P. Vojtěch Zieba
Přednáška III.
1. V dalším rozjímání se chceme zamýšlet nad skutečností víry a jejími důsledky pro náš život. Tyto důsledky jsou velmi konkrétní a týkají se celé lidské bytosti, poněvadž – jak říká Matka Tereza – plodem víry je láska. Proč je tomu tak?
2. Jak jsme o tom už hovořili, víra váže člověka s Bohem, poněvadž je jeho poznáváním ve smyslu hlubokého osobního svazku s ním. Ve víře jde především o vztah mezi osobami – mezi Bohem, který se nám odhaluje ve své lásce, a člověkem, který na Boží zjevování odpovídá. Není nic divného, že úplné a konečné naplnění zjevení Božího a víra, která je odpovědí na ně, vyústí v lásku. Když dojde k této lásce, víra se úplně přirozeně stane důvěrností s Bohem, která způsobí, že člověk dobrovolně a s plnou oddaností se mu svěří beze zbytku. Opravdová víra vede k synovskému svazku s Bohem, naším Otcem, kterého tak denně vzýváme v modlitbě Otčenáše.
3. Abrahám je v Bibli nazýván otcem naší víry. Jeho víra je doložena příklady a zkouškami. Abrahám věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl, a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jakubem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu. Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedočkali, nýbrž jen z dálky je zahlédli a pozdravili vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. Abrahám věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoliv se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: „Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo. Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení [Kristova]“ (Žid 11,8–19).
Ježíš též vyzývá, abychom důvěřovali Bohu do té míry, že opustíme všechno a půjdeme za ním. A slibuje, že ti, kteří se mu natolik svěří, nebudou zklamáni: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry a sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc obdrží a bude mít podíl na věčném životě“ (Mt 19,29). Kdo nedůvěřuje, nikdy nezakusí této Boží štědrosti. Ale ten, kdo uchvácen Boží láskou se svěří Bohu, uvěří jeho slibům a vykročí za ním, tak jak to učinil Abrahám, když uslyšel Boží volání, zakusí naplnění Božích slibů a jeho srdce se naplní láskou a vděčností. „My milujeme, poněvadž napřed Bůh miloval nás“ (1 Jan 4,19). Zkušenost víry naplňující se v Boží lásce nemůže však spočívat v „pokoušení Pána Boha“ a v očekávání zjevných znamení Boží pravdomluvnosti. Neopouštíme všechno, abychom dostali stonásobnou odměnu. K takové kalkulaci není Pán Bůh vhodným partnerem. Jemu nezáleží na tom, aby se s námi bavil kupeckými počty, Jemu záleží na našem srdci otvírajícím se jeho hlasu, na naší úplné oddanosti, na nezištné důvěře v jeho lásku, která nás nenechá bez pomoci. Odměna je tu jakoby na vedlejší koleji, o ni přece nejde, ona není cílem sama o sobě. Je dokonce jistým překvapením, poněvadž na ni nemyslí ten, kdo se odevzdal Bohu a jde za jeho hlasem. V tom zakoušení Boží lásky hraje velkou úlohu modlitba, ve které se Bůh odhaluje člověku. Tím, že se Bůh zjevuje, poznává člověk ve víře velikost a krásu samého Boha, poznává jeho velká díla, poznává to všechno, co pro něho učinil, když ho stvořil a obdařil všelikým dobrem – jak hmotným, tak duchovním, když ho miluje přes jeho hříchy, a konečně poslal svého Syna, aby nás spasil na kříži, umíraje za mě i za tebe, za každého z nás osobně a bez výjimky. Když člověk v modlitbě hlouběji rozjímá o Boží velikosti a jeho lásce, neprohloubí jen svoji víru. Toto poznaní tak velice přesahuje všechno, co člověk zakusil že lidské srdce se k němu musí obrátit a přilnout k němu.
4. Když se tak vážeme s Bohem v dobrém i zlém, navazujíce s ním úzký vztah, začínáme se, mu podobat. Tomu není obtížné porozumět. Známe to přece z každodenního života: „Řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti povím, jaký jsi. A poněvadž Bůh je láska, i do nás začíná láska vsakovat“. Ježíš vyzývá ty, kteří v něho věří, aby ho následovali. Pro opravdově věřící se stane prostě potřebou srdce, aby poznavše tak velikou lásku, odpověděli na ni láskou a následovali v ní toho, který nás tak hojně obdaroval. Kdo Boha poznává, prostě musí být okouzlen jeho láskou, jeho velikostí, jeho dobrotou a nakonec začíná milovat ne za něco, ale pro něho samotného. To uchvácení přechází z nitra navenek – vyplývá to z lidské povahy, že člověk plný lásky, radosti, nadšení, štěstí, musí se o ně podělit s ostatními. Jinak jeho láska, radost, nadšení, štěstí nejsou úplné, něco jim chybí, vadnou a zmenšují se, nejsou-li rozdávané druhým. Ten, kdo zažil velkou lásku touží podělit se o své štěstí, touží také milovat. Sv. Jan říká: „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1 Jan 4,7–8).
