biblická meditace k čtvrtému tajemství růžence světla (1. část)
P. Vojtěch Brož
Ve všech třech synoptických evangeliích se uprostřed evangelistova vyprávění nachází událost proměnění Páně. Už toto umístění do středu ve struktuře textu mluví o ústředním postavení této neobvyklé události v Ježíšově veřejném životě. Pro učedníky, kteří směli být svědky tohoto Ježíšova proměnění, to byl okamžik předvelikonočního zjevení Ježíšova božství, Ježíšovy slávy. Apoštol Petr se ještě ve svém druhém listě odvolává na tuto svou zkušenost, aby tím zdůvodnil svou víru v Ježíše jako mocného Pána: „Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených mýtů. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: ‚To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení!‘ Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře“ (2 Pt 1,16–18).
Všechna tři líčení události proměnění se v základních rysech shodují: Ježíš vyvedl tři ze svých učeníků, totiž Petra, Jakuba a Jana, na vysokou horu a byl před nimi proměněn: zjevil se v novém světle, ve slávě, a spolu s ním Mojžíš a Eliáš. Petr vidění komentoval a chtěl ho zachytit, to však záhy přestalo a místo něho se ozval hlas Otce, který prohlásil Ježíše za svého Syna a doporučil ho poslušnosti učedníků. Jednotlivá evangelia pak obsahují své zvláštní prvky, které jsou plně v teologické linii každého evangelisty. V následujícím výkladu vyjdeme z Marka. U Matouše a Lukáše si povšimneme jen jejich vlastních prvků, které mají vůči Markovi navíc. Nakonec připojíme zmínku o „proměnění“ v Janově evangeliu.
Marek (9,2–10)
Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Rabbi, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by odpověděl; tak byli vyděšeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. A z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
Úryvek začíná příslovečným určením času: po šesti dnech. Je to tedy sedmý den od Petrova vyznání u Césareje Filipovy (8,27–30). Obě události jsou úzce spojeny. Ježíš se cestou ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Učedníci sebrali souhrnné mínění lidu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Nato se Ježíš zeptal učedníků: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr za všechny odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Ve scéně proměnění bude zjeveno, za koho pokládá Ježíše Bůh. Od začátku Markova vyprávění se stále znovu vnucuje palčivá otázka: „Kdo je Ježíš?“ Zde jsme tedy opravdu v srdci Markova evangelia, neboť na tuto otázku je nyní dána dosud nejzdařilejší lidská odpověď (Petrova), která je pak potvrzena a překonána odpovědí Boží na hoře proměnění.
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Tito tři učedníci jsou spolu s Ježíšem ještě při vzkříšení Jairovy dcery (5,37) a potom v Getsemanech (14,33). Všechny tři ještě spolu s Ondřejem nacházíme též na Olivové hoře (13,3) jako adresáty Ježíšovy eschatologické řeči. Jsou tedy privilegovanými Ježíšovými svědky. Jejich přednostní a výlučná přítomnost u Ježíše při zmíněných příležitostech zároveň tyto události propojuje, jak zmíníme dále.
Vyvedl je na vysokou horu. Od doby Cyrila Jeruzalémského je tato hora ztotožňována s horou Tábor. V evangeliu však jméno nemá a získává tak symbolickou funkci. Na této hoře, na hoře proměnění, jakoby vyvrcholila celá odvěká tradice setkání nejrůznějších lidí s Bohem. Hora je ve Starém zákoně přednostním místem zjevení Božího a tedy setkání s Bohem. A nejen ve Starém zákoně. V mnoha náboženstvích jsou hory posvátným místem, kde člověk jaksi intuitivně hledá setkání s božstvem. Hora je místem nejvýše položeným v krajině, výše je už jen nebe. Z hory je tedy do nebe nejblíže. Je to též místo, které leží mimo oblast všedního dne. Aby se tam člověk dostal, musí opustit své běžné prostředí, práci a lidi, a vydat se na namáhavou cestu vzhůru. Když vystoupí na horu, povznese se tím nad svůj každodenní ubíjející život. Je „nad tím“, získává nadhled, může se podívat na krajinu svého všedního života z jiné perspektivy, vše vidí v širších souvislostech, vidí jasně, kam vedou cestičky, často křivolaké a nepřehledné, po kterých se dennodenně ubírá… Člověk se prostě může nadechnout, povznést, získat odstup, osvobodit se. Jeho všední život se prozáří a na chvíli promění. Takový prožitek nám zčásti může dopřát i vysokohorská turistika. Zde jde ale o víc. Na hoře proměnění se člověk opravdu promění.
