biblická meditace k prvnímu tajemství růžence světla (dokončení)
P. Vojtěch Brož
Poselství Janova evangelia
Janovo evangelium, podobně jako Markovo, začíná u Jordánu. Překvapivě však zde není výslovná zmínka o Ježíšově křtu. Tato zámlka snad odráží pozdější polemiku mezi křesťany a stoupenci Jana Křtitele, vyznávaného jako Mesiáše. Jako by evangelistovi šlo o to, aby ukázal, že Jan Křtitel není pravý křtitel; tím je Ježíš; první, kdo toto vyznává, je sám Jan Křtitel (1,15.26n.29–34; 3,28). Jan není Ježíšův křtitel, ale jeho první svědek (1,6–8.15.19–35; 5,33–35). Evangelista Jan jako jediný mezi evangelisty tvrdí, že Ježíš sám křtil (3,22–23), i když záhy toto své tvrzení poněkud poopravuje vysvětlením, že nekřtil Ježíš sám, ale jeho učedníci (4,1–3); tím snad chce říci, že když křtí Ježíšovi učedníci, křtí skrze ně on sám.
Pokud u Jana chybí doložen fakt, že Ježíš byl pokřtěn, pak ovšem události u Jordánu jsou – podobně jako u synoptiků – zjevením Ježíšova pravého poslání. Jan Křtitel představuje Ježíše: „Hle, Beránek, který snímá hřích světa!“ (1,29). Tím ho staví do vztahu s Hospodinovým Služebníkem (srov. Iz 53,7). V prologu se též zdůrazňuje, že Jan přišel, aby svědčil o světle, ale sám nebyl tím světlem (1,7–8; srov. 5,35). Být světlem je opět posláním Služebníka (srov. Iz 42,6–7; 49,6), které se naplňuje v poslání Ježíšově (Jan 1,9; 8,12; 9,5).
Křest, který Ježíš udílí, křest Duchem svatým (1,33), je podmínkou pro vstup do Božího království. Znamená úplné znovuzrození člověka. Ježíš o tom mluví s Nikodémem: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se někdo nenarodí znova (nebo: shora), nemůže spatřit Boží království. Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (3,3.5). V téže rozmluvě s Nikodémem Ježíš spojuje dar života věčného se svým vyvýšením, kterým naplní předobraz hada na poušti, a s vydáním sebe Otcem z lásky ke světu (3,14–16); znovuzrození k životu věčnému skrze dar Ducha ve křtu se tím dostává do přímé souvislosti s Ježíšovým křížem. Právě na Kalvárii bude dán Duch (19,30) a voda (19,34), která je samotným Ježíšem užita za symbol daru Ducha (7,37–39). Duch může být dán až skrze Ježíšovo oslavení, skrze hodinu slávy, slávy kříže (17,1.4–5).
Účast Církve na Ježíšově křtu
Ježíš je při svém křtu v Jordáně předobrazem všech, kteří přijmou křesťanský křest. Jeho křest není událostí, která by se vyčerpala v čase, v němž se udála. Neměl význam jen pro Ježíše, pro jeho sebevědomí Syna Božího a pro poznání a přijetí jeho osobního poslání. Jako všechno v Ježíšově životě, vtělení, narození,... smrt a zmrtvýchvstání, tak i křest se stal „pro nás a pro naši spásu“. Tak píše svatý Atanáš:
„Nám bylo určeno sestoupení Ducha svatého na Ježíše v Jordánu..., pro naše posvěcení, abychom byli účastni jeho pomazání a aby se o nás mohlo říci: Nevíte, že jste chrámem Božím a že ve vás přebývá Duch svatý? (1 Kor 3,16) Zatímco totiž Pán, jako člověk, byl omýván v Jordánu, byli jsme omýváni my s Pánem a Pánem, a zatímco on přijímal Ducha, byli jsme to my, díky Pánu, kdo jsme byli uschopněni přijmout Ducha.“1
Ježíšovo pomazání bylo pro nás. „Duch Boží sestoupil na Ježíše a pomazal ho, jak slíbil u proroků, abychom my mohli čerpat z plnosti jeho pomazání a být spaseni.“2 Ve starobylých homiliích na svátek Křtu Páně je tato událost slavena jako ustanovení křesťanského křtu. Ježíš byl pokřtěn, aby pohřbil ve vodách celého starého Adama a aby posvětil Jordán, aby nás přivedl ke spáse skrze Ducha a vodu. Vystoupiv z vody, nese svět s sebou vzhůru. Vidí, jak se otevírá ráj, který Adam zavřel. Ježíšovi věřící skrze křest přijmou Ducha, a tak se znovu zrodí a stanou se Božími dětmi. Pozemská voda bude při tom nepostradatelná. Stane se svátostným znamením, neboť je Ježíšem, který do ní sestoupil, posvěcena.3 Církev má účast na Ježíšově křtu, jeho křest byl předobraz a základ, archetyp (tedy počátek a model) pro křest, který ona udílí jeho jménem. Ježíš je nový Mojžíš při Exodu: vede své věřící vodou na svobodu. Ježíš je nový Jozue: vede věřící skrze svůj křest v Jordáně do zaslíbené země.
