P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Teď, bratři a sestry, krátce odbočím, abych náš výklad řehole trošku oživil. V celém tomto svém vyprávění říkám: „Podívejte, řehole sv. Alberta je pro nás naprosto základní text, kterého se karmelitáni drží již osm set let. A je stále podnětná, proto mám tu odvahu, že její výklad podávám nyní vám, lidem žijícím na počátku třetího tisíciletí, kteří máte v kapse mobily a máte jako lidé uspěchaného dneška spoustu starostí...“ Jenže když se pozorněji ohlédneme do dějin a budeme sledovat, jakou roli řehole sv. Alberta v dějinách Karmelu opravdu hrála, zjistíme, že to vůbec není tak jednoduché. Bratři a sestry před námi v určitých dobách měli povědomí o ní, řekl bych, docela zastřené. To je zajímavé. Oni si ji zdaleka nerozebírali tak podrobně, jako my. Z různých důvodů. Zmíním jen jeden, který je dost překvapivý.
Ve středověku byli naši bratři (ale lidé té doby vůbec) smělí v tom, jak vytvářeli legendy. A v rámci toho dospěli k přesvědčení: „Podívejte, jestliže náš řád vznikl na hoře Karmel, tak tam určitě existoval od doby Eliášovy. Nepřetržitě! Eliáš – to přece musí být zakladatel karmelitánů! A vůbec první řehole, kterou bratři měli, tak tu jim jistě dal tento prorok!“ Potom prý dostali v 5. století od nějakého biskupa Jana Jeruzalémského další řeholi – to že byla v pořadí druhá. A potom teprve ve 13. století údajně přišla tato třetí – Albertova, která se nám dochovala... Není těžké si domyslet, že pro bratry, kteří žili v ovzduší těchto legend, nemohl mít Albertův text řehole tak mimořádnou váhu, jakou má dnes pro nás.
Neříkám to proto, abych Vás vláčel úmornými kraji příliš rozvláčné historie. Zmiňuji to proto, abych nám ukázal, že je to opravdu milost, když my dnes máme pohled na naši řeholi od takovýchto nánosů očištěný. Ano, Eliáš je duchovní otec Karmelu. Od počátku naši první bratři na tom místě, kde na Karmelu usadili, vnímali, že tamní pramen se jmenuje Eliášův, že jedna ze zdejších jeskyní nese od nepaměti jméno: příbytek Elizeův. A vždy, když četli Písmo, tak tam slyšeli, že Eliáš byl na Karmelu, že tam podstoupil zápas s pohanskými proroky. A o Elizeovi Písmo říká, že odešel na Karmel. Tedy spojení našeho společenství s příkladem proroků Eliáše a Elizea je bezesporu. Ale nejde o návaznost přímou, historickou. Tu líčí jen legendy. Kdežto my dnes jasně víme, že chceme-li se zabývat pravidly, podle kterých první karmelitáni skutečně žili, najdeme je právě v Albertově řeholi.
