(Jubileum 300 let poutního místa v Kostelním Vydří jako podnět pro náš duchovní život)
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Důležité okamžiky putování
V historii byly poutě provázeny nápadnými vnějšími projevy (korouhve, zpěv dlouhých poutnických písní, modlitby u křížů a božích muk apod.). Dnes obecně jsme v těchto projevech skrovnější a střízlivější. Ale nechceme být pouhými turisty. Připomínám opakovaně sobě i druhým: mezi turistou a poutníkem je veliký rozdíl. Především ve vnitřním postoji: turista jen nezávazně okukuje, posuzuje, mnozí z nich stále mluví a vše komentují – i v kostelích. Při takovémto přístupu mnohdy ani nepostřehneme, jak jsme plní sami sebe, jak těžko jsme skutečně oslovitelní a proměnitelní. K pouti naopak patří snaha ztišit se, určitá stálá usebranost a do hloubi nitra sahající vnímavost, ochota a přímo touha nechat se proměnit. To vše jako důsledek úsilí zaměřit se na Boha a na setkání s ním. K tomu se velmi hodí slova Jana Křtitele o Ježíši: „On musí růst, já však se menšit“ (J 3,30).
Ať už je naše putování provázeno vnějšími projevy více či méně, rozhodně je velmi důležité nepromarnit klíčové okamžiky pouti. V poutní tradici se jich osvědčilo několik. Přitom obecně platí: těžištěm pouti a tedy i každé její etapy a každého jejího klíčového okamžiku je modlitba. Pokud při ní dokážeme vhodně čerpat z pokladu Písma, je to výborné. O slyšeném Božím slově totiž můžeme rozjímat ještě potom každý sám během cesty. Ruku v ruce musí s modlitbou ale jít i dobré průběžné zajištění všeho, co s putováním souvisí po stránce organizační a technické. Těžko může modlitba pronikat naše srdce, pokud pro ni například zvolíme místo těsně při frekventované silnici, kde ji ostatní pro hluk neslyší, nebo se dokonce necítí bezpečně.
Po delší nebo kratší době, kdy pouť zamýšlíme, rozhodujeme se pro ni a pak ji připravujeme, je velmi vhodné vykonat nějaké formální zahájení pouti modlitbou např. ve farním kostele nebo na jiném vhodném místě. Je-li přítomen kněz nebo jáhen, může poutníkům na cestu požehnat. Od té chvíle je pak všem jasné, že „už jsme začali“, a spoléháme na to, že Bůh naši zahajovací modlitbu vzal vážně.
Rozsah, způsoby a obsah modlitby během putování záleží na zájmu a vynalézavosti poutníků (hlavně vedoucích pouti) a na okolnostech. Zvláštní pečlivost se ale vyplatí věnovat dobrému prožití poslední fáze cesty, závěru putování, těsně před příchodem na poutní místo. Poutní knížky, napomáhající k dobrému vykonání pouti, tradičně obsahovaly modlitbu „při spatření poutního místa“. Pokud je to možné, je dobře tuto část cesty putovat opravdu pěšky a v modlitbě. Na různých poutních místech se v blízkosti poutní svatyně můžeme napojit na řetězec kaplí nebo jiných zastavení, jež nás už k cíli dovedou. V dřívějších dobách duchovní správcové poutního místa vycházeli procesím poutníků naproti a na poslední části cesty je doprovázeli. Podle vzpomínek pamětníků vítali u Vydří kněží poutníky přicházející ve směru od Dačic u křížku na rozcestí, kde od cesty na Studenou odbočuje doprava cesta do vesnice.
Vyvrcholením poutě je pak modlitba v poutním kostele. To je čas a místo pro to, abychom Bohu předložili onen úmysl, s nímž jsme se na pouť vydali. Vědomí, že jsme dosáhli cíle pouti, a únava, připomínající nám, že to nebylo snadné, jsou osobitými okolnostmi této naší modlitby. Je na nás, jakou jí dáme podobu. Zda se spokojíme s modlitbou společnou (modlí-li se ji naše poutnické společenství), zda můžeme být na mši svaté (která i v této situaci je vrcholem modlitby církve), zda je příležitost ke svátosti smíření a využijeme jí, a také – v neposlední řadě – kolik prostoru dáme své osobní modlitbě. Jistě máme všichni zkušenost: jak je dobře varovat se spěchu! A jak nepříjemné je, když právě pro tuto modlitbu nemáme dost klidu. Staré zpěvníky uvádějí modlitbu „po příchodu na poutní místo před zázračným obrazem Panny Marie“ a modlitbu „před obrazem Panny Marie na rozloučenou“. Vnímaly tedy čas strávený v mariánském poutním kostele jako setkání s Pannou Marií „z očí do očí.“
Obdobně k začátku pouti odpovídá dobře naší povaze, abychom pouť také nějakou formou uzavřeli. Takové zakončení pouti můžeme vykonat ještě na poutním místě, nebo doma ve farním kostele nebo tam, kde jsme pouť začínali. Naše modlitba přitom samozřejmě obsahuje poděkování za Boží ochranu během pouti, za všechny přijaté milosti a obvykle i vyjadřuje rozhodnutí vytrvat v prožitém obrácení srdce a prosí o Boží pomoc k tomu.
