Poznámky ke karmelitánské řeholi (2. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

Narratio (výklad)

Narratio (neboli argumentatio; vlastní stať dokumentu) bývá přirovnáno ke čtyřem zdem domu, postaveným na základu exordia (o něm byla řeč minule). Úkolem narratia je vystihnout to konkrétní, oč v listu jde, samotný obsah sdělení; v případě Albertova textu tedy vyjádřit to, co bude karmelitánům vlastní. Gramaticky tvoří přechod od exordia k narratiu slova „Protože však...“ a v narratiu se pak hojně vyskytují varianty zájmena vy.

„Pravidla pro život“ (formula vitae) musí v oblasti spirituality vždy vycházet ze zkušenosti a ke zkušenosti opět vést. Tak to platí i v tomto listu. Albert navazuje na to, jak poustevníci na Karmelu už žili. Oni mu totiž předkládají ke schválení svůj „záměr“: „... žádáte, abychom vám podle vašeho záměru dali pravidla pro život...„ Latinské slovo propositum (záměr), obsažené v originálním textu, bývalo tehdy užíváno ve smyslu řeckého askesis: označovalo určitou asketickou praxi. A naopak Albertova pravidla uvádějí bratry zas do životní zkušenosti – pro ně nové. Proto se jich karmelitáni mají a musejí držet: „... která byste měli v budoucnosti zachovávat.“ Život na Karmelu tak pro každého z bratří znamená stálý proces přetvoření, do nějž jsou vtahovány další a další vrstvy jeho osobnosti. Přidržujeme se vnější architektury odříkání a zvyklostí; držíme se jimi sledovaného očišťování; udržujeme se v bdělosti pro Boží příchod. Tím vším se stáváme lidmi, kteří se drží Boha.

Jestliže narratio bývá, jak jsme řekli, přirovnáváno ke čtyřem zdem stavby, na Albertovu řeholi se tento příměr výborně hodí také proto, že Albertovo narratio sestává ze čtyř částí, z nichž vždy dvě spolu souvisejí. První dvojice se zaměřuje na čistotu srdce (kap. 4–17): vykládá se tu, jak musí být základní vybavení (4–9) na cestě k pracovnímu cíli (skopós) rozvinuto cvičením (10–17). Druhá dvojice je zaměřena na kontemplaci (kap. 18–21): rozvádí se tu, jak mohou vlastnosti Boží, které jsou vnímány až vnímavým srdcem (18–19), trvale a pronikavě dál působit v našem životě (20–21). Albert tak ve svém narratiu do písmene vykládá dvojí cíl karmelitánského způsobu života. Dvojí cíl, který předtím ve východisku svého listu objasnil s ohledem na všechny způsoby zasvěceného života.

Narratio Řehole obsahuje čtyři základní prvky:

1. prvek: Základní vybavení (kapitoly 4–17)

Po stránce jazykové si všimněme, že se tu často opakuje sloveso mít (mít místo, převora, celu). Autorita převora dává společenství strukuturu, místo (k usídlení komunity) znamená základní předpoklad pro život společenství, cela představuje životní prostor pro každého jednotlivého bratra. To vše jsou základní součásti života na Karmelu.

Klíčové slovo mít tu nemá význam „vlastnit“, ale: moci používat, mít k dispozici. Toto vybavení je určeno k používání: Mám, abych... (o cvičení se v používání této výbavy pak bude řeč v kap. 10–17).

Dále je nápadné, že v tomto karmelském společenství se uplatňuje dvojí polarita, dvojí pnutí. První je v textu ukryto ve slůvku vy nebo váš: to zahrnuje jednak stránku společenství (jednomyslný souhlas všech; převor a bratři; převor za souhlasu ostatních bratří, společné místo k jídlu – refektář; společně naslouchat čtení) a stránku jednotlivce (tu zahrnují výrazy: každý z ostatních; každý z vás; nikomu z bratří; vyměnit s jiným). Druhé polární pnutí je mezi pojmy převor a bratři. Nastává volbou převora: „Nejprve tedy ustanovujeme, abyste jednoho z vás měli jako převora.“ Zvolený převor je v následujících kapitolách zmiňován zároveň s bratřími třikrát:

převor a bratři volí vhodné místo;
převor za souhlasu bratří rozděluje jednotlivcům cely;
bratři si nesmějí navzájem zaměnit cely, jen s povolením převora.

Kromě toho při vstupu do místa, kde komunita žije, má být situována převorova cela (kap. 9).

