Jubileum 300 let poutního místa v Kostelním Vydří jako podnět pro náš duchovní život1
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Každé dobře prožité jubileum je novým zdrojem milosti, učil nás Jan Pavel II. v souvislosti s velkým jubileem vykoupení. Chceme takto prožít i jubileum 300 let trvání poutního místa na kopci nad vesnicí Kostelní Vydří. Nejde nám o ulpívání v minulosti, ale o podněty, které by z toho mohl vytěžit náš duchovní život – pro současnost a pro budoucnost.
Historie poutí v křesťanské tradici
Putování na určitá „svatá“ místa je obvyklé i v jiných náboženstvích. Starý zákon zmiňuje putování na různá místa a pak hlavně putování do Jeruzaléma (Ex 23,17; Lk 2,41). V islámu je pouť do Mekky (jednou za život) uložena jako povinnost.
V křesťanském prostředí neexistuje nějaká povinnost svatého putování. Ale k pouti je přirovnáván celý lidský život, zejména v tom, že cílem křesťanovy „životní pouti“ je nebeský Jeruzalém (Žid 11,16 a 12,22; Zj 3,12 a 21,9–22,5). A Jeruzalém pozemský byl pro křesťany nejpůvodnějším poutním místem, navštěvovaným snad již od 2. století. Ostatně sv. Lukáš ve svém evangeliu líčí veřejné působení Pána Ježíše jako cílenou pouť do Jeruzaléma, kde se má uskutečnit jeho odchod k Otci (Lk 9,31 a 9,51).
Když se ve 4. století křesťanům dostalo definitivně možnosti svobodně svou víru projevovat, mohl se bez zábran rozvinout i zájem o svatá místa v Jeruzalémě a pak v celé Svaté zemi. Prvotně platil místům, která byla spojena s událostmi Kristova umučení a vzkříšení, a pak i místům spjatým s jeho ostatním životem. Tato místa byla identifikována, byly nalezeny a vyzdviženy různé relikvie. Na Kalvárii a nad Božím hrobem byly zbudovány baziliky. Po celý středověk se pak relikvie Kristova utrpení těšily mimořádné úctě a místa jejich uložení se stávala cílem nových poutí. (Tak tomu bylo i v historii našich zemí.) K poutím do Jeruzaléma později přistoupilo putování do Říma ke hrobům sv. Petra a Pavla a do Compostelly ke hrobu sv. Jakuba. Pouti na tato tři místa byly nazývány peregrinationes maiores. Pouť na jiná místa se nazývala peregrinatio minor.
Ve středověku bývalo putování mnohdy velmi obtížné a nebezpečné. Cesta do Jeruzaléma bývala nezřídka cestou bez návratu. Proto byly poutě často projevem pokání. Někdy byla pouť ukládána jako náležitý trest, zvláště ve spojitosti se zločinem vraždy. To proto, že dotyčný se na poutním místě měl modlit za spásu duše oběti zločinu. S tím se setkáváme především ve Francii a v Nizozemí. Aby provinilec mohl dokázat, že pouť skutečně vykonal, vydávaly se na poutních místech upomínky, osvědčující, že dotyčný tam doputoval. Protože ty se záhy staly spíš upomínkovými předměty a chloubou všech, kdo si je na poutním místě pořídili, na důkaz o vykonání pouti vydával místní biskup nebo duchovní správce kostela písemné osvědčení.
V průběhu 11. století přestaly být za pokání ukládány stanovené kající skutky (např. pouť), ale rozšířila se praxe odpustků, které nebyly udělovány jednotlivcům, ale vyhlašovány všeobecně. Jejich duchovní užitek mohl pak získat každý, kdo vykonal daný zbožný skutek. Takovým skutkem byla často vyhlášena i návštěva určitého poutního místa – a to vyvolalo nový zájem o poutě. Od té doby měly někdy poutě podobu záměrného sbírání co možná největšího počtu získatelných odpustků. Také v historii vzniku poutního místa v Kostelním Vydří mělo velký význam, že místo, které na sebe upozornilo nevysvětlitelnými světelnými jevy a na němž zakladatelé postavili kapli vybavenou obrazem Panny Marie, obdařil bosý karmelitán Karel Felix Slavata odpustky. Odpustkové výsady byly později tomuto místu udělovány opět, dochovalo se nám 13 takových papežských listin z let 1734–1763. Okamžikem vyhlášením odpustků údajně tajemná světla na návrší vymizela, což znamená, že odpustky samy měly nadále být dostatečně silným magnetem k tomu, aby k nové kapli věřící s důvěrou putovali. A tak se opravdu stalo – poutníků přibývalo.
