biblická meditace k prvnímu tajemství růžence světla (1. část)
P. Vojtěch Brož
Úvod
Ježíšův příchod k Jordánu, pokorné sestoupení do jeho vod a přijetí křtu z rukou Jana patří k nejvýznamnějším událostem Ježíšova života a tedy dějin spásy vůbec. Důležitost, kterou tomuto okamžiku přikládá nejstarší evangelní tradice, vyplývá z toho, že právě do křtu pokládá počátek evangelia a Ježíšovy historie (srov. Mk 1,1.9). Nejde přitom jen o zahájení Ježíšovy veřejné činnosti. Jde o mnohem více. Ježíšův křest můžeme řadit mezi tajemství naší spásy, podobně jako jeho vtělení, narození, smrt, vzkříšení, nanebevstoupení, seslání Ducha svatého...
Řekneme-li „tajemství“, máme na mysli spásonosnou událost, tedy děj, který je obtěžkán spásným smyslem a který je zároveň zjevením. Dějiny spásy jsou dynamické a mají lineární průběh. Jedna událost následuje za druhou, nový děj vždy navazuje na předchozí a překonává ho. Dějiny spásy směřují k bodu ómega, k naplnění. Každá událost, která ještě neleží v tomto bodě, je krokem k němu, důležitým článkem řetězce, ne však ještě cílem. Tak tomu je, díváme-li se na dějiny spásy „horizontálně“. Každá jejich událost má však také svou „vertikální“ dimenzi. Z Božího nadhledu můžeme plnost Boží přítomnosti vnímat všude. Už s Abrahámem mluvil Bůh, i jemu adresoval své slovo, které je konec konců jediné: Slovo, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,1), i jemu dal toto své nedílné Slovo a v něm sebe sama. Bůh je věčný. Stále stejný. V každé spásné události můžeme proto vnímat celého Boha při uskutečňování jeho plánu. Každý článek řetězce v jistém smyslu zahrnuje články ostatní, odkazuje na ně. Jako platí o dvou zákonech jako celcích, že „ve Starém zákoně se skrývá Nový a Nový zákon zjevuje Starý“ (Augustin), tak to může platit i o jednotlivých následných událostech dějin spásy. Každá nová zjevuje dokonaleji to staré, co zase už v sobě jaksi zárodečně obsahovalo to nové.
Tak i události Ježíšova života můžeme chápat v tomto světle: jako naplnění starozákonních dějin a jako přípravu na vyvrcholení celých dějin spásy ve velikonočním tajemství. Právě takto představují evangelisté celý Ježíšův život od samého dětství. Všechno je naplněním starozákonních předobrazů a zaslíbení a všechno ukazuje ke kříži a zmrtvýchvstání.
V této perspektivě se pokusíme přiblížit i k tajemství Ježíšova křtu. I zde se naplňuje Starý zákon a otvírá se cesta k velikonočnímu tajemství a skrze ně se otvírá cesta pro nás. Zároveň, podobně jako každé jiné tajemství, i toto, a právě ono, doslova „otvírá nebe“, umožňuje vertikální pohyb vzhůru, až k Bohu, který právě zde vykonává vertikální pohyb dolů na zem.
Starozákonní předobrazy
Ježíšův křest – ve spojení s velikonočním tajemstvím – představuje vyvrcholení dlouhé tradice vyvoleného národa, naplnění starých předobrazů, a zároveň nový počátek. Ježíšův křest se nachází mezi Starým zákonem a naplněním ve velikonočním tajemství a takto je otevřen Církvi. Od Ježíšova křtu, chápaného stále ve spojení se Starým zákonem a s velikonočním tajemstvím, odvozuje Církev křest, který sama udílí. Při svěcení křestní vody o Veliké noci se Církev modlí k Bohu: „Stvořil jsi vodu a při různých příležitostech jsi ukazoval, že její účinky naznačují náš křest.“ A jmenuje nejprve Ducha, vznášejícího se při stvoření nad vodami, dále potopu, vysvobození z egyptského otroctví převedením Rudým mořem. Potom modlitba zmiňuje Ježíšův křest, probodení jeho boku, z něhož vyšla krev a voda, a nakonec jeho vyslání učedníků do světa, aby křtili.
