tedy podobný postoj, jaký u nich nacházíme také na Olivové hoře nebo jaký nacházíme u emauzských učedníků, nechápavých a těžkopádných (24,25). Tuto tupost odstraní až Vzkříšený.
Petrova nepatřičná poznámka o stanech se může chápat jako nepochopení učedníka vzhledem k pravému významu Ježíšova exodu. Chtěl by slávu bez kříže, zaslíbenou zemi bez riskantního průchodu mořem, věčný život bez smrti. Cesta osvobození ale vede skrze kříž, ne jinudy.
Během Petrovy řeči se objevil oblak a zahalil je. Ten oblak je zde nepřepadl, je nad nimi a oni do něho mohou vstoupit. Kdo? Mojžíš a Eliáš jistě ne, neboť ti už se vzdálili. Oblak tedy zahaluje Ježíše a učedníky (u Marka a Matouše: Ježíše s Mojžíšem a Eliášem). Zde je větší intimita mezi Ježíšem a učedníky. Je to též jasné znamení, že učedníci jsou určeni k účasti na slávě, kterou Ježíš má a na níž skrze svůj exodus dá podíl i svým učedníkům. „Můžeme tedy říci, že Ježíšův odchod v Jeruzalémě je vlastním a definitivním exodem, v němž Ježíš kráčí cestou ke svobodě a sám se stává pro lidstvo cestou ke svobodě. Připojíme-li, že Lukáš ztvárnil celý Ježíšův veřejný život jako pouť směřující do Jeruzaléma, pak se Ježíšova existence jeví celkově jako exodus, v němž je Ježíš zároveň Mojžíšem a Izraelem.“3 Jako Izrael koná Ježíš svůj exodus před námi a za nás, jako Mojžíš nás vede, takže ho smíme následovat. A máme ho následovat. Sám Otec nám ho dává za vůdce: „Toho poslouchejte!“
Ve chvíli Ježíšova proměnění, když má podobu slávy, je řeč o jeho exodu. To ukazuje, o jakou slávu jde. Ne o nedotknutelný majestát, ne o výsledek pracného vzestupu, šplhání se na stále vyšší místa. Jeho sláva se projevuje naopak sestupem: z trůnu slávy do naší bídy. Tak se v Ježíšově exodu v Jeruzalémě naplní Boží sestoupení, které započalo při prvním exodu (srov. Ex 3,8): tam sestoupil Hospodin, aby osvobodil svůj ujařmený lid. Ježíš též sestoupil, aby osvobodil hříchem zotročené lidstvo. Sestoupí z hory, nezůstane na ní, jak by chtěl Petr. Sestoupí do hlubin utrpení, sestoupí do pekel. Pak ale oslaven vystoupí z hrobu, vystoupí na nebesa. A za ním zůstane otevřená cesta – pro nás. Jediná cesta člověka do slávy. Máme jít za Ježíšem cestou proměnění. Máme ho poslouchat, následovat, proměňovat se k jeho podobě. Jediná proměna člověka, která mu dá podobu věčné slávy, je proměna skrze poslušnost Otci. Tu poslušnost, kterou Ježíš osvědčil ne na hoře proměnění, ale na hoře Olivové. K plnému osvobození člověka dochází tam, kde říká – třeba v krvavém potu: „Ne má vůle ať se stane, ale tvá!“ (22,42). Laboratoří naší vnitřní proměny je modlitba. V modlitbě se přestávám točit kolem sebe a otvírám se Bohu, překračuji své já a vstupuji do Božího oblaku, vydávám se na cestu ze sebe, z otroctví svému sobeckému „já“, abych mohl – přes smrt sobě samému – přijít do zaslíbené země Božího věčného „Ty“.
„Proměnění Páně“ v Janově evangeliu (12,20–33)
Janovo evangelium nezná Ježíšovo proměnění na hoře, jak ho dosvědčují synoptická evangelia. Přece však nacházíme i ve čtvrtém evangeliu místo, které může připomínat synoptické proměnění na hoře. Je to závěrečná scéna první části knihy, tj. „knihy znamení“ (1,19–12,50). Společný se synoptiky zde najdeme jednak hlas Otce, který se vyslovuje pro slávu svého Syna, jednak téma Ježíšova oslavení skrze kříž.
