Terezie Brichtová, O.P.
Lloyd C. Douglas, Roucho,
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003
Málokdy se stane, že by někdo „zhltl“ knihu o 420 stranách takřka jedním dechem. Nuže, takovou teď máme před sebou! Román, ano, ale strhující svou dynamikou, svou historickou reálností, dramatičností, uměleckým ztvárněním skutečností, známých každému křesťanovi.
Dílo nás přenáší do doby Kristovy. Jeho hlavními postavami jsou mladý římský patricij Marcellus Gallio z bohaté senátorské rodiny, který má vysoké postavení u vojska. Jeho všestranné schopnosti ho předurčují pro slibnou kariéru. Jeho věrným stínem a „spoluhráčem“ je jeho otrok (či spíše přítel) Demetrius, vzdělaný Řek nevšedních mravních kvalit.
Hned z počátku nám dává kniha nahlédnout do úpadkových poměrů starého Říma. Korupce, mravní nevázanost, velikášství, řevnivost, chamtivost. Na vládnoucích místech sedí opilci, zhýralci nebo pomatenci (starý Tiberius, Caligula…) Marcellus převyšuje své prostředí svou výjimečnou ušlechtilostí. Jednou urazí ješitnost předpokládaného následníka trůnu a ze msty je poslán jako velitel posádky do zapadlého hnízda v Palestině. To se mu stane osudným. Jeho setnina je určena, aby provedla ukřižování Ježíše Krista. Marcellus je přesvědčen o jeho nevině, aleje nucen splnit rozkaz. Když pak vojáci losují o roucho odsouzeného Ježíše, připadne výhra Marcellovi. Při večeři u Piláta ho pak opilí stolovníci přinutí, aby si roucho oblékl. Přelomový moment. V rouchu působí zvláštní síla (vzpomeňme na epizody z Mistrova života, kdy stačilo dotknout se lemu jeho šatů!). Mladého tribuna tak zasáhne, že ho výčitky svědomí nad justiční vraždou připraví o rozum. Až za dlouhou dobu, když ho už všichni považují za ztraceného a když si on sám chce vzít život, vzpruží jej a uzdraví obratným přispěním Demetriovým opětný nenadálý styk s rouchem.
Když pak dostane od císaře Tiberia důvěrné poslání prozkoumat v Palestině učení záhadného Galilejce a on prochází celou zemí, zakoušíme atmosféru první křesťanské doby, kdy ještě nebylo knih ani jiných prostředků a kdy se jen od úst k ústům, potichu a potají šířily zvěsti o tom, co hlásal Ježíš Nazaretský, a o divech, které vykonal svou zjevnou božskou mocí, a kdy už tehdejší racionalisté hledali jejich přirozené vysvětlení.
Z tohoto pátrání a zejména ze zpráv, že Ukřižovaný opět žije, vyšel Marcellus nutně jako křesťan (když ho v tom jeho otrok už předešel). Radikálně a do důsledků bere nové učení, zvláště o lásce, a proměňuje svým jednáním a příkladem své pohanské okolí.
Ale jeho nový život ho nutně vede k tomu, aby se rozešel s dosavadním prostředím. Zde už máme náznak, jak si Bůh volil hned od začátku některé učedníky, aby se mu totálně zasvětili. Dívka Diana, rovněž z patricijské rodiny, kterou Marcellus miluje, ale která ještě nedospěla k jeho víře, mu marně namítá, že může být křesťanem i tam, kde dosud žil. Boží volání („vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva…“) je příliš neúprosné a nekompromisní. Až když se tato mladá žena nechá také oslovit vanutím Ducha, přihlásí se i ona k Marcellově víře a jde s ním jako křesťanka na popravu, kterou na sebe její milý uvalil svým neohroženým vystoupením před císařem.
Mistrným způsobem stupňuje autor napínavost děje, když často přeruší vyprávění v nejdramatičtějším bodě a přejde k jinému tématu, jako by nepokládal řešení předešlého za důležité! Ale vrátí se k němu později.
Nám katolíkům ovšem chybějí v díle protestantského pastora některé prvky, jako „lámání chleba po domech“, setkání s Ježíšovou Matkou (třebaže je tu zmínka o její přítomnosti na Kalvárii). Také v knize nacházíme jisté historické nepřesnosti a nelogičnosti. Velmi naivní je předpoklad, že stačí uvěřit, aby bylo ve světě nastoleno království lásky a míru! Ale když jsme dílo kvalifikovali jako román, jistě nebudeme od něho žádat absolutní vědeckou přesnost. Nepochybně splňuje své hlavní cíle jako poučení a mravní povzbuzení. Něžný příběh lásky mezi Marcellem a Dianou (kteří nakonec těsně před popravou uzavřou manželství) je líčen velmi decentně a jemně, beze vší smyslnosti. A když už by se nám zdálo, že jde o kýčovitý „happy-end“, zabrání mu právě ona společná poprava. Překlad Ladislava Mikulce je výborný, živý a čtivý.
My věřící se můžeme ptát: Mezi tehdejší pohanskou společností a naší dobou je úzká paralela. Jak pohlíží náš Spasitel po 2000 letech na výsledky své strašné oběti? Nebyla to v Getsemanech a na kříži jeho největší bolest? Co jsme udělali z hřivny, kterou nám Bůh v něm nabídl? Jsou záblesky dobra v našich dějinách úměrné vzkypění zla, jež zachvacuje naši planetu? Jsme my křesťané, a zvláště osoby zasvěcené, opravdu KVASEM, jsme opravdu SVĚTLEM A SOLÍ?