Po zmínce o stvoření vody jako životodárného živlu je na prvním místě jmenována potopa (srov. Gen 6–9). Při ní se ukázala jednak ničivá síla vodního živlu, jednak ale též – právě skrze zničení zla – jeho očistná moc. V Novém zákoně apoštol Petr dává tuto pradějinnou událost výslovně do souvislosti s naším křtem: připomíná, že při potopě „jen několik osob, celkem osm, se zachránilo skrze vodu. Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista“ (1 Pt 3,20–21).
Podobný význam jako potopa má i přechod Rudým mořem (Ex 14–15): pro vyvolené znamená svobodu, pro utlačovatele smrt. Hřích se utopí, Bohem vyvolený tvor se zázračně zachrání, ovšem poté, co sám vstoupil do smrtonosného živlu. Cesta do života jde skrze risk smrti. Svatý Pavel mluví o projití mořem jako o „Mojžíšově křtu“ (1 Kor 10,1–2).
K těmto předobrazným příběhům, zmíněným v modlitbě svěcení křestní vody, můžeme přidat ještě další:
Přechod Jordánu (Joz 3–4) je vlastně jakási repríza Exodu. Lid si má znovu připomenout své kořeny. Nejen otcové, ale každá nová generace, z nich vzešlá, vděčí za svůj život na svobodě zázračnému vysvobození skrze vodu. Právě zde, na prahu zaslíbené země, si to má lid uvědomit. Jako předobraz nových událostí je tento příběh opravdu výmluvný. Do zaslíbené země se vstupuje skrze Jordán, na místě, kde bude později pokřtěn sám Ježíš. Jeho následovníci budou vstupovat do zaslíbené země Církve skrze jeho křest.
Jonáš (1–2): Jonáš je velikým symbolem zázraku spásy. Vržený na pospas moři, symbolu smrti, pohlcen velrybou, personifikací mocnosti zla a smrti, je vyvržen živý. Po třech dnech. Ježíš sám se hlásí k Jonášovi jako k svému předobrazu (srov. Mt 12,39nn. a par.).
Náman (2 Král 5,14): Syrský Náman je poslán prorokem Elizeem, aby se sedmkrát vykoupal v řece Jordánu, a to mu přinese uzdravení z malomocenství.
Křest Janův
Na prahu své veřejné činnosti Ježíš podstupuje Janův křest. O co vlastně šlo? Byl to obřad, který v té době nevykonával zřejmě jen Jan. Existovalo celé křtitelské hnutí. Jeho význam pochopíme jen při uvážení celkové atmosféry tehdejší doby. Na přelomu letopočtů byl vyvolený národ stále nesvobodný. Od zničení judského království Babylóňany v 6. století už Davidův potomek na trůn nezasedl. Judsko zůstalo stále vazalem jiných. Až v poslední době se obnovil královský trůn v Jeruzalémě, na něj však dosedl – násilím a lstí – Idumejec Herodes, po němž vládu dědili jeho potomci. Velekněží byli spíše politici, kteří sledovali své mocenské cíle, takže lid zůstával jako ovce bez pastýře. Prorok už dávno nepromluvil. Kde je naplnění všech těch nádherných zaslíbení, která zanechali poslední proroci? Kde je ten slíbený Prorok? Kde je Mesiáš? Už přece musí přijít! Doba, v níž se Slovo stalo tělem, byla plná této eschatologické netrpělivosti a mesiánského očekávání. Farizeové se snažili uspíšit příchod Božího království věrným plněním Zákona a všech předpisů, které vytvořila tradice, zachováváním rituální čistoty, která obnášela nejrůznější omývání a také izolaci od všeho nečistého, včetně hříšníků a pohanů. Byli elitářskou skupinou, uzavřenou do sebe. Ještě více byli uzavření esséni, pouštní mniši, kteří se askezí připravovali na závěrečný boj proti synům tmy a na konečné vítězství Boží nad pohanskými národy a protibožskými silami. A zélóti chtěli Božímu království pomoci na svět násilím.
