biblická meditace k druhému tajemství růžence světla (dokončení)
P. Vojtěch Brož
Verš 6. Bylo tam šest kamenných džbánů (na vodu) k očišťování židů, které pojímaly po dvou nebo třech vědrech. Džbány symbolizují Starý zákon se všemi náboženskými institucemi. Počet šest je sedm méně jeden. Sedm je číslo plnosti, šest je nedosažení plnosti. „Džbány, které sloužily k očišťování židů, jsou prázdné! Jsou tím prohlášeny za prázdné židovské očišťovací rituály? Čtenář si vzpomene na slova Jana Křtitele o Ježíši: ‚Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!‘ (1,29). Dá se očištění od hříchů nalézt jen u něho?“1 Svatba v galilejské Káně nám ukazuje vztah mezi Starou a Novou smlouvou. Staré židovské džbány jsou nezbytné pro nové víno. Nezbytná je rovněž voda, živel stvořený na počátku Bohem (Gen 1,6nn.), který zničil v potopě hřích (Gen 6,17), ustoupil z cesty osvobozenému lidu při východu z Egypta (Ex 14,21nn.) atd. Džbány i voda jsou tedy nutné, ovšem samy ještě nic neznamenají. Teprve až je použije Ježíš. Ten přijímá ve vodě celé stvoření a v židovských džbánech celou tradici lidu Staré smlouvy a proměňuje je, dává jim nový obsah a nový smysl. Brown poukazuje na to, že Kána je počátkem znamení i vzhledem k tématu vztahu Starého a Nového zákona neboli vztahu starozákonních skutečností ke Kristu:2
Jedno z témat druhé části (kap. 2–4) „Knihy znamení“ (kap. 1–12), je nahrazení židovských náboženských institucí; třetí část (kap. 5–10) je ovládána činy a řečmi, které Ježíš vykonal a pronesl u příležitosti židovských svátků, jejichž motiv nahrazoval sebou. Ježíš je pravý Chrám; Duch, kterého dá, nahradí nezbytnost jeruzalémského kultu; jeho učení a jeho tělo a krev dají život, jak ho nedala mana při Exodu; při svátcích Stánků nepůjde o ceremoniál, kterým se svolává déšť, ale Ježíš sám daruje živou vodu; ne osvětlení chrámového nádvoří, ale sám Ježíš je pravé světlo; při svátku Posvěcení chrámu ne chrámový oltář, ale Ježíš sám je posvěcený Boží. Vzhledem k tomuto tématu nahrazení se jeví zřejmým, že když evangelista uvádí Kánu jako první ze série znamení, která budou následovat, snaží se zaostřit pozornost na nahrazení vody předepsané k očišťování židů nejvybranějším vínem. Toto nahrazení je znamením toho, kdo je Ježíš, totiž poslaný od Otce, který je od nynějška jedinou cestou k Otci. Všechny předchozí náboženské instituce, obyčeje a svátky ztrácejí v jeho přítomnosti smysl.