V rámci tohoto krátkého výletu do historie Albertovy řehole a toho, jak se Karmel k Albertově řeholi stavěl, zmíním ještě svatou Terezii z Avily. Ona a s ní bosý Karmel mluví o „prvotní řeholi“, k níž se chtějí vrátit, tu chtějí zachovávat. V 15. století byla totiž řehole sv. Alberta zmírněna několika výnosy dalších papežů. (Tyto pokyny ale nebyly zapracovány do samotného textu řehole, byly uváděny jako přídavky k ní, samostatně.) Když sv. Terezie objevila, že text řehole existoval nejprve bez těchto přídavků, chtěla se jej držet v jeho starší, „prvotní“ podobě. Ale buďme klidní: neměla přitom před sebou žádný jiný text, než ten, který si my v tomto našem zamyšlení komentujeme: řeholi sv. Alberta Jeruzalémského, jak ji upravil a schválil papež Inocenc IV. v roce 1247.1
Vraťme se nyní opět k textu řehole a zaměřme se na další myšlenky v něm předložené. Dále je pro nás zajímavá kapitola o majetku. S majetkem všichni – ať se nám to líbí, nebo nelíbí – v životě zacházíme. A on má sílu uchvacovat naše srdce. Pokud někdo má majetek a víc majetku, velmi snadno na něm lpí. Ale to nebezpečí číhá i na toho, kdo žádný zvláštní majetek nemá. Někdy se setkáme s tím, že právě ten, kdo ho nemá, je tím tak poznamenaný, že si od majetku příliš mnoho slibuje a že se k němu svou touhou upíná vlastně daleko víc než ten, kdo ho má. Zde si všimněme, že sv. Albert říká bratřím: „Všechno, co máte, ať je společné.“ Tím se ulomí onen bodavý hrot našeho smýšlení: „Toto je moje, to jsem vlastně já...“ Moliérův Lakomec, když mu berou peníze, křičí: „Vražda!“ Ne krádež, ale vražda. Cítí se připraven o život, o sebe samého. Kdežto nás sv. Albert učí odpomoci si postojem: „Všechno, co máte, ať je společné.“
A potom – a to nám zase může znít cize nebo možná i komicky – řehole říká: „... bude-li to nutné, můžete mít osly nebo mezky a nějaká užitková zvířata nebo malé množství drůbeže.“ Zde je důležité vědět, do jakých dobových podmínek je to řečeno. Zvířata, která jsou tu dovolena, nebyla nijak reprezentativní. Zato řehole nezmiňuje koně, což znamená: koně karmelitáni mít nesměli. Aby na ně nebyli pyšní, aby si nezařídili třebas hřebčinec – něco takového, co by sice vydělávalo, ale co by mohlo odvádět jejich srdce od Hospodina. Na druhé straně si autor řehole dobře uvědomoval (ale toto je právě Inocencův dodatek, tedy uvědomovali si to ti, kdo Albertovu řeholi upravova-li v roce 1247), že bratři také potřebují z něčeho žít. Prohlašovat: „Já majetek nepotřebuji,“ nebo: „Já se o majetek nestarám,“ – jsou postoje silácké. To není možné. My žijeme na této zemi a potřebujeme věci pro svou obživu. Ale je na místě, aby ty věci sloužily nám, a ne my jim. A v tomto širším smyslu to, co tu řehole předpisuje řeholníkům, je podnět, který si do své životní situace převedeme zase každý z nás: majetek je jen prostředek, jen nástroj! Nástroj k tomu, že se mohu uživit, mohu někomu udělat radost, mohu posloužit či přispět někomu, kdo má méně než já. Ale hmotné věci nesmějí být něčím, co by mě životem vláčelo.
Potom sv. Albert v krátkém odstavečku nabádá: „Pokud to lze snadno uzpůsobit, ať se uprostřed cel zřídí kaple, kde se budete každé ráno scházet k slavení eucharistie, bude-li to možné bez nesnází učinit.“ To je ustanovení velmi důležité. Přemýšlel jsem o tom, že když biskup Albert vyslovuje tento pokyn takto stručně, může to být známka toho, jak jasně to považuje za důležité a že nevidí potřebu obšírněji to komentovat. My mnohdy, když chceme někoho o něčem přesvědčit a máme strach, že se nám nepodaří to vyjádřit nebo že on to nepochopí, tak mu to vykládáme do šířky, rozvádíme to a znovu se k tomu vracíme... Ale když mluvíme o věcech, které máme, jak se říká, „srovnané“, tak to obsáhneme jednou větou a předpokládáme, že ten druhý to má srovnané taky. To je někdy potíž u učitelů nebo u toho, kdo něčemu rozumí: takový člověk vám to řekne jedním dechem a myslí, že už jste taky „ve věci“.
