Nové vystižení karmelitánské spirituality: stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995 (3. část)

Christopher O’Donnell, O.Carm.

V tom, co bylo dosud řečeno, jsme pohlíželi na naše karmelitánské povolání v jeho obecném vyjádření. Od všeobecného povolání žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu, určeného všem křesťanům, jsme prostřednictvím slibů voláni k následování našich vzorů – Marie a Eliáše – životním stylem, který je vymezen jako kontemplativní bratrské společenství uprostřed lidí.

Nyní se zaměříme na hodnoty, které jsou pro naše charisma nosné a které je vyjadřují, a budeme zkoumat kriteria, jimiž se v tomto způsobu života řídí naše rozhodování. Ačkoli tu půjde o jejich částečné překrývání se, je výhodnější rozlišit je na čtyři hodnoty: poušť, modlitbu, sdílení a poslání, a pak na čtyři kriteria: rozlišování, Písmo, chudoba a lidské hodnoty. Přestože jiní lidé by je možná seřadili jinak, něco přidali nebo ubrali, těchto osm prvků, na něž budeme pohlížet jako na hodnoty a kriteria, je důležitých pro naši identitu. Když se zabýváme identitou, neměli bychom hledat to, co je výhradně karmelitánské; stejně tak jako bychom nehledali fysické odlišnosti mezi Skotem a Američanem: že by jeden měl prst navíc nebo nehty na uších. Jde o jednu lidskou přirozenost, která se u jednotlivých národů liší. A jde o jedno tajemství Krista, které se v každé řeholní rodině odráží jinak. Někdo by možná mohl jít ještě dál a říci, že právě mezi tím, co nazýváme hodnoty a kriteria, nalezneme věci staré i nové, takže můžeme říci, že ve Stanovách je živě a současným jazykem vyjádřena karmelitánská spiritualita.

Naše hodnoty

Poušť

Za rozvinutí tohoto pojmu vděčíme hlavně, i když ne výlučně, nijmegenské škole. Ta překonala pojem askeze, který se rozvinul v 17. a 18. století ve spisech asketické a mystické teologie. Přestože terminologie není vždy důsledná, obecně se dá říci, že askeze se týká toho, co děláme my s pomocí milosti, zatímco mystika představuje další vývoj, v němž iniciativa patří převážně Bohu. Může dojít k určitému prolínání, které vyplývá ze skutečnosti, že očišťování může být asketické i mystické, jako v aktivní a pasivní noci sv. Jana od Kříže.

Stanovy tento post-tridentský vývoj pojmu askeze opomíjejí a obracejí se k mnohem starší tradici, a to k pojmu: poušť. Připomínám, že se tu vracíme ke svému prvotnímu dědictví, vytvořenému na hoře Karmel. A také se dotýkáme spirituality, která náleží mnohem více křesťanskému východu, než latinskému západu. V zásadě souhlasím se základní orientací doktorské práce Eliase O’Briena, který se pokouší ukázat palestinské pozadí naší Řehole. Ale ať už je tomu jakkoli, spiritualita pouště se v dokumentech řádu objevuje a od roku 1971 mají studie o naší eliášské tradici také velkou důležitost pro současnost. Pozornosti si zaslouží, na jakém místě ve Stanovách se o poušti mluví – hned za historickým nástinem našeho vzniku, na začátku pojednání o charismatu (čl. 15). Důležitost hodnoty pouště spočívá v tom, že je v určitém smyslu považována za souhrn a pilíř nového vyjádření našeho charismatu. Zkušenost pouště je popsána především christologicky: jde o odevzdání se ukřižovanému Kristu. Jde o oproštění ode všeho, co by mohlo bránit dokonalé lásce. Tuto zkušenost pouště by mohly shrnout dva latinské výrazy z naší tradice: puritas cordis (čistota srdce) a vacare Deo (být prázdný pro Boha nebo k dispozici Bohu). Tento proces očišťování – i když toto slovo použito není – přináší pak nové vidění skutečnosti, čistý a přetvořený přístup ke světu, který teď vidíme Božíma očima. Protože náš pohled je uzdraven a očištěn kontemplací, zkušenost pouště nám pak umožní být skutečně odevzdaní bratrskému společenství a službě (čl. 15).

