(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
Mít místa k přebývání (kap. 10–17)
Kromě dobře strukturovaného společenství (kap. 4) je základní podmínkou pro život karmelitánů také místo k přebývání.1 To zahrnuje: oddělené cely (kap. 6) a společnou jídelnu (kap. 7), nelze ho přitom libovolně měnit (kap. 8) a lidé zvnějšku sem mají přístup prostřednictvím převora (kap. 9).
V těchto kapitolách nenacházíme zmínku o nějakém vyhrazeném prostoru pro modlitbu. Pokyn o kapli se vyskytuje až o několik kapitol dále. Dostačuje snad místo k přebývání pro karmelitánský způsob života už samo o sobě?
Kromě toho si povšimněme, že v textu se zde střídají části starší s novějšími: mladší – z úpravy řehole v roce 1247 – je kap. 5, podle níž bratři už mohou volit mezi životem v poustevnách (na samotách) a životem v konventech ve městech, pak následuje starší (původní Albertův) text o oddělených celách. Předpis o společné jídelně je znovu mladším doplňkem v rámci zmíněné úpravy řehole, kdežto následující kapitoly o nezaměnitelnosti místa a cele převora pocházejí ze staršího textu Albertova.
A také se v těchto řádcích střídá zřetel na to, co je vně, a na to, co je uvnitř: po zmínce o okolí, kterým může být samota nebo jiné prostředí (rozumějme: tedy i město), se pohled zaměřuje dovnitř místa k přebývání (cely, jídelna, nezaměňování cel). Pokyn o přijímání hostí prostřednictvím převora jedná už opět o vztahu s okolím.
Pojem „místo“ lze užívat v různém významu:
1. Zeměpisné označení: karmelitánské společenství se vytvořilo v údolí Wádí-Ain-es-Síah v pohoří Karmel. Archeologický výzkum potvrdil, že jako cely obývali bratři jeskyňky rozeseté ve svazích údolí, přičemž zhruba v místě přístupu na toto prostranství byla cela převorova a uprostřed příbytků stála kaple. Podobné schéma bylo pro takové komunity obvyklé. Poté co se karmelitáni přiblížili žebravým řádům, odpovídajícím způsobem se změnila i místa jejich přebývání v konventy městského typu.
2. Postavení z hlediska církevního práva: tehdy se v církvi používalo výrazu locus religiosus (řeholní místo). Označoval místo, na němž žila řeholní komunita, a vyjadřoval její uznání za komunitu řeholní. Přiznat nějakému místu i komunitě takový status mohl pouze místní biskup.
Když proto sv. Albert označuje komunitu „u pramene na hoře Karmel“, jde o více než jen o místopisné pojmenování, zároveň ji tím kanonicky legitimuje jako řeholní společenství.
3. Společenskonáboženské postavení: až hluboko do středověku byla samota výlučným znakem řeholního života. Řeholníci patřili na osamělá místa. Samota byla synonymem pro jejich způsob života. Slova naší řehole o tom, že karmelitáni mohou mít místa k přebývání i jinde než na samotách: „nebo tam, kde vám budou darována,“ poskytují i novou alternativu: mendikantský způsob života ve městech.
4. Místo ve smyslu mystickém: pohoří Karmel bylo pro první karmelitány místem ústraní od světa, odpovídajícím jejich vnitřní touze být vtaženi do Boha. Tento kontemplativní „posun“ ze světa do Boha se samozřejmě odehrává konkrétně – na místě, kde bydlím, tam, kde pracuji a kde žiji –, ale nejde o přesun (ve smyslu dopravním). Jde o mou proměnu vlivem hledání Boha. V mystickém významu přebývání na takovém místě znamená vyjití z toho, co je pevné, určité, předpokládané a naplánované; a pokročení dál – do oblasti dosud neobývaného, do samoty a pouště. Abychom mohli být Bohem přitahováni hlouběji do jeho nevyčerpatelné dobroty a bezbřehé lásky. To je to místo mystické samoty, kterou hledali otcové pouště.
V samotě nebo ve městě (kap. 5)
- Místa můžete mít na samotách nebo tam, kde vám je darují,
- vhodná a způsobilá pro váš způsob řeholního života,
- podle toho, co převor a ostatní bratři uznají za vhodné.
Tato kapitola předepisuje trojí: kde mohou karmelitáni mít místo svého přebývání (A), jaké kritérium přitom musí být splněno (B) a kdo o tom rozhoduje (C).
