biblická meditace k druhému tajemství růžence světla (1. část)
P. Vojtěch Brož
Text Písma svatého (Jan 2,1–11):
1Třetí den byla svatba v Káně galilejské a byla tam Ježíšova matka. 2Byl pozván také Ježíš a jeho učedníci na tu svatbu. 3A když se nedostávalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: „Nemají víno. “ 4Řekl jí Ježíš: „Co mně a tobě, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ 5Jeho matka řekla služebníkům: „Cokoli vám řekne, učiňte!“ 6Bylo tam šest kamenných džbánů (na vodu) k očišťování židů, které pojímaly po dvou nebo třech vědrech. 7Řekl jim Ježíš: „Naplňte ty džbány vodou!“ I naplnili je až dovrchu. 8A řekl jim: „Nyní naberte a doneste správci svatby!“ Oni donesli. 9Když pak okusil správce svatby vodu vínem učiněnou a nevěděl, odkud je – služebníci však, kteří vážili vodu, věděli –, zavolal správce svatby ženicha 10a řekl mu: „Každý člověk nejprve podává dobré víno, a teprve až se podnapijí, horší. Ty jsi zachoval dobré víno až dosud.“ 11Takový učinil Ježíš počátek znamení v Káně galilejské a zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili.
Počátek znamení: Začněme od konce. Evangelista celou událost uzavírá velmi slavnostně: Takový učinil Ježíš počátek znamení v Káně galilejské a zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili. Takový závěr dává tušit, že se tu stalo něco mnohem závažnějšího, než že Ježíš pomohl nejspíše chudému ženichovi z nouze, do níž se dostal, protože nezaopatřil na svatební hody dostatek vína. Ano, i to by bylo samo o sobě velké a dojemné. Už mnozí s potěšením konstatovali, že Ježíš učinil svůj první zázrak právě za těchto okolností. Za ty mnohé můžeme nechat promluvit F. M. Dostojevského:1
Ach, tento zázrak, tento milý zázrak! Ne hoře, nýbrž lidskou radost navštívil Ježíš, když poprvé stvořil zázrak, lidské radosti pomohl. Kdo miluje lidi, ten miluje jejich radost. Radost nějakých chudých, velmi chudých lidí. Samozřejmě velmi chudých, když dokonce neměli na svatbě víno. I vědělo druhé veliké srdce druhé veliké bytosti, která zde byla, jeho matky, že nesestoupil tehdy na zem jen proto, aby vykonal svůj veliký, strašný skutek, a že jeho srdci je přístupné i prostosrdečné, nemoudré veselí nějakých neučených, nevzdělaných a prostých lidiček, kteří ho laskavě pozvali na svou ubohou svatbu. Je strašný svou velikostí před námi, je hrozný svou vznešeností, ale je nekonečně milosrdný, učinil se z lásky nám podobným a veselí se s námi, vodu mění ve víno, aby neustala radost hostí, čeká nové hosty, nové hosty, stále zve, na věky věků. Vidíš, nesou nové víno, štoudve nesou.
Ježíš ale v Káně neukázal jen svůj soucit a štědrost, ale zjevil svou slávu, neudělal jeden ze svých zázraků, ale učinil počátek znamení. U tohoto výrazu je třeba se zastavit. Uvědomíme-li si, že v celém Janově evangeliu jde právě o zjevení Ježíšovy slávy a o víru jeho učedníků, pak začneme tušit významnost zázraku v Káně. Z prvního závěru Janova evangelia můžeme pochopit, jaký význam mají znamení pro zjevení Ježíšovy identity a víru učedníků: Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před svými učedníky, která nejsou zapsána v této knize. Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a věříce abyste měli život v jeho jménu (20,30n.). Mají-li znamení u Jana tak stěžejní význam, pak je zřejmé, že proměnění vody ve víno, jímž Ježíš učinil počátek znamení, je počátkem Ježíšova díla spásy podle Jana.