Tato tématika pouště se pak znovu objevuje na mnoha místech Stanov. Opakuje se při zmínce o „dlouhé a strastiplné cestě“ mystika Eliáše (čl. 26 s narážkou na čtyřicetidenní cestu k Chorebu v 1 Král 19). Od Eliáše se učíme být „lidmi pouště“ (čl. 26). Myšlenku puritas cordis nalézáme u Marie, která je nazývána „Pannou nejčistší“ (čl. 27). Právě v perspektivě pouště je možná nejlépe nahlížet článeček o každodenním obracení se k evangeliu (čl. 40), stejně jako radikální následování Krista evangelními sliby (čl. 43–44) a zvlášť zvnitřnění těchto slibů (čl. 46, 53, 61). A pěstování mlčení a samoty, nezbytných předpokladů modlitby, je další ctností pouště (čl. 67), stejně jako každodenní prožívání velikonočního tajemství (čl. 78) a prožívání Kristova tajemství spolu s Marií (čl. 86).

Poušť je místo, kterým člověk necestuje s příliš velkým zavazadlem. Ale my se oprošťujeme, abychom byli naplněni. V tradici Východu je askeze (praxis) nezbytnou přípravou pro kontemplaci (theoria).

Pojem pouště jde přímo proti naší současné kultuře. Náš svět si váží lidí kvůli tomu, co mají a čeho dosáhnou. Zkušenost pouště dává vposledku smysl pouze v kontextu lásky – lásky, kterou vyjádřil Pán svým ukřižováním a kterou nám dává. Dnešní doba bude potřebovat ještě mnoho úvah, než těmto myšlenkám o poušti plně porozumí.

Modlitba

S pojmem pouště je těsně spojen podnětný dar modlitby. Šestá kapitola obsahuje bohatý a přístupný výklad o modlitbě v našem životě. Vykazuje přitom charakteristiky, kterých jsme si už v těchto Stanovách všimli: je tradiční, čerpá z hloubky našeho dědictví a zároveň je dost současná. Učení Stanov o modlitbě můžeme nastínit několika otázkami.

Co je modlitba?

Na tuto otázku dávají Stanovy několik souběžných odpovědí. Modlitba je především dar, „ovoce působení Ducha svatého v nás a v našem životě“ (čl. 64). Modlitba je „živena neustálým hledáním Boha“ (čl. 66), které je také nejvyšším vyjádřením života společenství (čl. 66). Stanovy říkají, že modlitba je „střed našeho života“ (čl. 64); je slavením Kristových tajemství (čl. 72, 78). Zahrnuje nebo plodí cvičení se v Boží přítomnosti, o kterém se zde píše, že je součástí karmelitánské tradice a že „je v současné době stále těžší“ (čl. 77). Ve třech nádherných článcích je modlitba popsána jako základ i výraz kontemplativního života (čl. 78–80). A konečně nám říkají, že modlitba je eklesiální; není jen individuální, ale musí být uskutečňována s druhými a pro druhé:

„On (Duch svatý) nám vnuká slova, když se nám jich nedostává; vede nás k jednotě s celou církví… V modlitbě Otče náš nás Ježíš naučil modlit se způsobem, který spojuje nebe a zemi. Tak ve své spiritualitě sjednocujeme svou lásku vůči světu se svým smyslem pro transcendenci (čl. 64).“

Jaké je místo nebo úloha modlitby?

Druhá otázka se ptá po úkolu nebo místě modlitby. Zde se spojuje několik myšlenek. Stanovy popisují naši historii a situaci takto: „Karmelitánský řád od počátku přijal za své život modlitby i apoštolát modlitby“ (čl. 64). Modlitba je základní součást života Karmelu a jeho poslání. Poslání modlitby je jak modlitba za druhé – to je ten eklesiální rozměr, o kterém jsme se právě zmínili, – tak apoštolát modlitby mezi nimi, což zahrnuje sdílení naší modlitby. Stanovy tedy doporučují:

centra spirituality, exerciční a studijní domy pro členy řádu i pro ostatní (čl. 68),
slavení liturgie hodin s ostatními věřícími (čl. 74),
sdílení našich hodnot s karmelitánskou rodinou (čl. 28, 106, 109),
studium našich duchovních autorů (čl. 83, 31e),
podporování modlitby a hledání Boha (čl. 95; viz 98).

Dále má modlitba za úkol budovat společenství, zvlášť skrze eucharistii (čl. 70). Jsme povzbuzováni vynakládat „zvláštní úsilí, abychom si navzájem pomáhali hledat Boha prostřednictvím modlitby, která je spojena s každodenním životem“ (čl. 77). Naše komunity se mají vyznačovat duchem modlitby (čl. 31).

