Poznámky ke karmelitánské řeholi (5. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

Společenství (kapitoly 12–15)

Společenství majetku, společná eucharistie a společný rozhovor, o kterých pojednávají další kapitoly řehole, představují tři základní „společná cvičení.“ Jde vždy o totéž: vyjít ze sebe „do středu“ společenství, kde přijímáme požehnání a všechno to, co potřebujeme.

Společné vlastnictví (kap. 12–13)

V těchto kapitolách nacházíme v textu několik změn mezi Albertovou a Innocencovou řeholí:

Při Innocencově úpravě byla vypuštěna věta, že bratřím se rozdílí ze společného jako „z toho co vám Pán dá.“ Ta naznačuje, že původně se bratři zříkali všech forem příjmu, s nimiž by souvisely vlastnické nároky vůči třetí osobě. Kromě holé existence a onoho místa nevlastnili nic a museli se spolehnout na almužny a dary. Také příjmy z práce a z pastorační činnosti byly vyloučeny, jinak řečeno odmítaly se všechny zajištěné příjmy. Poustevníci na Karmelu chtěli doslovně žít výzvu Písma: „Nedělejte si starosti o svůj život...“ (Mt 6,25). To je jedna stránka věci. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že úplná chudoba s sebou v oné době přinášela množství privilegií. Takoví nejchudší např. měli právo na ochranu, byli osvobozeni od církevních a světských daní a poplatků. Nová řeholní společenství v církvi proto demonstrovala co nejokázaleji svoji dokonalou chudobu, aby tak byla osvobozena od finančních závazků vůči feudálním pánům a prelátům. Mnozí papežové tato hnutí podporovali, zatímco biskupové, kanovníci a šlechta na ně často pohlíželi nevraživě.
Zde předepsaná úplná chudoba byla tedy úzce spojena s autonomií karmelitánů, s tím, že Albert z nich vytvořil církví uznané společenství (collegium).
Proč oba dominikáni, zabývající se revizí řehole v roce 1247, výše zmíněnou větu vypustili? Neznamená to pokles víry v Boží prozřetelnost, spíš je – podle mého názoru – výpustka projevem toho, jak vyhraněně se při úpravě řehole pozornost zaměřila na vyjití ze sebe a na budování společenství.
V pokynu, aby převor rozděloval společný majetek prostřednictvím „člověka“ od něj pověřeného, Innocencovo znění zpřesňuje na: prostřednictvím „bratra“ od něj pověřeného. Zabraňovalo se tím případnému výkladu ve smyslu: převor tím může pověřit někoho, kdo není členem komunity.
Třetí změnou v textu je opět výpustka: v Albertově řeholi stálo výslovně, že (z toho, co bylo bratřím rozděleno – pravděpodobně jedenkrát v týdnu) připravovat si jídlo a jíst musí každý ve vlastní cele. Vynechání tohoto pokynu tedy opět mělo posílit komunitu – společným stolováním. Znamenalo to jíst od nynějška ve společném refektáři a to byla v životě poustevníků veliká novinka.
Čtvrtou změnou je naopak dodatek. Oproti Albertově řeholi Innocenc navíc dovoluje, aby karmelitáni vlastnili osly a mezky nebo chovali drůbež. Tento dodatek pochází vlastně už z roku 1229, kdy papež Řehoř IX. listem „Ex officii nostri“ zakazoval karmelitánům vlastnit jakýkoliv majetek, ale zároveň jedním dechem připojil: „kromě oslů, nějakých užitkových zvířat a drůbeže.“ Zákaz vlastnictví byl však míněn spíše jako privilegium (jako přiznání oněch zvýhodnění, kterých taková chudá společenství požívala). Od r. 1247 pak jim bylo dovoleno chovat i mezky. Osli a mezci sloužili jako transportní zvířata, nosili dřevo, potraviny apod., nebyli však určeni k chovu. Filip Ribot tvrdí, že chovat drůbež a dobytek bylo dovoleno k výživě; vždyť bratřím nebylo zakázáno požívat vejce a mléko. Spíše však šlo o produkci mléka, masa, sýra a vajec jako zdroj příjmů, prodaly se na trhu. Tato podoba příjmů se totiž nevažovala za formu vykonávání moci nad jinými lidmi na základě vlastnictví. Zároveň se tím předcházelo žebrání mimo dům a omezovala se nejistota obživy z almužen.