Když si položíme otázku, kdy vlastně začalo křesťanství, kam položit jeho počátek, můžeme nacházet různé odpovědi: ve vtělení, při Ježíšově vystoupení na veřejnost, v povolání jeho učedníků, v jeho smrti na kříži, ve vzkříšení, o Letnicích. Různá umístění počátku odpovídají různým motivům, na něž se v Ježíšově poslání klade důraz. Janovi jde především o zjevení tajemství Ježíšovy osoby, jeho pravdy, slávy, jeho božství. „V Janově evangeliu, které je v zásadě evangeliem zjevení, se počátek ztotožňuje se znamením v Káně, kde Ježíš poprvé zjevuje svou slávu svým učedníkům a kde tito v něho uvěří. Počátek je zahájení Ježíšova sebezjevení, které potom postupně pokračuje během celého čtvrtého evangelia. Pro Jana křesťanství začíná, když se Ježíš začíná zjevovat.“2
Slovo „znamení“, jeden z klíčových pojmů Janova evangelia, neznamená to samé co „znamení“ v běžném jazykovém úzu. Obyčejné znamení je skutečnost, ukazující na jinou skutečnost, od ní odlišnou, přičemž vztah mezi těmi dvěma je čistě konvenční. Takovým znamením jsou třeba semafory. Lidé se dohodli, že se na zelenou pojede a na červenou bude stát. Není však žádný vnitřní důvod, proč by zelená barva měla znamenat „jed!“ a červená „stůj!“ Vedle takových znamení existují symboly, které též spojují dvě odlišné skutečnosti („symbol“ je odvozen od slovesa symballein, které znamená skládat, klást dohromady), mezi nimiž však je vnitřní vztah. Meč se stává symbolem moci pro svou ničivou sílu, olej symbolem hojnosti, neboť je výsledkem plodné sezóny, pastýř se stává symbolem pro vladaře díky vztahu, jaký k němu mají jeho ovce, vinice se stává symbolem pro ženu nebo pro celý národ, aby se tím naznačila jejich plodnost atd. Symbol v tomto smyslu je skutečnost, která v sobě skrývá jinou skutečnost a tu skrze sebe odhaluje. „Symbol je epifanie přítomné skutečnosti.“ Symbol činí přístupnou jinak nepřístupnou skutečnost, která se za symbolem skrývá.
Janovo evangelium je plné symbolů: voda, chléb, světlo, noc, pastýř apod., celé je založeno na symbolizmu. To odpovídá logice vtělení: Slovo se stalo tělem. Viděli jsme jeho slávu (1,14). Slovo se stává viditelným skrze tělo. „Znamení“ v janovském pojetí jsou v podstatě symboly. Nejde vůbec v prvé řadě o zázraky, ale o symbolické úkony, kterými se Ježíš zjevuje jako Mesiáš a Syn Boží. Ježíš koná znamení, na která obvykle navazuje jeho vysvětlující slovo, jež často obsahuje formuli sebezjevení typu: „Já jsem.“. Po rozmnožení chlebů například následuje eucharistická řeč s výrokem: „Já jsem chléb života“ (k. 6). V obojím, znamení i slově, Ježíš zjevuje sám sebe. Po znamení v Káně je v evangeliu ještě dalších šest znamení, takže jich je celkem sedm, což má též symbolický význam, jak na to upozorňuje mezi mnohými K. Stock:3
Sedm znamení, která evangelista zaznamenal, má představovat příkladně plnost a mnohost skutků, které Ježíš naplnil, aby pomohl a aby se zjevil. Vždy se jedná o situaci nouze, kterou Ježíš zachrání a v níž jeho jednání obnovuje nebo rozmnožuje život. Přišel přece proto, aby měli život a měli ho v hojnosti (10,10). Stále dává více života a tím více radosti. Stále zjevuje, že je Kristus, Boží Syn, a že kdo věří v něho, má v jeho jménu život.
Rozmnožení chlebů bylo znamením toho, že Ježíš je chléb života, uzdravení slepého od narození bylo znamením, že Ježíš je světlo světa. Čeho znamením je proměnění vody ve víno? Odpověď hledejme v textu. Jedenáctý verš začíná (přeloženo doslova) takto: Takový učinil Ježíš počátek znamení. Větný důraz spočívá na zájmenu takový. Tímto zdůrazněným zájmenem se počátek znamení, které učinil Ježíš, pojí bezprostředně s tím, co této větě předchází, tedy s veršem 10. Tam říká správce svatby ženichovi: „Ty jsi zachoval dobré víno až dosud. “ Nato navazuje evangelista: Toto učinil Ježíš jako počátek svých znamení. Co správce svatby přisuzuje ženichovi, to evangelista přičítá Ježíšovi. Ježíš je tedy pravý ženich na této svatbě! Pravý ženich ve vyprávění není novomanžel z Kány, ale Ježíš sám. Ježíš zachoval dobré víno, což správce svatby přikládá ženichovi, a tím ukazuje na Ježíše jako na pravého ženicha. A toto je počátek znamení, počátek Ježíšova zjevování sebe sama.
