P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
(Upravený přepis záznamu přednášky z celostátního setkání terciářů v Kostelním Vydří 16. června 2007.)
Otec generální převor v Římě a bratři v cizině se rozhodli, že letošní rok 2007 budeme na Karmelu prožívat jako rok, kdy si připomeneme výročí sepsání karmelitánské řehole – textu, podle kterého se karmelitáni řídili na hoře Karmel hned na začátku, když jejich společenství bylo založeno, a který si nesou dějinami jako stálý zdroj inspirace.
Takto se nad textem řehole chci zamyslet s vámi i nyní já. Pokusme se rozjímat nad těmito základními pravidly, která si karmelitáni uchovávají 800 let – od roku (řekněme) 1207 do roku 2007, do naší současnosti. Pokusme se postřehnout důležitá témata, která patří ke křesťanskému životu provždy. Nám je klade na srdce tento text, ale ona jsou důležitá obecně – i pro toho, kdo nežije v rodině Karmelu nebo není žádným způsobem zavázán, aby se naší řeholí jakkoli zabýval nebo dokonce se jí držel.
Zabývat se textem, který je starý 800 let, je svým způsobem odvaha, protože časová bariéra a odstup mezi tehdejším prostředím hory Karmel a prostředím naším, v této zemi v roce 2007, jsou přece jen veliké. Mnoho věcí se od té doby v lidském životě změnilo. A přece v předpisech řehole nacházíme podněty i pro nás. V našem společenství karmelitánů řeholníků, když jsme o tom kdysi uvažovali, mluvil na toto téma otec Ivan a velmi jasným, srozumitelným způsobem nám kladl na srdce, že my karmelitáni se tímto textem svatého Alberta – biskupa, který napsal karmelitánům tato první pravidla – nemůžeme přestat zabývat! Protože naše rodina dostala tato pravidla „do vínku“ a v nich se odráží, jak žilo první společenství našich bratří. Je to jakoby kořínek, ze kterého vyrůstáme a který nikdy nesmíme zapřít. Naopak: ke kterému se budeme znovu a znovu vracet.
Při obřadu terciářské profese se celebrant ptá těch, kdo chtějí složit slib: „Bratři a sestry, co od nás žádáte?“ A oni (nebo jeden z nich za všechny) odpovídají: „Žádáme o dovolení žít podle evangelia v duchu Karmelu, podle řehole schválené apoštolským stolcem.“1 A to je prvotně tato řehole, doplněná potom dalšími pokyny. Mnozí víte, že jsme pro vnitřní potřebu v našem třetím řádu vydali knížečku, kterou jsme nazvali: Pravidla pro život karmelitánských terciářů. A tam jsou dokumenty tři:
- tato kratinká řehole sv. Alberta Jeruzalémského, která tedy pochází z doby kolem roku 1207,
- celosvětová řehole karmelitánského třetího řádu (schválená roku 2003),
- statuta karmelitánského třetího řádu v České republice, která jsou ještě o něco mladší (z roku 2004).
Já se při tomto svém zamyšlení budu držet prvního z těch textů, který je starý oněch 800 let, a podle nějž se karmelitáni stále snaží žít. Rád bych nejdřív pro zopakování připomenul, jak to s námi karmelitány všechno bylo na samém počátku. V době vzniku našeho společenství – na přelomu 12. a 13. století – proudily do svaté země zástupy křižáků, kteří se snažili – tak ti lidé tehdy smýšleli – z lásky ke Kristu dobýt politicky Svatou zemi, která přece byla skropena Ježíšovou krví! Tuto Svatou zemi usilovali získat zpět do křesťanských rukou a založit tam ideální křesťanské království, kde lidé budou žít podle Kristových zásad. Doufali, že tam nastolí příkladné království, ukazující celému světu, jak to mezi lidmi zde na zemi má být.
Nástropní malba v sakristii kostela sv. Havla v Praze zachycuje scénu z počátků řádu:
lodi na pobřeží Svaté země.
(Foto Vlaďka M. Polišenská.)