Církev má k dispozici různé způsoby, jak nás může zkontaktovat s Kristovým křtem. Jedním je liturgické slavení svátku Křtu Páně. Jiným je svátost křtu a biřmování, a též obnova křestního vyznání při slavení Velikonoční vigilie či při jiných příležitostech. Tyto prostředky by zůstaly bez účinku, kdybychom se jich nechopili a nenechali je v sobě působit. Po přijetí křtu je tedy třeba ze křtu žít. Církev má tedy vůči křtu dvojí úkol: křtít a žít ze křtu.
1) Křtít
Dvě ze čtyř evangelií končí tím, že zmrtvýchvstalý Ježíš posílá své učedníky křtít: „Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19–20; srov. Mk 16,15–18). Formulace „křtít ve jméno“, nikoliv „ve jménu“, znamená ponořit do jména, a tedy do skutečnosti trojjediného Boha. Křtem se člověk umístí do života Božího.
Apoštolové toto poslání vzali plně za své, jak dokládají Skutky apoštolů. Když Petrovo první kázání o Letnicích proniklo srdce posluchačů, takže se ptali: „Bratři, co máme dělat?“, Petr jim odpověděl: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého.“ ... Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí (Sk 2,37–38.41). Jáhen Filip křtí muže a ženy, kteří přijali víru v Samaří (8,12) a etiopského komořího (8,36–38). V Damašku se dává pokřtít Šavel (9,18). Petr pokřtí v Césareji římského setníka Kornélia s celým jeho domem (10,47n.). Pavel na svých misijních cestách též uděluje křest: ve Filipech pokřtí Lýdii s celou její rodinou (16,15) a žalářníka se všemi jeho lidmi (16,32), v Korintě představeného synagógy Krispa s celou jeho rodinou a mnoho jiných (18,8), v Efesu křtí ve jménu Pána Ježíše některé učedníky, kteří byli dosud pokřtěni jen křtem Janovým (19,4–6). Ve všech těchto případech můžeme sledovat podobný postup. Na hlásání apoštolů odpovídají lidé vírou a přijmou křest. V tomto schématu – hlásání–obrácení/víra–křest – je křest je vyvrcholením a korunováním celého procesu. Jeho přijetí je závislé na víře a na obrácení, které zase jsou vyvolány apoštolským hlásáním. Pavel si je vědom prvotnosti a předřazenosti hlásání vzhledem k udělování křtu a sám vidí své poslání především v hlásání: „Chvála Bohu, že jsem kromě Krispa a Gája nikoho z vás nepokřtil! Aspoň nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v mém jménu. Vlastně jsem pokřtil ještě rodinu Stefanovu. Ale jinak už nevím, že bych pokřtil koho jiného. Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst...“ (1 Kor 1,14–17). Jinak je však křest nejčastěji zmiňovaná svátost v Novém zákoně.
2) Žít ze křtu
Jako pokřtění máme podíl na Ježíšově Božím synovství a na jeho mesiánském pomazání a poslání. Pro první křesťany toto mesiánské pomazání bylo tak stěžejní, že od něho odvozovali své vlastní jméno, „křesťané“. „Proto se nazýváme křesťané (christianoi), protože jsme pomazaní (christometha) olejem Božím.“4 Křesťané, to neznamená především „stoupenci Krista“, jak tomu rozuměli pohané v Antiochii, kteří jim jako první dali takové jméno (srov. Sk 11,26), ale spíše „účastníci Kristova pomazání“.5 Zajímavá je v této souvislosti etymologie českého slova „křest“. Na první dojem se zdá, že „křesťan“ je odvozen od „křtu“. Je tomu však právě naopak. Podstatné jméno „křest“ je odvozeno od staročeského slovesa „krstíti“ (z něho později vzniklo „křstíti“ a pak „křtíti“), převzatého pravděpodobně ze starohornoněmeckého „kristen“ = učinit křesťanem, „zkristusit“. Odtud je teprve „křest“.6 Křtem se člověk stává křesťanem, člověkem náležícím Kristu. Ve svém jménu „křesťan“ nese jméno Kristovo. Ve křtu dostává člověk své nové, své skutečné jméno, jméno Kristovo. Zde člověk opravdu ví, kdo je, protože mu Bůh sděluje, kým pro něho je: vlastním synem či dcerou. Spolu s Kristem může ten, kdo je křtěn, vidět nad sebou otevřená nebesa a slyšet: „Ty jsi můj milovaný syn! Ty jsi má milovaná dcera!“ Tento podíl na Ježíšově Božím synovství je nám dán skrze dar Ducha. Nám je dán ten samý Duch, ve kterém Ježíš slyšel: „Ty jsi můj milovaný Syn,“ a ve kterém říkal: „Abba, Otče.“ V tomtéž Duchu, Duchu Ježíšovu, můžeme i my spolu s ním volat: „Abba, Otče!“ (Řím 8,15). Žít ze křtu znamená především žít v radosti a důvěře Božích dětí.