Pro takový výklad svatby v Káně mluví následující fakta: Na svatbě jsou běžně hlavními postavami ženich a nevěsta. Zde se však o ženichovi mluví jen u příležitosti dobrého vína, které dal Ježíš, o nevěstě nepadne jediné slovo! Zájem evangelisty jde úplně jiným směrem. Hlavními postavami není ženich a nevěsta z Kány, ale Ježíš a jeho matka! Všichni přítomní mají prospěch z jejich přítomnosti. To platí především o Ježíšových učednících. Těm se dostalo nejen plných pohárů, ale také víry. Zvláštní je též Ježíšovo chování na svatbě: On, pozvaný host, se zde chová jako šéf, bez skrupulí dává rozkazy číšníkům. Ježíš je pán svatby.
Můžeme tedy uzavřít, že v Káně se lidská svatba stává příležitostí pro zjevení jiného svatebního tajemství: svatby, v níž Ježíš je ženich. Svatba v Káně se stává symbolem Ježíšovy svatby. Jistě, chybí zde – na rozdíl od všech dalších znamení – Ježíšův výklad a sebezjevující výrok, např.: „Já jsem ženich!“ nebo: „Já jsem nové víno!“ Mesiánský význam má být rozpoznán sám od sebe. Že se to podařilo, dokládá evangelistův komentář (v. 11).
Počátek znamení je „archetyp, ve kterém je předobrazena a před-obsažena celá série.4 Svatba v Káně je „arciznamení“, archetyp znamení, tedy počátek, zdroj a model pro ostatní znamení, je to jejich předznamenání. „Znamení v Káně je archetyp všech těch, co budou následovat, je to klíč, který nám dovoluje pochopit pokračování čtvrtého evangelia.“5 Je to symbol mesiánské svatby Ježíše s novým lidem Božím. „Kána je znamení, symbol Nové Smlouvy.“6 Tím ukazuje, o co vlastně Ježíšovi jde v celém evangeliu, při všech jeho slovech i činech. Z této perspektivy se můžeme podívat na celou scénu.
Verš 1. Třetí den byla svatba v Káně galilejské a byla tam matka Ježíšova. Je to třetí den po posledním časovém určení (1,43); od začátku vyprávění (1,19) je to už sedmý den, Šabat prvního týdne Ježíšovy činnosti. V tomto Sabatu se naplňuje stvoření. Třetí den může též připomínat třetí den, v němž Abrahám na své cestě k obětování svého syna pozvedl oči a z dálky viděl to místo (Gen 22,4), to místo, na kterém Hospodin vidí a stará se (v. 14) (v Káně Maria viděla a Ježíš se postaral!). Třetí den je známý i z Josefova příběhu: Třetího dne jim (bratřím) Josef řekl: „Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha“ (Gen 42,18). Snad ještě významnější je, že teofanie na Sinaji u příležitosti uzavření Smlouvy se stala také třetího dne: Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý hlas polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se velmi třásl (Ex 19,16). Zmínka třetího dne u Oz 6,1–2 se v křesťanské tradici od Tertuliána († 250) aplikovala na třetí den Kristova vzkříšení. Když Jan psal své evangelium, znamenal už třetí den pro křesťany především Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tam zjevil definitivně svou slávu, kterou zde v Káně zjevil počátečně. Můžeme tedy shrnout, že „třetího dne“ se uskutečňují významné události v dějinách spásy. Zvlášť významné pro svatbu v Káně je spojení třetího dne s utvořením lidu sinajské Smlouvy.
Byla tam Ježíšova matka: Je přítomná jen zde a pod křížem (19,25–27). V obou případech je označena jako Ježíšova matka, nikoli vlastním jménem.
V. 2. Byl pozván také Ježíš a jeho učedníci na tu svatbu. Sloveso v jednotném čísle, hlavním podmětem je Ježíš. Učedníci jsou jmenováni s ním, v závislosti na něm. Ježíš je jedno se svými učedníky, nemyslitelný bez nich.
