Marie Štechová
Tato z nejženštějších žen potřebovala vždy silný protipól mužného vlivu, podněty a oporu v duchu muže, aby mohla vnitřně vyrovnávat velké duchovní napětí svého života.
Je třeba zmocnit se svého řeholního povolání v absolutním smyslu, aby nebylo pouhým plahočením, hledáním rozptylování. Tak se vleče až do roku 1555 (je jí 40 let!). Probouzí ji pohled na zmučeného Krista. Ježíš jí ukáže cestu. Ne lidé, ne svět, ne knihy. Nesmírný život, proudící z Krista, ji zachvacuje, stravuje. Prolamuje hradby lidské opatrnosti. Žene útokem na Boha. Ne pasivita, nýbrž činorodá spolupráce s Bohem. R. 1559 činí slib: konat vždy to, co je v daných okolnostech pro duši dokonalejší. Tento slib z ní udělá světici. Do této doby spadá zázrak transverberace (probodnutí srdce) (27. srpna).
Terezie pozoruje kolem sebe v klášteře Vtělení, jak velké věci Boží mohou být zabíjeny malými věcmi lidskými, není-li duše na stráži. Jak i řádu se může zmocnit ochabnutí, i když se řehole zdánlivě nepřekročuje a zlo se nezdá ani pozorovatelné. Právě duchovní povolání vyžaduje rozhodující: buď – anebo! Buď chtít dokonalost, a pak ji chtít absolutně, bez výhrad – nebo ji udělat lidsky snesitelnější, ale duchovně slabší. Karmel její doby už neměl klauzuru – jeho hovorny se stávaly často literárními salony, v nichž se přetřásala i politika i události společenské. V takovém ovzduší se nemohly rozptýlené duše soustředit k modlitbě a k rozjímání – svět na ně ustavičně dorážel. Tyto kláštery nebyly vpravdě Boží, Bůh v nich nenalézal téměř nikdy duše o samotě, v té skutečné vnitřní samotě, z níž jedině se rodí každý silný a plný náboženský život. Původní Karmel – řád Panny Marie – na to nyní myslí Terezie ustavičně. Původní Karmel, kde duše měla jedinou společnost: Boha. Bůh a duše! Duše zcela v blízkosti Boha. –
Věděla, že náprava může vždy přijít jen zevnitř. „Bylo by výtečným prostředkem pro ně, dát jim dobrého zpovědníka… Je strašná práce chtít zevní pořádek, není-li nikoho, kdo se stará o vnitřní.“
Oblehnout Boha modlitbou. Náboženský život: Duše se prolamuje do života v Bohu. Cesta k životu je cesta lásky. A v ní je vším čin. „Ne mnoho vědění, ale mnoho milování.“ Láska je tvorba na celém rozsahu duše. Je ústředním nervem stavby křesťanského života – to je: nesmrtelného života duše. A růst nesmrtelné duše není něco levného. Podstatná podoba lidského života – jak ji svatá Terezie vidí – je podstata tragická. My hříšníci! Kdo nás osvobodí od tohoto smrtelného těla? ptá se ustavičně. Y sin amor todo es nada! Bez lásky je všechno marnost! Člověk, který nemiluje, je v jejích očích morálně beztvarý. Není zapojen do jednoty s Bohem a s veškerenstvem, nemá podíl v plnosti života. Není schopen porozumět ani Bohu, ani člověku. Jako nás Ježíš vykoupil svou obětí, svým utrpením, svou krví, tak i my musíme jít cestou oběti, utrpení, ano i krve za nesmrtelnou slávou své duše. A právě tuto skutečnost nechce člověk uznat. Právě před ní si ustavičně zakrývá oči. Byl by často ochoten přiznat duši nesmrtelnou a nejvyšší cenu, ale není ochoten ji vyplatit.
Modlitba je služba lásky. Do služby povolává Pán a službu přiděluje také Pán. Svatá Terezie varuje před jakoukoliv mechaničností duchovního života, před otrockým napodobováním druhých. Ráda přirovnává duši k obydlí, paláci, hradu, jehož Pánem je Bůh. Je především třeba, aby duše tuto svrchovanost uznala. Uznání Boží svrchovanosti – to nemohou být pěkné deklamace. Plnit vůli Boží je naprosté vnitřní odevzdání se Bohu, kdy prožíváme jako plnou skutečnost vlastní nicotu, kdy se nechceme opírat o její zpuchřelé základy. Vůle Boží je něco, co pravá pokora slyší a čím se pravá láska řídí. Je to ochota k vnitřnímu následování. A to všechno je už modlitbou. Ano, i jen dýchat takovou touhou je modlitba. – Hlavní však je, abychom se zcela věnovali Bohu jako jeho vlastnictví a odstraňovali všechny překážky. To je podmínka, tu klade a na tu má právo. A také nevím, jak by jinak mohl působit, neboť je přítel pořádku. Nevyčistíme-li palác od nízkého lidu a obyčejných věcí, jak by tam mohl vejít se svým dvorem? (Cesta k dokonalosti).
