Sr. Milada od Spasitele světa, OCD
Manželé Martinovi
I po svatbě se Zelie s Ludvíkem snažili žít cele pro Boha. „Naši rodiče platili za mimořádně zbožné“, svědčila později Marie v kanonizačním procesu. „Denně chodívali v půl šesté na první mši svatou, které se říkalo mše chudých.“1 K svatému přijímání přistupovali čtyřikrát i pětkrát v týdnu, což bylo v době jansenistické zbožnosti (která úctu ke svátostem přepjala natolik, až byly přijímány jen zřídka) velice často. Neděle se u nich světívala s puritánskou přísností. Kromě toho Marie vzpomínala, že by si rodiče v ten den nedovolili žádnou cestu, „ani užitečnou“. Také zachovávali všechny předepsané posty. „Naše matka, svým tělesným založením slabá a útlá, zachovávala půst újmy stejně jako otec. Zásadně neužívala žádných dispenzí, které se již povolovaly. To že není pro dobré křesťany.“2 Ranní a večerní modlitba byla pro rodiče něčím samozřejmým. Zvlášť velká byla jejich úcta k Panně Marii a ke sv. Josefu. Často pomáhali chudým lidem a učili tomu i své děti (srov. AS 32; AS 40).
Je samozřejmé, že i Martinovi byli poznamenáni dobou, v níž žili: katolíci byli tehdy vytlačeni z politického a společenského života a církev zahnána do obranného postoje. Z toho pramenilo v rodině Martinových pohrdání „světem“, všechno světské bylo u nich zakázáno. Za vzor a vrchol křesťanského života byl považován klášter – proto i oni tolik napodobovali klášterní zbožnost. I když tento styl poznamenal navenek v mnohém náboženský život rodiny, nezkalil pramen jejich autentické víry.
Život i ntenzívně zaměřený na následování Krista ovšem neznamenal, že by mezi manželi Martinovými neexistoval hluboký a něžný vztah. Terezie sice jednou sestře Anežce přirovnala jejich rodinu k rodině lilií, v níž každý člen žije zcela pro Ježíše – „Jakou radost cítí naše srdce při pomyšlení, že naše rodina tak něžně miluje Ježíše. To je moje stálá útěcha. Či není naše rodina panenská, rodina lilií...?“ (DT 104)3 – ale láska k Bohu dávala manželům Martinovým sílu milovat se navzájem manželskou láskou tím větší a čistější. „Jak jsem šťastna se svým manželem,... (...) Ano, můj muž je svatý muž. Každé ženě bych takového přála,“ – tak se jednou svěřovala Zelie svému bratrovi.4
Síla duchovního spojení mezi manželi se nejvíce projevila v době, kdy od sebe byli tělesně vzdáleni. Z návštěvy u příbuzných v Lisieux psala paní Martinová svému muži: „Můj milý Ludvíku, včera o půl páté jsme sem přijely. Můj bratr mě již očekával na nádraží a byl velmi potěšen, že nás opět vidí. On i jeho žena se snaží, aby se nám tu líbilo. Dnes v neděli večer bylo na naší počest velké přivítání. Zítra pojedeme do Trouville, v úterý je zase velká hostina u paní Maudelondové a asi (nás čeká) i cesta povozem k paní Fournetové.5 Děti jsou velmi nadšené. Bude-li pěkné počasí, bude to jistě překrásné. Mrzí mě ale, že se tu tak mrhá penězi. Nic mě z toho netěší. Vede se mi právě tak, jako tvým rybám, které taháš z vody. Jsou vytrženy ze svého živlu a hynou. I já bych tu zahynula, kdybych tu musela zůstat delší čas. Necítím se dobře, zkrátka nejsem tam, kam patřím. A to má vliv i na mé tělesné blaho. Cítím se skoro nemocná. A přece se snažím být rozumná a přenést se nad tím vším. V duchu jsem celý den u tebe a stále si říkám: teď dělá to, teď zas tohle! Velmi po tobě toužím, můj milý Ludvíku. Z hloubi srdce tě mám ráda a cítím, jak se moje láska tímto odloučením zdvojnásobila. (...) Jestli to bude možné, napíšu ti zítra zase. (...) Domů přijedeme ve středu o půl šesté. Ach, jak dlouho je ještě do té doby! S láskou tě objímám. Děti ti vzkazují, že jsou rády, že mohly cestovat se mnou, a posílají ti mnoho polibků.“6