Džbánů bylo šest, ne sedm, což je symbol ne-plnosti. Byly prázdné. Ale velké. Jedna „míra“ obsahuje cca 40 litrů. Šest džbánů po dvou až třech mírách, to činí dohromady 5 až 7 hektolitrů. Až budou džbány naplněny Ježíšovým vínem, jejich prázdnota se promění v nadbytečnou plnost. Přemíra je jednou ze známek Božího daru (srov. 3,24; 4,14; 6,13n.; 10,10; 21,6.11). „Na svatbě v Káně se nejedná o hlad (žízeň) lidí, ale o jejich slavnost a o jejich radost. Lidem nechybí chléb, nezbytný k přežití, ale víno, nezbytné k tomu, aby slavnost mohla trvat… Skrze dar vína Ježíš ukazuje, že přišel, aby přinesl radost, která nikdy nekončí… Ve velekněžské modlitbě prosí Otce za své učedníky, ‚aby v sobě měli plnost mé radosti‘ (17,3).“3
V. 7–8. Řekl jim Ježíš: „Naplňte ty džbány vodou!“ I naplnili je až dovrchu. / A řekl jim: „Nyní naberte a doneste správci svatby!“ Oni donesli. Ježíš bere situaci do svých rukou. Vydává pokyny služebníkům. Zajímavé je ale to, že Ježíš nebere situaci do „svých“ rukou, nýbrž nechává jednat lidi. Uschopňuje služebníky udělat zázrak. Od nich žádá jen poslušnost. Služebníci poslouchají doslova: Ježíš jim řekl: „Naplňte ty džbány vodou!“ ... „Nyní naberte a doneste správci svatby!“ Oni: Naplnili je až dovrchu... donesli. Služebníci naplňují Ježíšovy příkazy bez prodlení. Mají donést správci svatby vodu! Přesto to vykonají. Tato doslovná poslušnost je dílem Mariina pokynu. Jejím úkolem bylo tedy prostřednictví mezi Ježíšem a služebníky, podobné jako bylo Mojžíšovo prostřednictví při uzavření sinajské Smlouvy. Jan pro služebníky nepoužívá výrazu dúloi jako např. v 4,51; 15,15; 18,10, ale diakonoi. Toto slovo se nachází v Ježíšových ústech v 12,26: „Jestliže mi kdo slouží (diakoné), ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník (diakonos).“ Zde je služebníkem ten, kdo následuje, tedy učedník. Služebníci v Káně, kteří vzorně odpovídají na Ježíšovo slovo, jsou modelem učedníků. Alespoň na oné vyšší tajemné rovině; nakonec totiž nebudou zmíněni vedle učedníků, kteří uvěřili, když Ježíš učinil počátek znamení. Služebníci zřejmě neuvěřili. Nemají víru, která z člověka činí Ježíšova učedníka. Mají však poslušnost, bez níž učedník neobstojí.
V. 9. Když pak okusil správce svatby vodu vínem učiněnou a nevěděl, odkud je – služebníci však, kteří vážili vodu, věděli –, zavolal správce svatby ženicha. Zázrak není popsán, jsme o něm zpraveni jen z reakce správce svatby. Ten nevěděl, odkud víno je. „Odkud“ je v Janově evangeliu významné slovo, kterým se lidé ptají na původ Ježíše či jeho daru (srov. 4,11; 7,27n.; 8,14; 9,29n.; 16,28; 19,9). Otázka po původu vína je též kristologická otázka. Odkud je víno? Správce svatby to neví, služebníci však to vědí, protože na příkaz Ježíše načerpali vodu, která se stala vínem. Víno tedy pochází od Ježíše. Vědí však, odkud je Ježíš? Odkud skutečně je víno, ví teprve ten, kdo ví, odkud je Ježíš.
Správce svatby udiven volá ženicha. Neví, odkud je víno: že je totiž od Ježíše. Svým nedorozuměním však přispěje k odhalení Ježíše jako pravého ženicha. V celém úryvku se nic neříká o ženichu a nevěstě, kteří tehdy slavili svatbu. Jan se o ně vůbec nezajímá. Osoby, na které se zaměřuje, jsou Ježíš a jeho Matka. Ježíš zde vystupuje jako ženich, Ježíšova matka jako nevěsta. Tato interpretace je o něco dále v evangeliu potvrzena slovem Jana Křtitele, když označuje Ježíše jako ženicha a sebe jako přítele ženichova: „Ženich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ženichův, který je s ním a slyší ho, velmi se raduje z ženichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit“ (3,29–30).
Ježíš je pravý ženich na mesiášské svatbě, která je metaforou pro Novou smlouvu. Ta byla proroky ohlašována mimo jiné také symbolem svatby mezi Hospodinem a jeho lidem (Oz 2,16–25; Jer 2,1–2; 3,1.6–12; Ez 16; Iz 50,1; 54,4–8; 62,4–5). Rovněž Píseň písní a Ž 45/44 byly židovskou a křesťanskou tradicí pochopeny v mesiánském smyslu. Ježíš je božský Ženich, Boží partner Nové Smlouvy, který zve na svatební hody a nabízí nové víno svého zjevení. Ježíš uzavírá novou smlouvu. Nyní ještě jen počátečně, koná počátek znamení.
