biblická meditace k třetímu tajemství růžence světla (dokončení)
P. Vojtěch Brož
Hlásání jako poslání Církve
Učedníkům se viděním vzkříšeného Pána dostalo nového poznání a pochopení celého Ježíšova života a celého díla spásy. Porozuměli Písmu. Toto poznání je nevyčleňuje, aby se stali jakousi esoterickou sektou, uzavřenou elitou, která si bude své poznání žárlivě střežit pro sebe. Jejich poznání se stává jejich posláním. Co viděli, o tom mají svědčit. Ve všech evangeliích ústí velikonoční zprávy o zjevení Zmrtvýchvstalého do poslání učedníků: „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19–20). „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“ (Mk 16,15). „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům… byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky!“ (Lk 24,45–48). „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás!“ (Jan 20,21). Také ve Skutcích: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8).
Do tohoto poslání učedníků ústí evangelia, v nichž se líčila Ježíšova cesta z Galileje do Jeruzaléma, cesta jeho veřejného působení, jeho hlásání a učení, cesta, která se naplnila ve velikonočním tajemství. Ježíš po této cestě nešel sám. Vedl po ní své učedníky: zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním a aby je poslal hlásat a s mocí vyhánět démony (Mk 3,13–15). Od začátku jsou určeni k hlásání. Ježíš si je proto vychovává jednak tím, že je vodí všude s sebou, takže mohou vidět vše, co dělá, a slyšet vše, co říká, jednak tím, že jim dává přesné pokyny, týkající se jejich budoucího poslání (srov. Mt 10,5–11,1 a další). Dokonce je ještě před Velikonocemi už jednou poslal hlásat, jakoby na zkoušku (srov. Mk 6,7–13).
Vlastní zahájení poslání Ježíšových učedníků začíná po jeho vzkříšení a nanebevstoupení a po seslání Ducha svatého. Církev, skrytě už exitující v intimitě večeřadla (Sk 1,12–14), se rodí o Letnicích, vystupuje na světlo světa a projevuje se hlučně jako právě narozené dítě. Petr provolává své slavné kázání, jehož plodem je u těch, kdo ho poslouchali, obrácení a přijetí křtu; bylo jich na tři tisíce (srov. Sk 2,1–41). Od toho dne nové společenství Ježíšových učedníků zůstává v apoštolském učení (Sk 2,42). Apoštolové se nedají zastrašit a i po prvním výslechu před veleradou s odvahou hlásali Boží slovo (4,31). Apoštolové, jejichž zázemím je obec věřících, která měla jedno srdce a jednu duši, v níž nikdo neříkal o ničem svém, že je to jeho, vydávali s velikou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše (4,32–33). Po dalším výslechu a bičování, které přijali s radostí, že pro to jméno směli trpět příkoří, učili každý den znovu v chrámě i po domech a hlásali radostnou zvěst, že Ježíš je Mesiáš (5,41–42). Když ve vzrostlé a rozvrstvené komunitě vznikly potřeby spíše charitativního rázu, apoštolové usoudili: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stolech.“ Nato ustanoví sedm jáhnů, jejichž starostí má být právě služba při stolech. Výsledkem takto uvolněných rukou apoštolů je, že Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě stále rostl... (6,2.7). Takto bychom mohli projít celou knihu Skutků apoštolů. Do všech končin přicházejí apoštolové (jejichž počet též roste, když se k původním Dvanácti připojuje Barnabáš, Pavel, Sila, Timotej a další) a hlásají slovo. Ježíšovo evangelium při tomto svém šíření boří všechny překážky, které se mu staví do cesty, boří hradby, které mezi sebou vystavěli lidé, boří nepřátelství mezi židy a samaritány, mezi židy a pohany. Jako refrén proznívají vyprávěním Lukášovy shrnující výroky typu: Boží slovo se šířilo a rozrůstalo (12,24), nebo: Slovo Páně se svou mocí šířilo navenek a vzmáhalo uvnitř (19,20). Celé vyprávění Skutků apoštolů můžeme chápat jako cestu, jako „běh slova“ (srov. 2 Sol 3,1) z Jeruzaléma do Říma.