Tyto čtyři textové změny zaměřují pozornost k vnitřní výstavbě společenství. Po stránce hospodaření jsou důležité čtyři faktory:

Příjmy: řehole dovoluje nabývat jich prací, i s užitím tažných zvířat, a produkty, získanými z chovu, přičemž platí zásada nutné míry: „kolik bude třeba“. Tímto způsobem je karmelitánům dovoleno nabývat majetek. Majetek tedy patří k základnímu vybavení (opět se tu setkáváme se slovesem mít, jako v kapitole o převorovi, o místě, o cele).
Vlastnictví: je pojato zcela z hlediska společenství. Řehole přitom používá slovesa „říkat“: „Nikdo z bratří ať o ničem neříká, že je to jeho vlastní, ale mějte všechno společné.“ Tomu se bratři musejí naučit podobně jako poslušnosti nebo setrvávání v cele.
Přidělování jednotlivcům ze společného: samo společenství (v osobě převora nebo jím pověřeného bratra) rozdílí společná dobra. Důležitá je přitom potřeba každého bratra: „jak je komu zapotřebí.“ Normou tu není komunita, ale jednotlivec.
Spotřebovávání: ačkoliv Innocencova úprava řehole záměrně posílila společný život komunity, spotřebovávání společného se děje zcela podle potřeb jednotlivců: „s ohledem na věk a potřeby jednotlivců.“

Při všech uvedených změnách zůstala v textu řehole nedotčena věta: „Nikdo z bratří ať o ničem neříká, že je to jeho vlastní, ale mějte všechno společné.“ Tato výzva je přejata z řehole sv. Augustina. Pro sv. Augustina není společenství majetku pouze organizačním předpokladem pro život komunity, v jeho pohledu jde o prvotní projev a uskutečnění evangelijní jednomyslnosti a bratrské lásky. „Všechno mějte společné“ představuje dynamický požadavek, netýká se to pouze materiálních statků. Všechno, co mi bylo dáno (nadání, charakter, temperament, myšlenky, inspirace, víru…), přináším do středu bratří. Kdo si něco schraňuje pro své Já, vyděluje se ze společenství.

Toto směřování do středu však neplatí pro společenství (jako celek)! To musí jít přesně opačným směrem a „hledat“ jednotlivce. Společenství nesmí hledat společné, ale musí sloužit jedinečnému. Proto je cenné, že v přístupu k jednotlivému bratru zastupuje společenství převor nebo bratr jím pověřený, tedy také jednotlivá osoba. Úkol tohoto bratra vyžaduje velmi tvůrčí přístup. Jeho prostřednictvím se má rozdělovat ze společného „s ohledem na věk a potřeby jednotlivců.“ Tato slova jsou velmi obsažná. Věkem tu nemusíme rozumět pouze stáří, ale vše, co na sobě člověk nemůže ovlivnit (jako své stáří), tedy např. vzrůst, zdraví, zručnost, chápavost atd. Potřeba pak označuje všechno, co člověk nepostradatelně potřebuje k tomu, aby mohl být, kým být má. Kees vyjadřuje hezky: člověk potřebuje klid pro své nervy, vyhlídky pro svou psychiku, prostor pro svěřený úkol, nástroje pro svou práci atd.

Základním cvičením společného života tedy pro každého je učit se při všem mít na zřeteli společenství a z takto nabytého postoje pak přistupovat k jednotlivým bratřím. Stát se chudým ve prospěch společenství očišťuje člověku srdce a zvyšuje to jeho vnímavost vůči druhým. Tím, že si jednotlivé věci (i osoby) nepřivlastňuje, vidí je v jejich spojitosti a původní souvislosti. Vidí, že to vše je darem, i sebe přijímá tak, že si je darován. Vymaněn z vlastnického přístupu k věcem a lidem může poznávat nové rozměry bratrství.

Denně se scházet (kap. 14)

K základnímu vybavení, které karmelitánům Albert svým pravidlem vytýčil (převor, místo, společný majetek), patří také nyní zmíněný prostor pro modlitbu, kaple. A jako výše svatý Albert vždy také předložil cvičení, skrze které si bratři dotyčné vybavení osvojí (převora poslouchat, v cele zůstávat, majetek brát za společný), v případě kaple je základním cvičením: scházet se zde.

Věta „pokud to lze snadno uzpůsobit“ se vztahuje na architektonickou stránku věci: pokud to jde, má být kaple uprostřed cel. Smysl tedy není: pokud to jde, scházejte se.

