Olga Krabovská a Věra Mrázová
O Panně Marii se v Novém zákoně příliš často nemluví, můžeme si však všimnout, že je přítomna ve všech rozhodujících událostech, z nichž vyrůstá křesťanské tajemství: při vtělení, neboť k němu došlo v ní; při dovršení Kristova díla našeho vykoupení, kdy stála u jeho kříže, a o letnicích, kdy byl dán Duch svatý, který působí, že dílo spásy bude v církvi stále účinné. O těchto skutečnostech se zmiňuje pater Raniero Cantalamessa ve své knize „Maria, zrcadlo církve“. Evangelijní výpovědi o Panně Marii můžeme však sledovat ještě dál. Archanděl Gabriel ji při zvěstování oslovuje jako plnou milosti, s níž je Pán, a sděluje jí, že nalezla milost u Boha. V tomto oslovení, v této plnosti milosti, spatřuje známý anglický konvertita kardinál Newman potvrzení mimořádného Mariina vyvolení, že totiž byla počata bez poskvrny dědičného hříchu. Jinak to ani vyložit nelze. A Alžběta, naplněna Duchem svatým, ji blahoslaví jako požehnanou mezi ženami a Maria, tato ponížená služebnice Hospodinova, z vnuknutí téhož Ducha nejen velebí jej a jeho milosrdenství, ale i nazírá své blahoslavení všemi pokoleními.
Svůj první zázrak v Káně Galilejské činí Ježíš na její přímluvu. Ač jej odmítl s poukazem na to, že jeho čas dosud nepřišel, překonán její důvěrou a vírou překračuje hranici svého času a proměňuje vodu ve víno. S úžasem můžeme sledovat, jak se moc této ženy u Ježíše projevuje již na počátku jeho veřejného působení. Jak by se mohla neprojevovat po jeho skončení, při němž v nepředstavitelné bolesti a vpravdě nejkrutějších mukách svého mateřského srdce získala podíl na vykupitelském díle svého Syna, takže ji svatý otec Jan Pavel II. nazval Spoluvykupitelkou!
Mariinu víru vyzdvihuje týž papež ve své encyklice Redemptoris Mater – Matka Vykupitele – takto: „V úctě k Matce Boží je vždy zahrnuto velebení její víry. Všichni, kdo v četných národech přijímají tajemství Krista jako vtěleného Slova, obracejí se k Panně Marii nejen s důvěrou, nýbrž hledají v její víře také posilu pro vlastní víru … V její víře otevřel Otec od zvěstování až po kříž prostor, v němž nás naplňuje veškerým požehnáním. Ve víře, kterou Maria jako „služebnice Páně“ vyznala a v níž jde stále před Božím lidem, se snaží církev shromáždit lid pod jednou hlavou, jíž je Kristus, a to v jednotě Ducha svatého.“
Snad si návštěvníci Svaté Hory vzpomenou, že se tam již před léty objevila v předsíni baziliky výzva otce kardinála Tomáška, aby věřící nezpívali ve Svatohorském zdrávasu: „… oroduj za nás, Panenko Maria“, nýbrž „ó Panno Maria!“ Otec kardinál byl obzvláštním ctitelem Panny Marie a jejího Neposkvrněného Srdce, a zřejmě těžko snášel ono titěrné oslovení (byť i vycházející ze srdcí milujících) ženy, kterou církev vzývá mimo jiné jako Pannu slavnou, Pannu mocnou, věž Davidovu, bránu nebeskou, královnu andělů a všech svatých, Matku církve! Tuto poslední invokaci dal zařadit papež Pavel VI. do Loretánských litanií hned za vzýváním Panny Marie jako Matky Kristovy.
O Mariině poslání být Matkou církve, matkou Božího lidu, výstižně píší holandští biskupové v pastýřském listu „O mariánské úctě po koncilu“: „… Onu ženu, kterou dal Bůh nejdříve a především svému Synu za matku, vyvolil také k tomu, být matkou Božího lidu. V církvi se vždy myslelo na ona slova, která pronesl umírající Kristus k Janovi, který zůstal věrným, a v něm všem svým následovníkům a učedníkům: „Ženo, to je tvůj syn.“ Kristus nežádal od této země nic než to, co má i nejchudší člověk: matku. A to jediné, co vzal z dober této země, si ani nechtěl ponechat pro sebe, nýbrž se o to podělil na znamení své předvídavé lásky. Proto má Maria v církvi jedinečné, nezastupitelné místo. A je spravedlivé a sluší se, abychom Bohu vždy zůstali vděčni za to velké, co způsobil v Marii a co dále koná v církvi, pro kterou je Maria obrazem a vzorem.“
Nakonec alespoň několik vět z „Kreda Božího lidu“ papeže Pavla VI. z 30. června 1968: „Věříme, že svatá Boží Matka, nová Eva, Matka církve, v nebi pokračuje ve svém mateřském úkolu, a to se zřetelem na údy Kristovy, když spolupůsobí při probouzení a rozvíjení božského života ve vykoupených duších.“
