P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Dále sv. Albert otvírá téma askeze. Přiznejme, že je pro nás ožehavé. Nám, lidem současnosti, se do sebezáporu nechce a někdy, i když vidíme jeho nezbytnost a prospěšnost, nevíme přesně, jak na to. Sv. Albert předepisuje prvním karmelitánům půst. Přesněji: půst ve smyslu postu od masa a půst ve smyslu postu újmy. To jsou dva různé způsoby postu. V řeholi to probírá jedno po druhém (podle našeho pozdějšího členění jsou to dvě kapitoly řehole). My v češtině pro rozlišení tohoto dvojího druhu postu asi nemáme přesnější termíny. Zřetelnější než o postu od masa by asi bylo mluvit o „abstinenci“ a rozumět tím: zdržování se masitých pokrmů po určitou dobu. A naše české slovo půst by nám zůstalo jen pro tzv. půst újmy. Ten znamená, že se jí méně.
Ale nechtěl bych upínat naši pozornost na konkrétní míru postu. Na to, jak je půst „přísný“, neboli – řečeno zcela lapidárně – jak silný krajíc si kdo ukrojí a kdy jí nebo nejí maso. Ostatně vůbec s askezí ve formě abstinence od masa je dnes potíž. Všimněte si: to dnes není hrdinství, že člověk nejí maso. Kolik lidí ho nejí! Z úplně jiných důvodů, než pro sebezápor a lásku ke Kristu.
Postavil bych proto naše úsilí o askezi (půst) na ten úplně nejširší základ. To, že člověk si něco odpírá, znamená: nenárokuji si všechno. Uznávám, že v mém životě nejde o to mít všechno, co mít můžu – zvlášť ne ve věcech pozemských. Kdybych se upnul na to mít všechno, spláču nad výdělkem... A tak tím, že si něco odepřu, sám sobě ukazuji: „Ne, já nechci mít všechno! Nemusím mít všechno, protože jsou ještě jiné hodnoty, než ty příjemné, bezprostředně dosažitelné, hmotné. A abych si zachoval smysl pro ty druhé hodnoty a abych k nim směřoval, omezuji se v jídle, pití, pohodlí atd. Nemůžu a nechci mít všechno.“
Potom je tam také zajímavé, jak je půst (újmy) provázaný s liturgickým rokem. To je také něco, o čem už jsem v nějaké souvislosti také mluvil a myšlenky se mi k tomu často vracejí: zdá se mi, že v obecném povědomí nás katolíků otupuje náš smysl pro církevní rok. Vím, že je těžké slavit svátky nebo slavnosti Páně, když padnou na normální pracovní den. Ale kdyby pro nás slavnost Srdce Ježíšova, slavnosti Panny Marie nebo dokonce postní či adventní doba byly něčím, co si připomínáme jen formálně, byla by to velká škoda. V řeholi je půst újmy vázaný prožívání na liturgického roku a napomáhá kněmu.
Kdežto abstinence od masa je předepsána naprosto. V řeholi není zmíněno, že by měla trvat od tehdy do tehdy. První karmelitáni maso skutečně vůbec nejedli. Neříkám to proto, že bych bojoval za vegetariánství nebo abych naši pozornost upínal na jídlo. Jen podtrhnu, že zde se ono: Nemusím mít všechno! ukazuje jako smýšlení, které by nás mělo životem provázet stále. Je to projev naší kajícnosti, našeho trvalého obrácení. Takové komunity, jakou byli první karmelitáni, tehdy chtěly takto žít ustavičně – a ostatním křesťanům o tom vydávat svědectví. Připomínat tak sobě i druhým: „Jsem jenom člověk, který putuje po této zemi několik desítek let, než si jej Pán Bůh povolá k sobě... A tak mi nejde o to, abych si tady užil všechno, abych si všechno užil tady...“ To je něco, co neplatí jen v pátek nebo jen v postní době. K našemu spojení s Kristem patří, že mu obrácení svého srdce nabízíme vytrvale po celý život.
