P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Tento článek vznikl mírným přepracováním příspěvku, připraveného pro konferenci „Křesťan zdravotník v sociálních službách“, která se uskutečnila 25. 10. 2008 v Domě sv. Antonína v Moravských Budějovicích. Konference měla téma: „Útěcha a naděje“. Abych zůstal dostatečně stručný, rozhodl jsem se zaměřit se víceméně pouze na první z obou pojmů. Jsem přesvědčený, že s opravdovou útěchou vždy naděje souvisí.
Nejsem odborníkem ani v biblistice, ani ve znalosti života lidí starého Orientu. Ale nad stránkami Písma mi připadá, že v době Starého i Nového zákona byly životní situace mnohem víc ritualizovány, než dnes. Bolest a zármutek byly prožívány skrze konkrétní a nápadné vnější projevy (kající šat, roztržení šatu, pláč a nářek, rozpuštění vlasů apod.). A projevovat takto navenek svůj smutek bylo do jisté míry „povinné“, lidé kolem to očekávali jako něco, co je v dané chvíli zcela na místě. Chovat se jinak bylo vnímáno jako něco nepochopitelného a provokativního, při zamlčování nebo tlumení nářku bylo ze strany ostatních vyžadováno od trpícího člověka vysvětlení.
Odpovídající reakcí ze strany okolí na zármutek dotyčného člověka byla útěcha, tedy chování se vůči němu, které také asi mělo podobu určitého rituálu (konkrétních, zažitých zvyklostí). To stojí za pozornost, protože pro nás dnes výrazy „útěcha“ a někoho „těšit“ mají spíš neurčitější obsah. A poskytnout útěchu bylo v biblické době také považováno jaksi za „povinnost“, nejen za slušnost nebo dokonce jen za nadstandartní „dobrý skutek“. Samozřejmě tento závazek souvisel s tím, jak úzký vztah u těšujícího strpícím pojil (zda manželství, pokrevní příbuzenství, sounáležitost v rámci kmene aj.).
Dnes je doba všeobecného úpadku rituálů. Někdy se tak děje mimoděk – se změnou životních okolností a s rostoucím životním tempem rituály zapomínáme, jindy cíleně – jsou pokládány za teatrální formality a s tímto zdůvodněním jsou úmyslně opomíjeny. (Ale je to mnohdy složitější: ztratili jsme spontánnost, cítíme se při nich trapně aj. aj.) Stále mi v této souvislosti vyvstávají slova kardinála Schönborna z jeho knížky o křesťanském postoji ke smrti: „Není tedy náhodou, že právě přechod z tohoto světa na onen svět, z časnosti do věčnosti, byl obzvláště intenzívně ritualizován. Podivuhodnější je, že právě naše doba před tímto rozhodujícím okamžikem proměny života stojí tak bezmocně.“1 Připadá mi, že ona bezmoc a rozpaky na nás doléhají nejen při doprovázení umírajících, ale stejně i při prožívání bolesti a smutku a při úsilí poskytnout druhému útěchu. Rituály, kterými se v takových chvílích lidé dřív zaštiťovali, o které se opřeli, jsou dnes namnoze zapomenuty.
Základní myšlenka – čelit tomu, že se trpícímu člověku smrští svět
Podle mé zkušenosti často nemoc a stáří dotyčné osobě zmenší její svět a pokřiví jeho obrysy. Trpící člověk myslí jen na svou bolest, na svoje smutky. Ostatním lidem se odcizuje; aspousta věcí, událostí, podnětů, které prožil dřív nebo jej obklopují, zůstává nyní nepovšimnuta.
Výstižně to vidím vyjádřené ve verších Jiřího Wolkra, básníka, který se při svém mládí musel vyrovnávat s tuberkulózou a s tím spojenou hrozbou smrti. Báseň z jeho pozůstalosti nadepsaná Nemocný obsahuje mimo jiné i verše:
Za okny burácí zem, – vpokoji zpívají věci,
a přece ty, chorobo, – tak maličká proti všemu,
mi zacloňuješ svět.