A s těmito křižáky, kteří to chtěli vybojovat, putovali zároveň další lidé, kteří se tam chtěli usadit a kteří v tom novém království chtěli žít jako řemeslníci, jako obchodníci nebo jako lidé, věnující se životu modlitby. Právě ve Svaté zemi, na svaté půdě. A mezi nimi byli muži, kteří se potom usadili v údolíčku v pohoří Karmel u pramene, kterému se říkalo Eliášův. Na místě, kde bylo patrné, že dříve už někdo žil, že tam už kdysi předtím byla mnišská kolonie. (V těch jeskyňkách ve svazích tohoto údolí totiž už o několik set let dříve – v pátém a šestém století – žili řečtí mniši.) Pro ony budoucí první karmelitány to bylo obzvláštní místo. I přes vliv islámu to místo bylo stále spojováno s prorokem Eliášem a s prorokem Elizeem. A prameni, který tam byl zdrojem vody, se říkalo „Eliášův pramen“ už od dob ještě před příchodem muslimů a jedné z těch jeskyněk se říkalo „příbytek Elizeův“. Tedy to místo mělo v sobě velmi silný náboj a velkou přitažlivost, nehledě k tomu, že bylo a je dodnes také přirozeně krásné – i po stránce přírodní.
V tomto údolí se někdy kolem roku 1190 nebo 1200, usadila skupinka mužů, kteří tu začali žít jako komunita. A tito muži si tu vytvořili svůj způsob života, chtěli v něm dále pokračovat, a tak obrátili se na biskupa, pod jehož pravomoc patřili, a žádali ho, aby jim „napsal pravidla pro život“. I my říkáme: „Co je psáno, to je dáno,“ a jim šlo o to, aby on jim shrnul, čeho se ve svém způsobu života na hoře Karmel mají držet, nebo jejich dosavadní praxi doplnil, upravil.
Stojí za zmínku, že ten biskup – sv. Albert Jeruzalémský – byl muž velmi schopný, který právě s těmito věcmi měl zkušenost, byl v nich dokonce už předtím papežským poradcem. A navíc s jistotou víme, že on sám žil nejdřív nějaký čas také v komunitě v Itálii a že pro některá řeholní společenství napsal z papežského pověření podobná „pravidla pro život“.
Takže když se bratři z Karmelu na něj se svou prosbou obrátili, naprosto to pro něj nebyl nový úkol, s nímž by si vůbec nevěděl rady. On tedy na jejich žádost odpověděl a sepsal pro ně text, kterým se karmelitáni dodnes řídí a který proto nazýváme i „Albertova řehole“. Tento sv. Albert byl biskupem jeruzalémským (nezapomeňme: to vše se odehrálo ve Svaté zemi), ovšem podle jména. Jeruzalém tehdy neovládali křesťané, měli jej v rukou Saracéni. Albert byl jmenován co do titulu biskupem jeruzalémským, i když musel sídlit mimo toto město.
Tento svatý Albert napsal tedy bratřím krátká „pravidla pro život“, pro zjednodušení řekněme rovnou: řeholi. (Než se těmto pravidlům dostalo oficiálního uznání coby řeholi – s podobnou vážností, jaké se těšila řehole sv. Benedikta nebo sv. Augustina – museli o to karmelitáni ještě desítky let usilovat, ale do těchto historických podrobností nebudeme nyní zacházet.) Tuto řeholi bratři potom nadále zachovávali. Společenství se rozrostlo do té míry, že založili nové domy – napřed ve Svaté zemi a potom dokonce za mořem – nejprve na Kypru, potom na Sicílii, na jihu Francie poblíž Marseille a v Anglii. Protože ze Svaté země cestovali lodí, první nové kláštery se nacházely na středomořských ostrovech a při jižním pobřeží Evropy a (když lodi obepluly Španělsko) také v Anglii. O něco později se karmelitáni usadili i v Německu.
