P. Redemptus Maria Valabek O.Carm., Řím
(4. část)
V díle sv. Basila z Caesareje
Východním Otcem, který se výslovně zabýval osobou a posláním Ducha svatého, byl sv. Basil Veliký. Krátký souhrn jeho myšlenek lépe ozřejmí, proč církvi, zvláště na Východě, nebylo nikdy zapotřebí obrody v jejím pneumatologickém pojetí, jak tomu bylo v případě Západu. Velmi zřetelně se též ukáže harmonie mezi teologií a spiritualitou.37 Svou knihu o Duchu svatém napsal sv. Basil jako odpověď na námitky vůči jeho liturgické praxi vzývání Ducha svatého. Vyjadřuje v ní své dvojí, ovšem doplňující se, pojímání Ducha:
- Duch je Světlo pro mysl, které zbožšťuje duši sílícím osvěcováním, dávaje člověku podíl na svém vlastním světle, aby ho učinilo „duchovním“, jako je Duch sám; – a Duch je také Dech Boží.38
Člověk, jemuž je křtem navrácen čistý obraz Boží, ztracený Adamovým hříchem, je uschopněn vrátit se k Otci skrze spasitelné dílo Synovo jen „v Duchu“. Pouze v Duchu je člověk radikálně posvěcen (učiněn svatým) a žije Božím životem. Jak je tomu i v tolika jiných teologických otázkách, úloha Ducha svatého se objasňuje ve spojitosti se zbožštěním člověka. „Právě tak jako člověk nemůže oddělit oheň od tepla, které oheň dává, ani záři od světla, tak nemůže člověk oddělit ani Ducha svatého od posvěcení, oživení, dobroty, spravedlnosti.“39 Jako pramen posvěcení připodobňuje Duch postupným osvěcováním lidi Bohu, a tak „veškerým duchovním schopnostem jako by dodával přímo své vlastní světlo, aby mohly dojít pravdy“.40 Toto osvěcování srovnává Basil s paprsky slunce, které zasahují každého, jako kdyby byl jediným, pro koho svítí, a přece osvěcují celý svět bez jakéhokoli zmenšení vlastní nádhery slunce. Duch sesílá paprsky milosti neustále a všude. „Je jako sluneční paprsek: jakoby cele patřil člověku, jenž se z něho těší, a přitom svítí na celou zemi i moře a prozařuje vzduch. Tak i Duch svatý jako by u každého, kdo se mu otevírá, vstupoval výlučně do něho, a přitom vlévá dostatečnou a neztenčenou míru milosti všem.“41 Basil pozorně upřesňuje, že ne každý je schopen přijmout paprsky Ducha svatého. Konkrétní příklad: v tom, kdo je zatížen neřestmi, jichž nelituje, se milosti modlitby setkávají s neproniknutelnou překážkou. Naopak duše vnímavá, která je otevřená hojnosti zázračných a neočekávaných darů Ducha, bezděčně září jasem, který ukazuje opravdovou duchovní hloubku člověka. „A tak jako čirá a průzračná tělesa, když na ně dopadne paprsek, sama začnou svítit a vyzařovat, i duše, které jsou nositelkami Ducha a jsou Duchem osvěcovány, stávají se samy duchovními a vysílají na ostatní paprsky milosti.“42
Znovu a znovu tento biskup z Caesareje, veliký praktik, trvá na tom, že osoba zotročená tělesnými vášněmi nemůže doufat, že obdrží milost Ducha svatého, stejně jako nemocné oko nebude schopno vnímat paprsky slunce. Nezbytnost askeze není nějakým zbožným doporučením; má-li být modlitba opravdová, je askeze naprosto nutná.43 Protože pouze Duch svatý zkoumá vnitřní přirozenost Boží, je tedy právě jeho prostřednictvím tvoru umožněno přijmout zjevení Božího tajemství. Světlo poskytované Duchem sděluje určitou znalost, která je nadřazena znalosti běžné. Basil neváhá označit tuto znalost jako gnosis, kterou „poskytuje Duch těm, kdo jsou jí hodni“.44 Tato gnosis však nepatří do kategorie poznání vyhrazeného malé skupině zasvěcených; je nabízena všem křesťanům bez rozdílu. „Člověk ve vodě umírá, ale Duch do nás vlévá život. Velké tajemství křtu spočívá v trojím ponoření s trojím vzýváním, aby byl představen typos (symbol) smrti a aby duši pokřtěného osvítilo sdělení poznání o Bohu.“45
Má-li tedy být život člověka veden v pravdě, musí do lidského života vstoupit Duch svatý. Neboť Pravdu objevujeme pouze působením Ducha. Abychom žili životem, který vede k Bohu, musíme vždy pohlížet na Boha; ale na Boha můžeme pohlížet jen v Duchu. „Nejvyšší část duše, osvěcovaná Duchem, se dívá směrem k Synu a v něm jako v obraze kontempluje Otce.“46 Pro modlitbu je tedy podstatné osvěcující působení Ducha svatého; právě on dává lidem možnost poznat toho, s nímž rozmlouvají v dialogu, kterým je modlitba: Duch lidem odhaluje pravou slávu, vlastní osobnost Pravdy samé, Krista Ježíše. A v tomto Obrazu umožňuje Duch lidem pohled na Archetyp, na samotného Otce.