Jak všichni toužíme po nějaké proměně! Stále hledáme, co na svém životním stylu změnit: něco nového koupit, poznat, navštívit neznámá místa. Měníme účesy, oblečení, bydliště, zaměstnání, životní role, někdo dokonce partnery… Mnoho lidí věří v převtělování, ve stěhování duší. Člověk je puzen jakousi touhou být někým jiným. Hrajeme hry, divadlo. To nám umožní alespoň na chvíli, alespoň ve hře, se stát někým jiným. Za tím vším stojí jako předpoklad jakési podvědomé přesvědčení, že nejsme tím, kým máme být, nejsme na místě, kde bychom měli být, nedosáhli jsme ještě toho, po čem toužíme, nemáme, co bychom měli mít. V našem srdci hlodá jakási stálá nespokojenost, která nás žene ke stálému hledání, ke stálému relativizování všeho, čeho se nám už podařilo dosáhnout. Máme v duši neklid, plný naděje, že bude lépe. Čas přináší změny a my doufáme, že se dočkáme… Člověk bez víry čeká změnu od pouhého plynutí času. Pochopí-li, že čas jako fyzikální veličina žádnou změnu přinést nemusí, upadne možná do apatie, rezignuje. Nebo čeká na nějakou náhodu. Nebo si cíl své touhy určí sám; a na vlastní pěst – často bezohledně – za ním jde.
A byl před nimi proměněn. Když Ježíš vystoupil na horu, aby byl proměněn, naplnil tím celé dějiny Božích zjevení na horách, naplnil tím touhu člověka po setkání s Bohem a po vlastní proměně. Ježíš na hoře byl proměněn. Markův výraz je teologické pasivum, passivum divinum, tj. pasivum s utajeným původcem děje, jímž je Bůh. Bůh proměnil Ježíše. Nebyl to Ježíš sám, kdo se svým umem a důvtipem, svou silou a mocí uvedl do nějakého povznesení nad sebe sama. Ježíš byl proměněn Bohem. Tím naplnil lidskou touhu po proměně. Tato touha je patrná už ve starých řeckých mýtech, které též znají své metamorfózy. Bohové tam berou na sebe lidskou nebo zvířecí podobu. Též člověk se může proměnit ve zvíře nebo naopak. Nikdy se ale člověk nestane bohem. V evangeliu jde ale o něco úplně jiného. Zde člověk Ježíš zazáří jako nebeská bytost. Přitom nemění formu tak, že by přestal být člověkem. Ježíš zůstává sám sebou, člověkem, a přesto je proměněn. O jakou proměnu konkrétně jde?
Jeho oděv zářivě zbělel. Oděv má v Bibli – a nejen v ní – vždy hluboký symbolický význam. Člověk se jím nejen zakrývá, ale též projevuje. Oděv patří k osobě, nakolik se tato nabízí pohledu druhých, charakterizuje a identifikuje ji v komunikaci s druhými. Ježíšův oděv je zářivě bílý. Světlo a bělost jsou atributy Boží. Nadpřirozenost bělosti Ježíšova šatu je zde podtržena poznámkou o tom, že žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Jeho bělost je nadpozemská. Je to též barva Vzkříšeného nebo jeho poslů (Mk 16,5). Proměnění tak zjevuje Ježíšovo božství a předznamenává jeho budoucí slávu ve zmrtvýchvstání. Ježíš se na hoře učedníkům zjevil jako vzkříšený. Ukázal jim tak cíl cesty Syna člověka.
Zjevil se jim též Eliáš s Mojžíšem. Především jako zástupci těch, kterým se Bůh zjevil na hoře. Snad také proto, aby jejich přítomnost vedle Ježíše ukázala na jeho nebeskou povahu. Vždyť oba byli dle lidového přesvědčení nebeskými bytostmi, neboť byli vzati do nebe. Na horu nepřišli, nýbrž „zjevili se“, což předpokládá jejich nebeský stav. O Eliášovi se věřilo, že byl zaživa vynesen do nebe na ohnivém voze (2 Král 2,11). O Mojžíšovi se vědělo, že je mrtev, nevědělo se však o jeho hrobě (Dt 34,6), což dalo podnět ke spekulacím o jeho nanebevzetí, jak to dosvědčuje i apokryfní spis Nanebevzetí Mojžíšovo. Mojžíš byl ve víře lidu vzýván jako přímluvce, „aby prosil za hříchy a přimlouval se za lid“ (Josephus Flavius). Když se nyní oba zjevili vedle proměněného Ježíše a rozmlouvali s ním, vrhli tím světlo na Ježíšovo proměnění: Ježíš patří do „jejich“ světa, do nadpozemského, nebeského. Zvláštní je, že Eliáš je jmenován na prvním místě, což odporuje jak chronologii, tak pořadí, jaké uvádí Matouš a Lukáš. Důvodem této zvláštnosti snad je to, že pro Marka je eschatologie důležitější než historie. O Eliášovi se věřilo, že přijde na konci časů jako předvoj Mesiáše (Mk 9,11–13). Existuje i velmi málo doložené přesvědčení, že také Mojžíš přijde na konci časů. Nedoložen je však jejich společný příchod. Eliášovým společníkem měl být Henoch, který rovněž byl vzat do nebe živý (srov. Gen 5,24). Mojžíš zde má patrně jinou funkci než Eliáš. Mojžíš je model a předobraz Mesiáše, zatímco Eliáš je jeho eschatologickým doprovodem. Přítomnost obou každopádně zjevuje Ježíše jako pravého Mesiáše, s jehož příchodem nastal konec času, eschatologická doba spásy. Alespoň Petr to tak chápe.