Křtitelské hnutí bylo lidové, a proto se o něm mnoho neví, protože nezanechalo mnoho písemných svědectví. Vyznačovalo se právě křtem. Řecké slovo pro „křest“ (baptisma) je podstatné jméno slovesné, odvozené od sloves baptein, baptizein, která v klasické řečtině znamenají: „ponořit“, „potopit“; málokdy se používá ve významu „koupat se“, spíše má význam: „utonout“, „zahynout“. V Novém zákoně je to technický kultovní termín, který se vztahuje na rituální židovské očišťování.
Janův křest však není totéž co židovské rituální očišťování, ani nepřipomíná křest proselytů. Jan hlásal všem spásu skrze pokání a obrácení, které se vyjadřovalo obřadem křtu vodou. Význam obřadu byl jasně definován: Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu, vyznávajíce své hříchy (Mt 3,5–6). Takový „křest obrácení“ byl obřadem iniciace (uvedení) do mesiánského společenství, byl podmínkou pro přijetí očekávaného Mesiáše. Janův křest byl „křest pokání na odpuštění hříchů“ (Mt 3,11 a par.), tím měl být naplněním prorockých mesiánských příslibů, v nichž se slibuje obnova lidského srdce skrze odstranění hříchu (Iz 1,15nn.; Ez 36,25; Jer 3,22; 4,14; Zach 13,1; Ž 51/50,9). Ve skutečnosti však Janův křest vodou byl jen úvodem, cestou k jinému křtu: ke křtu Duchem a ohněm, který bude udílet sám Mesiáš. Po smrti Křtitele jeho hnutí žilo dál v jeho učednících. Zanechalo stopy až v Asii, v Efesu (srov. Sk 18,25; 19,1–5). Janovo evangelium dosvědčuje, že Jan Křtitel byl některými stoupenci považován za Mesiáše (Jan 1,20; 3,28; srov. Lk 3,15).
Zpráva o Ježíšově křtu v evangeliích
O Ježíšově křtu nás zpravují všichni tři synoptici:
Marek (1,9–11): V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa otevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Matouš (3,13–17): Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je nám třeba naplnit veškerou spravedlnost.“ Tu mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“
Lukáš (3,21–22): Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
Všichni tři se shodují v tom, že Ježíš byl od Jana pokřtěn, že při tom na něho sestoupil Duch v podobě holubice a že ho v tu samou chvíli Otec nazval svým milovaným Synem, kterého si vyvolil. Rozdíl je jen v tom, že zatímco u Mk a Lk je hlas z nebe určen jen Ježíšovi („Ty jsi“), u Mt je Ježíš jako Syn představen všem (ovšem ne ve všech rukopisech!). Mt navíc zmiňuje Janovo váhání pokřtít Ježíše. Lk zase jako jediný uvádí, že se Ježíš při křtu modlil. To jsou souhrnná fakta, k jejichž smyslu se nyní pokusíme přiblížit. Můžeme v nich vyčíst následující motivy:
1) Epifanie
První, co o události Ježíšova křtu můžeme poznamenat, je, že v ní vystupují všechny božské osoby. Zjevení Nejsvětější Trojice tak výrazným způsobem nemá jinde v evangeliích obdoby. Je pravda, že i jinde se setkáme se všemi třemi Osobami spolu, nikde ale tak výslovně a tak „hmatatelně“. Marii při zvěstování anděl oznamuje, že na ni sestoupí Duch svatý, moc Nejvyššího ji zastíní, a proto její dítě bude nazváno Syn Boží (Lk 1,35). Zde při křtu se ale o třech osobách Trojice nemluví, nýbrž samy zde vystupují, nechávají se vidět a slyšet! Jde tedy o zjevení tajemství Nejsvětější Trojice, o epifanii. Slovo „epifanie“ se nejčastěji používá jako odborný liturgický termín pro označení slavnosti Zjevení Páně, totiž zjevení tajemství o narození Mesiáše pohanským mudrcům z Východu. Ovšem Tradice Církve obě tajemství položila k sobě, spolu ještě se zjevením Ježíšovy slávy na svatbě v Káně galilejské, jak dosvědčují antifony z liturgie hodin o slavnosti Zjevení Páně: „Dnes se Církev zasnoubila se svým nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu; a hosté se radují z vody proměněné ve víno. Aleluja!