P. Redemptus Maria Valabek O.Carm., Řím
(3. část)
Duch a modlitba u církevních otců
Základy položené Písmem ohledně poslání Ducha svatého, obzvláště ve vztahu k modlitbě, studovali, objasňovali a rozvíjeli církevní otcové. Na tuto pneumatologickou dimenzi křesťanské víry a života se zvláště ve východní církvi kladl velký důraz. I když ani na Západě tato dimenze nezmizela úplně, přece se v západní církvi zdůrazňovala mnohem více osoba a dílo Ježíše Krista. Protože nauka o Nejsvětější Trojici byla propracována na Východě, který vždy zůstával silně spjat s prvními křesťanskými staletími, během nichž různé spory donutily nejlepší z katolických myslitelů k tomu, aby vysvětlili tajemství Trojice – nakolik to lidské uvažování a rozum dovolují – byli východní Otcové průkopníky mezi těmi, kdo vypracovali učení o Duchu svatém jak ohledně jeho osoby, tak ohledně jeho poslání.
Otcové poznávají, že Duch svatý má věřícího uvést „do veškeré pravdy“, což konkrétně znamená Nejsvětější Trojici. Duch zjevuje Trojici, jak zpívá liturgie: „Duch svatý dává duším život, v ryzosti je pozvedá, dává v nich tajemným způsobem zazářit jedné přirozenosti Trojice.“27 Lidská bytost je totiž stvořena k obrazu Božímu a stává se živoucí ikonou Trojice.28 Svatodušní nedělí je na Východě oslavováno tajemství Trojice, protože jeho zjevení je základním dílem Ducha. Jen o pondělí svatodušním je Duch slaven zvlášť. Ikona Trojice je vystavena v chrámě; tento obraz vede církev na zemi k tomu, aby byla ponořena do kontemplace a chvály „absolutní ‚církve‘ tří božských Osob, jejich věčného plánu či úradku.“29 Právě toto měl na mysli sv. Řehoř Nysský, když poznamenal: „Křesťanství je napodobování Boží přirozenosti.“30
Pojetí Východu se dívá na Krista – Spasitele jako na toho, kdo shromažďuje a začleňuje lidstvo do jednoty svého Těla, církve. Duch svatý naproti tomu zaručuje nejen zachování, ale též vnitřní růst jednotlivých údů církve. Přistupuje k nim jednotlivě a naplňuje je charismatickými dary, jak je to pro každého z nich vhodné. Právě toto bylo o letnicích symbolizováno rozdělením ohnivých jazyků, jež spočinuly na každém z přítomných (Sk 2,3). Duch svatý umožňuje různost v jednotě Kristova Těla. A mezi těmito charismaty musí mít dar modlitby přední místo.
Tak jako poslal Syna, sesílá nyní Otec své církvi neustále Ducha svatého. Kristus přišel jako osoba, též Duch nyní přichází jako osoba: má být náhradou Krista a těšit křesťany v době, kdy Kristova přítomnost není viditelná, avšak ne nezávisle na Kristu. Duch má jeden cíl: „Obnovit ve světě přítomnost Kristovu v nitru a zjevit Krista již nikoli před jeho učedníky, ale s nimi.“31 Protože východní Otcové vidí v Duchu svatém spíše „zosobněnou“ svatost než lásku mezi Otcem a Synem (západní teorie), vidí v něm dárce lásky, dovolujícího člověku mít podíl na Boží niterné lásce Nejsvětější Trojice. „Tato vlastnost Ducha určuje ráz modlitby církve, která je naléhavým voláním po jeho příchodu, epiklezí. A právě kvůli tomuto dárci a daru je tato pokorná prosba – epikleze – vždy vyslyšena. Otcové říkají: Bůh slyší všechny modlitby, aniž by zaručoval, že budou vyslyšeny; výjimkou je prosba o Ducha svatého. Pán sám řekl: ‚Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!‘ (Lk 11,13). Odmítnutí by bylo v rozporu se samou přirozeností dárce.“32 Nejlepší dary, které milující Otec může dát, jsou ty, jež zaručují štěstí trvající nikoli po nějaký prchavý okamžik, ba ani ne po celý život, ale na věky. Počínajíc letnicemi se Duch svatý stal darem pro každého křesťana osobně a jednotlivě a obohacuje ho v jeho vnitřním životě. Dává nám nejen podíl na nějakém stvořeném daru (ve scholastické terminologii jde o vlastnost), nýbrž něco ze sebe samého, a tak dává křesťanům sílu žít s dynamikou, která překvapuje nejen svět, ale i je samotné. Východní Otcové tvrdí, že holubice, která sestoupila na Ježíše během jeho křtu, nyní sestupuje na každého „syna v Synu“ a naplňuje jej. Východní Otcové spontánně mají za to, že Duch svatý působí nejúčinněji v modlitbě par excellence – v liturgii. Na Východě má modlitba různé formy, ale mezi těmito formami lze najít mnohem více harmonie než na Západě, kde až do nedávné doby mezi modlitbou liturgickou a modlitbou osobní a vnitřní zela propast. Na Východě udržovala liturgie víru mnoha věřících, zmítaných drsnou historií, a tak Východ nemohl jinak, než spatřovat v liturgii mnohem víc než jen ten nejlepší lék na naši špatnost; liturgie je především sebezjevením Boha skrze vylévání božské energie (srov. učení Řehoře Palamase) Duchem svatým.