Naše askeze bude mít samozřejmě i různé jiné podoby. Mne v rychlosti napadlo: snášení slabin lidí kolem mne (které nedokáží zdolat, jako ani já své slabosti nikdy beze zbytku neosedlám) nebo třebas přijetí životního partnera, kterého si dospělé děti zvolí, nebo úmyslná skromnost spojená následně se štědrostí v oblasti charity, ale také moudré snášení různých bolestí v životě farnosti, nezdolnost při obtížné komunikaci s knězem aj.
Sousoší zakladatelů řádu trinitářů a sv. Ivana na Karlově mostě. Sv. Jan z Mathy drží v levé ruce uvolněná pouta a peníz výkupného, v pravici knihu (narážka na řeholi?). Vedle něj je sv. Ivan s laní, níže sv. Felix z Valois s křesťanem vykoupeným ze zajetí. Další uvězněné zajatce hlídá úžasný Turek se svým psem. Výtečné dílo Ferdinanda Brokofa z r. 1714.
Foto: P. Vojtěch Kodet
Když jsem se takto zamýšlel nad řeholí sv. Alberta, našel jsem si pro zajímavost na internetu ještě podobnou řeholi, která je asi o deset let starší a byla schválená roku 1198 papežem Inocencem III. pro řád trinitářů. Kdo znáte Prahu, víte, že na Karlově mostě je také sousoší sv. Jana z Mathy a sv. Ivana. A sv. Jan z Mathy napsal tuto řeholi, je zakladatel trinitářů, kteří v barokní době měli svůj klášter u kostela Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Porovnával jsem si tyto řehole a je to zajímavé. Tak třeba sv. Albert karmelitánům vůbec nepředpisuje, jak má vypadat jejich hábit. Z toho srovnání je patrné, že o vnějších věcech sv. Albert mluví poměrně málo. To je také nápověda! On se soustředí na to, co je důležité, co je duchovní. Neříká, jak máme titulovat svého představeného, jaká lůžka a matrace bratři nesmějí mít atd. Ale hlavně jsem při tomto srovnání jasně viděl, že to opravdu není fráze, když se o naší řeholi říká, že je to text hodně sestavený z citací z Písma. Na té druhé řeholi jsem poznal, že to není samozřejmost. Tam je mnoho pokynů, ale vazba na Písmo v ní není zdaleka tak těsná. Sv. Albert, který nám napsal řeholi, byl člověk, který měl Písmo „v krvi“. Třeba hned na začátku, když nám přeje pozdrav a požehnání, cituje Písmo svaté. A když dává různé pokyny, tak zase cituje Písmo svaté. Může nás to těšit a zároveň nás to i zavazuje.
Pomalu budu směřovat k závěru. Kdybychom naši řeholi sv. Alberta procházeli hodně svědomitě, dostali bychom se ještě k velikým tématům, která nyní cíleně opomenu. A těmi jsou modlitba: každý ať zůstává ve své cele a rozjímá o zákoně Páně a bdí na modlitbách, pokud není oprávněně jinak zaměstnán. Tedy prodlévání s Hospodinem celý den. Dalším tématem je duchovní zbroj. Spoužitím citací z Písma svatého Albert pobízí: Oblečte si duchovní zbraně – pás čistoty, pancíř svatých myšlenek, pancíř spravedlnosti, přílbu spásy, štít víry, meč ducha... Připomenu jen zcela obecně: je důležité, aby člověk dokázal natolik být sám sebou, že si uvědomuje, co říká a co dělá. Dokázat vnímat, jaké způsoby jednání a mluvení se v mém životě opakují, jaké jsou moje návyky. A utvářet je svou vůlí. Pokud jsou to dobré návyky, jsou to ctnosti. Pokud jsou to špatné návyky, jsou to neřesti. Jestliže svůj návyk mohu uchopit a prohloubit ho, tak je to pro mě jakoby zbraň. Právě tak je pro mne „zbraní“ také Písmo svaté, jeho znalost, schopnost připomenout si, co nám v něm Bůh řekl. Tak otom všem mluví už Písmo samo a předávalo se to v křesťanské tradici.
Dalšími důležitými tématy, onichž se v řeholi píše a o kterých bychom mohli ještě mluvit, jsou mlčení a práce. Kdo byste chtěli blíže se nad nimi zamýšlet, můžete se vrátit ke starším číslům časopisu Karmel,1 podrobně se tím zabývá komentář Keese Waaijmana k řeholi, který jsme uveřejňovali.
