Sestra Marie od sv. Terezie (1623–1677), karmelitánská terciářka
(dokončení)
XXVII. Duch lásky k milované Matce jedná a působí často tak nevinně, že člověk má vlastnosti, smýšlí a počíná si jako dvou až tříleté dítě. Můj duch se rozličně a spontánně obrací a lne k této přesladké Matce takovým způsobem, jak je popsán ve čtvrtém traktátě Úvodu. (Jde o odkaz na spis P. Michaela od sv. Augustina, lntroductio in terram Carmeli). Její mateřský klín je mi často útočištěm a místem klidu. Tam najdu velké uspokojení, posilu a útěchu, to je osvěžení a obnovení ducha a přirozenosti. Duch lásky se k ní chová velmi spontánně, nevinně a důvěrně, je od ní přiváben a pozván i k tomu, aby sál její mateřské prsy, tak jako malé a nevinné dítě. A tak přilnu k nim s tak něžnou láskou a lahodným okoušením, jako by se to dělo skutečně. Avšak nesmíme si myslet, že se to děje opravdu. Duch lásky působí rozličně a s rozličnými úmysly.
Ať je tomu jakkoliv, od svátku jejího Nanebevzetí je stále ve mně tento duch něžné lásky k láskyhodné Matce. Její přesvaté jméno je často tak sladké v mých ústech, až bych ráda olízla své rty pro tu sladkost a takřka nenasytně bych opakovala: „Maria, Maria, má láskyhodná a milostivá Matko…,“ s rozmanitým vzkypěním lásky, i když snáším nějaké trápení, trýzně a soužení na těle i na duchu. Onen mateřský klín je pro mne osvěžením, uklidněním a uzdravením všech mých vnitřních i vnějších neduhů, tísní, zápasů atd. a tam na to vše zapomenu a odložím to jako bezstarostné dítě, které nemyslí na nic jiného, než aby stále požívalo tohoto nejvýš láskyhodného klína a jeho mateřských něžností.
(Zápisky z 9. září 1677, asi dva měsíce před smrtí sestry Marie)
