Přes dobu komunistického útisku pronesl identitu Karmelu P. Metoděj Minařík. Své vzpomínky sám sestavil do následujícího článku, aby i ostatním dal nahlédnout do „živých“ dějin Vydří.
Říkává se, že Panna Maria si umí vybrat svá vyvolená místa. Za poslední války byl jednou v novinách článek o tom, které město v Československé republice je podle statistik chorob nejzdravější. Byly tam jmenovány Dačice. Pak by byl kostel a klášter Panny Marie Karmelské na kopci nad Dačicemi u Kostelního Vydří nejzdravějším místem v naší zemi. Jí jde ovšem více o zdraví a krásu vnitřní. A v tom ohledu má toto místo její pečeť. Je milé, tiché, vedoucí k modlitbě a duchovnímu životu.
Začalo to tím, že v lese na kopci na jednom stromě visel její obrázek. Roku 1709 byla na tom místě postavena kaple, kterou posvětil generální představený karmelitánského řádu Karel Felix Slavata a dal do ní nynější milostný obraz Panny Marie Karmelské. Ke kapli byla přistavěna r. 1754 dřevěná loď a r. 1789 byl postaven kostel v nynější podobě. Pro karmelitány byl v letech 1746 až 1752 postaven klášter.
Pro různé překážky sem však karmelitáni přišli až 1. 7. 1908 z Rakouska. První z nich byl P. Telesfor Hardt. Pocházel z Cách, byl dříve misionářem v Kanadě, měl mimořádné nadání na řeči (např. později kázal na mé primiční mši sv. v mém rodišti a nikdo nepoznal, že není rodilý Čech). Byl horlivý, hned dal kostel vymalovat, pořídil nové lavice a celý kostel obnovil, takže 16. července 1909 se mohla konat slavná pouť k dvoustému výročí prvotní kaple. Kromě něho zde a v blízkém Cizkrajově působili kněží P. Josef, rodní bratři P. Bazil a P. Angelus, P. Hubert a ochrnutý P. Elizeus, P. Marian a jeden Čech, P. Albert Veleba. Bratři laici se jmenovali Spiridion, Antonín, Gabriel, Šimon, Jáchym, Richard a starším zdejším poutníkům známý Bohumír Čekal ze Studené. Poutě bývaly od června do poloviny října, každou neděli přicházela dvě až čtyři procesí, česká i německá. Hlavní velká pouť bývala vždycky v neděli po 16. červenci.
P. Telesfor, převor a farář, poslal též několik studentů na jezuitské gymnazium v Linci, aby jako řeholní kněží zde mohli později působit. První z nich byl Antonín Valena (pozdější převor a farář P. Dr. Prokop Valena), dále Rudolf Dohnal, který brzy zemřel, pak další dva bratři Valenovi, Josef (též brzy zemřel) a Ludvík, František Běhan a Leopold Karásek (pozdější P. Melichar Karásek).
Po první světové válce nastaly prudké národnostní boje a r. 1920 museli rakouští kněží odejít do Rakouska, české bratry Rakousko nepřijalo a tak se neradi vrátili domů. V klášteře zůstal jen český kněz P. Albert Veleba. Rakušané odešli do Vídně, P. Telesfor se tam stal převorem a farářem a vystavěl velký kostel a klášter Panny Marie Karmelské.
V té době studoval Prokop Valena v Římě, získal doktorát filozofie a teologie a 28. 6. 1925 byl vysvěcen na kněze. Působil nějakou dobu v Polsku a po odchodu P. Veleby přišel jako převor a farář do Vydří 1. 6. 1931.
K němu přibyli další kněží řádu. Z Volfířova nastoupil Albert Kafka. Byl poslán na studia do Říma, jako pozdní povolání rychle studoval, dostal souchotiny, předčasně ho vysvětili a poslali domů v naději, že se doma vyléčí. Zemřel a je pochován na lesním hřbitůvku naproti kostelu.
Z Telče nastoupil Václav Havlík, vystudoval v Polsku a byl přeložen do Vídně, protože v 10. vídeňském okrese, kde je karmelitánský klášter, je mnoho Čechů. Dostal se do koncentračního tábora v Mauthausenu a po propuštění odešel z řádu.
