P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Dále je hned na začátku textu řehole pozoruhodné, že biskup Albert napsal tato pravidla na žádost bratří: „Protože nás však žádáte...“ Za touto žádostí stojí pokora bratří. Pokora, která se projevuje tím, že si nechám poradit. Že se obrátím na druhého a zeptám se: „Prosím tě, mohl bys mi k tomu, o co se snažím, něco říct?“
Samozřejmě – tady je to ve specifické situaci – máme před sebou komunitu, která chce žít v podstatě řeholním životem a obrací se na církevního představeného. My si z toho pro sebe můžeme vzít několik podnětů. Samozřejmě i my to můžeme na sebe vztáhnout v tom původním smyslu: jako vzor poslušnosti vůči autoritě v církvi. A pak i o nás bude platit: zajímá nás, co na tu nebo onu věc říká biskup, zajímá nás, co o tom říká katechismus, zajímá nás, jak se k dané věci vyjádřil papež. A ve farnosti – zvláště když je tam nějaké bublání a vření – zajímá nás, jak se k tomu postavil kněz. Ale to je jenom jedna rovina.
Kromě toho bych nám rád nabídl zmíněnou myšlenku naprosto obecně: ochota nechat si poradit. Vy laici žijete v manželství. Nebo i ve vztahu: rodiče a děti. Partner něco vidí jinak, děti mají mnohdy dobré nápady, dospívající to někdy řeknou neomaleně... – ale jak cenná je i tu pokora nechat si poradit nebo i ochota podřídit se!
Tady se dotýkáme tématu v současnosti hodně citlivého, a to je postoj k autoritě vůbec. V dnešní době je pro nás hodně těžké podřizovat se. Ale všimněte si (když se zase vrátíme na půdu života církve): církev od počátku je společenstvím, vedeným autoritou. Ježíš byl jednoznačně autoritou pro své apoštoly a apoštolové byli jednoznačně autoritou mezi ostatními učedníky a pro ostatní zástupy, které šly za Ježíšem. Takže kdybychom my byli natolik poplatní dnešní době, že nejsme schopní snést žádnou autoritu, že každou hned strháme a zkritizujeme, čili že my jsme vždy sami sobě jedinou autoritou, tak nejsme na správné cestě. Přičemž – a to bych chtěl podtrhnout – naše ochota podřídit se autoritě přece nesmí být podmíněna tím, že ten druhý nemá žádné chyby, že se nikdy nespletl. V tomto smyslu považuji za úžasné, že se bratři obrátili na biskupa, jakoby mu říkali: „Otče biskupe, my bychom potřebovali, kdybyste se vyjádřil k tomu, jak my to na tom Karmelu žijeme...“
Jako druhou věc bych nám chtěl v této souvislosti podtrhnout: biskup Albert v řeholi píše: „Mnohokrát a mnoha způsoby stanovili svatí otcové...“ (něco podobného, jako po mně chcete nyní vy). Všimněte si, jak krásný přístup svatý Albert v té situaci zaujal. Jsem přesvědčen, že Albert musel být člověk velmi zralý a moc zajímavý. A on, když za ním bratři se svou žádostí přicházejí, jim dává najevo: „Podívejte, takových společenství, která žijí podobně, a takových pravidel pro ta společenství, takových už je! Ale když se na mne obracíte, tak dobře. Tak já vám tedy napíšu pravidla, jaká se budou hodit právě pro vás.“
Co je na tom hodné pozornosti? Jistě jste to už také na sobě postřehli: my někdy pod tlakem spěchu, odpovědnosti nebo třeba naší vlastní nejistoty (a nějak i naší vlastní pýchy) vnímáme jen sami sebe, to, jak já teď chci záležitost řešit. Někdy naše originalita dokonce přejde v opojné přesvědčení: já přicházím s něčím úplně novým! Kdysi nás – ještě jako bohoslovce – před takovým postojem varoval mons. Kavale. Pamatuji si, jak nám kladl na srdce: „Mládenci, když přijdete někam do farnosti, nemyslete si: mnou to tady začíná! Ti přede mnou, ti byli buď líní, anebo hloupí. Mnou to v této farnosti začíná!...“ A tak i biskup Albert jakoby karmelitánům řekl: „Mládenci, takových společenství už je! A takových pravidel už je!“ Milí bratři a sestry, i tuto narážku, že nejsme jediní, považuji pro nás za slova velmi užitečná k tomu, abychom byli pokorní. Abychom si uvědomovali, že ne jenom my sami jsme tu se svým snažením, ale že Bůh žehná také mnoha jiným lidem a vede si je. A všimněte si, že tento poukaz na ostatní vůbec nevede k nějaké lhostejnosti nebo rozmělnění, jako by biskup Albert naznačil: „Takže je to vlastně jedno, podle čeho žijete a jak si počínáte. Tak si vyberte kteroukoli z těch řeholí, co už jsou, na tom nezáleží, hlavně ať máte zbožné srdce – a to stačí...“ Albertův postoj by se dal vyjádřit spíše slovy: „Podívejte, takových společenství je řada, takových lidí, kteří se snaží tak usilovně jako vy, je mnoho. Ale když chcete, tak já vám napíši, jak si váš život do budoucna představuji...“
I v našem životě je známkou zralosti, když dokážeme vnímat, jak se snaží ti druzí. Když si nepřipadáme jediní na tomto světě. Když to dokážeme ocenit, jak moc se ti druzí snaží. A když si zároveň každý dobře uvědomujeme: já nejsem oni. Hodně se dnes pociťuje potřeba správného sebepřijetí. Já musím ve svém životě žít tak, aby to odpovídalo mé situaci a mému vybavení (tomu, co mně Pán Bůh dal) a mému povolání.