Prvotní Církev je především hlasatelka slova, evangelia, radostné zvěsti. Pavel vidí v hlásání evangelia své přednostní poslání (srov. 1 Kor 1,17). A svého nástupce povzbuzuje: „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky!“ (2 Tim 4,2) Církev jako hlasatelka evangelia pokračuje v poslání samotného Ježíše, pro kterého hlásání bylo též prvním bodem v jeho poslání. Mezi posláním Ježíšovým a posláním Církve existuje tedy identita a kontinuita. Hlásání Církve je prodloužením Ježíšova hlásání. Rozdíl je jen v tom, že obsahem Ježíšova hlásání bylo: „Království Boží se přiblížilo!“, zatímco obsah hlásání Církve zní: „Ježíš vstal z mrtvých, Ježíš je Pán!“ Tento rozdíl má základ ve velikonočním tajemství Krista, které leží jako předěl mezi Ježíšovým pozemským posláním a posláním Církve. Ježíš hlásal Království Boží, které se – v něm – přiblížilo, Církev hlásá, že Ježíš ukřižovaný a vzkříšený je Král, který se už ujal vlády nad světem, protože svou smrtí přemohl Vládce tohoto světa. Proto základním poselstvím Církve je Ježíš ukřižovaný a vzkříšený. Tak píše Pavel Korinťanům: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1 Kor 1,23). A svému duchovnímu synu Timotejovi: „Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium“ (2 Tim 2,8).
Církev pokračuje v Ježíšově poslání. Má nejen hlásat jeho učení, ale má ho též hlásat v jeho duchu. Svatý Pavel, vzor apoštola, nám to může dosvědčit na své vlastní osobě: „Když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem se skleslou náladou a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech lidské moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské“ (1 Kor 2,1–5). Pavel zde ukazuje, jak obsahu hlásání, kterým je ukřižovaný Kristus, odpovídá styl, kterým je hlásán: slabost, neokázalost. Prostota a poctivost hlasatele jsou u Pavla spojeny s odhodlaností, která se nevzdává, protože je podpírána silou Boží: „Když jsme pověřeni tou službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. Ale hlásáme pravdu naprosto otevřeně… Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši“ (2 Kor 4,1–2.5). Služebník slova musí zmizet za slovem, které pronesl, v pokoře předchůdce Páně a přítele Ženichova, který je jenom „hlasem volajícím“ (Jan 1,23; 3,27–30), zatímco Ženich je Slovo. Jen slovo má význam a smysl, ne hlas. Pavel má starost o to, aby jako hlasatel nezastiňoval poselství. Proto se brání lidské moudrosti, slovní obratnosti a rafinovanosti, „aby nebyl vyprázdněn Kristův kříž“ (1 Kor 1,17).
Platí-li o Ježíšovi, který je Slovo Boží, že nemůže nic říkat ze sebe, tím spíše o jeho učednících. Ti mohou hlásat jen to, co přijali od něho, učit, v čem byli nejprve vyučeni (srov. Mt 28,20). Jen učedníci se mohou stát apoštoly a hlasateli. Nemají své slovo, ale slovo svého Mistra. Svatý Pavel, veliký hlasatel slova, který vidí své poslání jen v hlásání, ví o své chudobě vůči slovu, které má hlásat. Jednak pokorně uznává: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal…“ (1 Kor 15,3) Dále – a v tom se ještě více ukazuje paradoxní situace hlasatele, který má dávat, co není jeho, - prosí své věřící, aby mu vyprošovali slovo: „Při každé příležitosti proste a modlete se… také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám, abych bez okolků zvěstoval tajemné pravdy evangelia… a abych mluvil neohroženě, jak je mou povinností“ (Ef 6,18–24).
