(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
3. prvek: zbroj Boží (kapitoly 18–19)
Viděno systematicky představují kapitoly 18 a 19 přechod od skopos k telos. Poté co Albert předepsal komunitě karmelitánů základní vybavení pro její život,1 a uložil jí základní cvičení, patřící k zasvěcenému životu,2 což vše má za cíl čistotu srdce (coby skopos), nyní ji zaváže k cvičení se ve ctnostech. Jen skrze toto obléknutí se do vlastností Božích můžeme obstát v duchovním boji a ve zkouškách. Proces našeho přetvoření tu zasahuje hlubší rovinu naší bytosti, zároveň ovšem otvírá možnost hlubších pokušení a ohrožení. Všiměme si, že oproti dřívějším kapitolám zde Albert nijak nerelativizuje: není tu žádné: „... kde to lze snadno zachovat“, „bude-li to nutné...“, „pokud to lze snadno uzpůsobit...“, „podle potřeby...“ ap. Boží výzbroj (život ctností) se tu předpisuje nekompromisně, bez výjimky. Je nutná vždy a všude, odložit ji by znamenalo duchovní smrt.
Výzbroj Boží jako literární motiv
Boží zbroj je poměrně častý námět. Zaměříme se na něj blížeji ve čtverém historickém prostředí.
A) Bůh je líčen jako bojovník, bojuje za svůj lid: nejstarší zkušenost Izraele a jeho stále znovu opěvovaná tradice zní: Hospodin osvobozuje svůj lid od těch, kdo lid utiskují (srov. Ex 15). V prorockých spisech Boží boj poráží cizí božstva. V těchto textech Bůh sám se „obléká“ jako bojovník (Iz 59,17; Deut 32,39–42; Ž 60,9 aj.), Boží zbroj je tedy zbroj, kterou má na sobě sám Bůh. Tak postoje, které Řehole doporučuje, jsou Boží vlastnosti. V situaci poustevníků na Karmelu v době křižáckých válek jistě „žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“ a „obléknout Boží zbroj“ znamenalo zaujmout konkrétní náboženský a politický postoj: bojovat jako vazal pod vedením Pána, osvobozovat nebo bránit svatá místa – dědictví Ježíše Krista.
B) Lidé bojují eschatologický Boží boj: kumránská komunita, kterou tvořili kněží, levité a jiní zbožní věřící oddaní Chrámu, se kolem r. 130 před Kristem od Chrámu oddělila a uchýlila se do pouště u Mrtvého moře, aby se připravila na blížící se konec starého světa. Očekávali rozhodný – skutečný (!) – boj, který povedou synové světla – ozbrojení Bohem – proti synům temnoty a Beliálovi. Tento boj popisuje tzv. Válečný svitek (I QM VI, 16/VII,6). Pro nás je poučné, že Boží zbroj se uplatňuje v eschatologické situaci, kdy ďábelské úklady jsou životu nebezpečné, kdy nastává poslední doba, doba očištění a zkoušky, v níž se tříbí duchové: „vybarvují se“ pravda a lež, světlo a temnota.
C) Křesťanská obec v Efesu: list Efesanům tvoří bezprostřední pozadí Řehole. Pisatel listu ukazuje tamním křesťanům, že jejich úkolem je vést boj na život a na smrt proti nadlidským a nadzemským, démonickým mocnostem. Je přitom třeba být oděni jako těžkooděnci – zbrojí Boží. Přitom zbroj je tu chápána obrazně, jde o mesiánské hodnoty, ne válečné nástroje. Zmíněny jsou zbraně obranné (pancíř, štít, přílba) a značný prostor zaujímají součásti výstroje, které nejsou přímo vojenské (pás, obuv…).
V listu Efesanům má zbroj Boží, kterou Bůh člověku dává, dvojí rys. V Boží výzbroji obléká Bůh člověka svými vlastnostmi, daruje mu sebe sama („Ty jsi, Hospodine, můj štít“ Ž 3,4; srov. Ž 5,13 a Deut 33,29), přičemž Bůh jako štít nejen člověka obklopuje, ale jaksi zevnitř jej buduje; to je podstatně mesiánské („spravedlnost bude pásem jeho beder“ Iz 11,5). A za druhé Bůh nás tak připravuje pro boj, do rozhodujících zkoušek. Zbroj, která nás přetváří v nitru, se projeví navenek jako účinná síla, zjevná na našem životě.
D) Otcové pouště: zatímco v předchozích třech případech se zbroj a boj týkaly společenství, Jan Kassián chápe mnicha na poušti jako osamělého bojovníka, zápasícího proti ďáblu. Přitom se ovšem mnich považoval za součást neviditelného vojska. I když totiž bojuje celé vojsko, vždy jde o odvahu každého jednotlivého vojáka k boji „muž proti muži“.
V závěru ještě zmiňme: motiv Boží zbroje už v sobě zahrnuje skutečnost, že se nám život jeví jako spor nebo spíš přímo jako boj. Boj s nepřátelskými silami zla, které nás chtějí usmrtit, zatímco Bůh nás vede, abychom žili v Jeho jménu. Náš nepřítel na sebe bere jednou rysy démonické, jindy lidské, jindy přírodní. Mnohdy k nám přistupuje nepozorovaně, rád se lstivě vydává za anděla světla. V tomto boji jde o všechno, proto je tak často líčen eschatologicky. Ale Bůh nás obléká svými vlastnostmi, sám sebou. Tak nás uschopňuje zlému čelit.
