úvaha
Převzato z knihy Ch. O’Donnella: Slavíme s Marií,
vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 1996.
Různé tituly Panny Marie v liturgii i lidové úctě většinou zdůrazňují některý rys jejího vztahu k Bohu nebo k nám, nebo se týkají určitého místa nebo řeholního institutu. Názvy, které souvisejí s nějakým místem či řeholí, je třeba poněkud rozvést, máme-li skutečně pochopit jejich význam: Například titulem Panna Maria Lurdská“ se myslí „Maria, jak se zjevila a jak je uctívána v Lurdech“. Podobně „Panna Maria Karmelská“ znamená „Maria, jak ji uctívá karmelitánský řád“. Karmelitánská úcta k Panně Marii prošla dlouhým a zajímavým vývojem. Můžeme jej přehledně rozdělit do tří období, která se vzájemně překrývají a společně tvoří určitý typ mariánské zbožnosti.
Řád vzývá Marii především jako ochránkyni. Jí byla, jak jsme viděli, zasvěcena původní kaple poustevníků na Karmelu. Karmelitánská řehole upřesňovala, že tento kostelík měl stát uprostřed mezi celami poustevníků. Kaple sloužila jako místo slavení každodenní mše svaté (což bylo v tehdejší době dosti neobvyklé). V mariánských úvahách řádu ze 13.–14. století se často tvrdí, že řád byl založen ke cti Panny Marie. Jakkoliv je tento výrok historicky nepřesný, vyjadřuje jistý duchovní postoj, který vedl i poustevníky k tomu, že zasvětili kapli na hoře Karmel Panně Marii. Když se řád dostal do Evropy, oblíbeným titulem jeho kostelů se stalo Zvěstování. Uvědomíme-li si, že klíčový pojem řehole, „poslušnost Ježíši Kristu“ (obsequium Jesu Christi), měl feudální nádech, pak, snadno pochopíme, jak vznikla myšlenka, že ochránkyní řádu je Maria. Výroční (i týdenní) památka Panny Marie oslavovala Mariinu činnost „shora dolů“ pro karmelitány, totiž ochranu, a činnost karmelitánů „zdola nahoru“ ke cti Marie, totiž díkůvzdání a poslušnost. Vedle titulu Ochránkyně karmelitánů vznikl v téže době i titul Matka karmelitánů.
Druhé období mariánské zbožnosti Karmelu nastává ve 14.–15. století a vyznačuje se úctou k Nejčistší Panně. Hlavní důraz se neklade na Mariinu neporušenost, ale na čistotu srdce, které bylo zcela prosté hříchu a naprosto oddané Bohu. (8) Nyní tedy chápeme, proč bylo tajemství zvěstování tak přitažlivé a proč mu bylo zasvěceno mnoho řádových kostelů.
O zvláštní úctě k Marii jakožto Panně svědčí skutečnost, že když karmelitáni roku 1584 přejímali římský misál, nahradili každé Sancta Maria slovy Beata Virgo. V té době karmelitáni také nejvíce vystupovali na obranu neposkvrněného početí.
Úcta k Marii, Nejčistší Panně, souzněla i s kontemplativním ideálem řádu, tehdy již jasně stanoveným v pseudonymním díle Pravidla prvních mnichů, které se připisovalo Janovi, čtyřiačtyřicátému biskupu jeruzalémskému, avšak objevilo se až r. 1370: Pokud jde o tento život, můžeme rozlišit dva cíle, z nichž jednoho můžeme s pomocí Boží milosti dosáhnout svou vlastní snahou a ctnostným životem, totiž nabídnout Bohu srdce svaté a čisté ode vší skutečné poskvrny hříchu… Druhý cíl tohoto života nám může udělit jen Boží dobrota, totiž okusit srdcem a poznat myslí nejen po smrti, ale již v tomto smrtelném životě mocnou Boží přítomnost a blaženost nebeské slávy. Vedeni tímto textem a s ním spojenou spiritualitou nacházeli karmelitáni v Marii vždy vzor svého kontemplativního života.