Srovnejte si toto ustanovení v řeholi, že pokud je to možné, má se komunita sejít každé ráno na mši svaté, s jedním z posledních dokumentů pontifikátu Jana Pavla II., nazvaným: Církev žije z eucharistie. Druhý vatikánský koncil a stejně tyto dokumenty z poslední doby stále připomínají, že eucharistie je vrchol a zdroj života církve. Text naší řehole to úplně stejně vztahuje na komunitu. Přiznám se: mě ale pořád provokuje otázka: „Jak to konkrétně žít?“ To se snadno řekne, že eucharistie má být střed. Jak se mám připravit na nedělní mši svatou a jak mám nedělní mši svatou prožívat, aby mě to spojilo s farností? Aby to bylo skutečně to nejsilnější, co s ostatními farníky prožívám. A jak to mám dělat v komunitě? Jak se mám chystat na mši svatou, kterou koncelebruji se svými bratry, aby mě mše svatá s nimi opravdu spojila? Aby to, že „eucharistie je vrchol a zdroj života církve,“ nebyla jen slova napsaná na papíře, která někdo řekl. Ale abych já – třebas ne dnes, možná za rok, možná za deset, možná za dvacet let, ale někdy – mohl říci: „Já vím, o čem to je. Já vím, o čem biskup Albert mluví, a vím, k čemu nás vyzývá Jan Pavel II. Už tomu rozumím...“ Ne proto, že to někdo takto formuloval a já se to naučil z nějaké knížky nebo z nějakého dokumentu a od té doby to cituji, ale protože v srdci je mi to jasné. Protože to tak žiji!...
Tak, jak jsem to podal teď, bratři a sestry, tak se to také týká vás – laiků. Jak se účastnit mše svaté ve farnosti? Myslím teď především na nedělní a sváteční mši svatou. Jak ji prožívat, abychom šli do hloubky, aby pro nás byla něčím, co nás opravdu spojuje s Kristem a co nás spojuje s druhými?
Ještě nám biskup Albert tady ukládá být na mši svaté každý den. Bratři a sestry, rád bych nás povzbudil, abychom v sobě obnovili – opravdu cíleně, pozorně – ideál být často na mši svaté. Neříkám, že musíme začít od zítřka. Nebo od tohoto týdne. Protože vím, že máte rodiny, máte malé děti, máte spoustu závazků. Já to představuji jako ideál. Abychom my každý v sobě měli touhu: „Až jednou budu moci, tak budu chodit na mši svatou častěji.“ Nebo: „Už teď kdybych mohl, tak bych na mši svatou chodil často...“ Je důležité, abychom měli takový ideál. Dobře – možná ho několik let ještě nebudeme moci uskutečnit. Ale opravdu mě bolí, když vidím, že nejen je nás ve všední den na mši svaté málo, ale že lidé, kteří už by mohli, tak nepřijdou. Když se jejich život ve stáří už zvolna naklání, tak proč se nenaklání k Bohu – i tímto způsobem? V tom je přece úžasná moudrost, že dříve starší lidé chodívali na mši svatou často. Tak to bývalo vždy, že na mši svaté o všedních dnech bývali především staří lidé. Znovu opakuji: nechci nějak necitlivě dotírat na mladé rodiny nebo na ty, kdo jsou v plném zápřahu a kteří dnes pracují skutečně jako otroci mnohem víc než osm hodin denně, a k tomu všemu jim ještě ukládat, že musí být ve všední den na mši svaté. Každý za sebe víme, jaké máme možnosti a jaké máme rezervy. Ale mějme tento ideál. Mějme to před sebou jako něco, k čemu bychom jednou rádi došli – až nám to okolnosti dovolí.
Jiný konkrétní podnět k tomuto tématu: když mluvíme o tom, že eucharistie je střed našeho života a života společenství, v němž žijeme, zabývejme se také otázkou: jak prožít nedělní mši svatou, na kterou nemůžu? Například když jsem nemocný. My přece dobře víme, v kterou hodinu u nás mše svatá je, není vůbec těžké vybavit si ve své mysli, co se v kostele právě teď asi odehrává: teď už se lidé nejspíš scházejí (vyvstávají nám konkrétní postavy a tváře), už se modlí růženec, už začali mši svatou, už je asi po promluvě, teď už se podává svaté přijímání, teď si už povídají před kostelem a pomalu se rozcházejí... Je na nás, abychom – ačkoliv jsme doma, v nemocnici nebo někde na cestách – hledali způsob, jak se na dálku se svým společenstvím spojit. Dobře, já tam dnes nemůžu, ležím nemocný v posteli, ale pokud mám hlavu čistou, proč bych se právě v té chvíli nemohl pomodlit? Připomenout si, že k tomu společenství patřím, a i na dálku to prožít.