A) Podle tohoto znění řehole, formulovaného úpravou za Inocence IV., mohli od r. 1247 karmelitáni svobodně volit mezi životem v samotě a mendikantským způsobem života. Už jsme mluvili o tom, že v dřívější době znamenal řeholní život vždy život v samotě. A za nejopravdovější řeholníky byli považováni poustevníci. Koncem 12. a na počátku 13. století se řeholní život začíná přibližovat městům. Nejprve tak, že řeholníci sídlili opodál měst. Do města docházeli, ale na noc se vždy vraceli do svých sídel. Později v městech komunity už přímo žily. Zároveň se v té době utvářela městská společnost. Žebraví bratři byli v kontaktu zejména s jejími chudšími a nejchudšími vrstvami. Upravená řehole nechávala na karmelitánech, zda budou volit život na samotě nebo ve městě. Tím se po stránce společenskonáboženské ocitli uprostřed napětí, které museli řešit. K tomu jim bylo poskytnuto ono kriterium.
B) Jako kritérium při volbě místa platí, že ta místa mají být: „vhodná a způsobilá pro váš způsob řeholního života.“ Tedy nerozhoduje tu, zda bude sídlo na osamělém místě nebo ve městě, ještě méně pak zeměpisná poloha nebo církevněprávní postavení komunity. Samozřejmě: to místo musí být nějak příhodné pro usídlení, církevní představení s tím musí souhlasit; má-li jít o poustevnickou kolonii, musí uspořádání místa tomu odpovídat, a půjde-li o městský konvent, ten musí zase mít, co k němu patří. Ale přece tu vysvítá, že důležité je jedno: aby zvolené místo bylo místem ve zmíněném smyslu mystickém. Místo, které si převor a bratři zvolí, musí přispívat k vnitřnímu přetváření v Boha. Čím více se ono místo blíží charakteru pouště, kde všechno závisí jen na Bohu a kde ztrácíme jiné opory, tím je vhodnější. Tato perspektiva je při volbě místa důležitá!
Bude-li dbáno na toto, pak ať už se zvolí jakékoliv místo, vždycky bude „Karmelem“. Jeden z nejstarších stěžejních textů o spiritualitě našeho řádu je tzv. Rubrica prima, pocházející z roku 1281. Podává mladším bratřím poučení a návod, jak odpovídat na otázku po vzniku a stáří našeho řádu. Mladý karmelitán musí totiž dobře vědět, z čeho Karmel vychází! Z jakého pramene. „Karmel“ není místo v pohoří Karmel, ani poustevna, ani městský klášter, ale místo, kde se s Eliášem necháváme vtahovat do Boha.
Tady může vyvstat otázka: nejsou pak v tomto smyslu „vhodná a způsobilá“ vlastně všechna místa? Každé místo? Všude se přece mohu spojit se Stvořitelem, obracet se k Pánu... Vhodná a způsobilá jsou ta místa, u nichž není předem stanovena jejich funkce a status. Čím více je předem – přírodní polohou místa, jeho historickou hodnotou, společenským významem, nevyhnutelnou funkcí – dané místo definováno, tím méně je vhodné. Čím víc se nevýznamností blíží poušti, v níž má vše význam pouze ve vztahu k Bohu, tím bude vhodnější a způsobilješí. Z tohoto pohledu ani bydlet v samém kostele není vhodný předpoklad. Protože pak už je předem závazně stanoven náboženský význam všech skutečností. Pokládám za šťastnou tu okolnost, že na prostor pro modlitbu přijde v řeholi řeč až později. Teprve poté, co jsme museli rozjímat o vhodnosti našeho místa pro náš způsob duchovního života. Není žádoucí definovat si tu postevnický klášter nebo městský konvent. Ba definovat samotný „Karmel“ by působilo rušivě. To jediné teď důležité je: najít to místo.
C) Při volbě místa rozhodují převor a bratři, tedy collegium, společenství.
Cely (kap. 6)
Řehole předpisuje: „... ať má každý z vás samostatnou oddělenou celu.“ Zde je řeč o příbytcích pro jednotlivé bratry. Někdy bývaly v osadách poustevníků cely bratří rozmístěny v určité vzdálenosti od sebe (a třebas tak, že od všech cel byl výhled na jedno místo uprostřed), jindy k sobě přiléhaly boční stěnou, ale každá měla samostatný vstup. Karmelitáni zpočátku žili v navzájem nepřiléhajících celách. Po úpravě řehole se od toho upustilo. Přitom se pozměnila i funkce cel. Tehdy bylo zavedeno společné jídlo ve společném refektáři, už si je tedy nepřipravovali v celách. Ve městech záleželo i na tom, jaké domy jim byly darovány. Proto řehole počítá s přizpůsobením místním okolnostem: „podle dispozice místa“. Zastánci mendikantského stylu od samostatných oddělených cel ustoupili, a to se prosadilo obecně. Od roku 1294 se stanovy řádu o oddělených celách již nezmiňují, předpis řehole zůstal beze změny, přičemž na něj pohlížíme jako na symbol, o němž je třeba přemítat.