Toto působení Ducha znamená pro duši jisté přetváření: „Je to Pán, kdo říká: ‚Praví ctitelé budou ctít Otce v Duchu a v Pravdě…‘ Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“47 Působením Ducha se duše stává tak „duchovní“, jako je on sám, a pouze tímto způsobem je v něm duše uschopňována k tomu, aby objevila Syna a v něm Otce. Na druhé straně toto osvícení Duchem umožňuje lidskému duchu vnášet Ducha do světa. Basil jasně pokládá toto postupné osvěcování Duchem především za osvícení rozumu: růst v poznání a tak v dokonalosti celé Trojice, v poznání hlubším než kterékoli jiné.48
Duch svatý je v Trojici odlišenou osobou natolik, nakolik je „Boží“ („z Boha“), jako je i Syn. Avšak stejně jako Syn vychází „od Boha" jako jeho Slovo a Obraz, tak Duch vychází jako Dech z jeho úst. Basil sám varuje před antropomorfickým hodnocením tohoto obrazu: nejde o ústa jako část těla, ani o dech jako vzduch, který se ztrácí; spíše jde o skutečnosti hodné Boha.49
Právě tím se odlišuje vycházení Ducha z Boha od vycházení Syna z Boha: Duch má stejný vztah k Synu, jako má Syn k Otci.50 Otázka, zda Duch vychází jak z Otce, tak ze Syna, nebyla v Basilově době ještě ožehavá; jeho nauka v této věci zůstává nestrannou. V každém případě se zdá, že Basil vidí v Duchu jakýsi druh obrazu Syna, právě tak jako Syn je obrazem Otce. Duch ukazuje Syna: je odrazem Syna, jímž Syn může dát poznat sama sebe prostřednictvím živoucího obrazu: působením Ducha svatého září, je odhalen, spatřován a promlouvá Syn. Toto působení je často vyjadřováno pomocí „dechu“, který připomíná Kristovo vlastní jednání: „Když Pán, aby obnovil člověka a aby mu vrátil milost obdrženou dechem Božím, kterou člověk ztratil, když Pán dechl na učedníky, co řekl? Přijměte Ducha svatého.“51 Ale jako vždy vidí Basil tento Dech Boží obzvláště v intelektuálním řádu. Duch oslavuje Syna, protože dostává z toho, co je jeho, a oznamuje to lidem (srov. Jan 16,14). Tak je nutné vidět tento aspekt Ducha v kontextu výše zmíněné úvahy o Duchu jako o jasném Světle. „(Basil) zdůrazňuje… osobní působení této moci, která ‚osvěcuje‘, této pečeti, která ‚mu vtiskuje znamení‘, tohoto světla, které nám samo od sebe a sebou samým ‚umožňuje vidět‘ a ‚zjevuje‘ pravé Světlo: Slovo.“52 „Vytváří zcela precizní a bezpochyby originální teorii o Duchu jako o osvětiteli a touto teorií dává hodnotu a nové obohacení nauce o zbožštění.“53 Na Západě se pohled na Ducha svatého ubíral odlišným směrem: tajemství života Trojice a vlivu tohoto tajemství na duchovní život církve a každého křesťana se věnovala menší pozornost.54 Latinští teologové ve svém myšlení o Trojici vycházejí z Boží podstaty, která je jako jediné božství sdělována každé osobě „vycházením“.55 Úvaze o Bohu ve třech osobách tak předchází uvažování a katecheze „o jediném Bohu“ (De Deo Uno): toto bylo pro Řeky něco nemyslitelného. Latinská tradice pak mluví o Duchu jako o „Pečeti Trojice“ (Sigillum Trinitatis) a o „Poutu lásky“ (Nexus amoris) mezi Otcem a Synem. Sv. Augustin navázal na latinskou tradici a zdůrazňoval Ducha jako dar (donum) Boží. Ve svých pozdějších dílech (De Trinitate, zvl. knihy VI a XV), zdůrazňuje, že Duch je láska Otce a Syna. „Nevýslovné spojení Otce a jeho Obrazu není proto bez radosti, bez lásky, bez štěstí. Onu lásku, potěšení, blaženost… nazývá Hilarius krátce Užíváním (usus), a tím je Duch svatý v Trojici. Je nezplozen a je sladkostí zploditele a zplozeného a naplňuje všechny tvory dle jejich schopnosti nezměrným bohatstvím a hojností.“56 Toto resumé Augustinova myšlení má významné podtóny pro aplikaci na modlitbu a na roli Ducha v každé autentické formě modlitby, protože prvky lásky, potěšení, radosti – naplňující při modlitbě celého člověka, a nikoli pouze jeho intelektuální síly – jsou pro lidskou modlitbu podstatné. Pravá modlitba dává vstoupit do živého společenství s Pánem. Augustin zastává názor, že Duch umožňuje vstupování do tohoto živého společenství podle kapacity každého člověka. Ze strany Ducha existují nezměrné možnosti: jeho dary jsou přehojné. Kapacita každého odměřuje vstupování těchto darů do života jednotlivého člověka.