V. 3. A když se nedostávalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: „Nemají víno.“ První a jediné, čím je tato svatba charakterizována, je fakt, že chybí víno. Chybí víno, to základní a důležité pro svatební veselí. Maria je první, kdo si toho všimne, nebo alespoň první, kdo na to upozorní. Chová se jako člověk pozorný, s otevřenýma očima a bystrým postřehem, dokáže hned jednat, ovšem diskrétně, nedělá scény. Chce Ježíše pohnout, aby pomohl novomanželům v nouzi, a žádá ho tedy o zázrak? Žádný ještě neviděla, tento bude první. Konstatuje prostě nedostatek vína, což ovšem zahrnuje i jistou nenásilnou pobídku. Její připomínka však může vyznívat stejně naléhavě jako vzkaz Marie a Marty Ježíšovi: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen!“ (Jan 11,3). I to byla ve skutečnosti diskrétní, a přece naléhavá prosba o pomoc. Kdyby Maria od Ježíše nic nečekala, byl by nevysvětlitelný její následující pokyn služebníkům. Můžeme už zde vidět v Marii obraz starostlivé a přímluvné Církve.
V. 4. Řekl jí Ježíš: „Co mně a tobě, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Ježíšova odpověď na matčinu poznámku se na první dojem zdá být příkrým odmítnutím. Je třeba však nezůstat u prvního dojmu. První část odpovědi je otázka (doslova): „Co mně a tobě, ženo?“ Je běžná v semitském i řecko-římském světě. Má dvojí význam:
1) projev nepřátelství a agresivity: „Co já s tebou mám společného?“, popřípadě: „Co máš proti mně?“ (srov. Soud 11,12; Mt 8,29);
2) odstup způsobený nepochopením (srov. 2 Král 3,13).
Ježíšově odpovědi matce první případ můžeme bezpečně vyloučit. Jedná se o druhý případ, o nepochopení: Maria se pohybuje na jiné významové úrovni než Ježíš. Ona ukazuje na prostý nedostatek hmotného vína. Ježíš svou odpovědí přechází na jinou rovinu: má na mysli jiný nedostatek, jiné víno, jinou svatbu, on má jinou hodinu. Je také možné otázku přeložit: „Co je (víno) pro mne a pro tebe?“ – v tom případě otázka je řečnická a chce říci: „Pro mne a pro tebe nemá slovo víno ten samý význam!“7 Ježíš, jakmile slyší slovo „víno“, hned má na mysli smysl, jaký to slovo má v biblické tradici. Tam je víno symbolem mesiánských darů, podobně jako svatba.
„Ženo!“ Takto Ježíš oslovuje svou matku: „ženo“. Ve starověké literatuře, jak semitské, tak řecko-římské, se nenachází jediný příklad, kde by syn takto oslovoval svou matku. Běžně se však používá pro oslovení cizí ženy. Ježíš sám nevyhrazuje titul „žena“ své matce, oslovuje jím i Samaritánku (4,21), Magdalénu po vzkříšení (20,15), dokonce i cizoložnou ženu (8,10). Užitý pro vlastní matku ovšem zní zvláštně. Znamená to, že se k ní Ježíš chová jako k cizí ženě, že vůči ní chce mít odstup? Snad také. Ježíš se zjevuje jako Mesiáš. Jeho vztah k matce nyní nebude jako předtím: obyčejný vztah mezi matkou a synem. Nejde však jen, negativně, o popření toho, co bylo, ale také, pozitivně, o nastolení nového vztahu: Maria se stává Ženou. Co to znamená? Odkud pochází takový neobvyklý titul?
Poprvé se v Bibli objevuje „žena“ po boku člověka hned po svém stvoření z jeho žebra. Člověk jásá, když vidí ženu: „To je kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ať se nazývá ženou (íššá), neboť z muže (íš) vzata jest!“ (Gen 2,23). Maria je tedy Nová Eva, Nevěsta pro Ženicha, pomoc pro muže (srov. Gen 2,19), úzká spolupracovnice Ježíše v přípravě dobrého vína.