A konečně úkolem modlitby je toto: „Celému našemu životu musí být vlastní hluboký náboženský smysl, jímž to, co se odehrává v nás i kolem nás, vnímáme ve světle Božím. Celý náš život musí být tak hluboce kontemplativní, abychom všechno dění viděli jakoby Božíma očima (čl. 78).“

K tomuto bodu ještě dvě připomínky. To, co je tu popsáno jako kontemplativní nazírání, vidí středověká tradice jako užívání těch darů Ducha svatého, které jsou nazývány moudrost a poznání, jako vidění věcí z Boží perspektivy a ve vztahu k Němu.¹ Toto nazírání víry znamená schopnost „vidět skrz“, průzračnost, Durchsichtigkeit, jak to nazývá Balthasar. Nejde tu tedy v první řadě o nějakou dovednost analyzovat, jíž se lze naučit, ale o otevřenost a bdělost, takže nás může učit Duch svatý, který nás samozřejmě může učit nepřímo, to znamená prostřednictvím druhých. Když mluvíme nebo jednáme na základě toho, co kontemplujeme nebo vidíme, je přiměřené mluvit o našem prorockém charismatu. A to opět není nějaká získaná nebo naučená dovednost, ale dar.

Jaké jsou hlavní druhy modlitby?

Stanovy ukazují dva tradiční druhy modlitby: modlitbu liturgickou (čl. 69–76) a osobní (čl. 77–84). Obě se k sobě pojí v hutném článku č. 69: „Jako řeholníci jsme podle příkladu prvotní církve povoláni ke společné liturgické modlitbě při slavení eucharistie a liturgie hodin. Liturgická modlitba je v komunitě nejvznešenější formou setkání s Bohem a zpřítomňuje to, co je v ní slaveno. Osobní modlitba je s modlitbou liturgickou úzce spojena: vyvěrají jedna z druhé.“

Články o eucharistii jsou tradiční, vracejí se k řeholi (čl. 70–71). Ačkoli se různé provincie mohou ve svých zvycích lišit a jednotlivé komunity mohou mít specifické problémy, těžko se vyhneme závěru, že stanovy, právě tak jako řehole, vyžadují, aby se bratři každý den shromáždili k eucharistii (čl. 70–71). Už v klíčovém článku o okamžicích větší mimořádnosti a důležitosti v životě komunity stojí silné tvrzení:
„Proto náš společný život zahrnuje okamžiky větší intenzity a důležitosti: … při společné účasti na eucharistii, skrze niž se stáváme jedním tělem a která je pramenem a vrcholem našeho života, a tím svátostí bratrství“ (čl. 31a).

Toto je pro některé naše mladé členy citlivá oblast. Musíme mít na paměti, že naše řehole byla ve své době neobvyklá pro svůj důraz na každodenní mši svatou. Benediktova řehole obsahuje jedenáct kapitol (8–18) o liturgii hodin, ale o eucharistii téměř mlčí. A narozdíl od moderních kongregací, které mají hluboký smysl pro úctu vůči (trvalé) přítomnosti Pána v eucharistii a pro tomu odpovídající projevy zbožnosti, střed eucharistické zbožnosti v naší tradici představuje mše svatá. Ale nemůžeme předpokládat, že tyto základní hodnoty jsou dnes lidem zřejmé samy sebou. Tuto ústřední hodnotu našeho života musíme naším mladším členům pomoci uchopit svým příkladem, poučením a dokonalostí naší liturgie. Stanovy ještě krátkou poznámkou vyžadují:
„Kromě pečlivé přípravy naší liturgie musíme také růst v lásce k liturgii i v touze po její obnově. Doufáme, že tímto způsobem prohloubíme svou kontemplativní účast na slaveném tajemství“ (čl. 71).

Takto pojatá láska k liturgii bude užitečným usměrněním pro ty, kteří liturgii pojímali příliš právnicky, spatřovali v ní povinnost, a tak byla nejen dílo Boží (opus Dei), ale i břemeno Boží (onus Dei).

Články o liturgii hodin (čl. 72–73) v podstatě přejímají pohled, který je vlastní nově upravenému breviáři, z nějž citují. Doporučuje se, abychom slavili liturgii hodin s věřícími (čl. 74). Zde může vzniknout tentýž problém jako v případě eucharistie. Liturgie hodin není hodnotou, která je zřejmá sama o sobě; k tomu, že jí budou rozumět, musí být lidé vedeni. Nádherné články 72 a 73 mohou být do této modlitby výtečným úvodem.

