XXIII. Láskyhodná Matka a lásky hodný Otec jsou nad chápání zastíněni a pohlceni božstvím. A když se mi zjeví jako takoví, a tak silně přitahují a připoutávají mou lásku a pozornost k sobě, pak jako by ve mně nezůstala jejich živá představa, nýbrž všechno plyne a směřuje k hlavnímu předmětu, k božskému Jednu a Všemu a setrvává v něm, avšak bez úplného ztracení pohledu na ně. Vzpomínka na ně a láska k nim nebo vnímání jich se zabývá jimi, jak jsou uzavřeni nad chápání v božské podstatě a spojeni s ní a tímto způsobem nazírám a patřím na ně v Bohu a duchovní láskou a jednotou jsem s nimi spojena v Bohu. To je, co o tom dovedu vysvětlit.
Musím k tomu ještě poznamenat, že sama k tomu nemohu nic přidat nebo ubrat. Například když se lásky hodná Matka zjeví sama, pak není v mé moci s ní přitom mít i láskyhodného Otce, nebo vůbec mít ho nějakým způsobem v paměti nebo v mysli, ani k tomu nemám nějaké tíhnutí, protože mám za to, že se Bohu v tu dobu nelíbí nic jiného. Stane se toho přesně tolik, a nic více. Když to však přejde, pak jsem k tomu netečná a od toho obnažená, jako by se to nestalo a nevěnuji tomu vůbec pozornost, jen když té milosti požívám. Mimo tu dobu jsem ponechána v duchovní chudobě a nahosti, bez vnímatelného působení a vlivu božských milostí, ačkoliv tu povšechně zůstává podstatné nebo niterné božské světlo, které září v nitru a vede a řídí duši ke všemu bohulibému.
Tím méně může pro postrádání nebo odnětí oné milosti přijít do duše nějaká bolest, tíhnutí, touha nebo neklid, neboť můj klid a uspokojení, jak se zdá, se nezakládá na požívání božských charizmat nebo darů, ale na Bohu samém a na jeho nejdokonalejším zalíbení.
Již několik dní jsem vnitřně poučována, že když jsem tak opuštěna v chudobě a nahosti ducha, mám se chovat velmi klidně a uchovávat se ve své nicotě, být úplně spokojena a uspokojena, mít zalíbení a radovat se z toho, že Bůh je sám v sobě všechno dobro, že si sám sobě stačí, že je sám se sebou spokojen a nekonečně uspokojen. Vzdávat mu díky za to, že se mu zalíbilo vzít všechno vylévání milostí, darů a světel zpět k sobě, a přitom ze srdce jásat a radovat se, protože jeho milosti, dary atd. se lépe a bezpečněji uchovávají v něm než ve mně, neboť já jich často zneužívám.