Když mluvíme o eucharistii jako středu našeho života, připojím ještě jednu myšlenku, která mi občas vyvstává hodně naléhavě. To, že přijímáme Krista v eucharistii, ať není vázáno jen na naše obvyklé prostředí: na náš kostel a na mši svatou. Jistě od nás kněží nebo od těch, kteří slouží v nemocnici při podávání eucharistie, slyšíte častěji: jak je to pro nás bolestné, když my přijdeme s Pánem Ježíšem v eucharistii až k posteli nemocného a ten člověk nás ujistí, že je zbožný katolík, že ještě v neděli byl v kostele, že zrovna před týdnem byl u svaté zpovědi, ale že teď ke svatému přijímání nepůjde! Že půjde „až doma“. A to jen proto, že tady je v cizím prostředí... V té chvíli mnohdy ani dost dobře nejde toho člověka přesvědčovat. Jenže takto on právě v té své svízelné situaci nemoci nebo úrazu (proto nemůže být doma) zůstane bez svatého přijímání – jen z ostychu. A z malé víry. Jen proto, že si nikdy nedomyslel, že taková situace může přijít a že Pán Ježíš ho bude chtít posílit, ovšem bez obvyklého koloritu jeho domovského kostela. Proto i v tomto nás povzbuzuji předem, abychom si zase postavili jako ideál: když to bude možné, budu chtít přijímat Krista i v nemocnici, v domově důchodců – všude tam, kde budu. Jestli se mi tam nějak otevře možnost přijmout Pána Ježíše v eucharistii, tak Ho vděčně přijmu.
Toto všechno se mi vybavilo nad pokynem sv. Alberta: pokud je to možné, ať je komunita každé ráno společně na mši svaté.
Dále svatý Albert v řeholi předpisuje společnou poradu bratří, které se říká kapitula: „O nedělích nebo podle potřeby v jiných dnech probírejte spolu záležitosti spásy duší a zachovávání všeho, co patří k vašemu duchovnímu stavu; ať jsou při tom s nestrannou láskou napomínáni bratři, u nichž byl zpozorován nějaký přestupek nebo provinění.“ Na tom bych chtěl připomenout jedno téma, které mě ovšem přesahuje, které nedokáži dost vysvětlit, a tedy jenom je doporučím naší pozornosti – a to je naše odpovědnost.
Máme společnou odpovědnost za přijetí daru spásy, který jsme dostali, když jsme uvěřili. A máme společnou zodpovědnost za zachovávání přijatého životního stylu, který z víry vyplývá a ke kterému se cítíme Bohem povoláni a k němu zavázáni. A kromě toho je tu také naše vzájemná odpovědnost jednoho za druhého. Na různých rovinách. V komunitě, v rodině, ve farnosti, v jiných společenstvích. Není všude stejně veliká, je rozmanitá, ale je. Biskup Albert nám jakoby říká: „Podívejte bratři, každou neděli se sejděte, a když vidíte, že někdo nedělá něco dobře, řekněte mu to. Napomeňte ho. Protože je důležité, abyste všichni směřovali ke spáse a abyste zachovávali to, co vám tady předkládám...“
Už jsem zmínil: toto téma pokládám za hodně ožehavé. Dříve (například v tradici otců pouště) tolik oceňované „bratrské napomenutí“ je nám, lidem současnosti, těžké. Je nám těžké napomínat a je nám těžké napomenutí přijímat. Dobře známe oba extrémy v této věci: ustavičné necitlivé vytýkání i zbabělé mlčení. Obojímu bychom se rádi bezpečně vyhnuli. Může na nás dotírat i pokušení rezignovat a svůj podíl odpovědnosti popírat. A vidíte: naše řehole nás provokuje, abychom se nad tím zamýšleli, abychom hledali, jak žít tuto podobu naší vzájemné sounáležitosti a – použiji to slovo, i když by v této souvislosti mohlo být zneužito k manipulaci druhého – naší vzájemné lásky. Pravdivé blíženské lásky mezi námi.