A báseň končí verši:
O tího choroby, – je nejtěžší z tvých ran,
že člověk bolestmi je k sobě připoután
a v potácivých dnech, jež jdou neznámo kam,
je sebou obklopen a v sobě strašně sám.
Proto jeden ze způsobů, jak trpícího člověka povzbudit, hledám v úsilí prolomit tu omezenost jeho vnitřního světa a otevřít mu výhled dál od sebe sama. (Chesterton někde říká: jestliže se pohybujeme v bludném kruhu, nepomůže nám, když se snažíme pohybovat se ještě rychleji; je třeba z kruhu vykročit ven...)
Vyvolat vděčné smýšlení
Z mnoha možností, kam směrovat uvažování nemocného nebo trpícího, se budu zabývat tím, jak navést jeho myšlenky na něco, za co může pocítit vděčnost, prožít vděk. I kdyby šlo o minulost, tedy o něco, co „dnes už je dávno pryč“, co (povrchně viděno) „už není“, přece věřím, že z hezkých vzpomínek nebo myšlenek může každý vytěžit vzpruhu pro současnost a naději do budoucna. Utišení nářku.
Zvlášť chci zdůraznit: všimněte si, že k takovémuto smýšlení není podmínkou, aby dotyčný člověk věřil v Boha. Tyto myšlenky mohou být útěchou i nevěřícímu člověku: je vděčný, protože i on si uvědomuje nebo intuitivně vnímá, jak velký dar je život. Jen to nedomýšlí až k existenci Dárce – Boha. Jde samozřejmě pouze o naši dobrou vůli nasměrovat smýšlení trpícího člověka na to, co je kladné a nesporné. Pro to, aby naše snaha byla úspěšná, je rozhodující, jak se podaří nemocného vtáhnout do rozhovoru, jak je ochoten spolupracovat, převzít námi nanesené myšlenky a přivlastnit si je, sám si je rozvinout. Najít se v nich. Vyvolat v druhém člověku vděčné smýšlení se můžeme snažit několikerou cestou.
Poukázat na minulost prožitou na vlastní kůži
Především na minulost hezkou, přičemž slovem „hezkou“ rozumím: ušlechtilou a jemu milou, ať už je to cokoliv. Je výborné, když se podaří, že se trpící člověk rozpovídá a vybavují se mu další a další hezké prožitky.
Nám věřícím je dobře připomenout, že Starý zákon často vybízí, aby člověk chválil Boha opakovaným vypočítáváním všeho dobrého, co od něj přijal. S velkou pokorou vyslovuje krásně takový vděk jedna modlitba z židovské domácí velikonoční liturgie:2
Za kolik dobrodiní jsme Hospodinu dlužni!
Kdyby nás byl vyvedl z Egypta
a nevykonal nad našimi nepřáteli spravedlnost,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby byl vykonal nad nimi spravedlnost,
a ne nad jejich bohy,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby byl vykonal spravedlnost nad jejich bohy,
a nerozdělil kvůli nám moře,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby rozdělil kvůli nám moře,
a neprovedl nás skrze ně na souš,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby nás byl provedl skrz ně na souš,
a nestaral se po čtyřicet let o naše potřeby na poušti,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby se byl po čtyřicet let staral o naše potřeby na poušti,
a nezavedl nás k hoře Sinaj,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby nás byl zavedl k hoře Sinaj,
a nedal nám Zákon,
nám by to bylo stačilo.
Kdyby nám byl dal Zákon,
a nedal nám vstoupit do izraelské země,
nám by to bylo stačilo.