Scéna začíná žádostí řeckých poutníků do Jeruzaléma, s níž se na Květnou neděli po vjezdu Ježíše do Jeruzaléma obracejí na Filipa: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše!“ Filip s Ondřejem tuto žádost předávají Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka...“
Co je to za odpověď, má vůbec nějakou logiku? Řekové ho hledají a on začne mluvit o tom, že nadešla ta hodina, o níž se tu a tam zmiňoval od počátku evangelia až dosud. Právě ti Řekové zřejmě Ježíše podnítili, aby začal mluvit o své hodině. To oni, jejich příchod a jejich zájem o Ježíše dali Ježíšovi poznat, že Hodina nastává. Je to Hodina, k níž opravdu směřoval celý Ježíšův život, v ní má vyvrcholit celé jeho poslání. Ji chce podstoupit, i když je jeho duše sevřena úzkostí. „Vždyť pro tu hodinu jsem přišel.“ Bez ní by jeho dosavadní dílo, jeho vtělení a vlastně celé dosavadní dějiny spásy zůstaly pouhým torzem. Hodina Boží, Hodina spásy. Onen čas, který učili očekávat proroci. Třeba Izaiáš: „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody“ (Iz 2,2). Ježíš slyší o Řecích, kteří ho hledají, a poznává, že ten čas nadešel. Je to jako když u Jakubovy studny u města Sychar poznal v Samaritánech, kteří šli k němu, že „pole již zbělela ke žni“ (Jan 4,35), že Boží žně už mohou nastat. Nebo také jako když den před onou Květnou nedělí Ježíš poznal, že jeho Hodina už je přede dveřmi a začal mluvit o svém brzkém pohřbu, poté co mu Marie, sestra Lazarova, pomazala nohy olejem z pravého nardu. A nyní ti řečtí poutníci dávají Ježíšovi poznat, že ta Hodina udeřila. Jakoby se dílo Boží plnilo samo, zdola. A přece se samo nenaplní. Ti Řekové hledají Ježíše, ale spása se naplní, až On bude vyvýšen a všechny přitáhne k sobě. Až z kříže bude naplněna spása, jen kříž naplní tu slibovanou Hodinu.
Ježíšova Hodina nastala. Hodina, v níž bude vyvýšen Syn člověka. Tím „naznačoval, jakou smrtí měl zemřít.“ Izaiáš mluví o povýšení Hospodinova Služebníka: „Hle, můj služebník dojde úspěchu, bude pozvednut, povznesen a vysoko vyvýšen“ (Iz 52,13). A sám Ježíš tu Hodinu vítá slovy: „Nyní bude oslaven Syn člověka.“ Jak je možné o smrti mluvit jako o oslavě člověka? Copak není smrt největší ponížení člověka, vrcholný výraz slabosti a omezenosti jeho života? Když Pavel mluví o vyvýšení Ježíše, míní tím vzkříšení, které následuje po ponížení ve smrti: „Ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti kříže. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Flp 2,8–9). U Jana však Hodinou oslavy Syna člověka je hodina smrti, ta, která Ježíše svírá úzkostí a která ho vede k otázce, zda by neměl prosit Otce: „Zachraň mě od této hodiny!“ A list Židům dokonce tuto prosbu dosvědčuje, když zmiňuje Ježíšovy „modlitby a úpěnlivé prosby k tomu, kdo měl moc ho od smrti vysvobodit, a to s mocnými výkřiky a slzami“ (Žid 5,7).
Poslední hodina, hodina slávy a moci Boží, hodina soudu Božího na tímto světem... je hodina Ježíšova ponížení, bolesti, nejhlubší temnoty. Jan celé pašije podává v zorném úhlu slávy. Ježíš je zrazen a vydán, a přece se vydává sám do rukou vojáků, které na něho přivedl Jidáš; je souzen, a přece jeho smrtí nastává soud nad tímto světem; Pilát ho upozorní, že má moc ho propustit na svobodu nebo vydat na smrt, a Ježíš mu na to připomene, že by nad ním neměl vůbec žádnou moc, kdyby mu nebyla dána shůry, a nakonec je to Ježíš, kdo soudí Piláta a hodnotí jeho vinu jako menší, než je vina těch, kdo mu Ježíše vydali. Ježíš je vyvýšen ze země, vypuzen, vyvržen ze středu Božího lidu, jeho záležitost se musí skoncovat před západem slunce, aby se mohl slavit šabat a velikonoce, jeho žalobci nepřekročí práh Pilátovy rezidence, aby se neposkvrnili a mohli se tak líbit Bohu, až budou večer jíst beránka. Byl vymeten jako smetí, odpad, „trpěl za branou“ (Žid 13,12). A přece to není on, kdo je v této Hodině nenávratně odstraněn, ale vládce tohoto světa bude vyvržen ven.
