(Meditace o kněžském poslání pokřtěných)
„Bůh se nezdráhal žebrat u Samaritánky o trochu vody“, konstatuje Malá Terezie při rozjímání nad evangeliem, jehož smysl velmi dobře pochopila: „Měl žízeň (…) Ale ve slovech ‚dej mi napít‘ vlastně Stvořitel světa požadoval od svého nehodného stvoření pouze lásku. Žíznil po lásce…“1 Terezie z Lisieux žila v době, kdy se velmi málo mluvilo o poslání pokřtěných jako královského kněžstva. Avšak cítila v sobě povolání „bojovníka, kněze, apoštola, lékaře, mučedníka…“: Tereziino ušlechtilé srdce velmi žíznilo po tom, aby mohlo uvádět na cestu spásy, vyučovat, shromažďovat. Všem, kteří „hledají své místo v církvi“, dává dobrou radu svým vlastním svědectvím: „Našla jsem své místo v církvi: stanu se láskou…“ Snad právě díky Terezii mohl kardinál Stepinac během svého procesu volat: „Církvi, má lásko!“
1) V srdci církve…
Terezie správně pochopila, že srdce Církve hoří láskou. Vcházíme do něj branou svátostí, křtem a stáváme se králi, proroky a kněžími. Neboť aby se Otci dostalo úcty, která mu náleží, na to nestačí lidské síly. „(Neboť beze mne nemůžete činit nic)“2. Je třeba toho, co teologové nepoeticky nazývají „deputace (mandát) ke kultu“, což předpokládá posvěcení našeho bytí v Kristu Duchem svatým. Jak jinak uctívat Otce v Duchu a v Pravdě?
Ale stejně jako Kristus získal z nového vylití Ducha po svém křtu v Jordánu, má být pokřtěný biřmován, aby mohl skutečně stvrdit své poslání královského kněžstva. Svátost biřmování, kterou už v dnešní době bohužel mnoho pokřtěných nepřijímá, zdokonaluje „charakterové rysy“ přijaté křtem a předává nové kněžské pomazání pro poslání přímluvy v modlitbě liturgické a osobní, hlásání Pravdy a duchovního boje. Malá Terezie nechápala, „proč se této svátosti Lásky nevěnuje velká pozornost“!3
2) „Milovat, to je darovat vše a darovat i sebe sama“
Naším společným kněžským posláním je následování Ježíše Krista, jinak řečeno žít mystický život a všeobecná výzva ke svatosti, to znamená k žití blahoslavenství, jejichž rozměr oběti ve spojení s Kristem Knězem a Obětovaným nemůže být zastíněna, protože se jedná o to, být Beránkovými druhy“4 a následovat ho kamkoli jde.
Poněvadž, podle slov Apokalypsy, zvítězil Kristus, lev z pokolení Judova, potomek Davidův, tichým vydáním se obětovaného Beránka, je královská moc křesťana důsledkem kněžského poslání, (a tedy i oběti), a ne naopak. V důsledku toho plodnost, působení věřících v plánu svědectví, apoštolátu, misie, královský rozměr jejich kněžského poslání bude jako záplava jejich kontemplativního života modlitby a skryté oběti pro mystickou evangelizaci.
Protože jsme povoláni k dokonalému vydání sebe sama, nabývá náš život liturgického, bohoslužebného, eucharistického charakteru: „nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí“.5
Pro oba sloupy církve, kterými jsou apoštolové Petr a Pavel, je jasné, že jestliže věřící dostali možnost a milost přinášet oběti, pak to znamená obětovat sebe samé!
Petr píše: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“6</sup
A Pavel: „Vybízím vás (…), abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“7
„Celý život je mší svatou, a všechny duše v tomto světě jsou hostiemi,“ říkala Marta Robinová, která stála na počátku vytváření početných duchovních center pro laiky, charitních domovů, dávno před II. vatikánským koncilem a na počátku uznání hodnoty kněžského poslání věřících.
Terezie z Lisieux podává ve své poslední básni o Panně Marii tuto definici lásky: „milovat, to je darovat vše a darovat i sebe sama.“ Ale také k tomu na jiném místě dává návod: „Pán miluje ty, kdo dávají s láskou!“ Apokalypsa, aniž kdy vylučovala cestu utrpení, která vede ke slávě, předkládá rozvinutí královské a kněžské důstojnosti jako vrchol radosti a křesťanské svatosti: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu“.8
3) „Chvála slávy“
Toto heslo blahoslavené Alžběty od Trojice nám připomíná, že druhou dimenzí, stejně neoddělitelnou od oběti jako Kříž, je opravdová Radost, je chvalořečení: „vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“.9 List Židům také k věřícím slovy žalmu 50 promlouvá: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno“.10
Darování sebe sama a hlásání zázračných Božích skutků, ať osobních nebo vztahujících se ke společenství, jsou dva nerozlučné projevy mystického kněžského poslání věřících povolaných k tomu, aby zpívali novou píseň.11 Nedá se volit, domnívá se P. Louis Boyer, „mezi mystikou Kříže a mystikou Vzkříšení, jak si to občas někdo představoval. Křesťanství zná jen jedinou mystiku, mystiku nanebevstoupení. Ale nanebevstoupení předpokládá vyzdvižení na kříž“ (Což je i smysl řeholního života). Nesnažme se pozvednout sami sebe, jako to navrhují guruové hnutí New Age: neexistuje jiný způsob, jak být vyzdvižen, než důvěra v Toho, který se sám ponížil!
Aktivní účast věřících na eucharistické oběti je vrcholným místem setkání oněch dvou dimenzí adorace v duchu a v pravdě, kterými jsou oběť a chvalořečení. I když ne každý křesťan dostal ,moc, aby sloužil eucharistii, má naopak každý možnost a povolání k tomu, obětovat sebe sama s Kristem. Když to činí, obětuje Krista Otci nejen skrze ruce kněze, ale i s ním, a sjednocuje přitom své úmysly chvalořečení, přímluvné, zadostiučinění a skutků milosrdenství s úmysly kněze i samotného Krista přítomného na oltáři. Marta Robinová říká, že duchovní slabost (astenie) připravuje o účinky eucharistie velké množství křesťanů, kteří jsou vedle studně, ale zmírají žízní.
Eucharistie dělá církev a navíc, jako to vyjádřila blahoslavená Edith Stein:
„Kdybychom uměli prožívat liturgická období, svátky nebo vigilie v duchu církve, naše duše by se brzy začala obracet, rok za rokem k věčnosti, jako plod, který dozrává, dřív než padne do odpočinku věčného sabatu.“
(bratr Etien)