Mít převora (kap. 4)

Albert nejprve mluví o převorovi: o tom, že je třeba, aby jej společenství mělo, o tom, jak bude převor svého úřadu nabývat, a nakonec o poslušnosti ostatních bratří vůči němu. K tomu Inocenc IV. připojil zmínku o slibu čistoty a chudoby.

A) Ustanovení mít převora: Latinské slovo prior (které je dodnes patrným základem i českého slova převor) znamená původně „přednější; ten více vpředu“ a je třeba si tu doplnit: mezi bratry. Převor není opat, nedostává svůj úřad na celý život, není „pater familias“, tedy hlava rodiny. Je bratrem uprostřed bratří. Proto také Albert oslovuje všechny titulem „bratr“, i převora: „Ty pak, bratře B., a kdokoli bude po tobě ustanoven převorem...“ Ustanovením autority převora dostává onen hlouček bratří strukturu řeholního společenství. Výraz převor signalizuje cenobitismus (řeholní život ve společenství): karmelitánský model života je od nynějška model také cenobitský. Převor a bratři tvoří collegium, převor je jedním z nich a je do svého úřadu volen bratřími, nikoli jmenován zvenčí (toto ustanovení bylo přejato od dominikánů).

B) Volba převora: postup volby převora byl navržen a schválen Třetím a Čtvrtým lateránským koncilem (1179 a 1212) a obsahoval tři kroky:

někdo ze společenství byl vyzdvižen do popředí a vyzván, aby společenství vedl;
ten, kdo měl nad společenstvím duchovní pravomoc, na náležitý průběh volby dohlížel a potvrdil jej (místní biskup nebo farář, záleželo na statutu společenství);
biskup nebo farář uvedl zvoleného převora do úřadu (tzv. instalace). Řehole tyto tři kroky se samozřejmostí předpokládá.

Výslovně Albert upravuje pouze první krok: volbu.
Uplatňuje se tu dvojí princip: kvantitativní a kvalitativní.
Z kvantitativního hlediska je nejlepší jednomyslná volba, při níž jednoho dotyčného zvolí všichni. Pokud to není možné, pak ho má volit alespoň „větší část“ komunity, tedy absolutní většina (více než polovina) z celkového počtu bratří. V Řeholi nejde o relativní většinu (skupinu početnější než ostatní skupiny brané jednotlivě).

Kvalitativní princip usiloval dbát na kvalitu voleného kandidáta i na kvalitu hlasů voličů. Za tím účelem byla navržena zvláštní metoda. Byli jmenováni tři tzv. skrutátoři, kteří všem bratřím položili otázku: Koho volíš a proč? Tato část volby byla tajná. Zároveň byl na základě vykonávaných funkcí, věku, vědomostí, zásluh atd. sestaven seznam „rozumnější části“. Oba seznamy byly položeny vedle sebe a následovalo veřejné projednání (collatio) počtu hlasů, které jednotliví kandidáti obdrželi, kvality hlasů a motivů při nich uvedených. Projednával se i poměr mezi kvantitou a kvalitou hlasů. To vše se promítlo do výsledné volby a pak následovaly další dva výše zmíněné kroky.

Takovou volbou komunita nejen získala nového převora, ale i sebe samou si víc uvědomila. Všichni totiž museli vyjít sami ze sebe, aby vyvolili jednoho ze svého středu. Každý musel někomu jinému vyjevit svoji volbu a zdůvodnit ji. Toto vyjití ze sebe se netýká jen vnějšího průběhu volby, ale zasahuje rozum, vůli a srdce. Pokud volba probíhala korektně, pak společenství nejen mělo převora, ale vybudovalo samo sebe kolem určitého středu. Svým jednomyslným rozhodnutím pro „jednoho z vás“ se komunita sjednotila v bratrské společenství.

Albert měl při sestavování Řehole na mysli jen převora poustevníků na hoře Karmel. Když bylo ale pak zřízeno více domů, které vytvořily provincie, chápal se v Řeholi zmiňovaný převor jako generální převor, to znamená převor všech karmelitánských provincií. Tak tomu bylo oficiálně od r. 1247. Tradici, že tento převor byl volen bratřími a ne jmenován nějakou autoritou zvnějšku, potvrdil roku 1229 papež Řehoř IX.