“ (Benedictus); „Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus v řece Jordánu pokřtěn od Jana, aby nás vykoupil. Aleluja!“ (Magnificat – Druhé nešpory). Ve všech třech tajemstvích jde o zjevení Ježíše: hvězdou, hlasem z nebe a ztělesněním Ducha, Ježíšovým znamením proměnění vody ve víno. Mnoho let po první epifanii skrze klanění mudrců, následuje nyní druhá epifanie otevřením samotného nebe: trojjediný Bůh sám se zjevuje: hlas Otce zjevuje Ježíše jako jeho milovaného Syna a Duch svatý na něho sestupuje, aby ho z nebe pomazal na Mesiáše. V Káně pak Ježíš sám ukáže, že on je Ženich, který zve na mesiánské svatební hody.
2) Naplnění Smlouvy
Ježíšova poslušná, pokorná účast na křtu vodou na konci Starého zákona působí, že se nebe otvírá, Duch v podobě holubice na něj sestupuje a Otec se k němu hlásí jako ke svému milovanému Synu. Ježíš zde nastoluje nové spojení mezi nebem a zemí. On sám se stává zaslíbenou novou smlouvou (Jer 31,31nn.; Ez 36,24nn. atd.), která naplňuje starou. Ta stará byla zraněna lidskou nepravostí, kterou lidská strana odpovídala na dar Boží spravedlnosti. Ježíš, který otvírá novou smlouvu, žádá od staré udělení křtu. Ta se děsí: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Odpověď: „Připusť nyní, neboť právě tak nám je třeba naplnit veškerou spravedlnost.“ Do tohoto sjednoceného „nám“ zahrnuje Ježíš Starý a Nový zákon. Společně mají mít podíl na naplnění veškeré spravedlnosti. O jakou spravedlnost jde? „Jedná se o spravedlnost, kterou Bůh nabídl svému lidu a která se naplní, když mu ji vyvolený národ dokonale navrátí. To se děje právě zde, kde se Ježíš stává dokonalou smlouvou mezi Bohem a lidstvem, ne však bez spolupráce Izraele, který vykročil na cestu víry v Mesiáše a který musí – zastoupen symbolicky postavou Jana Křtitele – uchránit tuto svou víru v Boží dílo milosti.“1 Stará smlouva se snaží konat spravedlnost, nová ji nechá – to její prvotní čin – stát se: FIAT. Tu mu již Jan nebránil. Nechal spravedlnosti volný průchod, podpořil ji svým připuštěním.
3) Vyvolený Služebník
Ježíš přijal křest ne proto, že by ho potřeboval, vždyť je bez hříchu, ale proto, aby byl oficiálně představen Izraeli jako Mesiáš. Přece však i pro Ježíše zkušenost křtu v Jordáně měla hluboký existenciální význam. „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Nebeský hlas zde prohlašuje o Ježíšovi slova, kterými v Iz 42,1 Hospodin představuje svého Služebníka: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž mám zalíbení. Vložil jsem na něj svého Ducha...“ Pro Ježíšovo sebevědomí Božího Syna je toto oslovení Otcem základní a stavební. Ne že by Ježíš až od křtu začal být Božím Synem, jak tvrdily starověké kristologické hereze. Ježíš je Božím Synem od vtělení (srov. Lk 1,31.35). Už před křtem považuje Boha za svého jediného Otce, jak vyplývá z jeho odpovědi rodičům, když ho nalezli v chrámě (Lk 2,49). Přece však při křtu svou synovskou existenci z rukou Otce nově přijímá.