Pan Martin byl v psaní střídmější; přesto z jeho dopisů vysvítá stejná něžnost: „Drahá přítelkyně, nemohu přijet do Alençonu dříve než v pondělí; čas se mi zdá být dlouhý a nemohu se dočkat, až ti budu blízko. Nemusím ti říkat, jak mě tvůj dopis potěšil. Jen mi je líto, že se musíš tolik namáhat. Prosím tě, popřej si odpočinku. (...) Měl jsem štěstí, že jsem mohl jít ke svatému přijímání ve svatyni Panny Marie Vítězné v Paříži. Cítil jsem se tam jako v malém pozemském ráji. Jménem celé naší rodiny jsem tam obětoval svíčku. Celým srdcem vás objímám a očekávám, že zase budeme brzy spolu. Doufám, že Marie a Pavlína jsou rozumné. Tvůj manžel a pravý přítel, který tě miluje celým svým srdcem.“7
Historie rodiny
Pan Martin se ze začátku po svatbě domníval, že Bůh chce, aby smanželkou spolu žili jako bratr a sestra podle vzoru sňatku sv. Josefa s Pannou Marií. Teprve po domluvě ze strany jednoho rozumného kněze svůj názor změnil. A Pán jim požehnal devíti dětmi. Jako první se 22. 2. 1860 narodila Marie Luisa, pozdější sestra Marie od Nejsvětějšího Srdce, Terezčina kmotra. Všechny děti byly od narození zasvěceny Panně Marii. 8. prosince se Zelie Martinová modlila k Neposkvrněné Panně Marii odruhé dítě. Byla vyslyšena a 7. 9. 1861 se jim narodila druhá dcera Marie Pavlína, pozdější matka Anežka od Ježíše, Terezčina „druhá matka“. Pavlína nejvíce ze všech dcer podědila tělesný vzhled i duševní vlastnosti matky. Jako třetí dítě přišla na svět 3. 6. 1863 Marie Leonie, později sestra Františka Terezie z řádu Navštívení Panny Marie v Caen. Tato dcera od počátku zaostávala fyzicky i psychicky za svými sestrami.8 Matka na ni musela brát zvláštní ohled. Při narození čtvrtého dítěte, Marie Heleny, 13. 10. 1864 byla Zelie již tak slabá, že nemohla své dítě sama kojit. Dceruška byla proto svěřena kojné na venkov.
|
|
|
|
Zeliiny potíže
Brzy nato se zdravotní stav paní Martinové začal zhoršovat, a proto prosila svého bratra o radu: „Jak víš, uhodila jsem se jednou jako mladé děvče do prsou o roh stolu. Tehdy jsem na to nedbala, ale nyní pozoruji na prsu jakýsi otok či nádor, který mě znepokojuje od té doby, co začíná bolet. Co se s tím dá dělat? Dovedeš si představit, jak jsem z toho vyděšená. Ne, že bych se bála operace, jsem odhodlána ji podstoupit, jenom nemám důvěru ke zdejším lékařům. Byla bych velmi ráda, kdyby operace mohla být v Paříži, a sice tehdy, až tam budeš ty, neboť bys mi mohl být velkou oporou. Jen jedno mě od toho nyní zdržuje: co by si tu počal můj muž?“9
K této operaci však nedošlo. Nevíme, co toho bylo příčinou. O dva měsíce později Zelie pod vlivem jiné události vážně rozjímala o smrti: „Včera v jednu hodinu zemřel můj tchán. Minulý čtvrtek přijal svátosti nemocných a skonal jako světec. Nikdy jsem nemyslela, že mě to tak dojme. Ještě se celá chvěji... Přiznám se ti, že mi smrt nahání strach. Pozorovala jsem tchána na úmrtním loži, a když si představím, že jednoho dne ten samý úděl stihne mě nebo moje milé...“10 Zmíněný nádor, objevený v roce 1865, se pak intenzívně projevil o jedenáct let později, v říjnu 1876. Tehdy však již lékaři pokládali Zeliin stav za beznadějný.