Žena však má ještě jiné symbolické místo v Písmu. Proroci vykreslovali ženskou postavu, kterou nazývali „Dcera siónská“, „Matka Sión“, „Panna Izrael“. Tato ženská postava je zosobněný Boží lid, lidský partner Smlouvy s Hospodinem, a tedy také lidský partner nové, eschatologické smlouvy. Boží lid bude „matkou“ Mesiáše. Ježíš svým oslovením „ženo“ ukazuje na tuto Mariinu úlohu. Ta se stává ztělesněním mesiánského lidu v eschatologickém čase. Skrze ni je též lid Staré smlouvy Ježíšovou „matkou“. Svatý Tomáš Akvinský ve svém komentáři na Janovo evangelium píše: „Proč ‘ženo’? Ona v sobě nese obraz Synagógy, která je Ježíšovou matkou.“8 Maria tedy symbolizuje Synagógu, Sión, Dceru Sión, Matku Sión. Jako „žena“ se stává ztělesněním a konkrétním uskutečněním prorocké symbolické partnerky eschatologického Ženicha při sňatku Nové smlouvy. „Základní lidské vztahy se ukazují na dvou rovinách: na rovině lidského času je mezi Ježíšem a Marií vztah syna k matce, na rovině božské předčasnosti Slova jde o snoubenecký vztah mezi ‚mužem‘ a ‚ženou‘.“9 V Káně se tedy odehrává pozemská svatba. Nikdo však neví, že se uprostřed ní skrývá přítomná věčná svatba mezi Bohem a Božím lidem. „Skrze matku Ježíšovu a v ní se uskutečňuje přechod z manželství, symbolu Smlouvy, k poslednímu důsledku manželství a Smlouvy: k mateřské plodnosti. Tato plodnost charakterizuje novou smlouvu. Nová smlouva rodí život překvapivým způsobem, zvláště když dává život Ježíšovi. Je to Smlouva sama. Nová smlouva předpokládá starou. Matka předpokládá nevěstu.“10
Neobvyklé Ježíšovo oslovení matky, „ženo“, se nachází v Janově evangeliu pouze zde a na Kalvárii. Obě příležitosti jsou spojeny s Ježíšovou „hodinou“.
Ugo Vanni11 rozvíjí janovskou mariologii na základě označení matky Ježíšovy jako „ženy“ a ukazuje postupné přerůstání snoubenky v matku a zároveň postupnou identifikaci tělesné matky Ježíšovy s matkou jeho mystického těla. Ježíš nazývá svou matku „ženou“. Jeho slovo je tvůrčí a autoritativní. Když svou matku takto oslovuje, tak ji také činí, ustanovuje „ženou“. Maria se stává z Ježíšovy iniciativy něčím novým. Čím? To je zatím tajemstvím. Otázka: „Co je mezi mnou a tebou, ženo?“ otvírá nové horizonty. Ježíš klade tuto otázku a nikdo kromě něho na ni není schopen odpovědět. Jen Ježíš dá pravou odpověď na otázku, jaké tajemství je mezi ním a Marií. Kdy? Až přijde jeho hodina. Potom bude možné pochopit, co je mezi ním a jeho matkou, „ženou“. Už teď je jeho matka „žena“. Jak se to projevuje? Prostřednictvím: zprostředkuje, usnadňuje kontakt mezi Ježíšem a lidmi, upozorňuje na Ježíše a vede k poslušnosti vůči němu.