Křtem se též věřící stává člověkem, který má podíl na Kristově mesiánském pomazání a poslání. Symbolicky to vyjadřuje pomazáním křižmem, které je součástí udílení svátosti křtu, pokud na křest bezprostředně nenavazuje svátost biřmování, chrismatio, pomazání křižmem. Jako křesťan je sám sebou, nakolik má skrze křest účast na Ježíšově mesiánském pomazání, tak Církev je sama sebou, nakolik žije Ježíšovým životem a plní jeho poslání v síle Ducha svatého. Církev vzniká o Letnicích přijetím Ježíšova Ducha, kterým žije a kterým je oživována a kterým se nechá vést. Tentýž Duch proudí Ježíšem i námi, tak jako stejná míza proudí kmenem i ratolestmi. Jako Církev jsme Kristovým Tělem, neboť jsme oživeni jeho Duchem. „Nejen naše Hlava byla pomazána, ale i my, kteří jsme jeho tělem... My jsme Tělem Kristovým, protože jsme všichni byli pomazáni, a my všichni, v Něm, jsme Kristus a jsme Kristus, protože úplný Kristus je Hlava i Tělo dohromady.“7
Církev je mesiánským lidem pomazaných, posvěcených Duchem. Tak může mít též podíl na Ježíšově poslání, a to na poslání Služebníka. Může následovat Ježíše v jeho díle vykoupení světa od hříchů. Následuje Ježíše ve křtu, v jeho pokorném sestupu, v přijetí hříchů, v jejich vyznání a odpykání. Ježíš při křtu v Jordánu na sebe vzal hřích, který potom smyl svým křtem krve. Když jako on a spolu s ním vyznáváme hříchy, následujeme ho, podobáme se mu a nalézáme Otcovo zalíbení. Jsme Božími milovanými dětmi. Stáváme se spolupracovníky na jeho díle vykoupení světa. Tak pak můžeme mít podíl i na poslání Služebníka, který je světlem národů. Křest se v prvotní církvi nazýval illuminatio, osvícení. Pokřtěný je ten, kdo byl povolán ze tmy ke světlu, kdo poznal světlo Kristovo a byl jím osvícen, kdo už proto nemusí bloudit v temnotách, ale sám může vyvádět druhé z temnot a být světlem světa, což je posláním Ježíšových učedníků (Mt 5,14).
Křest v učení sv. Pavla
Pavel ve svých listech stále krouží kolem skutečnosti, že křesťan je nový člověk, vykoupený, ospravedlněný, bytost žijící v Kristu a nesoucí v sobě Krista a moc jeho zmrtvýchvstání. To je mu východiskem pro řešení nejrůznějších otázek, týkajících se křesťanského života.
Spojení s Kristem nastává křtem. Pavel o tom píše v Řím 6 (čteme tento text jako epištolu při Velikonoční vigilii): Křtem máme účast na tajemství Kristovy smrti a vzkříšení: „My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti... Jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání.“ To je tajemná skutečnost, která má konkrétní, hmatatelný dopad na náš každodenní život. Křest pro nás musí znamenat také morální obrat (proto křestní závazek: zřeknutí se hříchu, pokušení a satana): „Jako Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, tak i my teď musíme kráčet v novosti života... Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu.“ Máme účast – už teď – na Kristově vítězství nad smrtí, což se projevuje naším každodenním vítězstvím nad smrtící mocností hříchu, naší smrtí vůči hříchu: „Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a kdo žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem. Hřích už dál nesmí vládnout ve vašem smrtelném těle...“ V tomto vítězství nad hříchem a životě pro Boha kráčíme vstříc vlastnímu zmrtvýchvstání, definitivnímu vítězství života věčného, který byl do nás naroubován křtem.
V Gal 3,26–28 Pavel jmenuje tři účinky křtu: Boží synovství, oblečení v Krista, jednota všech v Kristu: „Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“
V Kol 2,11–14 Pavel srovnává křest s obřízkou, která byla trvalým znamením patření Bohu a nezrušitelnosti smlouvy. I zde je křest chápán jako účast na Kristově velikonočním tajemství: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň spolu s ním vzkříšeni... I vás, když jste byli mrtví pro své hříchy a když vaše tělo bylo neobřezáno, zase oživil zároveň s ním.“
V Tt 3,4–7 Pavel mluví o křtu jako o „koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým“, která má za následek, že „ospravedlněni jeho milostí dostaneme jako dědictví vytoužený život věčný.“