Svěřím se vám: jedno z mých nejoblíbenějších a možná také nejosvědčenějších témat, skrze něž se snažím vyvolat v druhém člověku hezké vzpomínky, je zeptat se jej, odkud pochází: jaký je kraj jeho mládí, město nebo vesnice, rodina, popřípadě i farnost, v nichž se narodil nebo vyrůstal. Jak moc je nám toto téma blízké, zase ukážu začátkem jedné Wolkrovy básně, pojmenované příznačně U nás:
U nás je zem
rovná jak stůl
pokrytý svátečním zeleným ubrusem.
Když chodím po ní,
tak to vždy voní,
jak před obědem:...
Z těch veršů vane okouzlené zanícení pro ten kraj, které je přinejmenším srozumitelné, ne-li dokonce i trochu nakažlivé... – a přitom hanácká rovina není většinou lidí považována za krajinu pohlednou nebo zajímavou.
Překvapivé je, že vyvolat v srdci člověka vděk mohou někdy i vzpomínky na minulost těžkou a bolestnou, kterou prožil. Mnohdy takto stočí směr vzpomínek dotyčný člověk sám. Hlavní důraz při vyprávění o těžké minulosti spočívá na tom, že on to vše podivuhodně přestál, že přese všechny hrůzy jej to nezahubilo. Někdy dokonce je schopen dodatečně zhodnotit, že i to těžké přineslo nějaké cenné ovoce. A my si můžeme vzpomenout, že takováto zkušenost je vícekrát vyjádřena i v Písmě. Takto povzbuzuje Bůh vyvolený národ na závěr dlouhého putování Izraele pouští (Dt 8,2-5):
„Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, či nikoli. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let se tvůj oděv na tobě nerozpadl a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh vychovává, jako člověk vychovává své dítě.“
Poukázat na minulost „cizí“, ale poučnou nebo přínosnou pro každého
Pokud je trpící člověk schopen více odhlédnout od sebe sama, nemusíme se držet jen okruhu myšlenek a vzpomínek, které se týkají bezprostředně jeho samotného, ale je dobře možné poukázat i na nějaké události, které se odehrály, a přestože se nestaly přímo jemu, mají do jeho života kladný dopad, mohou mu teď být útěchou a zdrojem naděje.
Pro věřícího křesťana jsou to především:
- utrpení Ježíše Krista, případně i Panny Marie: toto téma rozvinula zejména zbožnost ve středověku, ale je hodně živé stále (obrazy Ježíšova Srdce, Mariina Srdce, scény z pašijí, úcta k Panně Marii Bolestné); každý, kdo nějak doprovázel větší počet věřících lidí v jejich nemoci nebo stáří, se mohl přesvědčit, jak mocně účinný příklad utrpení Pána Ježíše a Panny Marie skutečně je;
- Vzkříšení Pána Ježíše, jeho odchod k Otci do nebe, kde se za nás modlí a připravuje nám tam místo; zde se útěcha těsně pojí s nadějí;
- v modlitbách, jež církev od středověku používá u lůžka umírajících, je zajímavá litanie, která vyjmenovává různé Boží vysvoboditelské činy, zachycené vBibli, a poukázáním na ně doprovází prosbu za vysvobození nyní umírajícího člověka ze smrti věčné:3
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Noema za potopy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vyvedl Abraháma zchaldejského města Uru.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil Mojžíše zmoci faraónovy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Daniela ze lví jámy.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil tři mladíky z ohnivé pece a z rukou krutého krále.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi očistil Zuzanu ze lživého obvinění.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi zachránil Davida z rukou Goliáše i krále Saula.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici),
jako jsi vysvobodil Petra a Pavla z vězení.
Amen.
Bože, vysvoboď svého služebníka (svou služebnici)
skrze našeho Spasitele Ježíše Krista,
který pro nás podstoupil hořkou smrt a získal nám život věčný.
Amen.
Není těžké vyrozumět, že tato litanie má umírajícímu být útěchou a dodat mu naděje. A dokáže to, i pokud on už vnímá jen útržkovitě.