Řekne-li se upomínka z pouti, vybaví se asi mnohým z nás spousta laciného nevkusu, kterým bývají upomínkové předměty provázeny už po generace a se snad nevykořenitelnou houževnatostí. Na druhé straně mnozí máme snahu odnést si z poutního místa na památku kamínek, větévku, šišku či jiný předmět, který by nás pak doma upomínal na naše putování, jeho vůdčí myšlenku a průběh. Dobře totiž známe svou povrchnost a zapomnětlivost a chtěli bychom dostát Božímu slovu, které nás vybízí nezapomínat na Boží skutky (Ž 78,7). Ta upomínka, umístěná na našem pracovním stole nebo naaranžovaná někde v bytě, nám bude výzvou obnovovat v sobě ducha vykonané pouti a nevracet se do starých kolejí. Stejně možná mluvily k našim babičkám poutní obrázky, které měly za sklem v kredenci, to jen my jsme v nich viděli pouhé tretky...
Nakolik je to vše podnětné pro náš život obecně
Když jsme si v tomto našem zamyšlení uvědomili několikerý duchovní rozměr křesťanské pouti, podtrhněme ještě, že pouť není „skleník“, ve kterém bychom si vytvářeli umělé prostředí, nepropojené s naším ostatním životem. Všechny stránky putování, které jsme zmínili, mají být přítomné – třebas ne tak zřetelně – v celém našem křesťanském životě. Nejen během putování, ale vždy je náš život přibližováním se k věčnosti, do plnosti Božího království. Také úsilí o obrácení je naším celoživotním úkolem, protože po celý život nám naše vrtkavost, lenost a různá pokušení utlumují a rozostřují naše zaměření na Boha. Rovněž tak si po celý život prostřednictvím sebekázně a skromnosti hledíme uchovávat si svobodu Božích dětí, které se nám dostalo vírou a křtem. A jako je pouť svátkem, tak i v ostatním životě při různých příležitostech – navzdory dnešnímu sklonu k individualismu a ke konzumnímu životnímu stylu, navzdory obvyklému upřednostňování výkonu – slavením svátečních chvil a dní obnovujeme v sobě cit pro cenu vztahů, vzájemnou sounáležitost a otevřenost pro hodnoty duchovní. A tak bychom mohli uvažovat i o dalších stránkách pouti.
Několik postřehů konkrétně z poutního místa v Kostelním Vydří
Díky pečlivému historickému bádání P. Jindřicha Charouze1 jsem se letos mohl znovu a bedlivěji zamyslet nad historií vyderského poutního místa. Vždy v průběhu oněch tří set let to bylo jen prosté, venkovské, malé poutní místo. Ale to, co tu naši předkové prožili a jakou podobu poutnímu místu dali, je pro nás inspirací.
Baldachýn nad obrazem Panny Marie i gesta andělů při hlavním oltáři chtějí zřetelně ukázat: zde se otevřelo nebe, vylila se zář oslňujícího světla shůry. Maria se nám přiblížila, ona sama si vyvolila toto místo. Nese v náručí svého Syna. Nepřibližuje nás jen sobě, ale hlavně Kristu. To z poutního obrazu můžeme dobře vyčíst. A Maria svou náruč otvírá také nám. Nabízí se i nám jako soucitná Matka. A dalším darem, který nám podává její ruka, je škapulíř – symbolický šat, znamení její mateřské péče o Karmel.
Zajímavá je i tato epizoda z rané historie poutního místa. Když se olomoucká konzistoř roku 1735 zdráhala dát dovolení ke stavbě nové, větší kaple a navrhovala naopak přenést obraz Panny Marie do farního kostela, vyderští se mariánského místa na návrší nebyli ochotni vzdát. Neslevili a po několika letech dosáhli svého. Byli totiž přesvědčeni: na tomto místě Bůh vykonal zázrak, tzn. oslovuje nás tím a pobízí k živé víře. Takové Boží oslovení je nezaměnitelné, neměli bychom s ním zacházet lehkomyslně, manipulovat jím nebo na ně nedbat... Což nám poskytuje příležitost zamyslet se nad tím, že i v našem životě je důležité nepoddávat se lenosti nebo zbabělosti. Jestli cítíme, že nás Bůh oslovuje a k něčemu nás vyzývá, tak bychom za tím měli skutečně jít a nelekat se ani překážek, které se nám staví do cesty.