Pod křížem (19,25–27) se opět objevuje „matka Ježíšova“, která v Ježíšových ústech je opět „ženou“. Hodina kříže znamená pro Marii něco úplně nového. K jejímu mateřství vůči Ježíšovi se připojuje mateřství vůči učedníkovi. Mezi těmito dvěma mateřstvími se nachází ono tajemné slovo „žena“. Z matky Ježíšovy se stává žena (v Káně) a z ženy se stává matka učedníka (pod křížem). Nyní „žena“ dostává svůj obsah a smysl skrze nové mateřství. Zůstává matkou Ježíšovou a stává se matkou učedníka. Učedník už žije. Matka Ježíšova tedy není jeho fyzickou matkou. Jedná se o mateřství, které se týká Ježíšova života v učedníku. Maria, „žena“, se stává matkou Ježíšovou v učednících. Tím naplňuje onen starý obraz Matky Sión, která rodí Mesiáše. Maria porodila Mesiáše tělesně, nyní ho jako Žena-Sión, ztělesněný Izrael, rodí v lidech. Skrze Ježíšovo oslovení „ženo“ dochází k jakémusi mystickému ztotožnění Marie, Ježíšovy matky, a Ženy-Božího lidu v jeho mateřské funkci. K „ženě“ z Kány a pod křížem můžeme připojit ještě jinou ženu z janovské literatury, a to „ženu oděnou sluncem s měsícem pod nohama, / která měla rodit, / porodila syna, chlapce, / uprchla na poušť / do svého útočiště, zatímco had vedl válku proti ostatnímu z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a hlásí se k Ježíšovu svědectví“ (Zj 12). Tato žena nese evidentně osobní rysy matky Ježíšovy, která porodila chlapce, a Ženy Siónu, která rodí mesiánský lid, ostatní z potomstva. V Janově pohledu však se tyto dvě mysticky sjednocují. Zde je odpověď na Ježíšovu otázku v Káně: „Co je mezi mnou a tebou, ženo?“ Mezi nimi je tajemství Mariina prodlouženého mateřství. Z Marie se stává „žena“, ztělesněné eschatologické společenství, které má v Marii prototyp vlastní plodnosti. V Ježíšově Hodině je Mariino mateřství jakoby absorbováno do plodnosti Církve. Matka Ježíšova se stává „ženou“, Církví. Církev, „žena“, se po vzoru Marie – a s ní ve svém srdci (srov. Sk 1,14) – stává stále více Ježíšovou Matkou. Matka Ježíšova, nazvaná „ženou“, inspiruje Církev k jejímu sebepochopení. Církev je tajemně to, co Maria je osobně a fyzicky: matkou Ježíšovou. Maria se stává Církví a v ní je a zůstává Matkou a díky ní se i Církev stává Matkou.
Zde v Káně však je Maria ještě na začátku rozvoje tohoto tajemství. Byla tam Ježíšova matka. Maria je tam, kde jsou lidé, na lidské straně, na straně lidského nedostatku, ona jako první si ho uvědomuje. Zastupuje Starou smlouvu, očekávající Izrael, který nemá ještě plnost mesiánské radosti, dobrého vína, a musí proto čekat na Ženicha-Mesiáše. Ten je na svatbu pozván, je očekáván zvenčí, z druhé strany. Pozván, doslova „povolán“, což někteří chápou jako teologické pasivum: je povolán Bohem, aby se stal ženichem Nové smlouvy.
Hodina: Ježíš ve své odpovědi na matčinu poznámku pokračuje druhou větou: Ještě nepřišla má hodina. Jak ji přeložit a jak vykládat? Je to konstatování nebo otázka? O jakou jde hodinu? „Toto slovo o Ježíšově hodině je tajuplné a sporné. Na něm z velké části závisí hlubší interpretace zázraku v Káně.“12 Buď větu chápeme jako konstatování: „Ještě nepřišla má hodina!“ Neboje možné v téže větě vidět otázku (což je oprávněné vzhledem k tomu, že původní řecký text neměl interpunkci): „(Což) ještě nepřišla má hodina?“ Otázka pak je opět řečnická; a pomyslná odpověď konstatuje, že ta hodina už přišla. V tomto případě jde o hodinu Ježíšova zjevení skrze znamení, a tato hodina už tedy nastala. Ježíš jakoby svou odpovědí matce říkal: „Neboj, má hodina už přišla, už na to myslím a hned také budu jednat.