Poukázat na to, co hezkého je v přítomnosti
I v tomto případě je nejpřirozenější začít od toho, co nyní trpícího člověka bezprostředně obklopuje. To je to Wolkrovo:
Za okny burácí zem, – vpokoji zpívají věci,
v citované básni. Jiří Wolker je básník, který má pro předměty kolem nás mimořádný cit – vzpomeňme na to, jak ve své slavné básni Těžká hodina zapřísahá věci, aby v důležitém okamžiku jeho vnitřní proměny při něm stály:
Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte...
Mnohem cennější a ne samozřejmou hodnotou je ale láska druhých lidí, kterou trpícímu člověku v jeho nemoci, stáří nebo jiné jeho rozbolavělosti prokazují. Je dobře vytrvale mu pomáhat, aby si jí byl vědom, byl za ni upřímně vděčný a dopřál sobě i druhým, že svůj vděk dokáže projevit, ale nevyčítal si, že je „na obtíž“. V této chvíli si – pro nás učedníky Pán Ježíše – zdůrazněme: nejvlastnějším postojem křesťana k životu je vděčnost. Za vykoupení, za Vykupitele, ale i za to, že s každým dnem dostáváme od Boha i „chléb náš vezdejší“ v podobě spousty drobných věcí, které ktomu patří. Tuto každodenní vděčnost „trénujeme“ celý život a v čase utrpení a nářku by se mělo osvědčit, že už to máme natrénováno – že schopnost takto vidět svou situaci neztrácíme ani ve dnech těžkých.
I zde se svěřím: při své službě zpovědníka s oblibou ukládám za pokání vykonat takovouto modlitbu: vyjmenovat Bohu, za co z poslední doby mu děkujeme (a to stejně podrobně, jako jsme zpytovali svědomí). Abychom tak znovu viděli, že náš Bůh není Bůh, který se zajímá jedině o naše hříchy, ale je to Bůh, který nás stále a stále zahrnuje svou dobrotou! A zakouším, že taková modlitba nás vede k obrácení stejně účinně jako Boží výtky...
Proto úmyslně používám v tomto svém zamyšlení slovo „vděk“ a ne „vděčnost“. Nechci vyzvedat obecnou, abstrahovanou vlastnost, ale podněcovat nás, abychom trpícímu člověku napomáhali prožívat konkrétní, opakované a časté úkony vděčnosti, jednotlivá vděčná zamyšlení a jednotlivé díky – „vděky“.
Poukázat na Boha samotného
U opravdu věřícího člověka je možné poukázat na Boha samotného. Že je tu přece ještě Bůh (nejen pociťované utrpení). To věřícímu člověku stačí k tomu, aby opustil svůj bludný kruh, do nějž jej jeho bolest uzavírá, a otevřel se směrem od sebe ven. Ale i zde jde o to, aby se nabídnuté myšlenky on sám chopil a rozvinul ji. Naší starostí bude sledovat dál, jak tento trpící člověk o Bohu uvažuje a mluví, protože se o něj může pokoušet i sklon Bohu vyčítat, vzdorovat nebo litovat se.
Myslím, že cennou pomocí je v této souvislosti pamatovat si závěr knihy Job. Job umlká před autoritou Boží – ne proto, že jej Bůh přesvědčil, tj. všechno mu vysvětlil a on pochopil smysl svého utrpení, ale umlká, protože Bůh je veliký a člověk jej nemá právo osočovat z nespravedlnosti. Úcta před tajemstvím je velmi důležitý postoj, který musíme být sto zaujímat vůči Bohu samotnému i vůči těm jeho záměrům, které jsou pro nás bolestné a které nedokážeme změnit.