Podobně jako Ježíš, tak také hlasatelé jeho evangelia musí počítat s pronásledováním, které je s jejich posláním spojeno. Už v podobenství o rozsévači Ježíš mluvil o soužení a pronásledování pro to slovo (Mt 13,21). Svým učedníkům to výslovně předpověděl: „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás“ (Jan 15,20). Naplnění těchto slov na sebe nedalo dlouho čekat. Po prvních kázáních Petra v Jeruzalémě o Letnicích a po nich byli apoštolové zatčeni a vyslýcháni veleradou. I když její členové nemohli apoštoly usvědčit z viny, přece zavolali apoštoly, dali je zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově… (Sk 5,40). Apoštol Pavel je při svém hlásání stále pronásledován, je vězněn, bičován, kamenován… (srov. 2 Kor 6,3–10; 11,23–26). Apoštol Jan se zase dostal pro hlásání Božího slova na ostrov, který se jmenuje Patmos (Zj 1,9). Veškeré pronásledování pro slovo Boží ale nemá učedníky zaskočit. Ježíš je pro ně blahoslaví (Mt 5,11–12). A nejen to: pronásledování a výslechy se jim stávají dokonce příležitostí k plnění jejich poslání: „Budou vás vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům“ (Mt 10,17n.). I apoštol může nakonec zmlknout jako Hospodinův Služebník, jako Ježíš sám. Apoštol může být také násilně umlčen. Ne však Boží slovo. „Právě kvůli němu (evangeliu) trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není!“ (2 Tim 2,8–9)
Ježíšovo hlásání jako tajemství spásy
Ježíšovo hlásání je spásonosná událost. Nastoluje čas spásy, ohlašuje a zároveň přináší Boží království. Tak můžeme Ježíšovo hlásání považovat za „tajemství“ spásy. Pod pojmem „tajemství“ chápeme událost Ježíšova života nabitou spásonosným obsahem, která je jako taková slavena Církví v její liturgii. Raniero Cantalamessa ukazuje na přítomnost tohoto tajemství hlásání v naší bohoslužbě:1
Je pravda, že neexistuje zvláštní liturgický svátek Ježíšova hlásání (podobně jako existuje pro jeho narození, proměnění, smrt atd.). Je však též pravda, že při každé liturgii si Církev připomíná Ježíšovo hlásání. „Bohoslužba slova“, nedílná součást každé mše, není nic jiného, než liturgická aktualizace Ježíše, který hlásá. Dokumenty II. Vatikánského koncilu říkají: „Kristus… je přítomen ve svém slově: to on mluví, když se v církvi předčítá Písmo svaté“ (SC 7). Jako v historii poté, co hlásal království Boží, šel Ježíš do Jeruzaléma, aby se nabídl Otci za oběť, tak v liturgii poté, co znovu pronesl své slovo, obnovuje Ježíš oběť sebe sama Otci v eucharistii. Když na konci preface voláme: „Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně, Hosana na výsostech,“ v duchu se přenášíme do toho okamžiku, v němž Ježíš vstupuje do Jeruzaléma, aby tam slavil svou Paschu. Když končí čas hlásání, zahajuje se čas utrpení.
Mluvíme-li o Ježíšově hlásání jako o „tajemství“, což je jedním z termínů užívaných už ve staré Církvi pro „svátost“,2 uvědomujeme si „svátostný charakter“ Ježíšova hlásání a Božího slova vůbec, jeho blízkost svátostem. Podobně jako nám svátosti zpřítomňují spásnou událost, která se stala v Ježíši Kristu, tak také hlásané slovo. Boží slovo je též spásná událost. Hebrejské slovo DáBáR znamená nejen „slovo“, ale také „čin“. Každé slovo nastoluje určitou situaci, je činorodé, je dějinotvornou silou. Platí-li to už o slovech lidských, alespoň některých, tím spíše to musí platit o slovu Božím, které je všemohoucí. U Boha není žádná vzdálenost mezi slovem a činem. Bůh nemá prázdná slova. Když Bůh mluví, děje se, co říká. Bůh slovem tvoří svět (srov. Gen 1; Žid 1,3). Slovo Boží, vycházející z Božích úst, se nevrátí k Bohu bez účinku, nýbrž – podobno dešti a sněhu, které zavlažují zem, – vykoná, k čemu bylo posláno (srov. Iz 55,10–11). Semeno slova samo klíčí a roste, ve dne v noci, ať je člověk vzhůru nebo spí, on ani neví jak. Semeno má sílu oplodnit zemi, která – pokud semeno slova skutečně přijala – sama od sebe přináší plody (Mk 4,26–28). Boží slovo je plné života a síly (Žid 4,12). To platí o každém Božím slovu, ať jím na počátku Bůh tvoří svět, nebo jím Kristus křísí Lazara. Platí to rovněž i o slovu, které hlásá Církev, které není pouhým lidským slovem, ale skutečným slovem Božím (srov. 1 Sol 2,13). Odtud plyne sebevědomí hlasatelů evangelia: „Nestydím se za evangelium, neboť (ono) je síla Boží ke spáse všech, kdo věří“ (Řím 1,16). Slovo Boží je mocné. Každé Boží slovo je odvozeno od jediného Slova. Jan ve Zjevení vidí toto „Slovo Boží“ jako jezdce na bílém koni, který se jmenuje „Věrný a Spravedlivý“. Kůň je symbolem agresivní moci, zrovna tak jako meč vycházející z úst jezdce. Bílá barva znamená božství a vítězství. Jezdec je doprovázen nebeským vojskem na bílých koních. Takto si razí vítězně cestu dějinami ten, jehož jiné jméno je „Král králů a Pán pánů“ (srov. Zj 19,11–16). Znovu zdůrazněme, že jeho jedinou silou je On sám – jakožto Slovo Boží.