„Proměnění vody ve víno bylo znamení, symbol, v němž se Ježíš zjevil jako božský Ženich nového Božího lidu, s kterým se rozhodl uzavřít novou a věčnou smlouvu, která nalezne své konečné naplnění ve velikonočním tajemství.“4 Ježíšův čin v Káně je třeba chápat právě jako „znamení“, které odkazuje jinam. „Ježíš nepřišel zbavit lidi starosti o víno na jejich pozemské svatby… Přišel, aby jim připravil velkou slavnost, aby jim daroval plnost radosti, která trvá a nalezne své naplnění na nebeské hostině (srov. Mt 22,1–14). S ním přišel Ženich a začala slavnost. Jeho přítomnost na zemi je už čas radosti (srov. Jan 3,28–30; Mk 2,19–20).“5 Nevěstou v prorokované mesiánské svatbě je Izrael. Ježíšovou nevěstou je pravý Izrael, ztělesněný jeho matkou, která přerůstá do Církve. Ježíšovou pravou nevěstou je tedy Církev. „Vyprávění o svatbě v Káně je narativní transpozicí, charakteristickou pro janovský styl, toho, co list Efesanům říká o svatbě Krista a Církve, prvotní to skutečnosti a základu nejen pro křesťanské manželství, ale pro každý životní stav, který se inspiruje křesťanskou vírou.“6 Sama Církev při své modlitbě chápe znamení v Káně jako své vlastní svatební tajemství, své zasnoubení s Ženichem Kristem, jak dokládá antifona k Zachariášovu kantiku o slavnosti Zjevení Páně: „Dnes se Církev zasnoubila se svým nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu; a hosté se radují z vody proměněné ve víno. Aleluja!“
Ježíš je pravý ženich na svatbě v Káně. „Nahrazuje“ ženicha. To ovšem jen, když se celý děj přenesl do symbolické roviny. Navrátíme-li se do viditelného všedního světa, pak Ježíš ženicha nenahradil. Nepřeválcuje svou mocí lidské aktéry. Naopak. On uvedl do pohybu služebníky. Voda se proměnila ve víno v jejich rukou! „Ježíš proměňuje svou přítomností, svými slovy a svou činností osoby, které ho obklopují. Toto lidské prostředí přijímá v důsledku toho nový obsah… Ježíš nedělá nic ‚místo‘ druhých... Božský Ženich nejen ponechává, ale dává, obstarává a nabízí radost pozemskému ženichovi. Více a lépe než ‚přítel Ženichův‘ tento Ženich jako první je fascinován radostí novomanželů. On dává ženichovi a nevěstě možnost existovat v jejich osobním bytí a v jejich osobitém vztahu. Tohle je jim dáno Ježíšem a jeho Matkou.“7 Jen když se zachová „tělo“ viditelné skutečnosti, může skrze ně promluvit „Slovo“. Viditelná Církev je svátostí, znamením Kristova svatebního tajemství, které v sobě nese.