Těžko pochopíme, co se děje v Ježíšově duši, když mu Otec říká: „Ty jsi můj Syn.“ Přece však se můžeme tajemství jejich vztahu přiblížit následující úvahou. Čím vlastně my, lidské bytosti, docházíme ke své identitě, jak budujeme své sebevědomí? Ne v prvé řadě na základě introspekce a sebereflexe. Ani na základě toho, co dokážeme vykonat. Naše dílo buduje naše sebevědomí jen natolik, nakolik je přijímáno a oceňováno druhými lidmi. To, co nejvíce buduje naše Já, je právě druhý člověk. To, co identifikuje naše Já, je vztah k nějakému Ty. To, kým jsem sám v sobě, pochopím na základě toho, kým jsem pro někoho. Novorozeně prožívá už jaksi bezprostředně své osobní bytí, své Já. To však nemá ještě žádný obsah. Jak se dítě uvědomí samo o sobě? Tím, že vidí proti sobě rozzářený pohled své matky. Vidí její radostné oči, které míří na něho! V tu chvíli to nemluvně pochopí, že je, a jeho duše se probudí k životu. Dítě se pak i nadále identifikuje na základě vztahu své matky a otce k němu. Na tom je založena možnost výchovy. Přijde však doba, kdy tento vztah přestane být pro člověka základní a určující. Člověku nestačí vědět, kým je pro rodiče, aby pochopil, kdo je. Hledá „pomoc sobě rovnou“. Hledá své vlastní životní Ty. V partnerské lásce člověk nachází svou pravou identitu a naplnění svého osobního života. Ovšem každý lidský vztah je omezený. Chci vědět, kdo jsem. Ptám se člověka. Jsem tím, kým jsem pro něho. Ale ten, který mi říká, kdo jsem pro něho, se zároveň ptá mne, kdo je. Sám je hledající, tázající se, a tedy nejistý ve své identitě. Navíc člověk je nespolehlivý. Zradí nebo zemře. Kdo mi může opravdu říci, kdo jsem? Jen ten, kdo je sám v sobě pevný, absolutní. Jen ve vztahu k absolutnímu Ty, k Božímu Ty, mohu pochopit, kdo skutečně jsem. Ježíšovi v Jordánu říká Otec: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Otec mu říká, kým je Ježíš pro něho, a tím také říká, kým je skutečně, protože to říká absolutní Boží Ty. Jedině Ježíš ví, kdo skutečně je. A když skutečně ví, kdo je, když je jistý ve své identitě, může tuto jistotu sdělit i nám. I my můžeme vědět, kdo skutečně jsme, když nám řekne Ježíš, kým jsme pro něho – a skrze něho pro Otce.
4) Trpící Služebník
Jde ještě o něco jiného než o osobní vztah mezi Otcem a Synem. „Ve křtu se stalo něco, co změnilo běh Ježíšova života... Byl to moment, v němž Ježíš přijal své povolání“ (Ch. H. Dodd). „Právě v momentě křtu Ježíš dosáhl jistoty, že měl přijmout roli Hospodinova Služebníka“ (O. Cullmann). V Ježíšově lidském vědomí, dochází v tuto chvíli ke splynutí dvou postav: triumfálního Mesiáše, který měl v představách lidu různou podobu (královskou, kněžskou), a Služebníka Hospodinova. Ten není jenom milovaný a vyvolený, není jen „Smlouvou lidu a světlem národů“ (Iz 42,6; 49,6). Služebník je také muž bolesti, který na sebe vezme utrpení a smrt jako zástupný trest za vinu nevěrného lidu (srov. Iz 50,4–11; Iz 52,13–53,12). Toto splynutí Mesiáše a trpícího Služebníka bude od nynějška určovat novou mesiánskou identitu Ježíšovu a dá všem jeho slovům a činům nezaměnitelný rys.