Tři důvody k obléknutí se Boží zbrojí
V 18. kapitole Řehole uvádí sv. Albert – třemi citáty z Písma – tři důvody, proč se máme obléci ve zbroj Boží.
1) „Poněvadž život člověka na zemi je zkouška...“ (Job 7,1). K našemu životu patří zranitelnost, pomíjivost, znepokojení Boží nekonečností (Job 7,11–21) atd. Právě v tom se tříbí Boží obraz ve mně: Bůh mě vtahuje hlouběji do své lásky a já se přitom učím vážit si sám sebe.
2) „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu, trpí pronásledování“ (2 Tim 3,12). Tento verš, přejatý Albertem do textu Řehole, stojí původně v Bibli v budoucím čase: „budou trpět pronásledování“. Písmo na mnoha místech předpovídá vystupňování zkoušek: „v posledních dnech nastanou těžké chvíle“ (2 Tim 3,1), líčí budoucí pronásledování (např. Lk 21,12), špatnosti uvnitř církve (2 Tim 3). Nepřehlédněme, že oproti Jobovi sv. Pavel nemluví o lidském životě jako takovém, ale o úsilí žít zbožně, v Kristu. A zkoušky jsou zúženy na pronásledování. Když je pronásledován, je křesťan svému Pánu zvláště podobný a tehdy se mimořádně ukazuje, že je s Ním spojen: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad... pronásledování?“ (Řím 8,35.)
3) „Váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“ (1 Petr 5,8). Netísní nás pouze naše přirozená zranitelnost (zkoušky) a protivenství od lidí (pronásledování), ale i nadlidské síly – ďábelské mocnosti (srov. Ef 6,11–12). A ty usilují zničit mě v mém nitru, zničit mou osobu, mě jako takového. Tento protivník se přitom varuje toho, aby byl rozpoznán. Oproti otevřené konfrontaci, jak tomu je u zkoušek a pronásledování, on útočí „ze zálohy“. A Petrův příměr se „řvoucím lvem“ (převzatý ze Ž 22) zároveň naznačuje, že tu máme co dělat se silou nelidskou ve smyslu: jsoucí pod úrovní člověka, bestiální. Zvířecky krutou, slídící, neúprosně ničivou.
Všechny tři tyto důvody se dramaticky spojují v jeden celek.
Obléknutí zbroje jako mystické přetvoření
Boží zbroj je symbol pro Boží vlastnosti. Tuto zbroj si On sám „oblékl“ a nosí ji, ona k němu „patří“. A on ji dává člověku, dává člověku sám sebe jako sílu, která umožňuje bojovat. Řehole karmelitánům ukládá tuto zbroj si obléci: usilujte se vší pečlivostí obléci zbroj Boží, abyste mohli obstát proti nástrahám nepřítele. Co tento požadavek znamená?
Obléknout Boží vlastnosti je biblická metafora, používaná s oblibou pro přetvoření v Krista, čehož se nám dostalo ve křtu (Gal 3,27–29; Řím 13,14; Kol 3,10). Toto přetváření v Krista vyžaduje denně na něm pracovat – cvičit se v něm –, má-li být v našem životě skutečně účinné. I u vojáka nestačí, že výzbroj má, ale že se cvičí v zacházení s ní. Tímto cvičením roste bojovníkova zdatnost.
Se vší pečlivostí znamená původně zručnost, jaké se nabývá opakováním, tedy vytrvalost a soustředěnost, nebo jinými slovy svědomitost, bdělost.
Obléknutí se Boží zbrojí dosahuje svého cíle, když v nás roste vědomí, že je to Bůh sám, kdo je ve všem mém cvičení „při díle“. Obléci se Boží zbrojí znamená nechat se přepásat čistotou, nechat se posvětit až na dno mého myšlení, nechat se proniknout láskou, nechat se nést důvěrou, nechat se prostoupit Božím slovem. A zároveň tato fáze přetvoření vyžaduje naši vlastní pečlivost a horlivost.
Mystický moment nastává v procesu přetvoření tehdy, když jsme uvedeni do Božího nitra, ukrytého pod vlastní zbrojí Boží. Pak budeme očištěni v samém Prameni čistoty. Nezapomenutelně. Pak pečlivost a horlivost se prolnou v horlivost lásky, rozněcované horlivostí lásky Boha samotného. Oheň dosáhne k samotnému jádru dřeva...
Už jsme zmínili, že nepřítel na nás útočí „ze zálohy“, nepozorovaně, postranně. Vidí mě jen jako „hmotu, která nemá tvář.“ Pokud bychom se nechali takto „zleva zprava“ tepat, sami bychom se brali jako takovou neosobní hmotu a byli bychom ztraceni. Řehole pobízí – po vzoru svatého Pavla - obléci Boží zbroj, tedy postavit se nepříteli čelem.
Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD, zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