Paní Martinovou vyčerpávala nejen starost odomácnost a rostoucí počet dětí, ale i její živnost, její obchod. Ve své korespondenci si na to několikrát stěžovala svému bratrovi: „Tato noční práce mi ztrpčuje život. Mám-li mnoho objednávek, jsem politováníhodnou otrokyní, když ale nemám co dělat a leží zde hotové krajky v ceně 20 000 franků, jsem nucena posílat dělnice, které jsem s velkou námahou vyučila,11 k jiným továrníkům. Potom se trápím a cítím, jakoby na mně ležely celé Alpy. Co na tom ale mohu změnit? Je třeba se do toho vložit a statečně na sebe brát svůj denní kříž.“12 A opět: „S obchodem alençonských krajek mám dost velké potíže a trápení. Je to koruna mého utrpení. Sice si vydělám trochu peněz, ale co mě to všechno stojí! Je to na úkor mého života, neboť cítím, že se mé pozemské dny zkracují. Když mi dobrotivý Pán Bůh nepomůže, nebudu již dlouho žít. Kdybych nemusela vychovávat své děti, dělalo by mi to málo starostí a uvítala bych smrt jako jitřenku nádherně vycházejícího dne. Často myslím na svou sestru v tichém a klidném klášteře. Nepracuje pro statky pozemské, ale shromažďuje si bohatství pro nebe. A já? Já se snažím prací svých rukou vydělávat peníze, znichž si nemohu s sebou vzít nic, a ani bych nechtěla. Co bych si s tím počala? Někdy lituji, že jsem nenásledovala příkladu své sestry, ale potom si zase říkám, neměla bys své čtyři pěkné dcery a svého milého muže. Ne, je to tak dobře, že stojím právě tam, kam jsem postavena.“13
Časem ale nalezla ve svém podnikání správný způsob a míru: „Když jsem začala svůj obchod s krajkami, onemocněla jsem z toho. Mezitím jsem se stala rozumnější. Jsem hotova na sebe vzít vše nepříjemné, co mě potká. Říkám si: „Milý Pán Bůh to tak dopouští,“ a víc nad tím nehloubám. On mi dává tu milost, že se nebojím, a proto jsem docela klidná. On je vskutku dobrotivý Otec a nenaloží na bedra lidí víc, než právě tolik, kolik mohou snést.“14
Růst v odevzdanosti
I když se Zelie naučila snášet utrpení spojené s prací, čekaly ji bolesti daleko větší a hlubší, způsobené odchodem bytostí pro ni nejdražších. Před Martinovými stálo životní období, kdy chvíle radostného očekávání se často střídaly s bolestí snesitelnou jen v odevzdanosti do vůle Boží. Zelie a Ludvík dlouho toužili po synu, kterého by Pán Bůh povolal ke kněžství. Modlili se ke sv. Josefovi a 20. 9. 1866 se jim narodilo páté dítě, syn Maria Josef Ludvík. I on musel však být zanesen ke kojné na venkov a po půl roce, 14. 2. 1867, zemřel na těžké nachlazení. Rodiče se své touhy však nevzdali. Proto znovu vykonali novénu k sv. Josefovi, která končila 19. 3. 1867. Za devět měsíců (19. 12. 1867) se jim narodil syn Maria Josef Jan Křtitel. I toto šesté dítě však za třičtvrtě roku (24. 8. 1868) umřelo. Martinovi to přijali s odevzdaností do Boží vůle a již o syna neprosili. Ale utrpení nepřešlo. Ani ne po měsíci, 3. 9. 1868, zemřel otec paní Martinové, který se k nim na stáří přestěhoval. Zelii všechny tyto rány citelně zasahovaly. Její pohled byl ale neustále obrácen k Bohu. „Zdá se mi samozřejmé, že trpím,“15 napsala své švagrové.
Ale již o dva měsíce později se paní Martinová svěřovala bratrovi se svým novým mateřským štěstím: „Co tomu říkáš, dostaneme zase dítě. Je to pravda, jen aby mě před tím nestihlo nějaké neštěstí. Kdyby mě milý Pán Bůh chtěl vzít i s tímto dítětem, mám jen jedno přání: aby nezemřelo bez křtu.“16 Před porodem se ale znovu stupňovaly úzkosti: „Nemůžeš si vůbec představit, jak se bojím budoucnosti, očekávajíc tuto malou bytost. Zdá se mi, že i toto dítě bude následovat předešlé (chlapečky) a půjde za nimi na věčnost. Leží na mně tíha velká jako Alpy. Domnívám se ale, že skutečnost nebude horší, než má předtucha. Přijdou-li opět nějaké rány, povstanu zase dost rychle. Ale strach, to je již pravé mučednictví. Dnes ráno při mši svaté na mě tyhle chmurné myšlenky dolehly, že jsem skoro ztratila rovnováhu. Nejlépe je vždycky vše vložit do rukou Božích a vše budoucí očekávat s odevzdaností do jeho svaté vůle. Snažím se to dělat...“17 Sedmé dítě se narodilo 28. 4. 1869. Byla to opět dcera, Marie Celina, pozdější sestra Jenovéfa od sv. Terezie a Sv. Tváře. Také ona musela být svěřena kojné, ale dívenka rostla abyla zdráva. Proto Zelie plna radosti sdělovala do Lisieux: „Teď právě si nemám nač stěžovat...“18