K architektonické stránce se přidává právnická tendence: Albert tímto ustanovením zamýšlel dát poustevníkům – laikům status řeholního domu: domus religiosa, locus sacer. Povolení ke stavbě kaple, aby v ní byla slavena eucharistie, dané místním biskupem, bylo tehdy pokládáno za církevní schválení společenství jako takového.

Mimoto se tu ještě uplatňuje symbolický význam středu: kaple umístěná uprostřed cel vyjadřuje smysl a spojitost jednotlivých cel. Jde o víc, než o rozmístění budov. Život bratří v celách směřuje do středu, představovaného kaplí. A kaple cely shromažďuje v jedno.

A konečně to má také význam náboženský: Bůh je uprostřed svého lidu. Tak o tom mluví např. Ex 25,8 a Ex 29,45–46. Toto Boží přebývání uprostřed lidu není z naší strany pouze pasívně přijímáno. Výzvu Nového zákona, abychom se jako živé kameny stavěli na Mesiáše a vytvářeli tak duchovní chrám (1 Petr 2,4–5) mají bratři naplnit životem v celách zaměřeným do středu společenství, představovaného kaplí.

Základním cvičením v souvislosti s kaplí je společně se sem scházet (convenire), putovat do středu, k Bohu. Tím nabývá společenství viditelné podoby, tak jako příchodem poutníků do Jeruzaléma tam bylo možno spatřovat lid Izraele (Ž 122). Tím, že se sešli, bratři vytvořili společenství a z tohoto společenství pak zase vyšli do svých cel. Zatímco otcové pouště se scházeli k eucharistii jedenkrát týdně, ve 13. století se ve většině řeholních společenství slavila eucharistie denně. Toto každodenní scházení se v časných ranních hodinách, na přelomu noci a dne, udávalo jejich životu rytmus, vytvářelo základní rytmus dne. Vycházející slunce, vítězící nad nocí, působí jako spontánní symbol Zmrtvýchvstalého, všechny kanonické hodinky, jak se je bratři během dne a noci modlili, mají v této hodině svůj střed a ona z nich vytváří jeden celek. Každodenní ranní přicházení na eucharistii pěstuje v bratřích vědomí sounáležitosti.

Už Nový zákon říká, že křesťané se k eucharistii scházeli „na jednom místě“ (epi auto – 1 Kor 11,20). Slavení eucharistie ono vyjití ze sebe ještě radikalizuje. Ne že přicházíme, my jsme vtahováni: do šíře Kristova slova a do hloubi Kristovy smrti, oběti. To on si nás nalézá, shromažďuje a sjednocuje.

Mystické bohatství v sobě ukrývá slovo: „ráno“. Připomíná nám Magdalénu, která „prvního dne v týdnu přišla časně ráno, ještě za tmy ke hrobu...“ (Jan 20,1). „Časně ráno se karmelitáni scházejí v kapli, ve středu, který není nikým naplněn. Jako snoubenka v Písni písní hledají v noci „ještě za tmy“ miláčka svého srdce (Pís 3,1). Hledání lásky se děje v temnotě noci a pak vyvrcholí setkáním, při němž jsi osloven něžným „Marie“, svým nejmilejším jménem z úst miláčka svého srdce. A dáváš neméně něžnou odpověď: „Rabbuni“. Jsou to velikonoce lásky, to je mystická hloubka eucharistie. Zde tluče srdce Karmelu.“ A elementárním začátkem tohoto proměnění je vyjít z cely. Jen toho, kdo vyjde ze sebe do temnoty noci, může najít vycházející světlo; jen ten, kdo zapomene na sebe, zaslechne své jméno.

Kapitula jedenkrát za týden (kap. 15)

Téměř ve všech řeholních společenstvích byla kapitula – společný rozhovor, porada (včetně zaujímání stanovisek, vynášení závazných rozhodnutí) samozřejmou součástí společného života. Některá společenství ji měla každý den, jiná, jako karmelitáni, jednou za týden a podle potřeby i jindy.

Kapitula představuje nejvyšší orgán komunity, není zde řeč o převorovi (není jisté, zda kapitule předsedal nebo ne). Má jít o „profesionální“ projednání důležitých prvků života společenství. Přitom je důležité i samotné projednávání záležitostí, ne pouze závěr; kapitula má být prostor, kde zaznívá mnoho hlasů.

To, o čem má podle řehole kapitula jednat, lze rozčlenit do dvou velkých bodů: 1. zachovávání řádu (ordo) a spása duší; 2. přehánění a nedostatky na straně jednotlivých bratří.