V našem prostředí byla velmi častým motivem k podniknutí pouti modlitba za uzdravení. „Pro obyčejné lidi byl často světec jediným dostupným lékařem.“2 Podle dochovaného „Zaznamenání milostí“ měla v Kostelním Vydří většina záznamů charakter zázračného uzdravení z nemoci, ochrany při úrazech nebo úlevy v bolestech. Podobným častým důvodem k vykonání pouti byly prosby za odvrácení hrozících katastrof (moru aj.). A stejně časté byly pouti děkovné, vztahující se následně k prožité Boží ochraně a pomoci. Takové pouti mnohdy podnikaly i velké skupiny věřících, třebas celé osady. Někdy se dotyční zavázali slibem vykonat tuto pouť nadále každoročně; a generace jejich potomků tomuto slibu zůstaly věrné a putují v jejich stopách od té doby každý rok už po staletí (zvláště v Bavorsku).
Důležitým základem pro to, aby pouť měla smysl, je spolu s uvedenými různými motivy pro putování ovšem také přesvědčení, že poutní místo je místo svaté, kde může člověk snáze prožít Boží blízkost a setkání s Bohem – intenzivněji než někde jinde.
Často bývalo putování spojeno s kultem nějakého světce. Do pozdně středověké poutní zbožnosti nám dává velmi konkrétně nahlédnout například Tomáš Kempenský v Následování Krista svou zmínkou (IV,1.9): „Pospíchají mnozí na rozličná místa, aby navštívili ostatky svatých, a diví se, slyšíce o skutcích jejich; prohlížejí si rozlehlé stavby chrámů a líbají svaté kosti jejich, do hedvábí a zlata zavinuté...“ V této souvislosti nepomiňme ani jeho kritickou narážku, že samo putování není zárukou zbožnosti: „kteří mnoho putují, zřídka se posvěcují“ (I,23.4).3
Martin Luther a reformátoři se postavili vůči poutím odmítavě. Hlavní důvod jejich nesouhlasu tkvěl ve spojitosti poutí s odpustky. Tím víc se proto v následující době stala pouť příznačným (a mnohdy demonstrativním) projevem katolické víry. V době barokní byly pouti jednou z účinných forem intenzivní péče duchovních pastýřů o svěřené ovečky. V novověku nabývá někdy pouť i určitého politického nádechu – vyjadřuje např. přihlášení se k zemským patronům nebo k Římu a papeži. Takto vyznívala pouť, kterou vykonal panovník, jeho rodina a vlivné šlechtické osobnosti. Zároveň tím dávali příklad zbožnosti svým poddaným.
Citelněji než protestantismus zasáhlo poutě osvícenství, které vůči nim bylo kritické nikoli z důvodů náboženských, ale rozumářských, ekonomických a mravokárných. Pohlíželo na ně jako na ztrátu času, který mohl být věnován práci, na projev zahálčivé těkavosti a touhy po zábavě, namítalo, že doma se přece může člověk modlit stejně dobře jako někde na poutním místě, a poukazovalo na výstřelky, které se při poutích tu a tam děly. Za vlády Marie Terezie byly nejprve zakázány poutě trvající déle než jeden den (zahrnující nocování cestou) a byla vydána ještě jiná omezení. Císař Josef II. pak poutě zrušil úplně. Ale věřící se nedali: chodili na poutě bez vnějších projevů (bez předzpěváka nebo duchovního aj.) a shromáždili se všichni až na poutním místě. Ovšem knězi, který se na takové pouti podílel, hrozila pokuta ve výši dvanácti zlatých. Tyto zákazy byly po několika letech odvolány nebo zmírněny, postupně se obliba poutí opět prosadila. Ve 2. polovině 19. století směřují poutě nově do míst, spojujících tradici víry s tradicí národní či kulturní (např. na Moravě Velehrad).