“ V prvním případě, nejde-li o otázku, Ježíš konstatuje, že jeho hodina ještě nepřišla. Taková odpověď pak může znamenat implicitní odmítnutí implicitní žádosti ze strany matky. Ježíš však nakonec způsobí znamení proměny vody ve víno, a to znamená, že jeho odpověď matce nebylo odmítnutí, nanejvýš jen výhrada. Ježíšovo jednání se nedá přímo odvodit z lidské žádosti. Ježíš se neřídí v prvé řadě lidskými potřebami. Jediným zákonem Ježíšova jednání je vůle Otce. Ten rozhodne, kdy přijde hodina. Jestliže Ježíš zázrak učiní, pak jen ve vztahu k té hodině. Ta ještě nepřišla, Ježíš ji však svým „znamením“ symbolicky předznamenává. Tou Otcovou hodinou pak je ona hodina, o níž se vícekrát mluví v Janově evangeliu a k níž se ubírá celý jeho děj. Jde o hodinu slávy, kterou je hodina Ježíšova kříže. Tato Ježíšova hodina ještě nepřišla a dát lidem jen pozemské štěstí, to není cíl Ježíšova poslání. „Ježíš, ve vědomí, že jediným jeho zázrakem, který mu uložil Otec, bude jeho kříž, se nechce nechat vtlačit do role divotvůrce.“13
Jestliže Ježíš koná znamení, pak proto, aby tím předznamenal onu hodinu. V jistém smyslu Ježíšova hodina začíná už nyní. I v následujících kapitolách Ježíš bude říkat: „Přichází hodina, ano, už je tu.“ (4,23; 5,25). Ježíšova hodina začíná zde, je to hodina mesiánského zjevení, ta, na niž čekal Izrael už od času proroků. Nyní začíná, bude však trvat po celou dobu Ježíšova veřejného života a dosáhne svého konečného naplnění v tajemství kříže a vzkříšení. Hodina, která přišla v Káně, tíhne tedy k jiné hodině, k hodině kříže. Ignáce de la Potterie to výstižně shrnuje:14
Nemůžeme zapomenout, že v Ježíšově životě zázrak v Káně je pouze „počátek znamení“. Tím tedy byla otevřena perspektiva k prodloužení tématu, které začíná zde, ale které nalezne naplnění v událostech Ježíšovy smrti a vzkříšení. V tomto smyslu Ježíšova „hodina“, ona hodina zjevení jeho slávy, už přišla v Káně, avšak jako první krok na cestě k „hodině“ Kříže, k „jeho hodině“, na niž Ježíš v Janově evangeliu často naráží. Až tehdy bude naprosto odhaleno to, co už bylo symbolizováno v Káně galilejské: Smlouva, která se oslavovala v Káně, bude stvrzena na Kříži. Také tam bude přítomná Maria.
V. 5. Jeho matka řekla služebníkům: „Cokoli vám řekne, učiňte!“ Na Ježíšovo zdánlivé odmítnutí Maria odkazuje služebníky na jeho slovo. Nenechá se odradit. Nechápe Ježíšovo slovo jako odmítnutí. Její nabádání služebníků nejde proti Ježíšovi, neobchází ho, nepředbíhá. Přitom svému Synu věří ještě před znamením, tak jako učeníci po něm (2,11). Dává pokyn služebníkům, jako by jí Ježíš už slíbil svou pomoc.
„Cokoli vám řekne, učiňte!“ Tato slova připomínají faraónův pokyn poddaným, aby se obrátili na Josefa, kterého pověřil rozdělováním obilí v době neúrody: „Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne!“ (Gen 41,55). Podobně jako tehdy faraón, i zde matka odkazuje lidi na někoho, kdo jim může pomoci z nouze. Ta slova však připomínají ještě jiné starozákonní slovo. Je to téměř technická formule, kterou lid odpovídá na Boží zaslíbení u příležitosti uzavření Smlouvy. Poprvé ta slova zaznívají pod Sinajem: Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal. Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Všechno, co nám řekl Hospodin, učiníme!“ (Ex 19,7–8; srov. Dt 5,27). Podobně se lid zavazuje i při obnovování Smlouvy (Jos 24,24; Ezdr 10,12; Neh 5,12). Rovněž Moabka Rút, která přijala Boha své tchyně Noemi, jí říká: „Vykonám všechno, co mi říkáš“ (Rút 3,5). Mariin pokyn služebníkům tedy obsahuje slova, kterými lid vyjadřoval poslušný souhlas k nabízené Smlouvě. Maria zosobňuje Boží lid Izrael, lid Smlouvy. Smluvní formulí vybízí služebníky k poslušnosti vůči Ježíšovi. Povzbuzuje je k postoji Smlouvy, totiž k poslušnému podřízení se Hospodinově vůli, která zde bude vyjádřena Ježíšovými ústy. Tím, že pobízí služebníky, aby zaujali postoj Smlouvy, stává se matkou vůči novému lidu Božímu. „Cokoli vám řekne, učiňte!“ Jsou to její poslední slova v evangeliu a v Písmu vůbec, je to její duchovní odkaz. Plněním takového odkazu se člověk stává členem Ježíšovy rodiny: „Kdo je má matka a kdo jsou mí bratři?… Můj bratr a moje sestra a moje matka jsou ti, kdo plní vůli Boží!“ (Mt 12,46–50 a par.) Ježíšova duchovní rodina se skládá z těch, kdo plní vůli Boží. Maria v tom stále vede. Sama, „služebnice Pána“ (Lk 1,38), takovému postoji učí služebníky.