Zajímavá svědectví (i napomenutí)
Anne Franková, přestože jí bylo teprve 15 let, ve svém deníku pronikavě kritizuje způsob utěšování, který máme sklon používat všichni...4
(čtvrtek 2. března 1944)
Při praní mluvila Bep s matkou a s paní van Daanovou o svém pocitu sklíčenosti. Jak jí ty dvě mohou rozumět? Naše netaktní matka především pomáhá člověku ještě hlouběji zabřednout do problémů. Víš, co naší Bep poradila? Má prý myslet na všechny lidi, kteří hynou na tomto světě! Komu pomáhá myšlenka na neštěstí, když se sám cítí nešťastný? Což jsem taky řekla. Dostala jsem ovšem odpověď, že do takových věcí nemám co mluvit.
Jak jsou ti dospělí slabomyslní a pitomí!
Jako bychom Petr, Margot, Bep a já necítili všichni totéž! Ale tady může pomoci jen mateřská láska nebo láska opravdu dobrých přátel. Ale obě matky zde nám ani trošku nerozumějí. Paní van Daanová nás chápe možná o něco víc než naše matka. Ach, jak ráda bych té ubohé Bep řekla něco, o čem ze zkušenosti vím, že to pomáhá! Ale přišel do toho otec a velmi hrubě mě vystrnadil. Jsou přece všichni tak blbí!...
...Petrovi, Bep, Margot a mně pomůže jenom velká, obětavá láska, které se nám tady nedostává...“
A my věříme, že se nám právě takové velké, obětavé lásky dostalo skrze Pána Ježíše!
Podobně pozoruhodná jsou slova Etty Hillesum, židovské dívky, která uprostřed nacistické šikany a očekávání smrti v nějakém koncentračním táboře dozrála od mladistvé nezodpovědnosti a praktického ateismu k velké životní moudrosti a k obdivuhodné víře v Boha. Tato víra jí byla zdrojem útěchy a vědomí bezpečí.
(nedělní ranní modlitba 12. 7. 1942)5
(Bože,)... až do posledního dechu musíme bránit tvůj příbytek v našem nitru. Skutečně existují lidé, kteří v posledním okamžiku schovávají do bezpečí svůj vysavač nebo stříbrné příbory, místo aby si chránili tebe, můj Bože. A jsou lidé, kteří se za každou cenu snaží zachránit své tělo, které není beztak ničím víc než schránkou tisíce obav a hořkostí. A říkají: „Mě do spárů nedostanou.“ A zapomínají, že člověk není ve spárech nikoho, když je v tvé náruči.
Jiný citát ukazuje, že snaha prožít dobře celý svůj život (tedy opět je tu vykročení z těsného okruhu bezprostřední současnosti), může dát člověku sílu vyrovnat se dokonce se skutečností předvídané smrti, takže není třeba vyhlídku na konec pozemského života křečovitě zastírat.
(3. 7. 1942)6
Možnost, že umřu, je pro mě absolutně přítomná; můj život udělal zásadní zkušenost, co to znamená hledět do očí smrti, záhubě – přijímám ji jako součást života. Nelze část svého života předčasně obětovat smrti tím, že se jí člověk bojí a brání se jí. Odpor a strach nám ponechávají pouze žalostně scvrklý zbyteček života, skoro se to životem ani nedá nazvat. Zní to téměř paradoxně: snaží-li se člověk vytěsnit smrt ze svého života, nikdy nežije hodnotně, a podaří-li se mu ji přijmout do svého života, rozšíří a obohatí jej.
S čím kdo zachází, tím taky schází...
Podaří-li se nám napomoci tomu, že trpící pohlíží na život a na svět kolem sebe s vděčností, hodně jsme mu pomohli. A nám při takovém povzbuzování druhého může dojít, jak jsme na tom s vděčností my sami. Zda v této chvíli navádíme druhého k něčemu, co v sobě máme, nebo k něčemu, čemu sami zůstáváme mnoho dlužni. A tak náš upřímný kontakt s lidmi, kteří trpí, pomůže nám samotným, abychom byli více takovými, jakými chceme pomoci jim, aby ve své těžké situaci byli.