Společné slavení liturgie má hluboké kořeny v naší psychice. Málo členů moderních kongregací nachází smysl v tom, že se dvě osoby několikrát denně sejdou ke společné modlitbě.

Než přejdeme k osobní modlitbě, měli bychom si všimnout dvou článků o svátosti smíření (čl. 75–76). Jejich důležitost vyplývá z důrazu, který celé stanovy kladou na obrácení, a z potřebnosti smíření v komunitě i ve společnosti.

Mnoho se diskutovalo o výrazu „osobní modlitba“ (čl. 77–84). Výrazy „meditace“ nebo „soukromá modlitba“ byly pociťovány jako zavádějící, nebo zatížené druhotným či negativním zabarvením. Pojednává se tu o ní tradičním způsobem a jsou uvedeny důležité prvky naší tradice. Můžeme si všimnout několika bodů:

modlitba by měla být začleněna do každodenního života (čl. 79),
měla by vést k opravdovosti (čl. 81),
jde v ní o hledání Boha (čl. 77),
komunita by měla podporovat život modlitby jednotlivců (čl. 77, viz 33)
modlitba je velkou pomocí při rozvíjení kontemplativního postoje ke světu (čl. 78–80)
modlitba musí být živena četbou duchovní literatury, zvláště karmelitánských autorů (čl. 83)
usiluje se tu o Pánem vyslovený ideál „stále se modlit“ (Lk 18,1; čl. 84)

Jak se Stanovy staví k novým formám modlitby a zvláště k Lectio divina?

Stanovy se pochvalně zmiňují o nových formách a zvláště o Lectio divina. Tento způsob zahrnuje modlitbu jak společnou, tak individuální.

Lectio divina má kořeny v patristickém způsobu čtení Písma, se kterým se na Západě setkáváme v benediktinské a mnišské tradici. Kolem r. 1180 bylo formulováno italským mnichem Quidem II v dopise, který se někdy nazývá Žebřík modlitby² a v období středověku se nachází ve všech údobích. Popisuje ho i Oblak nevědění ze 14. století. Do období reformace dost ustoupilo a u sv. Terezie není zřetelné. Ta se učila modlitbě usebranosti,³ ve které člověk vchází do svého nitra, aby naslouchal, mluvil a nazíral, což jsou tři ze čtyř prvků, z nichž sestává Lectio. Zdálo by se, že už před reformací jsme do značné míry ztratili kontakt se svou pravou tradicí, stali se eklektiky a přebírali prvky z jiných škol, včetně ignaciánské. Lectio se do Evropy vrátilo v 70. a 80. letech 20. století, kdy vystoupilo z benediktinské tradice, která si ho uchovala. V karmelitánských spisech se začalo objevovat od poloviny 80. let, ačkoli důraz na Boží slovo v komunitách byl patrný na setkáních už asi od roku 1972.

Výroky Stanov o Lectio jsou opravdu velmi silné:

zbožné naslouchání Písmu je důležitý rys společného života (čl. 31c),
Lectio divina podporuje rozmanitost forem modlitby (čl. 66),
mají se ho účastnit všichni (čl. 82, odst. 1),
má se konat pravidelně (čl. 82, odst. 2).

Článek 82 tedy doslova říká: „Ryzím zdrojem křesťanské spirituality, doporučovaným naší řeholí, je lectio divina. Proto je konáme každý den, abychom si je lahodně a živě zamilovali a abychom došli nesmírně cenného poznání Ježíše Krista. Takto uvádíme do praxe příkaz apoštola Pavla, uvedený v naší řeholi: „Meč ducha, jímž je slovo Boží, ať hojně přebývá ve vašich ústech i srdci, a cokoliv máte konat, ať se děje podle slova Páně.“

Doporučuje se konat v komunitě pravidelně společné lectio divina, aby se mezi bratry umožňovalo vzájemné sdílení jejich zkušenosti s Bohem a abychom mohli dávat společnou odpověď Božímu Slovu a jeho výzvám.“