Za pár měsíců ovšem přišla další rána. Malá Helenka (bylo jí pět a půl roku) náhle těžce onemocněla, a aniž by se lékaři podařilo z jistit příčinu nemoci, dítě zemřelo 22. 2. 1870. Tato smrt se rodičů dotkla velmi bolestně: „Ani já, ani můj muž jsme nepočítali s tak náhlým koncem. Když přišel domů a uviděl mrtvé dítě, rozplakal se a volal: ,Má Helenko! Má Helenko!‘ Potom jsme oba dva obětovali i toto utrpení Bohu...“19 „Někdy si představuji, že právě tak jako moje malá Helenka odejdu i já tichounce z tohoto života. Ujišťuji tě, že na životě již nelpím. Od smrti tohoto dítěte mám horoucí přání zase je uvidět, ale ostatní děti, které tu ještě jsou, mě potřebují a kvůli nim prosím Pána Boha, aby mě zde nechal ještě několik let.“20 Sestra z kláštera ji v těch dnech velmi povzbuzovala: „Jak jsem šťastna, když pozoruji tvou hlubokou víru a velikou odevzdanost do vůle Boží. Ty, které nyní oplakáváš, uzříš jednoho dne na věčnosti. Tvé srdce je nyní naplněno bolem, ale tvá odevzdanost ke všemu, co ti Pán posílá, Jej těší. Tvá víra atvá neochvějná důvěra budou jednoho dne nádherně odměněny. Buď si jistá, Pán Bůh ti bude žehnat a zahrne tě milostmi.“21
V této bolestné době už ovšem pod srdcem paní Martinové opět rostl nový život. Osmé dítě, malá Marie Melanie Terezie, se narodila 16. 8. 1870. Již za necelé dva měsíce (8. 10. 1870) však zemřela – kvůli špatné kojné.22 Ještě týž den vzlykala Zelie do dopisu své švagrové: „Co jsem vytrpěla, si nemůže nikdo představit. Jsem zarmoucená a k neutěšení, protože jsem své dítě měla nevýslovně ráda. Při každém novém úmrtí se mi zdá, že právě toto dítě jsem měla nejraději... Ó, kdybych i já mohla umřít! Jsem již tak unavená, již dva dny jsem skoro nic nejedla a celou noc jsem byla ve smrtelné úzkosti.“23
Jak zpracovala Zelie Martinová všechny tyto zkoušky, je dobře patrné z útěšného dopisu, který napsala své švagrové, které 16. 10. 1871 zemřelo při porodu její třetí dítě, syn Pavel: „To velké neštěstí, které tě potkalo, se dotklo i mého srdce. Navštívila tě opravdu těžká zkouška... Kéž by ti Pán Bůh dal milost odevzdanosti do vůle Boží. Dítě je u Pána Boha, vidí a miluje tě a jednoho dne je opět nalezneš. To je velká útěcha. Sama jsem to zažila, a ještě zažiji. Když jsem svým vlastním dětem zatlačovala oči a doprovázela je na hřbitov, zakusila jsem opravdovou bolest, ale vždy byla mírněna odevzdaností do vůle Boží. Nelituji nijak bolestí pro děti vytrpěných a starostí, které jsem s nimi měla. Někdy slyším lidi říkat (o jejich zemřelých dětech): Bylo by lepší, kdyby vůbec nebyly! Takovou řeč ale nemohu snést. Bolesti a starosti s dětmi nesmějí přijít v úvahu, když pomyslíme na jejich blaženost v nebi. Vlastně jsme je ztratily jen přechodně. Jak krátký je přece život! A v nebi je zas naleznu... Vidíš tedy, jaké je to požehnání, mít malého andělíčka v nebi. A přece ztratit dítě je pro naši přirozenost něco velmi bolestného. Právě v tom spočívají ta velká utrpení našeho pozemského života.“24
Časem se množství povinností stalo pro rodiče neúnosným. Proto roku 1871 pan Martin prodal svůj obchod s hodinami a šperky svému synovci Adolfu Lericheovi a začal pracovat v podniku své ženy. Převzal obchodní cestování, část nákupu a účetnictví. Chtěli si pro svou rodinu také koupit prostornější dům, ale žádný vhodný nenašli. Proto se nakonec přestěhovali do domu zemřelého pana Guérina v ulici sv. Blažeje č. 42, který paní Martinová zdědila. Zde se také 2. 1. 1873 narodilo jejich deváté dítě, Marie Františka Terezie, tedy Terezka.