V dolních rozích milostného obrazu je vypodobena dvojice erbů, patří zakladateli a jeho ženě. Nad bočním vchodem kostela je zavěšen z kamene vytesaný dvojerb syna a jeho manželky, též dobrodinců poutního místa. To vyjadřuje sounáležitost oněch manželských párů – ve společném životě i ve zbožnosti a štědrosti. Dáte-li mi za pravdu, můžeme v tom spatřovat symbol něčeho důležitého: sem k Panně Marii do Vydří nikdo nepřicházíme jen sami za sebe. Všichni jsme nějak spojeni s dalšími lidmi (v různé míře pokrevního příbuzenství, přátelství apod.) a ty druhé sem neseme ve svém srdci. I kdybychom na to zapomněli, zde jsme na to jemně upozorněni. A měli bychom tu na ně pamatovat ve své modlitbě. Jsou-li naše vztahy s nimi krásné nebo naopak hodně těžké, pak tím spíš.
Nezvyklé plechové dveře mezi sakristií a kostelem (a podobně na oratoři) dávají vyrozumět: kdysi byl tento kostel otevřený ve dne v noci. Jen sakristie bývala zamknutá a chráněná proti zlodějům. Tedy kostel byl k dispozici pro modlitbu neustále. To nás pobízí k osobní modlitbě, umět zůstat sami s Bohem. Je důležité, abychom se na pouti Bohu odevzdali v nejosobnější rovině svého života.
Při budování nové, větší kaple ve 30. letech 18. století hrála svou roli také snaha umožnit poutníkům na tomto místě účast na svátostech: být na mši svaté, přijmout svaté přijímání a také se vyzpovídat. S tím pak se otvírala možnost získání odpustků. Rozumějme: i v našem životě bude touha po svátostech a jejich vděčné a pozorné přijímání vždy velikou příležitostí k hlubokému spojení se s Bohem.
Jen postupně se po celé 18. století vyderské poutní místo rozvíjelo přičinlivostí členů rodu Butz z Rolsbergu. Kdyby jich nebylo, dávno by asi upadlo v zapomenutí. Jen díky jejich věrnosti a houževnatosti přibývaly stavby, vysazené stromy, úpravy terénu. Osobní zbožnost se tu pojila s rodinnou tradicí (snahou navázat na dílo předků) a s péčí o zbožnost jejich poddaných. Když o tom přemýšlíme, nutí nás to v okolnostech současného světa zvažovat: jak můžeme my v našich rodinách vytvářet a udržovat hezké, nosné tradice? I nám by možná pomohlo něco takového. Mít nějaký ušlechtilý „projekt“, přesahující okruh našich vlastních osobních nebo rodinných zájmů, dílo, při němž se nevysilujeme vzájemnými malichernými spory, ale společně se v něm nasazujeme. Tak Butzové po generace věnovali svou přízeň tomuto poutnímu místu. A my všichni z toho stále těžíme: díky tomu je tu dnes kostel, rezidence (klášter), ambit. To vše narůstalo prostým úsilím a prací.
Výročí tři sta let existence poutního místa v Kostelním Vydří je pro nás tedy podnětem střežit si, aby pro nás Vydří bylo opravdu poutním místem. Když jako (pravidelní či příležitostní) poutníci prohloubíme svůj vztah k tomuto poutnímu místu, budeme si dobře vědět rady i na každém jiném poutním místě. (I když je pro nás Kostelní Vydří samozřejmě nezaměnitelné.) Nebuďme nikdy jen zvědavci nebo turisty, buďme poutníky, kteří směřují k nebeskému Jeruzalému, kteří si putováním připomínají, že cílem našeho života je spočinout v Boží náruči. Kteří těžkosti svého života považují za obtíže putování, a povzbuzují se vědomím, že cíl za to stojí. Kteří dobře vědí, že čas daný Pánu Bohu není vyhozený čas, i když kvůli tomu práce musí chvíli počkat. Kteří jsou si vědomi, že setkání s Bohem při pouti je nějakým způsobem svátek a že dává sílu jít dál. Buďme poutníky, kteří toto poutní místo milují právě jako poutní místo.
předchozí