Zde se dotýkáme ještě jedné zajímavé otázky, totiž zda a nakolik navázal v řeholi pro karmelitány svatý Albert na to, co oni už na hoře Karmel žili předtím, než o sepsání řehole požádali. Není totiž úplně zřejmé, v jaké fázi své zkušenosti se karmelitáni na biskupa se svou žádostí obrátili. Mohlo tomu být tak, že jejich společenství se teprve formovalo, a proto svého zkušeného biskupa poprosili o vůbec základní nasměrování pro svou komunitu. Spíše ale (podle názoru historiků) bratři nějakou zkušenost s poustevnickým životem na Karmelu už měli za sebou. Ale dost možná bylo podnětem k prosbě o řeholi od biskupa něco úplně zvenčí, totiž že někdo vystoupil s kritikou proti jejich společenství a napadl je (jak to tehdy bývalo časté), že třeba nejsou spolehlivě pravověrní. Nebo prostě že to, jak na Karmelu žijí, se děje – obrazně řečeno – biskupovi za zády. A takové osočení by bylo dostatečným důvodem k tomu, aby bratři šli za biskupem a požádali ho: „Otče biskupe, my bychom velmi stáli o Vaše slovo, jak máme jako poustevníci na Karmelu žít! Ale už to nějaký čas děláme tak a tak...“ A jak jsem před chvílí vyzdvihl: biskup se k tomu nepostavil tím způsobem, že by jim řekl: „Na to zapomeňte! Já jsem ten nejchytřejší a já vám to teď nalinkuji.“ A zároveň je i málo představitelné, že by oni mu řekli: „Otče biskupe, udělejte to jak chcete, to je jedno. My klidně to, co se nám osvědčilo a co jsme vyzkoušeli, odložíme a nadále se přidržíme jen toho, co nám předepíšete teď...“ Ti bratři se cítili jaksi zavázáni žít na Karmelu podobně jako doposud. Co je k tomu zavazovalo? To, jak jim Pán Bůh na tom místě doposud žehnal a co už tam prožili. A tak máme za to, že i biskup Albert při sestavování řehole na to citlivě navázal.
A v tomto zase vidím něco poučného pro každého z nás. Pán Bůh může někdy v našem životě způsobit zásadní zvrat, skrze nějž jsme najednou nasměrováni úplně nově. Ale troufnu si říci, že to nedělá moc často. Mnohem častěji jeho výzvy v našem životě ctí určitou návaznost. Takže my pak to, co jsme už prožili dřív, byť to třeba bylo i bolestné, neodhodíme, nepopřeme, ale neseme si to s sebou dál, ba na tom určitým způsobem stavíme.
Tak se tedy spolu pojí na jedné straně pokorné vědomí, že nejsme jediní, a na druhé straně přesvědčení, že nemůžeme zaprodat to, jak nás Pán Bůh vedl už dřív, ale musíme na to navazovat. A je zajímavé, že karmelitáni, když jim svatý Albert ona pravidla napsal, pak udělali všechno pro to, aby se jimi mohli řídit i dál. A přišly časy, kdy bylo hodně těžké to uhájit.
Zase krátce odbočme do historie. Takových společenství, jako byla skupinka poustevníků na Karmelu, tehdy existovalo veliké množství. Biskupové i papežská kurie byli zneklidněni nepřehledností situace a všelijakými nešvary, a proto 4. lateránský koncil (roku 1215) ustanovil, aby od té doby, když vznikne nějaké nové společenství, muselo přijmout jako pravidla pro svůj život nějakou starobylou řeholi, která je osvědčená a za kterou stojí autorita nějakého světce – sv. Augustina, sv. Basila, sv. Benedikta. To s sebou přineslo velký tlak i na karmelitány, ačkoliv vznik jejich společenství i sepsání řehole se odehrály již před zmíněným koncilem. Jenže to oni museli všude pracně dokazovat. A právě tehdy mohli udělat to, co udělal sv. Dominik, když převzal řeholi sv. Augustina a tu doplnil svými pokyny. Něco podobného by představovalo mnohem snazší variantu, jak existenci mladého a málo známého řádu z Karmelu obhájit.
Ale karmelitáni se svých pravidel vzdát nechtěli. Napjali síly, vyvinuli potřebné diplomatické úsilí mezi vlivnými osobami a u papežské kurie a podařilo se jim dosáhnout potřebných papežských dobrozdání. To ukazuje, že Albertova řehole pro ně opravdu nebyla něčím, čeho by se klidně byli zřekli.