Oddělené cely měly podle staré eremitské zkušenosti umožnit modlit se nahlas, hlasitě „vzdychat“. Mikuláš Gallus píše: „Žádné společné zdi! Jak se potom modlit nahlas?“ V řeholi se dvakrát zdůrazňuje, ať má celu každý sám: „singuli vestrum singulas habeant cellulas separatas“, tj. každý jednotlivý z vás ať má jednotlivou oddělenou celu.
Cela nejen odděluje od okolí (vyčleňuje pro Boha), ale také usebírá z roztržitosti. Jan Kassián mluví o tom, že při zdržování se mimo celu pod širým nebem se myšlenky snadno jakoby rozlijí do kraje a všechno zaměření výhradně na věci nitra se rozptýlí do mnohosti.2 Cela vede k jednoduchosti a prostotě. Vyžaduje vydat všechno nasbírané a nepodstatné, všechno nalhávání si a srovnávání. Přivádí k osvobozující samotě. Cela mě uvádí do mystického prostoru místa. To, co „místo k přebývání“ dává všem, dává cela mně osobně: vyvazuje mě z mezilidských ohledů, z předsudků a úsudků, které o mně mají druzí. A bolestným procesem (jakoby sloupáváním jedné slupky za druhou) mě osvobozuje.
Cela mě však zároveň přijímá, cítí moji samotu. Židovský myslitel Emmanuel Levinas spojuje pohostinnou stránku lidského domova s rolí ženy, s ženstvím. Podobně nitro cely je lůnem slitování, Boží přítomnosti. V Karmelu je toto bezpodmínečné přijetí, tento rys domova spojen s Pannou Marií. Cela jako Maria je znamením pohostinnosti a přijetí.
Cela má pro karmelitánský život zásadní význam. Proto se tomuto ustanovení o celách přikládá v řeholi stejná vážnost jako volbě převora. Cela je mi přikázána po zvážení ze strany převora a bratří, a to s velkou pečlivostí, zda je pro mě vhodná. Na tomto slavnostním přidělení cely není nic nadsazeného. Vždyť cela je pupeční šňůrou, která nás pojí s místem.
Společná jídelna (kap. 7)
Předpis o společné jídelně pochází z Inocencovy úpravy řehole. Společné jídlo a společná modlitba se v té době staly v klášterech povinností, nová řeholní společenství v tom následovala benediktinskou tradici. (Filip Ribot udává ještě jeden praktický důvod: než pověřený bratr rozdělil jídlo do všech cel, byly porce studené.) V každém případě znamenalo společné jídlo zeslabení poustevnického života. Vyjadřovalo ovšem rovnoprávnost a vzájemnou lásku.
Naslouchání Písmu svatému během jídla je také starý monastický zvyk. Zabraňovalo se tím tlachání a přílišnému zaměřování se na jídlo. „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4 dle Deut 8,3.)
V Inocencově znění řehole souvisí ustanovení o společné jídelně jednoznačně s přepisem o oddělených celách. Již citovaný E. Levinas poukazje na to, že při požívání jídla se člověk nevěnuje světu kolem, uzavírá se. Jako v původní Albertově řeholi cela vyděluje od světa a vyhrazuje pro Boha, tak jíst v cele tento prvek ještě zesilovalo. Co sledovala úprava řehole ustanovením o požívání pokrmů společně? Společná jídelna relativizuje moje jídlo. A právě tak společné naslouchání Písmu v mlčení relativizuje meditaci dnem i nocí v cele (kap. 10). Neboť během jídla se Písmo předčítalo souvisle, nevybíraly se pouze pasáže. Naslouchání bylo uvolněnější než při meditaci a méně cílené než při liturgii.
