„Bídou a hříchy ve světě se už neznepokojuji.“
(První rozhovor, 6)
Denně jsme konfrontováni sdělovacími prostředky se zlem, které působí někde na světě člověk člověku. I „průmysl zábavy“ staví svůj program dalekosáhle na násilí a zlobě. Obchod se zlem, jehož je člověk schopen, ano vůbec s celou bídou a nouzí tohoto světa, je na vzestupu. Vidiny hororu budoucnosti se malují na zeď: že neznámé viry působí nemoci, že nepoučitelní lidé produkují zničující materiál nesmírné ničivé síly, že … A životní pocit se vyznačuje strachem. Starost o zaměstnání, stoupající nájem a životní náklady a další starosti vás ovlivňují…
Tu čteme v jednom záznamu rozhovoru o bratru Lorencovi: „Řekl, že slyší stále mluvit o bídě, a hříchu a že se tomu nediví; že to chápe, když vidí, jakého zla je hříšník schopen. Modlí se za něj, avšak protože ví, že Bůh může zlu odpomoci, kdykoli chce, už se tím neznepokojuje.“
„Neznepokojuje se tím“ – nezní to, aspoň dnešním uším, zrovna jako útěk nebo pohled jinam?
Bratr Lorenc nezavírá v žádném případě oči před „bídou a hříchem“. Naopak: žasne nad tím, „že toho není víc“! Jeho klid pochází z toho, že na jedné straně ví z vlastního sebepoznání, „jakého zla je hříšník schopen“, a na druhé straně může věřit tomu, že Boží milosrdenství a Boží ano k tomuto. světu je větší než veškeré zlo a všechna neštěstí dohromady. Nemusí si nad tím vším zoufat, protože má zřetel božsky milosrdný. Víra v Boží bezpodmínečné odpuštění mu umožňuje bezstarostný styk s propastmi lidského srdce a z toho plynoucím zlem. Ale má to být všecko, co mohu dělat – se zřetelem k neštěstí, které si vzájemně způsobují lidé v tak hrůzné míře? Už to Je mnoho! Není skutečně nejrozumnější přenechat Bohu veškerou „bídu a hřích“ a už si s tím nedělat starosti? Je lepší lámat si hlavu a srdce tísnivými otázkami? Co může ještě člověk udělat dobrého, když v jeho myšlenkách a pocitech je jen temno, jen strach a starost, nářek a obžaloba?
Bratr Lorenc si mohl touto trpělivostí uchovat pohled pro to, že vedle zla je také ještě dobro, že skutečnost tohoto světa je víc, než co opakovaně sdělují poplašné zprávy. Není to bezpráví, že zprávy o krásných a dobrých stránkách života jsou tak trestuhodně zanedbávány? Kvůli svému vlastnímu srdci si nesmíme upírat dobro!
V tomto postoji, s důvěrou v milosrdenství Boží a s pohledem také na světlé stránky světa, nacházel bratr Lorenc sílu konat dobro, které mohl. Jako on, ani já nemohu změnit celý svět a v mnohém ohledu ani sám sebe. Avšak malé „velké zázraky“ jsou možné tomu, kdo do sebe vpustí důvěru v Boha a ve světlo, které je v jeho světě.
Arabská bajka, s jejímž výrokem by jistě bratr Lorenc souhlasil, vypravuje o malém mrznoucím děvčeti, které jde po silnici bez jídla a bez naděje. Muž, který to pozoruje, vyčítá Bohu: „Jak to můžeš dopustit?! Proč proti tomu něco neuděláš?“ Nějakou chvíli, vypravuje historka, Bůh neříkal nic; ale v noci mu odpověděl: „Něco jsem přece proti tomu udělal: stvořil jsem tebe.“
P. Thomas Röhr OCD
„Člověk umírá jen jednou!“
(Dopis 1)
Upozorňovat někoho na to, že jednou umře, svědčí buď o prostoduchosti – vždyť to je přece otřepaná pravda – nebo o nevkusu! Neboť kdo by rád, aby se mu připomínalo umírání? Neděláme všecko, abychom umírání a myšlenku na to drželi co možná od těla? Už naše opisy pro umírání jsou zrádné: „Kdyby se mi stalo něco zlého…“, „Stalo se nejhorší…“ atd. Nebo naše reakce na zprávu o úmrtí bližního: děláme, jako by se to nemělo stát, aby někdo umřel. Bratr Lorenc by nechtěl šířit ani otřepané pravdy, ani nevkus. Když ženě, kterou duchovně vede, píše: „Dejme pozor: člověk umírá jen jednou!“, chce ji motivovat k realistickému pohledu života.
Je-li už skutečností, že člověk jednoho dne zemře, pak nejde o to tuto zcela jistou skutečnost, která v každém případě nastane, potlačit nebo dělat jako by vlastně nebyla. Nejsou realističtí a střízliví ti lidé, kteří smrt zatlačují a vůbec k sobě nevpouštějí. Realisté jsou spíše ti, kteří přijímají i smrt a dovedou ji zabudovat do svého životního projektu; pro něž je normální, že jejich život skončí smrtí; kteří to bez zarputilosti berou na vědomí, ale snaží se žít vědomě podle toho.