„Je dobře, že jsme tady!“ Petr při pohledu na Ježíšovu slávu prožije naplnění, po kterém touží každý člověk. Onen vnitřní neklid, který působí, že nikde nemůžeme nadlouho zůstat, se najednou rozplývá a Petr má pocit, že už nemá kam dál jít. Vše se naplnilo. Teď je možné se zastavit, protože zde je dobré být. Petr by opravdu chtěl, aby se nyní zastavil čas. Chce stavět tři stany. Tím nechce zadržet tento okamžik v čase, nýbrž je přesvědčen, že nastal konec času. Petr totiž má pocit, že nastalo naplnění, jaké židé očekávali a anticipovaně slavili při Svátcích stánků (srov. Lv 23,42; Dt 16,15n.). Věřili, že na konci bude Bůh bydlet se svým lidem, tak jako byl s ním při putování pouští, když Izraelité bydleli ve stanech. Petr chápe, že nyní už nastaly poslední, eschatologické Svátky stánků. Nejde mu jen o zachycení okamžiku, nejde mu o pozemské svátky, ale o nebeské stany (srov. Lk 16,9). Proto chce stavět tři stany pro Ježíše, Mojžíše a Eliáše, a ne pro sebe a oba další učedníky.
Marek hodnotí Petrův návrh jako projev nevědomosti. Ta spočívá ani ne tak v tom, že chtěl zachytit okamžik, který má ještě pominout, ani v tom, že by chtěl stavět pro nebeské bytosti pozemské stany, ani že by Eliáše a Mojžíše stavěl naroveň s Ježíšem (Petr mluví přece jenom s Ježíšem!), ale nejvíce v tom, že se tím stavěl proti Ježíšově předpovědi utrpení. Petr chtěl eschatologii bez staurologie (od stauros = kříž), slávu bez kříže. Petrův návrh postavit tři stany je snaha zachytit předzvěst slávy a vyhnout se utrpení, které už Ježíš předpověděl a kterému Petr nerozumí a nemůže je připustit (8,32). Petr chce zachovat, trvale zadržet zjevení nebeské slávy a obejít tak utrpení. Petr chce zůstat zde. To ale nejde, to by odporovalo povolání učedníka následovat Ježíše po cestě kříže. Petr se staví proti utrpení. To je typická reakce učedníka před Velikonocemi, stejně jako vyděšení všech tří učedníků je obecná lidská reakce při epifanii, božském zjevení.
Tu se objevil oblak a zastínil je. A z oblaku se ozval hlas. Oblak a hlas interpretují vidění a korigují Petrovu reakci. Obvykle v Bibli vidění vyžaduje interpretující slovo. Petr se pokusil to, co viděl, interpretovat sám. Jeho výklad ale není dostatečný. Bůh sám nyní dává svůj výklad.
Oblak znamená Boží přítomnost. Snesl se na horu Sinaj (Ex 19,16; 24,15.18), snášel se také na stánek na poušti (Ex 33,9–10; 40,34–38), naplnil Šalomounův chrám v den jeho posvěcení (1 Král 8,10–11). Ezechiel viděl Boží slávu v podobě oblaku, která naplňovala Hospodinův dům (Ez 10,4). Takové zjevení slávy bylo očekáváno pro poslední čas: Na konci časů sám Hospodin ukáže to místo a zjeví se jeho sláva i oblak, jaký se ukázal nad Mojžíšem a o jaký prosil Šalomoun, aby to místo bylo velice posvěceno (2 Mak 2,8). Takto nyní oblak Boží slávy zastiňuje proměněného Ježíše a dvě nebeské postavy. Bůh dělá svým způsobem, co Petr chtěl zařídit lidsky, pozemsky: zastiňuje oblakem, znamením své přítomnosti a slávy. Tím Ježíše označuje jako nový stánek setkávání, nový chrám, místo, kde sídlí Hospodinova sláva.