Východní mentalita dokonce ještě i dnes málo oceňuje bratrské formy společenství (communio), které charakterizují římskou liturgii naší doby. Východ je přesvědčen, že liturgie nás jako křesťany uvádí do plnosti našeho života, do samotné přítomnosti božských Osob. Duch svatý je přitom označován jako „Duch společenství“ – podle oblíbeného rčení sv. Basila.
Právě Duch totiž v této svrchované modlitbě sjednocuje srdce křesťanů a umožňuje jim sdílet se.33 Završení tohoto společenství (communio) je výslovné vyjádřeno v závěru východní liturgie: „Přijali jsme nebeského Ducha. Spatřili jsme pravé světlo. Nalezli jsme nezkalenou víru, když se klaníme nerozdílné Trojici, protože Trojice nás spasila.“ Tato výsadní modlitba nás uvádí do společenství s Otcem zvláště proto, že nás podněcuje k přesvědčení, že jsme syny v Synu. Tak pro východní mentalitu liturgie představuje nebe a věčná dobra, jež se nám na prchavý okamžik otvírají, zatímco jsme ještě stále na této zemi. Duch inspiruje modlitbu, v níž voláme: „Abba – Otče!“, a vyznáváme: „Ježíš je Pán!“
Celý spor ohledně epikleze má pro východní smýšlení takovou důležitost jen proto, že se dotýká jádra nauky o dynamickém vlivu Ducha svatého. Tento vliv Ducha dává obřadům jejich spasitelnou moc, umožňuje jim dotýkat se mysli a srdce věřících a dává věřícím částečně nahlédnout a okusit to, co je očekává v eschatologickém království. Jako v každé modlitbě, tak i v tomto jejím nejvznešenějším, výsadním okamžiku „Dárce života a Poklad milosti“, „zosobněná“ svatost zjevuje sám sebe jako aktivní pramen veškeré božské aktivity.34 Má-li pak modlitba dosáhnout k Bohu, musí být jejím zdrojem Duch svatý: jen on jí může dodat to, co je podstatné, totiž že nejde o lidský monolog, nýbrž o dialog mezi člověkem a Bohem, v němž je jako vždy tím nejdůležitějším prvkem iniciativa Boží.
V tomto až příliš krátkém souhrnu jsme naznačili, že Duch svatý má v křesťanské modlitbě zásadní úlohu. Výslovně se o tom píše, když se spisovatelé zabývají tematikou modlitby ex professo. Na Východě jsou gnosis (poznání) a láska důvěrně spjaty. Duch svatý působí v různých etapách vystupování člověka k Bohu prostřednictvím stále duchovnějších typů modlitby, počínaje modlitbou pokorné prosby. „Krůček po krůčku se duše obnovuje, nabývá opět své jednoty, zvláštních proseb ubývá a zdají se zbytečné, tak jak Bůh odpovídá na modlitbu zjevováním všeobjímající prozřetelnosti. Prosby ustávají, když se duše úplně svěří do vůle Boží. Tento stav je nazýván ‚čistou modlitbou‘.“35 Vrcholu modlitby se dochází v pokoji a ve spočinutí kontemplace. „Hnutí duše se díky své naprosté čistotě podílejí na vlivu Ducha svatého.“36 Tento stav, který se těm, kdo do něj nebyli uvedeni, jeví jako děsivý a nelidský, je nejtěsnějším přiblížením se pozemského člověka tomu, jaký bude život v nebi, až země a to, co táhne člověka dolů, nebude již mít moc odloučit ho od všepronikajícího vedení Ducha. Sv. Izák, jejž jsme citovali výše, píše: „Tak jako se svatí v budoucím věku již nemodlí, protože jejich mysl je ponořena v božském Duchu, nýbrž přebývají v extázi v oné nevýslovné slávě, tak i mysl, když byla učiněna hodnou toho, aby vnímala požehnanost přicházejícího věku, zapomene na sebe samu a na vše, co je zde, a žádné pomyšlení na žádnou věc už jí nebude hýbat.“37