Řehole nenutí; zmiňuje: „kde to lze snadno zachovat.“ Přitom není zcela jasné, zda tento ohled na okolnosti se týká zavedení společného jídla, zbudování společné jídelny nebo předčítání Písma. (Mohlo se týkat všech těchto prvků: je možné, že se poustevníci zavedení společného stolování bránili; nebo existující kolonie poustevníků by tak nebyly nuceny neprodleně stavět jídelnu; pro předčítání mohl chybět text nebo předčitatel.) Přechod k požívání pokrmů společně znamenal oslabení poustevnické stránky života karmelitánů a posílení společného života. Ale nepřeceňujme tuto změnu: oba prvky – i samotu i společenství – nacházíme jako opěrné pilíře již v textu sepsaném svatým Albertem. Jen důraz se nyní posunul.
Neměnit místa (kap. 8)
Zákaz změnit nebo zaměnit určené místo následoval v původním Alberetově textu bezprostředně po příkazu vyhradit každému bratru oddělenou celu. Vložením kapitoly o společné jídelně (při Inocencově úpravě řehole) se tato myšlenková návaznost přetrhla. Ale ani text v upravené podobě nepostrádá svou logiku. Tak jako požitek jídla může bratra uzavírat, což přítomnost druhých a společné stolování mají prolamovat, tak může dojít i k opačnému sklonu: k upínání se na druhé, takže nejsme sami sebou. Zaměňovat místa by znamenalo dělat ze svého soukromí (doslova: ze své intimity) předmět směny.
Nikomu z bratří ať bez povolení převora, který v té době bude, není dovoleno změnit místo, jež mu bylo přiděleno, nebo si je vyměnit s jiným.
Po stránce obsahu má tento zákaz vícero významů: neměnit celu uvnitř kláštera, nevstupovat v rámci jedné poustevny do prostoru vyhrazeného jinému poustevníkovi, nestěhovat se z jednoho konventu do druhého, necestovat.
V prvních dobách řádu se zákaz vztahoval na stěhování se uvnitř kláštera, později šlo pravděpodobně o změnu místa jako takového, to znamená: celý konvent se stěhoval někam jinam (nezapomeňme, že výraz místo označuje v řeholi celou poustevnickou kolonii.) Ještě jiný možný význam je, že by změna místa znamenala zlepšení postavení (statutu).
Obecně v lidském životě platí: směnou a obchodem zacházím se skutečnostmi jako bych byl jejich pánem, vlastnil je. Uchopuji je, manipuluji jimi. A tak ten, kdo změní své místo nebo o něm vyjednává, dělá z místa ipso facto „produkt“ – jako by bylo výsledkem jeho činnosti. Ale místo je nám dáno! Je něčím, co přijímám, darem Božím – podobně jako Boží přebývání v nás. A kdo by takto jednal, vypadává ze společenství, přestává být jedním z bratří, sester, ale pokouší se stavět se výše. Kdo mění celu, odcizuje se společenství. Proto změnu místa uvnitř společenství může dovolit pouze samo společenství v osobě převora. Tím se zabraňuje mentalitě směnného obchodu.
Patří k podstatě mého místa, že je mi přikázáno, přiděleno, dovoleno. Žel to dnes chápeme už jen málo. A tak své místo nenecháváme na sebe působit a hledáme štěstí jinde, u druhých. Jediné místo, na němž naleznu naplnění, je to místo kolem mne, místo, kde se nacházím. Všechno ostatní není ničím. Svévolně tu měnit, vyměňovat, směňovat, to jsou cesty, které nevedou nikam, slepé uličky.
Cela u vchodu (kap. 9)
Řehole všeobecně pamatovaly na pohostinost. V Albertově řeholi je přijímání hostů spojeno s určením místa: „Převorova cela ať je blízko vchodu, aby se první setkával s příchozími...“ Sídlo bratří má tedy čelní stranu, vchod. Ten hraje důležitou roli ve vztahu mezi tím, co je uvnitř a co je vně.
Nejprve se zaměřmě na pohled zvenčí dovnitř, tedy očima toho, kdo do poustevny přichází. Mohli bychom rozlišit čtyři kategorie hostů:
A) Novicové: v poustevně mohl každý poustevník přijímat své žáky a uvádět je do duchovního života. Poté, co se karmelitáni stali společenstvím, nemůže už žádný z eremitů navenek vystupovat jako samostatný „otec“. Nové členy přijímá společenství, nikoli jednotlivec.
B) Poutníci: pouť byla asketickým způsobem života. Sami karmelitáni vzešli z poutnického hnutí. Poutník opustil svůj dosavadní život a vydal se do nepohodlného, nebezpečného světa. Návštěva svatých míst, především těch ve Svaté zemi, přitom byla důležitým prvkem.