Zajímavé je uvědomit si alespoň v dílčích rysech vývoj poutí během 20. století, tedy v době, kterou známe z přímých vzpomínek předchozích generací nebo z našeho vlastního života. Po 1. světové válce vyvstal nový jev: turisticky organizované poutě. Lepší dopravní možnosti způsobily, že pouti na daleká místa (do Svaté země, do Říma, Lurd nebo do Fatimy) nebyly již tak nebezpečné a nákladné jako dřív.
Po 2. světové válce došlo k ještě většímu rozmachu poutí. Zatímco u nás nastaly specifické podmínky díky politické vládě totalitního ateizujícího režimu, na Západě se poutě svobodně rozvíjely, mezi mládeží nabyly opět obliby poutě konané pěšky. Pouti mládeže byly tehdy zároveň přihlášením se ke katolické víře před ostatní společností, v níž víc a víc prosazoval svůj vliv odpor k církvi a praktický materialismus. Od 60. let toto vyznávání víry formou mládežnických poutí ochablo. Rozkolísání tradičních hodnot se projevilo i zde. A jak tomu bylo u nás během totality? Nad tím se můžete zamyslet sami, věřím, že vám to bude zdrojem zajímavých vzpomínek. Zmíním jen každoroční silvestrovské putování na Hostýn na půlnoční mši svatou, velehradskou pouť v roce 1985 či pouť na svatořečení sv. Anežky v listopadu 1989. Poutě byly možností ke shromáždění se velkého počtu věřících a k vnímání společného odporu proti komunistické diktatuře.
Když jsme v prvních letech po roce 1989 krátkodobým rozmachem poutí dohnali dluh z minulosti, intenzita poutí do vzdálených míst polevila. Ale postupně sílí zájem o menší domácí poutní místa, opravují se jednotlivé kostely a kaple, hloučky nadšenců a obětavci z řad kněží se pokoušejí vzkřísit poutní tradice na místech již pozapomenutých. Mezi historiky, zvláště období baroka, i mezi vydavateli a čtenáři knih je zájem o tematiku poutí velmi živý. Ačkoliv po stránce vnějšího projevu a počtu poutníků není dnes pouť příliš srovnatelná s poutěmi našich předků, je tu nesporný záměrný důraz na její stránku duchovní. Vydáváme se na pouť, protože toužíme po obnově své víry, vztahu s Bohem, po růstu v obrácení, očekáváme pomoc v nalezení sebe sama před Bohem, obtíže putování na sebe bereme jako součást pokání. Poutní místa jako cíl našeho putování nám poskytují vhodné prostředí pro otevření se Bohu.
Spiritualita poutě
Ještě než o spiritualitě pouti začneme více uvažovat, uvědomme si každý za sebe: jaké poutě a kdy konávám? Při jaké příležitosti a jako mají podobu? U někoho se možná v rodině udržuje tradice rodinné pouti, někdo pouť občas nebo i s určitou pravidelností podniká sám. Využíváme třebas možnost účastnit se společné pouti s farností nebo s jinou skupinou. K našemu karmelitánskému společenství patří také každoroční pouť terciářů, jejich rodin a dalších našich přátel do Kostelního Vydří v den liturgické památky Neposkvrněného Srdce Panny Marie. A většina terciářů, kteří přijíždějí do Vydří na několikadenní exercicie, pojímá i tuto svou cestu jako pouť... Když si takto konkrétně „zmapujeme“, zda a jak vůbec pouť do našeho duchovního života skutečně patří, snáze můžeme vnímat následující myšlenky o spiritualitě pouti jako něco blízkého, s čím buď už sami máme zkušenost, nebo naopak co bychom u sebe do praxe chtěli uvést.
Od časů poutí do Jeruzaléma, které pro svou obtížnost a nebezpečnost představovaly vyvrcholení (a často i závěr) křesťanova života, je pouť připomínkou, že náš život je putování k nebi, na místo svaté, k velkému, už bezprostřednímu setkání s Bohem, do Božího království. Během putování si poutník může uvědomit, že v životě jsme vůbec na cestě a že tady na zemi nemáme trvalý domov (Žid 13,14). Uprostřed mnoha starostí a plánů života pozemského na to totiž snadno zapomínáme. Odchodem z domova – ať už na den či na více dní – na sobě předjímáme, že ho jednou opustíme natrvalo. Vykořenění a nenaplněnost, které během pouti můžeme pocítit, nás vedou k zamyšlení nad tím, jak nedostatečné a křehké je při vší naší snaze i naše ukotvení v domácím prostředí a že v největší hloubi mají naše touhy a očekávání mnohem větší rozsah a dojdou uspokojení jen u Boha.