V knize Hrad v nitru nám ukazuje, kde je první veliký nepřítel duše. Bloudí v příkopech hradu, na periferii světa – na obvodu života. Tichý hvizd Pána ji volá do vnitřních komnat hradu, ale ona neslyší. „Jsou duše tak nemocné a tak navyklé zabývat se vnějšími věcmi, že nemohou vejít do sebe. Strašlivé jsou lsti a úskoky ďáblovy, aby se duše nepoznaly a nenalezly své cesty“ (Hrad v nitru). „Duše je tak zabrána do věcí světa, tak pohroužena do statků nebo poct nebo zaměstnání tohoto světa, že i kdyby chtěla poznat a okoušet svou krásu, svět jí nedá. Zdá se, že se ani nemůže zbavit tolika překážek. Po nepřátelích vnějších přicházejí nepřátelé vnitřní. Jsme to my sami se svou sebeláskou, svými předsudky a svou rozpínavostí. „Je třeba vzdát se úplně důvěry v sebe a přeložit ji všechnu v Boha.“ Svoboda ducha není nic jiného než „nalézt Boha ve všech věcech“ (Kniha o zakládání). Tedy i v utrpení. Aby život nebyl ubohým vláčením po této zemi, ale sbíráním sil pro život nadpřirozený a věčný, musí zpracovávat duchovně všechno, celou látku života, která je před ním i v něm. Bůh dává svobodu. Dává ji právě tak v bolesti, jako ve štěstí, ale především v utrpení. To má pro nás prvořadou očišťující cenu. Bez utrpení by byl život duše plytký. Kdyby mu chtěla uhýbat a kdyby se je zdráhala nést, zbavila by se toho, co zajišťuje duchu jeho svobodu a pohyblivost. Zmalátněla by, ochabla a podlehla by své nestatečnosti. Člověk, který uhýbá před utrpením a který se vzpírá je nést, vnitřně lže. Dává hodnotám života nesprávná jména. Jen když projdeme válečným ohněm, můžeme mluvit o boji. Ať o něm nikdy nemluví ten, kdo před každou skutečností zbaběle utíká! Je to zastřená pýcha, která nechce nic, co by jí bylo nepříjemné, která nechce nic těžkého nést, na ničem těžkém pracovat, která nechce přiznávat své porážky, svou malost, svou ubohost. Hrdinná duše na rány od Boha čeká! Přijímá je bez zbabělého nářku, ano, děkuje za ně, žádá o ně. „A proto prosí o utrpení, ale nejprve o milost, aby je snesla. Chci trpět, Bože, protože ty jsi trpěl. Staň se vůle tvá na mně jakákoliv!“ (Život). Jen věčný Sochař ví, proč a jak musí být zpracován hrubý balvan našeho bytí, aby mohl jednou nést obraz nesmrtelné krásy svého Tvůrce.
Svatá Terezie je prvotřídní učitelka askeze. Naše duchovnost a tělesnost vyžadují přesné vyvážení, aby se ani duch neúměrně nenadlehčoval ani tělo neúměrně neuplatňovalo. Zákony této vnitřní souvislosti mezi hmotou a duchem jsou tak přesné, že již sebemenší odchylka vytváří nesouzvuky. Chabá spiritualita je ta, která si buďto těla (hmotnosti v nás) vůbec nevšímá, nebo mu podléhá. Uvádění naší tělesnosti do područí ducha je vlastní prací askeze. Pozorujeme-li chuti těla, vidíme, že proti nim musí začínat veškeré umrtvování. Například umrtvování smyslů. Zrakem a sluchem prochází tolik dojmů, že by mohly ochromit ducha, kdybychom se včas nebránili tím, že jim většinu těchto dojmů odepřeme. Ze žádostivosti smyslů se může stát rychle nebezpečná duchovní lakota. Člověk se vrhá na všechno, co nalézá při své cestě životem, a stahuje do svého doupěte kdejakou zdechlinu. Chudý v duchu bere ze všeho jen to, co právě potřebuje k svobodnému pohybu ducha. Výsledky dobré askeze jsou vždy duchovní: lehkost ducha, jeho snadná odpoutatelnost od hmoty, jeho prostupnost pro vlivy Boží milosti – to, čemu říkala světice „souhlas s Boží vůlí“. Je dán vždycky jen po takové namáhavé práci duše. Svatá Terezie nechce nic lehkého, nic snadného. Ani cesta k dokonalosti není něco lehkého a laciného. Každá spiritualita, byla-li zkoumána jejím zrakem, se vždycky prozradila, zda je pravá či nepravá. Zda je to zastřená smyslnost a plazení se před sebou, nebo skutečná práce na duchovním životě. Celé mystické dílo svaté Terezie je hymnou lásky, jako jí byl i celý její život. Láska přetavuje, co je v nás nízké a ubohé. Láska je rozmachem našeho bytí. Ježíš byl nejúžasnější realitou jejího duchovního života.
Posláním Karmelu je být pevností modlitby – pro všechny duše.