Současně s úctou k Marii, Nejčistší Panně, se rozvíjela představa Marie jako „sestry“. Možná zde hrála určitou roli středověká záliba v titulování, ale označení také odpovídalo plnému názvu řádu „Bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“, který byl sice napadán, ale za jehož zachování řád statečně bojoval. Titul „sestra“ se objevuje již u Otců. Pavel VI. jej použil v závěrečné řeči na třetím zasedání 2. vatikánského koncilu:
Stejně jako my, i ona je dcerou Adamovou, a proto také naší sestrou vzhledem ke společné lidské přirozenosti.
Maria je dokonalé dítě nebeského Otce, jeho „milovaná dcera“ (LG 53), protože se víc než kdo jiný dala vést Duchem svatým (srov. Řím 8,14). Karmelitáni, žijící v duchu proroka Eliáše v celibátu, se cítili spojeni s Marií, první pannou mezi ženami. Obraz Marie jako „sestry“ získává v karmelitánské zbožnosti další významy: z Boží prozřetelnosti byl řád nazván Bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel. Marii je řád zasvěcen, a proto se stává jakoby jejím domem, kde se lidem dostává daru Boží blízkosti. Eliáš byl prvním mužem žijícím v celibátu, Maria je svou důstojností první mezi ženami. Karmelitánské kontemplativní povolání, „zachovávat v srdci zákon Páně“ (řehole 7), je podobné onomu povolání, jímž žila po většinu svého života Maria. Jako služebnice nebo dívka Páně se stává vzorem pravého učednictví, poslušnosti (obsequium) Ježíši Kristu, která je srdcem řehole. Tyto body mají význam nejen pro zasvěcené členy karmelitánského řádu (prvního, druhého nebo třetího), ale pro všechny, kdo mají ke karmelitánské mariánské úctě zvláštní vztah tím, že nosí škapulíř, o němž budeme nyní hovořit.
Třetím projevem úcty k Panně Marii v karmelitánské rodině je škapulíř. Tato pobožnost převládá od 16. století, i když oba předchozí způsoby úcty (ochránkyně a nejčistší Panna) trvají dále a dávají karmelitánské zbožnosti vyjádřené škapulířem zvláštní ráz. Původ škapulíře je sporný: doklad o mariánském zjevení sv. Šimonu (Stockovi?) je pozdní, z doby téměř dvě stě let po domnělé události; po historické stránce svědectví není zcela uspokojivé. Podobná vyprávění najdeme i v jiných řádech, někde dokonce Maria dává celý oděv. Rozhodující je závěr J. Smeta, podle nějž „nelze zcela vyloučit možnost, že příběh se opírá o skutečný základ“.
A však mariánský škapulíř na pravosti onoho zjevení nezávisí. Škapulíř symbolizuje hlavně ochranu Panny Marie. Oděv jako symbol ochrany se v křesťanské tradici vyskytuje často, především ve východní ikonografii, v podobě Madony s pláštěm. Kromě ochrany znamená škapulíř, představující karmelitánský hábit, zasvěcení Marii. Jelikož zasvěcení koná vlastně Bůh, říkáme-li, že se zasvěcujeme Bohu a Marii, prohlašujeme tím, že svobodně chceme, aby se v našem životě zjevila Boží vůle, a aby Ježíš byl naším Pánem. Nošením škapulíře naznačujeme, že chceme svými činy a postoji uskutečňovat hodnoty, kterými žila Maria.
Otázkou takzvaného „sobotního privilegia“ se nemusíme příliš zabývat. Jakkoliv je jeho původ pochybný, vyjadřuje důvěru v mocnou Mariinu přímluvu v okamžiku smrti a při očišťování a uzdravování, kterým je očistec. Nebylo by moudré hovořit o vysvobození z očistce první sobotu po smrti, ale s výjimkou toho lze bezpečně hlásat „podmínky“ spojené s tímto „privilegiem“ ne sice na základě vidění nebo „zaslíbení“, ale podle Nového zákona, který všechny tři podmínky naléhavě doporučuje: jsou to modlitba, čistota odpovídající životnímu stavu a pokání.