„Toto zjevení ze strany Otce však nenachází Ježíše nepřipraveného. Jeho rozhodnutí dát se od Jana pokřtít, jeho stání ve frontě spolu s hříšníky, takže se mezi nimi úplně ztratil, byl už krok k přijetí hříchů lidí, což je základní rys poslání Hospodinova Služebníka (srov. Iz 53,6). Scéna, ve které je Ježíš pokřtěn uprostřed hříšníků, je jakoby předehra ke scéně, v níž Ježíš bude ukřižován mezi zločinci.“2
Celý Ježíšův život můžeme vidět ve světle jeho poslání Služebníka. Už jméno „Ježíš“ bylo před jeho narozením Josefovi zdůvodněno slovy anděla: „On totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). To je jeho jméno, definice jeho identity a smyslu života, který se dokonale kryje s jeho posláním. Na prahu své veřejné činnosti podstupuje Ježíš Janův křest. Samotné přijetí tohoto křtu už je implicitním vyznáním hříchu. Ježíš přichází k Jordánu, postaví se do fronty mezi hříšníky, a když na něho přijde řada, svlékne se, nahý sestoupí do řeky a nechá se pokřtít. Jediný nevinný, vstupuje do Jordánu s těmi, kdo vyznávají hříchy. Vyznává je implicitně s nimi. Nevyčleňuje se. Je pokorný a solidární. Jan se bouří. Ježíš trvá na svém, svůj požadavek zdůvodňuje „veškerou spravedlností“. Je to zvláštní spravedlnost, když nevinný a spravedlivý se má chovat jako hříšník. Je to spravedlnost Boha, který ospravedlňuje. Ježíš se má stát nástrojem tohoto ospravedlnění. Na něm se má stát zjevným, co to Boha stojí, když nás má uznat za spravedlivé. Zde v Jordánu se zahajuje Ježíšovo poslání spasitele od hříchů. Zde na sebe vzal hřích světa. Právě zde dostává od Jana titul „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (Jan 1,29). Bere na sebe hřích celého světa, všech lidí všech dob. A právě teď, ve chvíli, kdy Ježíš vystupuje z Jordánu, obtížen hříchem celého světa, který na sebe dobrovolně vzal, který svým pokorným sestupem do vody přijal veřejně za svůj, právě teď se otevírá nebe, na Ježíše sestupuje Duch svatý a Otec se k němu hlásí: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Ano, právě takový Ježíš nachází v očích Otce zalíbení, pokorný, ztracený mezi hříšníky. Otec ho mezi nimi nepřehlédne. Hřích, který na Ježíšovi ulpěl, nebrání Otci, aby v něm dále viděl svého milovaného. Naopak, právě ten, který pokorně a poslušně nese a vyznává „svůj“ hřích, ten se líbí Otci. Ježíšova pokora, solidarita s hříšníky, jeho dobrovolné zřeknutí se sebe v náš prospěch, to ho legitimuje jako Božího Syna a to nám otvírá nebe. Boží Trojice se zjevuje skrze Služebníka, který nás spasí od hříchů. Epifanie Boží není samoúčelná, ale – jako vždycky v Bibli – má spásný význam. Bůh se zjevuje, aby spasil. A – z druhé strany – naší spásou je právě zjevení Boha.
Ježíš vstoupil do Jordánu, do vody, v níž se všichni chtěli očistit od svých hříchů. Ta voda ale sama od sebe očistnou moc neměla. Spíše se stala stokou, která potřebovala očistit. Ježíš svým sestupem do Jordánu očistil a posvětil Jordán a každý křestní pramen. Při křtu v řece Jordánu na něm hřích ulpěl, prosákl do něho až na kost. Nyní se ho nezbaví jinak než křtem krve. Hřích bude zničen, až bude zničen On. Hřích bude zlikvidován jeho smrtí. Ježíš se ponořil do vody, do stavu hříšníků, zmizel z povrchu země, jako se jednou – jako Jonáš – ponoří do smrti a pohřben zmizí z povrchu země. Ježíšovo poslání spasitele od hříchů se veřejně zahájilo u Jordánu, naplní se na kříži. V Jordáně na sebe Ježíš vzal hřích světa, na kříži ho zničí ve svém utrpení, usmrtí ho svou smrtí. V Jordáně na něho sestoupil Duch svatý, na kříži Ducha vydá. V Jordáně se otevřela nebesa a Otec se k němu hlásil, na kříži se nebe zatmí a Otec se od Syna odvrátí. Křest v Jordáně se naplní ve křtu krve. Tam se Ježíš ponoří do smrti a pro nás se roztrhne chrámová opona, naše hroby se otevřou (Mt 27,52). Sestup do Jordánu se naplní sestupem do pekel.