V Janových pašijích je Ježíš slavný, majestátní, božský. To ovšem nikterak nezmenšuje realismus utrpení. Sláva v Jeho utrpení přítomná nijak nenadlehčuje jeho tíhu. Z druhé strany brutálnost a nesmyslnost jeho umučení nijak nezmenšují a nezastiňují jeho božskou slávu. Naopak, ta se právě skrze ně zjevuje. Obojí, slabost utrpení i vznešenost slávy, tu jsou spolu, obojí plně, nezměněné a neporušené, ale také nesmíšené a neoddělené. Utrpení a sláva, slabost a moc, život a smrt jsou tu v „hypostatické unii“. Nejsou tu jen tajemně a nepochopitelně vedle sebe. Boží sláva si slouží lidskou slabostí, aby se ne jí navzdory, vedle ní, ale v ní a skrze ni zjevila. Jen Janova víra to však dokáže vnímat. On vírou poznává, že právě zde, právě v kříži se zjevila Boží podstata tak, jak se nemohla jinak zjevit. Pak ale musí být v Bohu samém něco, co je podobné umírání, jinak by se Kristovou smrtí nikdy nemohla zjevit sláva Boží a Jan by nemohl ve Zjevení (13,8) nazvat Ježíše Beránkem zabitým od stvoření světa. Skrze kříž si prorazila sláva Boží cestu do světa, do lidských srdcí: „Až budu vyvýšen ze země, všechny přitáhnu k sobě.“ Je to jeden z příkladů oné slavné janovské ironie, která je ve skutečnosti jaksi ironií na druhou. První smysl je ten starozákonní: vyvýšení, povýšení, pasování... To se ale stává v historickém uskutečnění pravým opakem, výsměchem. Královská koruna je z trní. Tím se ale tajemným způsobem dosáhne zpět původního smyslu. Zesměšněný král je skutečný král. Ježíš je vyvýšen, aby byl odstraněn, ale právě tak dobude svět. Všechny přitáhne k sobě. Boží „Služebník uvidí potomstvo, bude dlouho živ a Hospodinův plán se v něm zdaří“ (Iz 53,10).
Uvidí potomstvo. Tak přece Ježíš vysvětluje, jak to se svou slávou myslí: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá bohatý užitek.“ Semeno prokáže svou kvalitu v plodnosti. K tomu ale, aby se ukázaly plody, semeno musí zemřít, rozložit se. Nemůže mít plody, dokud je semenem. Semeno jako takové nemůže vidět své plody. Nemůže dávat „z ruky do ruky“, nemůže se odevzdat pouze v té míře, v jaké může vidět smysl své oběti, nemůže měřit výsledek. Smrt semena je totální. A přece už ta je slávou. Už semeno, které se rozkládá, které splývá se zemí a nemá ještě viditelné plody, je už oslavou života. Jen živé semeno může zemřít – a to také přinese plody. Ježíšova smrt už je oslavou Otce. Svou smrtí říká: „Otče, oslav své jméno!“ A Otec odpovídá: „Oslavil jsem a ještě oslavím!“ Už smrt je slávou Boží, a tou slávou je láska, která je schopná smrti, která „je silná jako smrt“ (Pís 8,6). Jestliže Syn svou smrtí oslaví Otce, Otec se nakonec nenechá zahanbit. „Neboť Otec je větší než já“ (Jan 14,28). Láska je silnější než smrt. Otec ještě oslaví. Syn je „vyslyšen pro svou úctu k Bohu“ (Žid 5,7): uzří potomstvo, přinese hojný užitek, přitáhne všechny k sobě.
Ježíš to slovo o pšeničném zrnu řekl především o sobě. Avšak nejen o sobě. Platí i pro nás: „Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Zve nás k následování. Zve nás ke smrti pšeničného zrna. Zve nás k životu prožívanému v jednotě života a smrti. V tom tkví paradox naší křesťanské identity. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Ježíš mluvil o svém vyvýšení, aby naznačil, jakou smrtí zemře. A na konci evangelia předpoví Petrovi, že vztáhne ruce, jiný ho přepáše a povede, kam nebude chtít. A i tehdy jemu to řekne, „aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha“ (21,19). Tak se naplní plodnost Ježíšovy smrti: promění učedníka do podoby své slávy, slávy kříže.