C) Závazek poslušnosti: Výraz „ať mu slíbí poslušnost“ znamená: slíbit věrnost. Převora slibují poslouchat všichni bratři; i ti, kteří ho nevolili, se tak veřejně zavazují, že budou řídit svoji vůli podle jeho vůle. Je těžké „zevnitř“ přijmout za své, co přichází zvenčí. V duchovním životě jde vždy o to vyjít ze sebe a zároveň otevřít se (směrem dovnitř, do nás). Četba Písma a liturgie, cela a mlčení jsou formy, které musíme cvičit tak řečeno „zvenčí“. A zároveň do nich musíme i sami sebe vložit, abychom je prozkoumali a cítili se v nich doma. Tak i poslušnost vyžaduje, abychom si připustili vůli druhého, a zároveň abychom vyšli sami ze sebe a vpravili se do perspektivy druhých.

D) Skutečně poslouchat: „a když ji slíbí, ať se ji ... snaží skutkem opravdově zachovávat.“
Závazek poslušnosti je vyjádřen určitými slovy v určitém okamžiku a situaci. Skutečná poslušnost ale vyžaduje ustavičné úsilí. Poslušnost se osvědčuje skutky. Vůle druhého (převora) je „vně mé vůle“, a tak poslušnost vůči ní prolamuje těsné meze mé vlastní vůle směrem ven. V tomto světle je třeba rozumět pro naše uši tvrdým slovům Jana Kassiána: „Konečným cílem cenobity je, aby usmrtil a ukřižoval svou vůli.“¹

E) Tři sliby: rozšíření slibovat poslušnost „spolu s čistotou a zřeknutím se vlastnictví“ bylo do Řehole přidáno při její úpravě za papeže Inocence IV. v r. 1247. Až do 12. stol. se trojice chudoba–čistota–poslušnost takřka nevyskytuje, rozhodně ne jako označení řeholní profese. Do té doby se sliby skládaly tím, že se člověk fakticky připojil k určité formě zasvěceného života. Nejednalo se o nějaké veřejné prohlášení, neřku-li o slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Samotný vstup byl profesí. Tím, že dotyčný nosil hábit, žil v určitém klášteře a podílel se na celém jeho chodu, projevoval, co chce a k čemu se cítí zavázán. Do 13. století lze řeholní život shrnout do slov „život v samotě“ (jelikož podle tehdejších představ nebylo možné vést duchovní život ve městě). Zároveň tím bylo zřejmé, kdo k tomuto stavu přísluší. Od počátku 13. stol. se trojice čistota–chudoba–poslušnost začala užívat jakožto charakteristika řeholního života stále častěji (a to platí prakticky dodnes). Otázka tedy nezní, zda karmelitáni skládali věčné sliby, ale zda měli oficiální statut řeholníků. Status způsobu života rozhodoval o druhu profese. Innocencova úprava (respektive vliv jeho dominikánských poradců) připojením slov o čistotě a chudobě měla přetvořit Albertem předepsaný způsob života v církevněprávní podobu života skutečně řeholního. Připojením trojice slibů (a to ne roztroušeně v textu, ale spolu na jednom místě) se karmelitánský způsob života stává oficiální řeholí. Spojitost slibů s kapitolou o převorovi není náhodná. Jako ustavením autority převora nabylo společenství karmelitánů jasné struktury, tak slibem se bratři opravdu stávali členy tohoto společenství.

* * *

Co tyto pokyny Řehole mohou tlumočit nám dnes?

Očista srdce je především očistou od sobectví, které Bible pojmenovává tak výstižně: svévole.

Velkou pomocí na cestě k prosazení Božího řádu v našem srdci jsou přitom jasně vymezené vztahy, jasně pojaté závazky (pevně daná struktura). Kdo je převor, kdo je bratr ve stejném postavení jako já. Obecně pro duchovní život: koho chci skutečně poslechnout, s kým se budu vždy radit, od koho pouze příležitostně vyslechnu jeho názor...

Opravdu pro každého z nás stojí za zvážení, jestli by nebylo dobré zvolit si někoho, komu předložíme každé své závažné rozhodování. Slibuji si od toho dvojí:

1) budeme pozornější pro to, která naše rozhodnutí se vlastně týkají věcí skutečně závažných; doufám, že pak je tak snadno nepodceníme;
2) zavážu-li sám sebe předsevzetím vždy se poradit s dotyčným člověkem, nebude v oněch jednotlivých případech pak moje rozhodování tolik ovlivňováno mými emocemi, svéhlavostí a jednostranností.

Nepřehlédněme také, že podle řehole se autorita vytváří zodpovědným spolurozhodnutím těch, kdo se zavazují poslouchat. Každý do toho má mluvit!

Očišťování od svévole není záležitostí okamžiku pronesení slibu, ale uskutečňuje se dlouhodobě – poslušností, prosbou o radu, bdělostí vůči dalším způsobům oslovení ze strany Boží.