Hlas z nebe podává autorizovaný výklad vidění: „To je můj milovaný Syn!“ Takto Otec sám představuje třem učedníkům Syna. Nejdůležitější otázka Markova evangelia je: „Kdo je Ježíš?“ Jedinou rozhodující a platnou odpověď na tuto otázku může dát jen Bůh. Jsme v srdci evangelia. Vyznání Petrovo u Césareje je s proměněním úzce spojeno. Tehdy se Ježíš ptal učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?... A za koho mě pokládáte vy?“ Nyní se dozvídáme, za koho ho pokládá Bůh. Otec ho prohlašuje svým vlastním Synem, stejně jako při křtu v Jordáně (1,11). Ježíš je Boží Syn. Už v nadpisu Markova evangelia je Ježíš představen jako Syn Boží (1,1). Je jím tedy od začátku. Tato skutečnost však dosud prosvítala jen postupně – v Ježíšových mocných činech. Zázraky, které konal, ovšem nebyly jednoznačným zjevením jeho božství, spíše jen vzbuzovaly onu otázku: „Kdo to je?“ Hlas Boží při proměnění odpovídá na tuto otázku z konečnou platností, a tak zjevuje učedníkům pravdu o Ježíšovi, ohlášenoou už v nadpisu evangelia. Na konci Markova evangelia tutéž pravdu vyzná i pohanský setník (15,39).
Proměnění je dáno do souvislosti se křtem Ježíše v Jordáně. Pojítkem je oblak a hlas z nebe. Obojí se nachází na začátku a uprostřed Ježíšovy činnosti. Přítomnost tří učedníků staví proměnění zároveň do spojitosti s Ježíšovou modlitbou v Getsemanech. Tam – pouze u Mk – Ježíš oslovuje Boha: „Abba, Otče!“ (14,36). Toto oslovení – spolu s bezvýhradným přijetím kalicha a podrobením se Otcově vůli – představuje Ježíšovu odpověď na dvojí Otcovo svědectví o něm. Ježíš se hlásí k Bohu jako k svému Otci a osvědčuje mu svou synovskou oddanost, podobně jako Otec se k němu přihlásil jako ke svému Synu. Spojitost s Ježíšovou modlitbou v Getsemanech staví proměnění do přímého vztahu s Ježíšovým utrpením. Samu událost proměnění provázejí jako bezprostřední kontext Ježíšovy předpovědi o jeho smrti. Ježíš je však proměněný, jakoby už oslavený nesmrtelností. A tak obojí – umučení i vzkříšení, ponížení i sláva – jsou zde intimně propleteny. Proměnění je prorocká předpověď vzkříšení. Na okamžik je učedníkům ukázán Kristus ve své budoucí definitivní podobě. Utrpení, které leží mezi tím, bude přechodné a vyústí nakonec do slávy. Koho vlastně viděli učedníci? Vzkříšenou podobu Syna člověka. Během cesty k utrpení byl učedníkům ukázán cíl. Obraz proměněného Ježíše jim má zůstat na očích a v tomto světle ho mají nazírat, až ho uvidí bezmocného a poníženého, aby tehdy pochopili, že je to stále on, že je to stále slavný Pán a Boží Syn.
„Toho poslouchejte!“ Otec nezjevuje jen to, kým je Ježíš pro něj, totiž milovaným Synem, ale též to, kým je pro učedníky, totiž absolutní autoritou. Ježíš je ten slíbený Prorok, o němž Mojžíš řekl: „Toho budete poslouchat!“ (Dt 18,15). Tehdy byl ohlášen pro budoucnost, nyní je dán Bohem jako přítomný. Nyní je každé Ježíšovo slovo potvrzeno a autorizováno Bohem. Podle kontextu jde zvláště o Ježíšovy předpovědi utrpení a vzkříšení. Toho poslouchejte – toho, který nyní mluví o utrpení.
Když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Příkaz mlčet patří k mesiánskému tajemství. Zde je však toto mlčení časově omezeno: až do chvíle, kdy Syn člověka vstane z mrtvých. Pak bude možné mluvit o proměnění, protože teprve vzkříšení ukáže tuto událost v pravém světle. Proměnění je ještě před utrpením. Bez utrpení není možné správně chápat proměnění. A utrpení bude pochopeno až skrze vzkříšení.
Proměnění se nachází ve středu Markova evangelia. Všem jeho čtenářům platí – tak jako těm třem učedníkům – výzva: „Toho poslouchejte!“ Poslouchejte ho jako vzkříšeného, i když jste s ním ještě na cestě do utrpení.