Sdílení

Třetí hodnotou, kterou stanovy zdůrazňují, je sdílení. V minulosti bylo sdílení hodnotou více nebo méně asketickou, pojící se s materiálními věcmi nebo štědrostí. Nyní jde o bohatý a různorodý pojem, uplatňující se v mnoha podobách. Tak:

lectio divina jako společná modlitba umožňuje mezi bratry „vzájemné sdílení jejich zkušenosti s Bohem“ a možnost „dávat společnou odpověď Božímu Slovu a jeho výzvám“ (čl. 82, odst. 2),
v obecnějším smyslu nacházíme sdílení v programovém článku 31, inspirovaném naším italskou komunitou bratří v Pozzo di Gotto; tento článek ukazuje „okamžiky zvláštní intenzity“ našeho společného života,
sdílení se v našich komunitách odehrává na různých rovinách: lidské, duchovní, intelektuální,
navíc naše poslání uprostřed lidí je také nahlíženo jako sdílení,
nejdůležitějším příkladem sdílení je dialog, který je ve stanovách zmíněn asi na dvanácti různých místech.

Zdá se, že jednotící myšlenkou za různými zmínkami o sdílení je bratrství. Ale musíme připustit, že v různých částech řádu jsou – co do sdílení – vážné problémy. Naši mladí karmelitáni se v této oblasti mohou cítit frustrovaní a budou často upozorňovat na protiklad mezi ideálem obsaženým v našich dokumentech a tím, jak žijeme. Důležité je, aby se o tom otevřeně mluvilo, takže mladší členové pochopí, z čeho vyšla starší generace.

Někteří lidé byli vychováni v prostředí, kterému bylo sdílení na osobní úrovni cizí, vyjma stěžování si na zdravotní potíže a debaty o nich. Navíc apoštolské aktivity jako kázání a slavení liturgie byly pociťovány jako záležitost profesionality jednotlivce; byly to oblasti, do nichž se „nevrtá“; službu druhého nikdo nekomentoval. Sdílení v rovině pocitů, nadějí, radostí, smutku, stejně jako sdílení duchovní cesty druhého nebylo před rokem 1971 obecným rysem našeho karmelitánského života. Ti, kteří se zapojili do některých moderních obnovných hnutí, např. do hnutí Lepší svět, Marriage Encounter nebo do charismatické obnovy, nalezli atmosféru povzbuzení a důvěry, v níž se sdílení stalo snazším.

Dnes mladší členové sdílení očekávají a touží po něm. A to se starším zdá těžké a hrozivé. Sdílení není vrozené. Musíme se mu učit. Když se lidé pomalu učí navzájem si důvěřovat a nějakým přiměřeným způsobem se sdílet, je třeba spousty trpělivosti. Můžeme očekávat, že sdílení bude dlouho spíš povrchní. Ale povrchnost nevadí. Jakékoli sdílení, je-li pravdivé, má cenu; dopřejeme-li tomu čas a budeme-li trpěliví, může se prohloubit. Zatím sdílení zůstává oblastí, představující velkou výzvu. Přesto jde o jednu z nejdůležitějších hodnot, kterou musíme neustále rozvíjet.

Poslání

Ačkoli komunita a bratrství jsou nám oproti poslání přednější, poslání pro nás má velmi důležitou hodnotu, protože nevyhnutelně utváří a určuje naše bratrství. V poslední části se budeme zkoumat jak kriteria bratrství, tak kriteria poslání. Když se ohlédneme na naše nejranější dějiny v Evropě, vidíme tři hlavní rysy naší duchovní služby:

jako ostatní fratres jsme byli známí coby kazatelé a zpovědníci,
vedli jsme lidi v modlitbě,
už ve 13. století jsme pečovali o věřící i pastorační službou ve farnostech.

Když si uvědomíme, že nejpřijatelnější službou ženám a řeholníkům až do současnosti je služba ve svátosti smíření, spatřujeme, že celá oblast pomoci radou a duchovního vedení patří k našemu tradičnímu poslání.

Naše středověká historie, především ve 14. a 15. století, ukazuje, že ti, kdo se hlouběji věnovali teologii, se většinou soustřeďovali na Písmo. V tomto období jsme měli málo dogmatických teologů, žádné odborníky na církevní právo a málo opravdových filosofů. „Sacra pagina“ byla oborem karmelitány při studiích upřednostňovaným.

Když se díváme do stanov, nacházíme povzbuzení ke všem druhům služby. Naše právo nevylučuje žádnou službu v církvi. Ale obzvlášť se tu doporučuje služba v oblasti spirituality: „péče o ty, kdo projevují zájem o ducha, duchovní dědictví a život Karmelu“ (čl. 93). Ale to je právě kritická záležitost: jak rozlišíme naše poslání, kterému se nakonec budeme věnovat.

Pokračování v příštím čísle.
Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.