Kdo má smrt před očima, stane se v každém ohledu realistou. Uvidí věci v jejich pomíjivosti: všecko, co ho obklopuje, sebe sama, celý život. Nedá se proto svazovat tím, co je ohraničené, konečné, vetché. Bude se vědoměji ptát na to, co přežívá…
Takový realismus se může v životě člověka stát novým začátkem. Myšlenka na smrt odkrývá naši omezenost a dává nám možnost pravdivě vnímat skutečnou velikost Boha. K tomu chce v každém případě pozvat bratr Lorenc. Chce vést k opravdovému životu, v němž smrt nemusí být potlačována, ale stává se východiskem živé víry, života v přítomnosti Boží, a tím nácvikem konečného a věčného setkání s ním a s bližními, které začíná smrtí. A bratr Lorenc ví ze zkušenosti: „Když Bůh najde duši, kterou proniká živá víra, zahrne ji hojností své milosti. Je to jako příval, který člověk zadržoval a který se pak, když se mu dá volný průběh, vyleje se silou a hojností“ (tamtéž).
Realismus vůči smrti a pomíjivosti se pro život vyplácí! Proto: „Nezadržujme už tento příval…, vejděme do sebe, zlomme tuto hráz, pomozme milosti provalit se, dožeňme zase ztracený čas; možná nám zbývá už jen málo času žít, smrt je nám v patách, dejme pozor: člověk umírá jen jednou!“
P. Ulrich Dobhan OCD
„Můj život je neustálá radost.“
(Čtvrtý rozhovor, 47)
Když se dopisy a záznamy bratra Lorence r. 1692, několik měsíců po jeho smrti objevily v tisku, poznamenal vydavatel v úvodu: „I když si smrt v posledním roce vzala mnoho bratří z řádu bosých karmelitánů, kteří svatým umíráním ukazovali bohatství svého života, chtěl Bůh obrátit zrak lidí zvláště na jednoho, na bratra Lorence. Při jeho smrti zazářil lesk jeho nitra jasným světlem, ačkoliv se bratr Lorenc pečlivě snažil po celý život bližní na sebe neupozorňovat.“
Co zazářilo jasným světlem a obracelo pozornost bližních na tohoto prostého řeholního bratra, se dá popsat nejlépe jako „spokojenost“, „radostnost“ a „radost“. Bratr Lorenc žil radost, která byla tak přitažlivá, že i jiní po ní pociťovali touhu. Jeho partner v rozhovoru říká, že mu bratr sám říkal, že „tráví svůj život v neustálé radosti“. Který člověk, který křesťan to může o sobě říci?
Ptáme-li se po důvodu jeho radostného životního postoje, narážíme opět na podstatné tajemství jeho života: život v přítomnosti Boží. Protože pro něho Bůh nebyl jen „předmět víry“, nýbrž skutečný, i když skrytý životní druh, byla i Boží láska a milosrdenství pro něho skutečné. Tak věděl, že Bůh ho chce a bere ho, a mohl se dívat na své nedostatky a neobratnosti s humorem. Když musel plnit úkoly, které mu neseděly, neztrácel radostnou odvahu, protože je mohl konat v každém případě s láskou – a ta před Bohem platí. Protože měl důvěru v nekonečné Boží milosrdenství, nemohla mu ani selhání a hříchy vzít hlubokou radost srdce. A potíže všedního dne a všechno utrpení jeho i světa se mu v této radosti u Boha stávalo lehkým.
Jeden očitý svědek vypráví po Lorencově smrti: „Radost nebyla patrná jen v jeho tváři, nýbrž i v jeho způsobu, jak mluvil – což mnichy, kteří ho navštěvovali, opravdu přimělo ptát se ho, jestli přece netrpí. Odpusťte mi, říkal jim, trpím. Mám bolesti, ale můj duch je spokojen.“ (Život, 25)
„Radostnější písně byste mi měli zpívat, abych mohl věřit vašemu Spasiteli“, napsal jednou Nietzsche křesťanům do rodokmenu. U bratra Lorence by našel to, co postrádal.
S. Waltraud Herbstrith OCD
Jak bratr Lorenc psal své postřehy
Psal tak vznešené a krásné věci jak o velikosti Boží, tak o jeho nevysvětlitelném sdílení Jeho lásky duším, že ti, kteří spatřili jednotlivé listy jeho spisů (půjčoval je s podmínkou, aby mu je co možná brzy vrátili), byli jimi tak nadšeni a povzbuzeni, že o nich mluvili s obdivem. Ale jakkoli je pečlivě skrýval, přece se podařilo uchovat některé úseky, podle nichž litujeme, že jich nemáme víc. Neboť dá-li se z toho mála, co nám zůstalo z jeho dopisů a pokynů, usuzovat na všechno ostatní, jsme oprávněni k domněnce, že – jak prohlásil sám jednomu ze svých přátel – jeho malá díla mluvila vždy o vylévání Ducha svatého a působení jeho lásky. Někdy je uložil na papír, ale když napsané srovnával s prožitým, pokládal to za tak méněcenné a tak dalece vzdálené svým vznešeným pocitům, které mu dávali zakoušet velikosti a dobrotu Boží, že se často cítil nucen to hned roztrhat. Trhal svá díla tím raději, když je psal jen proto, aby si sám ulehčil, aby dodal svému duchu vzlet a aby rozšířil své srdce a svou hruď, které byly příliš těsné pro Boží oheň, který ho stravoval a nechával ho nekonečně trpět, tak jako mísu, která nemůže pojmout všechny ty vody, a přitom se snaží nechat je přetékat.
(Joseph de Beaufort, přítel bratra Lorence, v roce 1692
v: Eloge auf Bruder Lorenc von der Auferstehung, 41.)
Z originálu Karmel-Impulse 5, IV, 5–9, 1995 přeložil dr. Vojtěch Pola.