C) Jiní poustevníci: z mnišské literatury víme, že poustevníci navštěvovali svaté eremity, aby se od nich učili. (Jan Kassián říká, že pro slavné otce byl stálý neklid v důsledku s množství bratří přicházejících je navštívit nebo si vyprosit radu pro svůj duchovní pokrok velkou zkouškou trpělivosti.)
D) Věřící z okolí: lidé žijící v okolí kláštera hledali u mnichů pomoc – vyučování v duchovních věcech, duchovní doprovázení, modlitbu, přispění v těžkých situacích.
Nevíme, jací lidé navštěvovali poustevníky na Karmelu. Důležité je, že to byli lidé, přicházející zvenčí, hosté. Ucházeli se o pohostinnost.
A pohostinnost směřuje zevnitř ven. To převorova cela poblíž vchodu činí místo pohostinným. Pro ty, kdo žijí uvnitř, místo již je naprosto pohostinným. Nyní se otvírá také navenek. E. Levinas je přesvědčen, že teprve otevřením svého příbytku hostům docházíme k správnému vztahu k němu. „Možnost otevřít se druhému je pro podstatu domu právě tak podstatná jako zavřená okna a dveře.“ Pro kontakt hosta s pohostinností je důležité osobní setkání, navzájem poznat tvář druhého. Teprve potom se bude něco organizovat: „ať se pak děje vše, co bude třeba učinit.“ Převor už pak ví, koho má před sebou, zná důvod, proč přichází. Vchod není místo, je to osoba – převor, „svátost setkání“, tvář navenek. Tady převor (lat. prior – ten prvnější), který jinak má být uprostřed bratří jako služebník a otrok (kap. 22), je v setkání s příchozím zvenčí dovnitř skutečně ten první (lat. primus).
Souvislost
Původnímu „Karmelu“ – hloučku poustevníků na území nikoho, ustanovil Albert základní prvky, které otvírají jeho vnitřní prostor a upravují vztah mezi vnitřkem a vnějším světem.
- Kapitoly 4–9 budují „architekturu“ Karmelu. Její základy tvoří: „Nejprve tedy ustanovujeme, abyste jednoho z vás měli jako převora...“ a „Mimoto... ať má každý z vás samostatnou oddělenou celu...“ V harmonii, která není bez napětí, jsou tu spojeny stavební princip života cenobitského (mít převora) a života poustevnického (mít každý samostatnou celu). Úpravou v roce 1247 je mezi ně vsazen ještě třetí prvek – místo: „Místa však můžete mít...“
- Vnitřní prostor architektury Karmelu je tvořen několikerým napětím mezi základními prvky:
- místo × společenství (mezi místem a jeho obyvateli)
- místo × cela (přičemž místo je tu pro společenství, cela slouží jednotlivci)
- převor × bratři
- osoba × společenství (řehole někdy používá zájmena vy, váš, jindy mluví o každém z bratří).
Ve světle těchto napětí je zřejmé, jak důležité jsou společná jídelna (oproti celám je to prostor pro společenství), oratorium pro společnou modlitbu (kap. 14), vchod, nezaměňování cel. - Každá architektura působí také napětí mezi tím, co je uvnitř, a vnějškem. Z řehole je patrné, že karmelitáni jsou autonomním společenstvím, které si samo volí převora, určuje si, kde bude žít atd. Pružnost v tomto napětí (vnitřek × vnějšek) bude hodně důležitá při stěhování se do Evropy. Zmíněná základní napětí budou ve hře vždy, konkrétní ztvárnění (samota či město, více uzavřenosti či otevřenosti) je pouze relativní.
Architektura Karmelu znamená základní vybavení: šat, který se nosí, dům, jenž je obýván, knihu, která se čte, ritus, kterého se užívá při bohoslužbě. Je určena k používání a klíčovým slovem je tu mít. Máme převora, abychom ho poslouchali, máme místo, abychom na něm žili, máme cely a jídelnu. Toto vybavení bude řehole vyjmenovávat ještě dále: máme Písmo, žaltář, majetek, oratoř, kapitulu. To vše tvoří základní výbavu karmelitánského života. V následujícím oddílu řehole jde o to, naučit se s touto výbavou zacházet. Tím, že v cele zůstáváme, Písmo meditujeme, žalmy recitujeme, věci činíme společnými, v oratoři se scházíme, záležitosti týkající se spásy duší probíráme. Zacházení s tímto vším znamená naši duchovní přeměnu.