Třetím jsem byl já, Metoděj František Minařík. Ze svého rodiště Slavičína jsem poprvé přišel do Kostelního Vydří 17. října 1933. dělal jsem noviciát ve Straubingu, na kněze jsem studoval v Bambergu. Po vysvěcení 6. 6. 1938 jsem dodělával 5. ročník a pak jsem se vrátil do Kostelního Vydří jako kaplan od 1. 9. 1939.
R. 1934 přibyl ke mně ve Straubingu a pak v Bambergu Melichar Leopold Karásek. Na kněze byl vysvěcen 29. 6. 1939, ale protože mladí kněží v Německu byli za války odvedeni k vojsku, mohl se vrátit do Vydří až r. 1947. Dne 15. 3. 1939 jsme se oba v Bambergu dověděli o okupaci naší vlasti.
1939–1950
Od r. 1939 jsme byli v Kostelním Vydří dva kněží, P. Prokop Valena a já. Hned na začátku, když biskupství brněnské vyzvalo, aby se přihlásil, kdo umí německy a byl by ochoten pracovat jako kněz mezi Čechy nasazenými v Německu, nabídli jsme se, že jeden z nás by tam mohl jít, ale nevyužili naší nabídky. A tak jsme zůstali u Panny Marie Vyderské a pod její zvláštní ochranou. Sledovali jsme válečné události, až nerozvážně, měli jsme po celou válku na dveřích připevněnou velkou mapu a zaznamenávali jsme do ní postupy armád.
Vypomáhali jsme všude, kde bylo potřeba. V Dačicích jsme nahrazovali kaplana a katechetu, který odešel do ciziny, vyučovali náboženství v Řečici a v Horní Myslové. Konali několik rekolekcí a lidových misií, např. v Poštorné, rodišti P. Pavla Klimoviče, pozdějšího administrátora ve Vydří. Měli jsme krátké exercicie pro děti vycházející ze školy, nebo pro děvčata z kursů u sester boromejek v Moravských Budějovicích. Také duchovní cvičení u karmelitek v Praze. Měli jsme s nimi styky, i když byly v Broumově a v Jiřetíně. Přátelsky jsme se stýkali s františkány v Dačicích a s premonstráty v Nové Říši. P. převor byl jejich zpovědníkem. Často k nám přicházeli snoubenci z různých i vzdálenějších míst, kteří chtěli být oddáni u Panny Marie Karmelské.
Nejčilejší život býval u nás o prázdninách. V ubytovnách u kostela byly tábory středoškolských studentek (studenti by se nespokojili s tak skromnými podmínkami), které pořádali dominikáni a někteří profesoři. Docházeli studenti a vůbec mládež na besedu a hrávali volejbal. Měli zájem o Karmel, i když se nakonec nestali karmelitány.
Každé prázdniny k nám též dojížděly děti i starší z Ostravy, aby se zotavily na zdravém vzduchu ze zamořeného ostravského prostředí. (Organizoval to kněz a katecheta z mého rodiště, P. Malovaný, který mě připravoval z latiny na přijímací zkoušku do gymnazia). Občané z farnosti si je brali do domu a ony se úplně sžily s nimi v jednu rodinu.
Mezi farou a školou byl dobrý poměr, protože učitelská rodina Novákova byla celá věřící. První pouť byla v dolním kostele, zvaná „dolní“ na Navštívení Panny Marie 2. července. Ve čtvrtek po 16. červenci se konala „městská“ pouť pro poutníky z Dačic, Telče a Nové Říše, dokud to nebylo znemožněno. Hlavní pouť byla jako doposud v neděli po svátku Panny Marie Karmelské.
Pomalu se blížil konec druhé světové války. Při ústupu německého vojska se u nás na faře zastavilo nakrátko několik německých důstojníků. – Byli různí. Jeden z nich, dobrácký Rakušan, nám říkal, že má dobré svědomí, že nezabil ani jediného člověka, když musel střílet, střílel do vzduchu. Jistě mluvil pravdu. Varoval nás hlavně před jedním fanatickým evangelickým pastorem, který osobně zastřelil několik svých vojáků, když se chtěli dát na útěk.