5. Aby člověk mohl opravdu milovat, musí nejprve do toho dorůst. Ježíš, když začal učit, řekl: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Víra se tedy potvrzuje proměnou srdce a vědomí, což vede ke změně života, působí odvrácení od hříchu, který je popřením lásky, a obrácením se k Bohu, který je láska sama. Víra tedy musí být ve stálém rozvoji. Nikdo jí nedosáhne jednou provždy, jako neměnnou, trvalou hodnotu, kterou nic nezpochybňuje ani neohrožuje. Je tomu spíše naopak. Víra musí být stále utvrzována. Jednak může znepokojovat náš intelekt, budit stále nové pochybnosti a otázky. Na druhé straně vyžaduje stále nová morální rozhodnutí, konkrétní postoje a skutky shodné s vírou, vyžaduje stálý proces obrácení. Víra se rozvíjí a upevňuje v té míře, v jaké dokážeme jednat podle svého svědomí. Naopak, zakrňuje, odumírá a stává se pouhou formalitou nebo i úplně zanikne, jednáme-li proti svému svědomí. Buď člověk žije ve shodě se svou vírou, nebo začne věřit tak, jak žije. Není obtížné si domyslet, co se shoduje s „účastí víry na Božím záměru“. Jde v ní o „lásku z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1 Tim 1,4–5).
6. Skrze víru, která spočívá rovněž v plnění vůle Boží, stáváme se členy Boží rodiny, ve které je Bůh naším Otcem a Ježíš naším bratrem. Skrze víru se jeho Matka stává rovněž matkou naší a do této rodiny patří i ostatní lidé, naši bratři a sestry.
Víra nezáleží ve slovech, ale ve skutcích. Jednat ve shodě s vírou v Ježíše znamená především jednat ve shodě s láskou k bližnímu. Kdo by nejednal shodně s Ježíšovým přikázáním lásky, i kdyby říkal, že věří, „je lhářem a pravda v něm není“ (1 Jan 2,4). Víra bez skutků je mrtvá (srov. Jak 2,26), víra bez lásky není ničím (srov. 1 Kor 13,2). Neboť v Kristu má význam pouze víra, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6).
7. Ta víra nám odhaluje přítomnost Kristovu ve druhém člověku, zvláště když je potřebný. To ona nás zvláštním způsobem naklání k lásce. Věříme, že on nás miloval tak velikou láskou, že za nás dal život. Což může být odpovědí na tak velikou lásku něco jiného než láska? To On i dnes trpí v těch nejubožejších. Jaká bude odpověď naší víry? Projeví se láskou? Matka Tereza říká: „Je málo víry, poněvadž ve světě je příliš mnoho sobectví a příliš velká část zisku je využívána jen na vlastní potřeby. Víra zase, aby byla pravdivá, musí být spojena s láskou, která obdarovává. Lásku a víru nelze oddělit. Lidé si neuvědomují, že ztratili víru. Věřím, že kdyby lidé byli přesvědčeni, že člověk, který leží v blátě, je jejich bratrem nebo sestrou, něco by pro něj učinili. Lidé nevědí, co je soucit. Nic nevědí o člověku. Kdyby to totiž věděli, okamžitě by pochopili velikost nuzáků, kteří živoří na ulicích, a obrátili by se k nim s láskou. Ta láska by zase jistě způsobila, že by těm chudákům začali sloužit.“
„V Písmu svatém čteme o tom, jak Bůh o svět pečuje, čteme tam též, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna, Ježíše Krista, který se stal jedním z nás, aby nám přinesl radostnou zvěst, že Bůh je láska, že Bůh miluje tebe i mne. Bůh touží, abychom se všichni milovali, tak jak on miluje každého z nás. Když se díváme na kříž, všichni si uvědomujeme, že nás Ježíš velmi miloval. Když se díváme na eucharistii, uvědomujeme si, jak velice nás Ježíš miluje i dnes. Proto právě se stal chlebem života, aby uspokojil naši touhu po jeho lásce a zároveň, jako by mu to ještě nestačilo, stal se hladovým, nahým, bezdomovcem, abychom – ty i já – mohli uspokojit jeho žízeň po naší lidské lásce. Poněvadž přece proto jsme byli stvořeni. Byli jsme stvořeni, abychom milovali a byli milováni.“