První generální kapitula – to znamená: shromáždění představených ze všech karmelitánských řeholních domů, se konala v Anglii v místě, které jste možná někteří sami navštívili. I dnes tam žije komunita bratří karmelitánů, je to hezké poutní místo v Kentu a jmenuje se Aylesford. V tomto Aylesfordu byla roku 1247 generální kapitula, která pověřila dva bratry, aby šli do Říma a obrátili se na tehdejšího papeže, aby řeholi znovu potvrdil. Tedy aby oficiálně projevil, že tato pravidla jsou správná a že on jako papež tím samým karmelitánské společenství schvaluje. Papež Inocenc IV. to ještě téhož roku udělal, a tak Albertova řehole nabyla tím větší vážnosti. Byla potvrzena nejenom biskupem, ale také tehdejším papežem, nejvyšší autoritou v církvi. (Schválili ji i papežové už dříve, ale tehdy bylo běžné, že se o takové potvrzení a schválení žádalo opakovaně znovu.) A právě to schválení v roce 1247 bylo velmi důležité i proto, že papež Inocenc IV. onu původní Albertovu řeholi na žádost bratří v několika věcech upravil a takto ji karmelitánům předložil k dodržování.
Tento krátký souhrn historie připomínám proto, abychom rozuměli, proč se používá pro karmelitánskou řeholi také označení „Albertova řehole“ nebo „Inocencova řehole“.
A teď už se zaměřme na samotný obsah textu. Řehole začíná přímo jménem biskupa, který ji napsal. Ten se nejprve představuje a pak připojuje pozdrav: „Albert, z milosti Boží povolaný za patriarchu církve jeruzalémské, milovaným synům v Kristu (...), kteří přebývají u pramene na hoře Karmel: pozdrav v Pánu a požehnání Ducha svatého.“ A toto je první bod, který bych nám chtěl v naší řeholi podtrhnout: biskup Albert přeje karmelitánům pozdrav a požehnání. Na tom je přece zjevné, že celý náš křesťanský život je účastí na spáse, na tom, že Bůh se nám věnuje, na tom, že Bůh nás obdarovává svou láskou a že náš život skrze to rozkvétá. Skrze víru v Pána Ježíše prožíváme osvobození, uzdravení, naplnění světlem, silou – nebo jak to ještě vyjádřit. (Těmito obrazy o tom mluví Písmo svaté.) Tedy toto je základní Boží záměr s námi: naše spása, požehnání. To, aby do našeho života vstoupilo dobro.
Přidám k těmto myšlenkám jedno upozornění, které je hodně kritické. I naše účast v rodině Karmelu, ve třetím řádu, je obdarování od Boha, není to z nás. Bohužel se někdy stávalo a může stávat i dnes, že my své místo a své angažování se v církvi a v Karmelu pojmeme jako svou prestiž. Že se tím chlubíme, nebo jsme na to hrdí tak zaslepeně, jako kdyby to bylo „naše“. A já chci v této souvislosti zdůraznit: jestliže náš život v Karmelu je účast na spáse – na tom, co pro nás dělá Bůh – pak je to Boží dar. Náš život v Karmelu je Boží dar. To, že jsme v tomto kostele, že žijeme ve společenství, které je vnitřně sjednocené, že nasloucháme slovům řehole a ostatního pokladu karmelitánské tradice a chceme je pustit až hluboko do srdce – to není naše! To je dar, kterého se nám dostalo. Když Ježíš mluví o spáse, pronáší blahoslavenství. Při všem, čeho se nám dostalo, jsme my křesťané opravdu lidmi, kteří do značné míry pořád nemají, co by mít mohli (jsme chudí), jsme lidmi, kteří se neprosazují násilím (tiší), jsme lidmi, kteří pláčí, kteří se snaží o spravedlnost, a dostávají kvůli tomu občas „na frak“, jsme lidmi, kteří v očích světa jsou tak „hloupí“, že jsou milosrdní... Ale k tomu nás Ježíš vede, abychom právě takovýmto způsobem měli účast na spáse! Ne jako ti, kdo jsou „vysmátí“ a hrdí sami na sebe. Takže když nám Albert přeje: „Pozdrav a požehnání“, přijímáme to takto – v duchu blahoslavenství. On nám to neříká, aby nám šel nos nahoru, ale proto, abychom se zaměřili na Krista, od něhož naše víra pochází (Žid 12,2). A abychom skrze to, co nám je dáno, ale i skrze nedostatek, pronásledování a únavnou službu šli za Ježíšem do plnosti jeho království.