6. května 1945, v neděli a hlavně v noci na 7. května, se hnalo německé vojsko úprkem zpět, aby nepadlo do rukou Rusů. Pokud nestačili utéci, skryli se do lesů a v dalších dnech se stahovali do Rakouska. Celé dny a noci naši muži měli hlídky. Když jich na to bylo málo, dali mi pušku, abych aspoň ve dne hlídal. Pouze jeden občan byl kterési noci zastřelen, mládenec Koukalův.
V pondělí dopoledne a po celý den všichni, i my, jsme v Dačicích vítali první ruské vojáky. Panna Maria nás chránila. Po nějakém čase byla u našeho kostela zřízena ruská meteorologická stanice, jeden důstojník s několika vojáky a vojandami. Nic se nám neztratilo, slušně se chovali. Důstojník bydlel na faře. Když v neděli nešel na taneční zábavu, ptal se ho. P. převor, proč nešel. Dal krásnou odpověď: „Při loučení s manželkou jsme si slíbili, že nepůjdeme na žádnou zábavu, až se po válce znovu setkáme. Dosud jsem zachoval svůj slib. Nechci jej nakonec porušit.“
V ty květnové dny byla děkovná pouť na Montserratě u Cizkrajova. Při kázání jsem prosil lidi, aby tam rádi chodili na pouť, aby nebyli méně zbožní než Němci, kteří tam rádi putovávali. Hned další dny přijeli k nám nějací páni z Jihlavy a vyslýchali mě, co jsem kázal. To bylo asi jedno z prvních vyšetřování STB a mé první setkání s ním.
Lipolec byl v době Protektorátu v zabraném území. Rakouský biskup tam přeložil ředitele diecézní charity, aby ho uchránil před hrozícím uvězněním. Byl to P. Müller, dobrý člověk, národnostně naprosto nestranný. Na konci války mu musely být v Dačicích amputovány obě nohy. Podařilo se nám dostat ho do Rakouska a já jsem spravoval lipoleckou farnost, než tam byl ustanoven nový administrátor. Prožil jsem tam i odsun Němců.
Kromě toho nám byla svěřena farnost Volfířov. Když jsem přebíral po páteru Pařilovi farnost a loučili jsme se, netušili jsme ani on ani já, co ho v Babicích (nebo blízko Babic?), kam byl přeložen, čeká. Ten pověstný nastrojený babický proces, při němž bylo zastřeleno několik občanů a kněží, mezi nimi i on.
V ty roky jsme se s P. převorem po dvou měsících střídali jako duchovní u sester Ústavu Blahoslavené Panny Marie (lidově Anglické panny) ve Štěkni. P. převor je poznal, když tam o jedněch prázdninách dělal duchovního vůdce v táboře studentek tenkrát výjimečně ne ve Vydří, nýbrž v jejich zámku ve Štěkni u Strakonic.
Roku 1947 se vrátil do Vydří, jak jsme již řekli, P. Melichar, takže jsme byli tři. Zakusili jsme jednu mimořádnou, přímo zázračnou ochranu Panny Marie. STB nás chtělo vtáhnout do nastražené léčky a sehrát s námi podobnou hru jako v Babicích. Několik lidí ve Vydří a v Dačicích do ní vtáhli, uvěznili je, ale pak je propustili, šlo jim hlavně o kněze. Ten večer, co se to stalo, byli doma jen P. Prokop a P. Melichar, já jsem byl právě ve Štěkni.
1950
31. 3.–5. 4. 1950 se konal monstrproces s deseti představiteli řádů. V noci ze 13. na 14. dubna byly přepadeny mužské kláštery a řeholníci byli odvezeni do internačních táborů. Zůstalo jen několik malých klášterů, zvláště kde měli duchovní správu.
