P. Vojtěch od sv. Hedviky OCD
Následující text je písemným zpracováním společné meditace nad třemi úryvky z děl karmelitánských autorů. Nejde tedy o žádné systematické pojednání, nýbrž o zpřístupnění toho, čím jsme se nechali vést v modlitbě během večerního setkání 21. května 1998 u Pražského Jezulátka. Hlavní váha pozornosti čtenáře ať proto spočívá ve snaze nechat se oslovit samotnými texty sv. Terezie od Ježíše, sv. Jana od Kříže a bl. Alžběty od Nejsvětější Trojice, zatímco úvodní obecné poznámky o meditaci a komentář k úryvkům kéž slouží jen jako nepovinná pomůcka.
O Duchu svatém je možné uvažovat různým způsobem a z různých pohledů. Jedním z klíčových témat je přitom vnímání jeho posvěcujícího působení v duši člověka, což je typicky pavlovské téma (srov. např. Gal 4–5; Řím 7–8; 1 Kor 12–15). Aby však úvaha nad tímto hlediskem přítomnosti a působení Ducha svatého ve stvořeném světě měla co největší dopad na náš vlastní duchovní život, je dobré k ní zvolit konkrétní formu modlitby.
Meditace
Hodí se k tomu především rozjímání, pro které se i v češtině vžívá označení meditace. Jde o postupné přemítání nad stejnou skutečností z vícero stran, opakovaný návrat ke známým, základním pravdám. Účelem není ani tak dozvědět se něco nového, intelektuálně přitažlivého, co by zaujalo náš rozum (jak tomu bývá někdy u studia), nýbrž nechat se do hloubky (a třeba zcela nově!) oslovit věcmi již známými, které jsou pro nás životně důležité a které ztratily na své výpovědní síle možná právě jen proto, že jsou „notoricky“ známé, a tudíž nepřekvapují a nepřitahují zpovrchnělou pozornost.
Chceme-li použít slovníku středověkých mnichů, jedná se o jakési ruminatio spiritualis („duchovní přežvykování“) či Kasiánovo volutatio cordis („houpání srdce“). Ne náhodou ve své původní podobě meditace znamenala polohlasné až tiché opakování jednoho slova nebo verše, někdy po značně dlouhou dobu. Zřejmě zde bychom také měli vidět kořen pozdější Modlitby Ježíšovy východních křesťanů.
Je třeba tedy „nepohrdnout“ následujícími texty pro jejich prostotu (podobně jako se to nevyplácí u evangelií!), nýbrž usilovně, vždy s novou odhodlaností se k nim vracet a pohlížet na ně z různých stran. Komentář je něčím navíc, je jen zdrojem inspirace, nikoli strnule závazným schématem; hlavní těziště ať spočívá v mlčenlivém přebývání s Bohem.
Na paměti přitom mějme jednu důležitou radu svaté Terezie od Ježíše: „Chci vás jen upozornit, že pro toho, kdo se vydá na tuto cestu (…), není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce“ (4. příbytky Vnitřního hradu 1,7).
Sv. Terezie od Ježíše:
Duch svatý zprostředkovatel mezi duší a Bohem
„Zdá se mi, že Duch svatý musí být zprostředkovatelem mezi duší a Bohem a tím, kdo ji podněcuje tak vroucími touhami, že ji rozpaluje v obrovském ohni, který je tak blízko. Ó, Pane, jaké je zde milosrdenství, jehož užíváte vůči duši! Buďte požehnán a chválen navždy, že jste tak dobrý milovník. Ó, můj Bože a můj Stvořiteli! Je možné, že by nebyl nikdo, kdo vás miluje? Ó, jak jsem smutná, že jsem vás po tak dlouhou dobu nemilovala!“
(Nad Velepísní 5,5)
* Je-li Duch svatý „způsobem“ přítomnosti vzkříšeného Krista ve společenství církve, pak platí, že realizuje i jeho prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Zajímavé přitom je, že v této souvislosti světice nepoužívá slova „prostředník“ (mediador), nýbrž „zprostředkovatel“ (medianero); jako by tím chtěla i při zcela zásadní shodě postavení zdůraznit rozličnost úloh Krista a Ducha. Duch svatý je zprostředkovatelem mezi duší a Bohem; je uskutečněním onoho Kristova „mostu“, po němž můžeme volně přicházet k Bohu.
Duchu svatý, přijď a skrze Krista mě spoj s Otcem!
* Duch svatý nás podněcuje vroucími touhami. Když se cítíme být příliš „chladní“ nebo „vyprahlí“, jistě to nebude nedostatkem působení Ducha. Spíše je to tím, že se mu nedostatečně otvíráme nebo je nám prostě (z mnoha možných důvodů) odňato vědomí o tomto „rozpalování v obrovském ohni“. Žijme proto vírou, že je tomu tak.
Duchu svatý, rozněť ve mně lásku!
Sv. Jan od Kříže:
Touha po vanutí Ducha svatého
„Je třeba velmi toužit po tomto božském vanutí Ducha svatého a tak ať každá duše prosí, aby vanul skrze její zahradu, aby ji zaplavily božské vůně Boha. Neboť proto, že je to tak nezbytné a přináší to tak velkou slávu a dobro duši, Snoubenka po tom zatoužila a prosila týmiž výrazy jako zde v Písni písní, řka: ‚Probuď se, severáku, a přijď, jižní větře, a prověj mou zahradu, a zaplaví ji její vonné a cenné rostliny‘ (4,16). A po tom všem touží duše, ne pro rozkoš a slávu, která jí z toho plyne, nýbrž pro to, co v tom poznává, že se těší její Snoubenec a protože je to uzpůsobení a předzvěst, aby se Syn Boží přišel těšit do ní.“
(Duchovní píseň 17,9)
* Duch svatý není mimo mne, není cizí mému nitru, nýbrž „vane“, „provívá“ skrze mou duši. Proniká ji do hloubky, zná každou její skulinku jako vítr, který nahlédne do všech zákoutí zahrady.
Přijď, Duchu svatý, a přebývej ve mně!
* Má duše je zahrada, patřící Kristu. A on touží, aby se v ní mohl volně procházet a aby se z ní mohl těšit. Proto posílá svého svatého Ducha, aby ji provanul svou božskou krásou a přitažlivostí.
Duchu svatý, učiň, abych se líbil Božímu Synu!
Bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice:
Odevzdání se přetvařujícímu Duchu
„Prostřednictvím všeho, uprostřed mateřských starostí, zatímco se cele věnuješ andílkům, můžeš se stáhnout do této samoty, aby ses odevzdala Duchu svatému, aby tě on přetvořil v Boha, aby vtiskl do tvé duše obraz božské krásy, takže když se Otec k tobě skloní, neuvidí nic než svého Krista, a bude moci říci: ‚Hle, to je můj milovaný syn, v něm se mi zalíbilo‘ (srov. Mt 3,17).“
(Dopis 239 z 13. srpna 1905 rodné sestře Gitě)
* Modlitba, ve které z nás Duch činí zahradu, milou Božskému Snoubenci Ježíši Kristu, nemusí nutně být vzdálena všednímu, starostmi přeplněnému životu. I matka rodiny, jakou je původní adresátka tohoto textu (odtud zmínka o „andílcích“ = jejích dětech), ji může zakoušet.
Duchu svatý, přijď do mé všednosti, kde na tebe často zapomínám!
* Duch svatý nás přetváří v Boha. Dílo sjednocení s Bohem, které zároveň zcela radikálně mění naše nitro, je vázáno na působení třetí božské Osoby.
Duchu svatý, vtiskni do mé duše obraz božské krásy!