Chtěl bych zmínit ještě několik posledních myšlenek. V závěru řehole – to bych chtěl podtrhnout – je několikeré napomenutí k pokoře. Už jsem tady řekl, že bych byl velmi nerad, kdyby nad kýmkoliv z nás zvítězilo pokušení brát Karmel jako prestižní záležitost ve svém životě. Sv. Albert říká: „Ty bratře, a kdo bude po Tobě převorem, měj na mysli, jak říká Pán: Kdo by chtěl být veliký, ať je služebníkem. A vy, bratři, když tedy máte převora poslouchat, mějte ho v pokorné úctě. Myslete na toho, kdo říká: „Kdo slyší vás, slyší mne.“
Pokora, pokora, pokora. Toho není v životě nikdy dost. Ve chvíli, kdybychom si mysleli, že už jsme pokornými lidmi, tak jsme o pokoru přišli. O tom často kazatelé mluví. Takže – nepřehlédněme toto velmi jadrné, upřímné, pravdivé slovo, které nám sv. Albert říká v závěru řehole.
Sv. Albert také opakovaně nabádá, abychom nezapomněli, že svou odměnu nedostaneme na tomto světě. Že naší perspektivou je Kristův příchod. Pán Ježíš přijde a bude odměňovat. Jemu se máme v té chvíli líbit, ne lidem. Jemu se má líbit to, co jsme vykonali, ne nám. Tuto perspektivu také často zmiňuje otec Kees Waaijman ve svém výkladu řehole.
A úplně vzávěru řehole je zajímavé, jak sv. Albert říká: „Chce-li pak někdo učinit více,“ rozumí se: než je psáno v těchto pravidlech: „odmění ho sám Pán, až přijde.“ Zde je tedy zřetelná narážka na Pánův příchod. „(Takový člověk) ať však správně rozlišuje, neboť rozlišování usměrňuje ctnosti.“
Takže svatý Albert při tom všem, co nám předepisuje, jakoby nás nabádal: „Podívejte – toto je sbírka pokynů, která určitě není úplná. Každý zvás bude ve svém životě zvažovat, jak to má naplňovat, jak má podle toho žít. Je to na vás. Přidáte-li k tomu něco víc – dobře, ale buďte opatrní, je třeba rozlišovat. Nějaká jednostrannost nebo upřílišenost by nebyla ku prospěchu.“ Obdivuji, jak skromně mluví o pravidlech, která sepsal. Docela klidně připouští, že někdo bude chtít dělat ještě víc, jen pobízí k opatrnosti. Protože si je vědom, že to, co sepsal, je předloženo s vyvážeností a obezřetností. Vždyť na několika místech v řeholi přímo napsal: (toto vám předpisuji) „pokud je to možné...“ Postavte si kapli a choďte tam každé ráno na mši, pokud je to možné... Modlete se ve své cele, pokud je to možné a nejste oprávněně jinak zaměstnáni. Půst zachovávejte takto..., pokud je to možné, tzn. nebrání-li tomu nemoc nebo jiný oprávněný důvod.
Bratři a sestry, na závěr tohoto svého zamyšlení nad řeholí Karmelu se cítím přímo povinen říci: v celém našem životě – tak nám to jasně říká Pán Ježíš a vůbec Nový zákon – jde o lásku. Apoštol říká: „Naplněním zákona je láska“ (Řím 13,10). Je to řečeno v jiné souvislosti a o jiném zákoně, ale platí to o všech zákonech. Buďme si toho vědomi i ohledně naší řehole.
To, že knám text řehole, který je tak starý a úplně z jiného prostředí, i dnes promlouvá, nás naplňuje nadšením a vděčností vůči Bohu. Ale nezapomeňme si to vždycky přeložit do této polohy. Bohu jde o to, abychom každý z nás rostli v lásce. S pomocí této řehole, s pomocí našeho společenství. Děje-li se to – výborně, pak jsme na správné stopě, Bohu díky. Pokud by se to nedělo, něco neděláme dobře. Bůh je láska, naplněním zákona je láska, jde o růst v lásce.