Přišla středa 3. května, tehdy svátek Nalezení svatého Kříže. Vracel jsem se odpoledne z vyučování náboženství ve Velkém Pěčíně. Na trávníku před vchodem sedělo několik mužů Státní bezpečnosti. Obklopili mě a nastal asi takovýto rozhovor.
„Potřebujeme mluvit s představeným.“
„Není doma.“
„Kde je?“
„Ve Štěkni.“ (Věděl jsem, že jim to je známo.)
„Kdo ho zastupuje?“
„Já.“
„Musíte jet do Prahy, zítra se tam bude jednat o poutních místech, ze kterého tam nikdo nebude, tam budou zakázány všechny poutě.“
„Zavolám představenému, ať on rozhodne.“
„Proč byste volal, my tam jedeme, vezmeme vás s sebou.“
Když mě nemohli přemluvit, odjeli beze mne. P. převora jsem se dovolal. Řekl jen: „No, dobrá.“ Ale nejel nikam, prohlédl, že je vše vylháno.
Pozdě večer po májové pobožnosti jsem se doma modlil. Najednou jsem slyšel přijíždět několik aut. Zaplavil mě jakýsi úplný vnitřní klid: Ve jménu Páně! Když se nahrnuli dovnitř, ptali se po P. Melicharovi. Nacvičoval dole v zámku s dětmi dětské divadlo. Poslali pro něho.
Jednání bylo krátké. V podstatě asi takové:
„Proces s řeholníky ukázal, že řády jsou proti režimu. Proto se vláda vidí nucena všechny řeholníky soustředit a přezkoušet. Kdo jdou s ní, vrátí se do svých klášterů, kdo budou proti ní, zůstanou uzavřeni, aby nemohli kazit lid.“
„Co na to říkáte?“
„Nechám se vzít.“
„Sbalte nejnutnější věci. Tam, kam vás vezeme, budete mít všechno, co potřebujete. Pan Karásek zůstane zde, aby se měl kdo starat o farnost.“
Cestou jsme zastavili u STB v Jihlavě a vezli mě dále do internačního kláštera pro představené v Želivě. Téže noci přepadli P. převora Prokopa Valenu ve Štěkni a přivezli ho také do Želiva a dali do stejné cely jako mne. Bylo to asi po půlnoci. Tam jsme se spolu sešli.
V želivském klášteře byli internováni řeholníci z více než dvaceti řádů. Zůstali jsme v něm do r. 1955. Po propuštění už jsme se nemohli vrátit k Panně Marii Karmelské do Kostelního Vydří.
P. převor byl postupně administrátorem v několika farnostech, zemřel v nemocnici v Brně 6. dubna 1971 a je pohřben na farním hřbitově ve Vydří.
Já jsem byl většinou v domovech důchodců u řádových sester. K Panně Marii Karmelské jsem jezdíval na návštěvu a na hlavní pouť. Dostával jsem ‚státní souhlas‘ ke mši svaté a zpovídání o pouti. Jednou jsem však kázal o víře a citoval jsem Písmo: „Nerozumný si říká v srdci: Bůh není“ (Žalm 13,1). Po mši sv. církevní tajemník řekl P. děkanovi: „To vypadá, jako bychom my ateisté byli všichni hloupí.“ A od té doby mi on i další po něm povolovali pouze zpovídat.
P. Melichar byl administrátorem do roku 1983. bratrsky nás vždy přijímal, i s velkým rizikem, když jsme měli v klášteře i v kostele různá setkání s těmi, o nichž se to nemělo vědět a kteří se pak ukázali jako karmelitáni. P. Melichar zůstal bydlet v klášteře až do své smrti na Boží hod svatodušní 26. 5. 1985.
–
Panna Maria Karmelská v Kostelním Vydří má tak milé místo, že nám jednou v pověsti svatosti zemřelý generální asistent P. Jan Brenninger napsal: „Kostelní Vydří se nesmí nikdy opustit.“ Kéž je ani Panna Maria Karmelská nikdy neopustí. Jeden z patronů kostela, z rodu, Rolsbergů, dal si do knih své knihovny razítko s nápisem: „Mariánské Vydří“.
P. Metoděj Minařík
12. 5. 1992