V. 10. ... a řekl mu: „Každý člověk nejprve podává dobré víno, a teprve až se podnapijí, horší. Ty jsi zachoval dobré víno až dosud.“ Počátek znamení, který Ježíš učinil v Káně galilejské, spočívá v daru dobrého vína, a to v marnotratné hojnosti. Co toto víno znamená? Ve starozákonní tradici má hluboký význam už od počátku. Víno je darem Božím člověku pro radost, jak praví žalm: „Dáváš víno k radosti lidského srdce“ (Ž 104/103,15). Po uzavření kosmické smlouvy mezi Hospodinem a celým lidstvem po potopě Noe vysazuje vinici (Gen 9,20). I v Jakubově požehnání Judovi, kde je možno vyčíst i mesiánské prvky, se zmiňuje víno: „Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu… Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví. Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů“ (Gen 49,10n.). V mesiánských poselstvích pak příslib dobrého vína v hojnosti je symbolem nové smlouvy. Víno je jedním z důležitých prvků mesiánské hostiny. Slibují ho proroci (Am 9,13–14; Joel 2,24; 4,18; Iz 25,6), je rovněž symbolem smlouvy. V Písni písní se vínem oslavuje spojení mezi ženichem a nevěstou (Pís 1,2.4; 4,10; 5,1; 7,3.9; 8,2). V raném židovství (poslední staletí před Kristem) se symbol vína rozvíjí: spojuje se s Moudrostí. Moudrost sama připravila hostinu a zve lidi, aby pili víno, které ona nalévá (Př 9,2.5; Sir 24,17–31). Jíst a pít ze stolu Moudrosti znamená přijmout její poselství. Moudrost sama se tak nabízí k poznání, jinak je nedostupná. V Job 28,12.20; Bar 3,14–15 se klade otázka: „Odkud je moudrost?“ To připomíná otázku po původu vína v Káně. V rabínské literatuře je víno jedním z oblíbených symbolů pro Tóru, a tím pochopitelně i pro zákon, kterému bude vyučovat Mesiáš. V Matoušově evangeliu sám Ježíš mluví o svém evangeliu jako o novém víně, které patří do nových měchů (Mt 9,17).
Na tomto pozadí můžeme ve víně, které Ježíš v Káně dal, vidět symbol eschatologického zjevení, které sám přináší. „Dobré víno je mesiánské víno, které on zachoval až do této chvíle, pochází však z vody ze džbánů, které byly určeny k očišťování židů. Tyto džbány byly tedy naplněny vodou Mojžíšova Zákona, představují židovské zákonictví. Ježíš proměňuje tuto vodu ve víno Nového zákona, tím že zjevuje sám sebe. Křesťanské očišťování už se nebude konat skrze Zákon, ale skrze Evangelium, skrze Ježíšovo slovo (15,3), skrze jeho pravdu (srov. 8,32).“8 Dobré víno je Ježíšovo zjevení, voda je Mojžíšův zákon. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista (1,17). Víno se tak identifikuje s Evangeliem. Augustin říká: „Bonum vinum Christus servavit usque adhuc, id est evangelium suum.“9 Nakonec Ježíš sám je pravá Moudrost, vtělené Slovo (1,14). Nové víno, dané proměněním vody, je tedy Ježíšovo zjevení sebe sama, on sám jako Boží Moudrost, Boží Slovo, Pravda a Milost, Život a Světlo. „Nacházíme se v bodě přechodu ze staré ekonomie spásy do nové, ze Starého do Nového zákona.“10 „Zázrak vody proměněné ve víno se nám jeví jako opravdový obrat v evangelní historii… Mesiánský čas se zdá být naplněn.“11
Matouš pokládá na začátek Ježíšovy činnosti horskou řeč, uvedenou blahoslavenstvími (5,3–10). Ježíš vyhlašuje nové učení, svůj „Zákon“, spojený s blažeností. U Jana Ježíš přichází s darem dobrého vína. Je-li ono symbolem pro Ježíšovo evangelium, pak mezi je Matoušem a Janem dokonalá shoda. U obou přináší Ježíš dar své pravdy pro naši blaženost, pro radost.