Hans Urs von Balthasar vyjadřuje spojení obou Ježíšových křtů, křtu vodou a křtu krve, následovně:3
Že se Ježíš nechává pokřtít s veškerým lidem, který usiluje o obrácení se od svých hříchů, to obsahuje cosi tajemného. Je to, jako by chtěl už ve svém prvním veřejném úkonu oznámit svoji solidaritu s hříšníky. Později bude přijímat své skrze křesťanský křest do Církve, skrze ponížení sestupu do vody jako živlu smrti a znovuoživení. Nechce těm, kdo jsou jeho, ukládat nic, co by on sám neprodělal. A jestliže křest bude skutečně znamenat být s ním pohřben v jeho smrti a znovu být vynořen k novému nepomíjivému životu – jak vylíčí Pavel (Řím 6) –, pak už tento první křest byl pro něho zavázáním se předem k vlastnímu utrpení a zmrtvýchvstání. Všechno, co se stalo mezi křtem a křížem, je zarámováno jediným jednotným smyslem a děním. Křest v Jordánu je pro Ježíše křest „Duchem svatým“, křest na kříži je pro něho křest „ohněm“. První je solidarita s hříšníky, kteří mají být očištěni, druhý je spálení společného hříchu světa.
5) Mesiánské pomazání
V Jordáně Ježíš zakouší novým způsobem Otce a zahajuje své poslání, poslání Mesiáše. Sestupuje na něho Duch svatý, který má v Ježíšově mesiánském poslání nezastupitelnou úlohu. Ježíš je Mesiáš, Kristus. Jak hebrejské mášíjách, tak řecký ekvivalent christos, znamená „pomazaný“. Mesiáš není tedy především divotvůrce, bytost oplývající mocí, ale ten, kdo přijal pomazání. Ježíšovo mesiášství je spojeno s jeho křtem v Jordánu. Tam se stal Mesiášem, Kristem, neboť tam byl pomazán Duchem svatým. Tak to říká apoštol Petr ve svém kázání v domě setníka Kornélia v Césareji: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,37n.). Před křtem jistě už existovala jiná pomazání Syna Božího: pomazání Duchem svatým v okamžiku vtělení, pro které na Marii sestoupil Duch svatý (Lk 1,35). Vždyť pastýřům anděl Páně oznámil radostnou zvěst o narození Spasitele, kterým je „Kristus Pán“ (Lk 2,11). Podle některých Otců bylo dokonce ještě dříve učiněno "kosmické" pomazání, totiž pomazání, které přijalo Slovo od Otce, aby skrze ně mohl být stvořen svět, aby skrze ně mohlo být „pomazáno a ozdobeno všechno“ a svět aby tak dostal svůj lesk.4 Duch svatý je přítomný v Ježíšově životě od početí. Přece však slavnostní pomazání při křtu v Jordáně má svůj zvláštní a rozhodující význam. Je příležitostí k zahájení Ježíšova mesiánského poslání. Můžeme říci, že jako při vtělení se Slovo stalo mocí Ducha svatého tělem, „Ježíšem“, tak se při křtu přijetím téhož Ducha se stalo „Kristem“, Božím pomazaným, Mesiášem. Duch Hospodinův měl podle Izaiášova proroctví spočinout na Mesiáši, Výhonku z pahýlu Jesse, a tak ho měl uschopnit k jeho dílu (Iz 11,2n.). Tentýž Duch ovšem také měl spočinout na Hospodinově Služebníku (Iz 42,1; srov. 61,1). Duch svatý nyní přichází, aby Ježíše pomazal, posvětil, udělil moc, nezbytnou k jeho poslání, které neznamená prostě pouze spasit lidi, ale spasit je zcela určitým konkrétním způsobem, stanoveným Otcem, totiž skrze ponížení, dobrovolnou poslušnost a zástupnou oběť Služebníka.