Boží slovo je vždycky událost. Proto proroci dosvědčují zásah Božího slova do svého života jako událost: „Stalo se ke mně Hospodinovo slovo…“ To platí až do posledního proroka, Jana Křtitele: V patnáctém roce vlády císaře Tiberia… stalo se slovo Boží na Jana (tak doslova v řečtině), syna Zachariášova… (Lk 3,1–2). Pak tato formulace v Bibli úplně mizí a místo ní nastupuje jiná: Slovo se stalo tělem (Jan 1,14). Slovo už není pouhou událostí, ale stává se osobou. Nikde se neobjevuje v Bibli: „Slovo Boží se stalo Ježíši…“ To proto, že slovo Boží není vůči Ježíši čímsi vnějším, co by k němu dodatečně přistoupilo. Ježíš je tím Slovem, které je zároveň slovo i čin, smysl i skutečnost, význam i jeho plné uskutečnění. Protože se v Kristu vyjádřil a uskutečnil veškerý obsah Božího života, je toto Slovo tělem učiněné posledním a definitivním slovem Božím vůči světu. Bůh už nemá co říci, protože řekl vše. To však neznamená, že my už nemůžeme od Boha nic slyšet. Právě v tom se slovo Boží podobá svátostem. R. Cantalamessa opět ukazuje analogii mezi slovem Božím a svátostí:3
Také Kristova oběť byla ukončena a uzavřena na kříži. V jistém smyslu tedy už nejsou Kristovy oběti. A přece víme, že ještě je oběť a že je to jediná oběť Kříže, která se stává přítomnou a působící v oběti eucharistické. Událost pokračuje ve svátosti, historie v liturgii. Něco analogického se děje s Kristovým slovem: přestalo existovat jako událost, ale existuje ještě jako svátost… Historická událost Slova se ukončila nanebevstoupením Krista, avšak Duch, který v té události působil, „trvá navždy“ (srov. Jan 14,16). Proto i ona událost trvá navždy. Už nejsou v Církvi slova jako událost; slovo Boží už na nikoho nesestoupí jako kdysi na Samuela, na Jeremiáše nebo na Jana Křtitele. Jsou zde však slova jako svátost. Slova jako svátost jsou slova Boží, která se „udála“ jednou provždy, jsou sesbírána v Bibli a stávají se vždy znovu „aktivní skutečností“, kdykoli je Církev provolává s autoritou. Duch, který je inspiroval, je znovu zapaluje v srdcích těch, kdo je slyší… Jako při Vtělení se Kristus skrývá pod závojem těla a v Eucharistii pod závojem chleba, tak se v Písmu skrývá pod závojem slova. Ve vtělení se Bůh skrývá v pokoře lidské přirozenosti, v Písmu se skrývá v pokoře lidského slova.
Tento svátostný charakter Božího slova v nás má působit odpovídající úctu k Božímu slovu. Opět nám může posloužit analogie se svátostmi, zvláště s Nejsvětější svátostí. Tak už Origenes upozorňoval křesťany:4
Vy, kteří jste zvyklí mít účast na božských tajemstvích, když přijímáte tělo Páně, uchováváte ho s veškerou opatrností a úctou, aby ani drobeček nespadl na zem, aby se nic neztratilo z posvěceného daru. Je to vaše přesvědčení – a správné přesvědčení –, že je hřích nechat ho z nedbalosti upadnout na zem. Jestliže pro uchování jeho těla jste tak opatrní – a je správné, že jste, – domníváte se, že je menší hřích zanedbávat Boží slovo, než když zanedbáváte jeho tělo?