V. 11. Takový učinil Ježíš počátek znamení v Káně galilejské a zjevil svou slávu a jeho učedníci v něho uvěřili. Ježíš učinil počátek svých znamení, arciznamení, archetypické znamení, které předznamenává smysl celého jeho poslání: mesiánský sňatek, v němž on je pravý Ženich a Církev, symbolicky ztělesněná v Ježíšově matce, je Nevěsta. Ježíš tím zjevil svou slávu, která už zde, tak jako jednou na kříži, je slávou lásky, která se rozdává. Dar jeho lásky, jeho sebedarování, sebesdělení a sebezjevení je symbolizováno darem dobrého vína v neuvěřitelné přemíře. Člověk už nemusí bezradně stát nad prázdnými džbány. Ženich uchoval dobré víno až do této chvíle. Stačí přijít a nabírat. Postoj nutný k přijetí nového daru spásy je víra. O tu, a jen o tu, šlo Ježíšovi, když vykonal znamení (srov. 4,48). Celé vyprávění vrcholí ve zprávě, že Ježíšovi učedníci v něho uvěřili. „Není řečeno, zda si okolostojící lidé vůbec všimli zázraku proměnění, zda Ježíše oslavovali jako divotvůrce, čemuž se chtěl ostatně vyhnout. Říká se jen, že jeho učedníci v něj uvěřili. To je pro něho jediný úspěch, kterého si váží.“12 Ludger Schenke komentuje víru učedníků jako reakci na Ježíšovo znamení následovně:13
Ani správce svatby, ani ženich nebo nevěsta či někdo jiný ze svatebních hostů si nevšimnou Ježíšova znamení. Nepoloží si zásadní otázku, odkud je víno... Jen o učednících se říká, že přišli k víře. Ti však věřili už předtím (1,39.40–42.49n.). Přesvědčí tedy znamení jen ty, kdo už věří? Služebníci k víře každopádně nepřicházejí. A Ježíšova matka, která zde sehrává tak velkou roli? Ona snad nevěří? Nebo věří už před znamením a právě její víra vylákává znamení, takže ona skrze zprostředkování znamení vůbec nepřichází k víře?
Pozváni k Beránkově svatební hostině
Podle některých Otců (Klement Alexandrijský, Cyril Jeruzalémský, Cyprián) „výborné víno“ z vyprávění o Káně připomíná eucharistické víno. Že křesťané už ve starověku spojovali Kánu s eucharistií, dosvědčuje freska ze 2. nebo 3. století v alexandrijských katakombách, která spojuje scénu proměnění vody ve víno s rozmnožením chlebů. Samo Janovo evangelium vede tímto směrem: hodina, na kterou naráží Ježíš, výslovně „přišla“ při poslední večeři (13,1). Jak Kána (2,13), tak rozmnožení chlebů (6,4), tak i poslední večeře (13,1) jsou všechny datovány do bezprostřední blízkosti před velikonočními svátky. Všechny se slévají do oné Hodiny kříže, kde je opět přítomna „žena“, „matka Ježíšova“, ve chvíli, kdy se otvírá Ježíšův bok, aby z něho vyšla krev a voda. V eucharistii se víno proměňuje v krev Kristovu. V Káně víno nahradilo vodu očišťování. To, co však ve skutečnosti nahradilo každý očistný rituál, je „krev jeho Syna Ježíše Krista“ (1 Jan 1,7).14
Svatba v Káně je symbolickou oslavou Nové smlouvy, kterou Ježíš zpečetí svou krví na kříži, kde vydá své Nevěstě své tělo. Eucharistie je obětí Nové smlouvy, Beránkovou svatební hostinou. To, co v Káně bylo zahájeno a předznamenáno, to se naplnilo na kříži a my na tom máme účast v eucharistii. V ní už prožíváme to, co jednou bude naší věčnou radostí, až Ženě přestanou porodní bolesti (srov. Jan 16,20–23; Zj 12,2), až sláva Ženicha zazáří plným světlem, ne už onou paradoxní formou skrytosti, slabosti a kříže, ale až „přijde v oblacích a uvidí ho každé oko, i ti, kdo ho probodli“ (Zj 1,7), až se jeho okrášlená Nevěsta, nebeský Jeruzalém, snese z nového nebe na novou zemi. Pak už po všem smutku a bolesti zbude jen věčná radost, jak nám to dosvědčují Janova prorocká slova: „A tehdy jsem uslyšel, jak volá přečetný zástup – podobalo se to hukotu velkých vod a mocnému dunění hromů: „Aleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila. Bylo jí dáno, aby se oblékla do skvěle bílého kmentu“ – kmentem jsou dobré skutky věřících. A dále mi řekl: „Zapiš to: Blahoslavení, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině!“ (Zj 19,8–9).