Mesiáš, Kristus, Pomazaný. To slovo samo vyjadřuje vztah. Pomazaným se člověk stává skrze pomazání, když ho totiž někdo pomaže. Pomazání, které Ježíš přijal v Jordánu, je pomazání trinitární, neboť v něm byly zúčastněny všechny tři božské osoby. Tak o tom mluví Otcové: „Ve jménu Kristus je zastoupen ten, kdo pomazal, ten, kdo byl pomazán, a samotné pomazání, kterým byl pomazán. Vskutku, Otec pomazal a Syn byl pomazán, zatímco Duch svatý byl samo pomazání.“5 „Jmenovat Krista znamená vyznávat celou Trojici; znamená to totiž ukazovat na Boha, který pomazal, na Syna, který byl pomazán, a na pomazání, kterým je Duch svatý.“6
Vybaven Duchem, může Ježíš zahájit své mesiánské poslání. Raniero Cantalamessa shrnuje velmi výstižně, v čem toto Ježíšovo poslání, naplňované v Duchu, spočívá:7
Celý Ježíšův život se děje pod vedením Ducha svatého. V některých klíčových momentech evangelisté výslovně zmiňují působení Ducha v Ježíšově životě. Můžeme vyčlenit zvláště tři takové momenty: Duch vedl Ježíše na poušť, aby tam byl pokoušen od ďábla (Mk 1,22); Duch posvětil Ježíše, aby hlásal radostnou zvěst chudým (Lk 4,18); v Duchu Ježíš jásá a říká: „Velebím tě, Otče,...“ (Lk 10,21). Jinými slovy: Duch vede Ježíše, aby bojoval s démonem, hlásal evangelium a modlil se k Otci a nabídl se mu za oběť. V těchto třech momentech se uskutečňuje Ježíšovo mesiánské pomazání, které je trojí: královské (zlomení vlády odpůrce a nastolení království Božího), prorocké (hlásání evangelia) a kněžské (modlitba a oběť).
Ježíš zahajuje své veřejné poslání, poslání Mesiáše, Hospodinova Služebníka. Této nové etapě Ježíšova života odpovídá nové pomazání Duchem svatým. Je to nové pomazání. Nejde o to, že by Ježíšovi předtím něco chybělo k plnosti jeho božství (jak hlásal arianismus). Ježíš už je Boží Syn, plný Ducha svatého. Nyní však z této pozice půjde mezi lidi a bude ze svého bohatství rozdávat. Jeho bytí se stává jeho posláním. Von Balthasar k tomu poznamenává:8
Poprvé se tu setkávají dvě spřízněné svátosti: křest a biřmování. Ta druhá naplňuje skrze poslání to, co ta první založila skrze znovuzrození z Boha. Věčný Syn, který je od věčnosti rozen z lůna Otcova a nepotřeboval žádné znovuzrození, nechává se pokřtít, aby se stal předobrazem svých budoucích hříšných bratří a sester. Jeho vycházení z Otce, processio, přijalo k tomu vysloveně způsob poslání, missio, přičemž už nenechává spolu s Otcem vycházet Ducha lásky, tak jako ve věčnosti, nýbrž ho v poslušnosti nechává na sebe sestoupit a spočívat jako Ducha lásky, seslaného na něho od Otce a dávajícího mu pokyny. Jeho následuje, jím hnán činí od této chvíle jen láskyplnou vůli Otce. Duch nyní spočívá na Synu, neboť tak to vyžaduje poslání, které přichází vždy shora, které si člověk nikdy nedává sám. Spočívá však samozřejmě rovněž v Synu, který činí vůli Otce ze svého nejhlubšího nitra, a ne jako zákon uložený zvnějšku; je přece od věčnosti Zrozený z Otce, Dítě, které je zasvěceno do smýšlení Otcova srdce.
