Sestra Marie od sv. Terezie, karmelitánská terciářka
(Když jsem převzal starost o redakci časopisu Karmel, zůstal tento cyklus článků nedopatřením nedokončen. Nyní, když mne na to P. Metoděj upozornil, bych se vám, čtenářům, chtěl omluvit a zbývající dvě části uveřejnit. Z důvodu tak dlouhé odmlky a proto, že úvodní slovo k celému cyklu vyšlo již ve vůbec druhém řádném čísle Karmelu v březnu 1992, připojujeme znovu základní informace o vzniku těchto řádek a jejich autorce. P. Gorazd, O.Carm.)
Sestra Marie od sv. Terezie (vlastním jménem Marie Petyt) žila v letech 1623 až 1677 v Nizozemí. Na své duchovní cestě prošla tvrdými zkouškami, ale zároveň ji Pán hojně zahrnoval také zvláštními milostmi. Tak dospěla ve svém vnitřním životě k mimořádnému spojení s Pannou Marií. Duchovním vůdcem jí byl provinciál flandro-belgické provincie P. Michael od sv. Augustina, významná osobnost tourské reformy Karmelu. Měl mimořádný dar jak co do duchovního vedení, tak co do schopnosti duchovní nauku zobecnit, utřídit a předávat druhým. Ten sestře Marii uložil, aby mu pravidelně psala o svém duchovním životě. Tyto její zprávy byly později přeloženy do latiny a vydány tiskem. Z nich je sestaven cyklus článků „Mystické spojení s Marií“, uveřejňovaný v našem časopise. Z latiny je přeložil P. Metoděj Minařík O.Carm.
XXVI. Když je mi dopřáno požívat milostné přítomnosti Boží v mé duši, zakouším hned, a to velmi často, i požívání přítomnosti naší láskynejhodnější Matky Marie. Ne že bych měla nějaké tělesné obrazy nebo představu její osoby, jak ji vidíme vyjádřenu na malbách, ne tak, nýbrž jiným způsobem. Je to něco, co se ukazuje a zjevuje v Boží podstatě, a to mi přináší nejjistější poznání a vnímání její přítomnosti v Bohu.
Tím jsem přitahována k něžné lásce, k velké uctivosti a jednoduchému zření na ni, avšak způsobem, jak pravím, neviditelným tělesným očím, ale vpravdě viditelným očím mysli, velmi skrytým a neznámým způsobem. Zdá se mi, že tu její přítomnost přináší do mé duše jakousi větší velebnost a slávu. Zdá se mi, že již začínám okoušet něco z toho, co očekáváme po tomto životě.
Ale kdo mi uvěří? Zda si nebudou někteří myslet, že lžu nebo vymýšlím něco nepravdivého, když pravím, že vidím láskyhodnou Matku jasně v Bohu, ve velikosti, v nesmírnosti Boží, a že tam se vší jistotou požívám její přítomnosti, a přece nemám žádnou tělesnou přítomnost? Ať je tomu jakkoliv, vypadá to jako protiklad. Avšak je tomu tak, ale to ponechávám posudku Vaší důstojnosti.
Když od té doby pokleknu před jejím obrazem a vyprošuji si od ní požehnání pro ochranu srdce atd., nebo ji prosím o něco pro Vaši důstojnost nebo pro jiné, je pohled mé duše jaksi účinně vtažen do středu (in fundo seu spiritu), do Všeho, s jistým zjevením a viděním její láskyhodné přítomnosti v Bohu, kde slyším jako oslovení nebo jasné svědectví vycházející ze středu ducha (ex fundo seu spiritu): Nuže, kde mne hledáš? Nejsem daleko od tebe. Hle, jsem zde. Tu je mi trapné hledět na její vnější obrazy. Její podstata, její krása, její přítomnost, kterou je vidět ve středu ducha (in fundo seu spiritu), upoutá v první chvíli, v prvním okamžiku celou pozornost duše k sobě bez jakéhokoliv utkvění na něčem vnějším.