To slovo je váš život
Úcta a láska z naší strany patří Božímu slovu nejen z toho důvodu, že jde o slovo Boží, slovo Hospodina, třikrát svatého. Slovo Boží nám má být drahé také proto, že je to pro nás chléb vezdejší, slovo života.
Vyvolený národ odvozuje svou existenci od slova Božího. Jeho historie začíná tím, že Hospodin promluvil k Abrámovi (Gen 12,1). Když pak Mojžíš vyvedl lid z egyptského otroctví, vštěpoval mu do srdce slova Božího zákona, na kterých stojí existence Izraele: „Nyní tedy, slyš nařízení a ustanovení, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu…“ (Dt 4,1). Izrael úplně závisí na slovu Božím. „Člověk nežije pouze chlebem, ale člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (Dt 8,3). Proto se stále opakují výzvy k poslouchání slova a k poslušnosti. Na ní závisí život. „Upněte své srdce ke všem slovům, která vám dnes dosvědčuji… Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přijdete přes Jordán…“ (Dt 32,46–47). Zpětná reflexe Izraele nad mocí slova Božího, nad velikými skutky, které se skrze to slovo v dějinách staly, přivádí věřící lid k pochopení toho, že slovo Boží je základ veškerého života a bytí. Slovem Božím byl stvořen svět (Gen 1). Slovo Boží zaznívající v srdci každého z nás je pramenem naší existence, jak to výstižně vyjadřuje sv. Ambrož: „Slovo Boží je živoucí podstatou naší duše; živí ji, pase ji a řídí. Není nic, mimo slovo Boží, co by mohlo oživovat lidskou duši.“5
Slovo stvoření je předpoklad pro další slovo Boží, slovo zjevení a vykoupení. Slovem jsme byli stvořeni bez naší vůle. Vykoupení se bez naší vůle neobejde. Naše křesťanská existence začíná přijetím slova Božího, to nás rodí k novému životu. Dostalo se vám nového života, a to ne plodivou silou pomíjející, ale nepomíjející: živým a neproměnným Božím slovem. Neboť ‚každý člověk je jako tráva a všechna jeho nádhera jako květ trávy. Tráva uschne a květ opadá, ale slovo Páně trvá navěky‘ – totiž slovo evangelia, které vám bylo hlásáno (1 Pt 1,23–25). To slovo musí být přijato vírou, vzato tak za své, že si za ním člověk stojí, což se projeví vyznáním. V listě Římanům podmiňuje Pavel naše ospravedlnění a spásu vírou a vyznáním, které jsou však možné jen skrze hlásání: Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse… Vždyť každý, kdo bude vyznávat jméno Páně, bude spasen. Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak mohou uvěřit, když o něm neslyšeli? Jak však mohou uslyšet bez hlasatele? … Víra je ze slyšení, slyšení pak se děje skrze slovo o Kristu (Řím 10,8–17). Víra znamená v prvé řadě přijmout slovo. To je ale účinné, takže jeho skutečné přijetí se projeví skrze skutek. Svatý Jakub nás napomíná: „Pamatujte si toto, moji milovaní bratři: člověk má být pohotový k naslouchání, ale pomalý v mluvení… V tichosti buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe!“ (Jak 1,19–22.)
Izrael je hrdý na svůj Zákon, na slovo živého Boha. Ví, že to ho činí výjimečným. „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh…? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento Zákon, který vám dnes předkládám?“ (Dt 4,7–8) Vyvolený národ svou úctu ke slovu Božímu vyjadřoval tím, že slova (DeBaRíM) desatera uchovával v arše úmluvy; ta se nacházela v nejvnitřnější části stánku, ve velesvatyni, která se hebrejsky nazývá DeBíR. Tak Boží slovo představovalo nejhlubší tajemství dějin Izraele.
Církev je nová archa úmluvy, která chová ve svém nitru Boží slovo. Podobna Marii po vtělení, kterou též úcta věřících nazývá „Archou úmluvy“, nese Církev ve svém srdci Slovo Boží, aby ho rodila do světa skrze svůj apoštolát. Církev ve skrytosti a ve tmě naslouchá svému Ženichovi, a co takto slyší, hlásá ze střech, vynáší na světlo světa (Mt 10,27).