Zachovávání řádu (custodia ordinis) máme do češtiny v řeholi přeloženo: „zachovávání všeho, co patří k vašemu životnímu stavu.“ O významech latinského slova ordo jsme se zmiňovali již dříve.¹ Jde tu o základní uspořádání karmelitánského života, o ono základní vybavení v jednotlivých jeho prvcích, které život Karmelu strukturují a o kterých již byla podrobně řeč (převor, místo, cely, kaple). V souhrnu to znamená: kombinace eremitského a cenobitského způsobu života, která je Karmelu vlastní. Toto zachovávání se děje tím, že se jednotlivé prvky tohoto vybavení používají, že se v nich bratři cvičí. Při kapitule jde o to sejít se, „jít doprostřed“, aby se o uspořádání života společně jednalo ve světle úsilí o dokonalost, k němuž nás zavazuje evangelium (Mat 5,48). Druhou důležitou a těsně s tím spojenou hodnotou je rozlišování, tedy správná volba, co je dobré, a volba správné míry. Význam rozlišování v duchovním životě si uvědomili už otcové pouště a často o něm mluví.
Kapitula má dále probírat „záležitosti spásy duší“ (salus animarum). Spása duše není totéž co zachovávání řádu, i když obojí spolu souvisí. Při zachovávání řádu máme na zřeteli daný řád, jako model napomáhající naší proměně. Ale spása duše je sám vnitřní proces naší proměny, naše osobní historie, zřetel se zaměřuje na naši duši. Duše tím, že zachovává ordo, vydává se na cestu přetvoření, na cestu k Nekonečnému (to je mystická perspektiva ordo). Ordo je nutné, ale ne dostačující, pro spásu duše tvoří jen nutný základ. Podstatné je, že se nás přitom ujme Bůh – Spása. Spása je v Písmě klíčový pojem. Znamená zdraví, blaho, svobodu, integritu lidské osoby. A jako spočívá nejvlastnější opak spásy v odvratu od Boha, tak pravou spásu může člověku dát jen Bůh. Východní církve přitom podtrhují Boží sestoupení k člověku, západní tradice zase vystupování člověka k Bohu. Součástí spásy jsou v karmelitánském životě již základní cvičení, o kterých byla řeč: poslušnost, setrvávání v cele, kontakt s Písmem, budování společenství atd. Avšak je třeba ještě mocnějšího Božího přispění: duše musí být oděna Božími vlastnostmi (kap. 18 a 19). Ještě dále pak spása znamená v tichu pracovat a očekávat svou spásu (kap. 15–21). A ještě víc: ve zcela slepé důvěře se odevzdat Pánu (kap. 24). Spásou duše je Bůh sám. Albertův pozdrav na začátku řehole vystihuje podstatu karmelitánského života: „pozdrav v Pánu“ (in Domino salutem).² A „přilba spásy“ patří k nejdůležitější obranné výzbroji, jak o ní bude řeč v kapitole 19.
Přehánění a nedostatky. (Český text řehole používá slova: přestupek nebo provinění. To je věrný překlad latinských slov excessus a culpa. Kees jim přisuzuje specifický význam.) Zdálo by se, že kromě zachovávání řádu a spásy duší už není co dodat. Ale ona základní cvičení a cesta duše ke spáse mohou být ohroženy zevnitř – labilitou bratra: věnuje-li se jim příliš mnoho nebo příliš málo. Co do základních cvičení se lze dopouštět přehánění nebo naopak deficitů. Kompasem pro správnou rovnováhu je schopnost rozlišování duchů (discretio); a právě rozlišování je jádrem kapituly. Kapitula není kapitulou vin, ale spíše kapitulou duchovního doprovázení, k němuž patří zabránění extrémům (střízlivost, smysl pro realitu). Jako mezi ctnostmi má rozlišování zcela zvláštní postavení, tak je má i kapitula mezi základními cvičeními. Každotýdenní kapitula je pro karmelitány důležitou školou rozlišování.
Kapitula se má konat v neděli, tj. v den Páně, den vzkříšení a radosti. Znovu nás tu napadne paralela s Janovým evangeliem: prvního dne po sobotě Pán přichází doprostřed svých apoštolů a říká jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny…“ (Jan 20,19.22–23). Tím je kapitula postavena do světla lásky Zmrtvýchvstalého. Láska je při ní prostředek: jednat se má s nestrannou láskou (caritate media). Plodem pak je přijetí Ducha.