Když jsem hledal nějaký poetický název pro toto své zamyšlení, přišla mi na mysl prosba mariánské modlitby: „(Ježíše) nám po tomto putování ukaž“. My křesťané věříme, že život na zemi je směřování k věčnosti, těšíme se, že se tam setkáme tváří v tvář se svým Pánem, a Marii prosíme o přímluvu, aby to „dobře dopadlo“. V původním latinském znění této modlitby je ovšem slovo exilium, tedy vyhnanství, nikoli putování. Ale ať už myslíme na exodus z egyptského otroctví či na návrat z babylonského zajetí, obojí má před sebou týž kýžený cíl: zaslíbenou zemi.
Při poznávání historie poutí jsme viděli, že pouť představovala od pradávna také kající skutek, byla projev a nástroj pokání, změny smýšlení. Čas během putování, ale také útrapy cesty a zejména modlitba, doplněná později přímo přijetím svátosti pokání na poutním místě, způsobily poutníkovu vnitřní proměnu během cesty. Provinilce to mělo odpoutat od spáchané viny, ale vůbec každému má pouť umožnit nahlédnout s odstupem jeho počínání si doma, rozpoznat, co je špatné, škodlivé nebo plané, a k tomu se už nevracet. Prohlédnout k větší svobodě a k očistě na cestě naplňování povolání, které mi Bůh v mém konkrétním prostředí svěřuje. Ostatně i mnozí lidé kolem nás, když odjíždějí na víkend nebo na dovolenou, mluví o tom, že potřebují „vypadnout a srovnat si věci v hlavě“. Takto i mnoho lidí nevěřících dobře prožije pouť do slavné Compostelly – jako vyrovnání se s koncem jedné životní etapy nebo s nějakým velkým otřesem (krach partnerského vztahu, frustrace v zaměstnání v komerčním prostředí apod.). Opravdová křesťanská pouť znamená ovšem obrácení se adresné: k Bohu.
I když v sobě pouť nese prvek kajícnosti a obrácení, přesto (a jistě i právě proto) je pouť i svátek a radost. Vyslovuje to již starozákonní žalmista: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 122,1). Ano, nezakrýváme, že pouť je mimo jiné i úlevným „vypadnutím“ z kolotoče všednosti, z přetížení úkoly a starostmi, které doléhá na většinu z nás. Ani antické úsloví, že „změna těší“, neztratilo nic na své platnosti. Ale mluvíme-li o tom, že pouť je pro nás svátek, má to mnohem hlubší obsah, než pouhý únik, „relax“ (tj. doslova: odvaz). Svátek v nejkrásnějším smyslu slova je odpočinek povznášející, vydechnutí prožívané v ukázňující samotě nebo v hezkých vztazích s druhými, ať už se souputníky z řad příbuzných a přátel, nebo s lidmi, s nimiž se seznamujeme úplně nově. I toto k pouti patří, i k tomuto je pouť přirozeně příležitostí. V těchto okolnostech a souvislostech můžeme při pouti prožít oddech (při vší únavě) a radost ze svobodné spontánnosti, na jakou v běžné každodennosti nemíváme pomyšlení ani vnitřní sílu.
Nejpříznačnějším rysem pouti je však její charakter bohoslužby. To je její podstata a její nejvlastnější důvod: služba Bohu. Poutí se chceme Bohu přiblížit, spočinout u něj, klanět se mu a o něčem s ním mluvit, něco mu svěřit. Svaté místo (poutní kostel, kaple) nám k tomu poskytuje příhodné prostředí. Svou krásou (uprostřed přírody či uměleckou) a svou tradicí nám napomáhá dobře se modlit – ať už Bohu předkládáme své chvály a díky, nebo prosby a přímluvy. Pokud jsme se k vykonání pouti zavázali slibem, který teď plníme, děkujeme Bohu za to, že nám při tom pomáhal.
Jsou-li poutní místa spojena s úctou k nějakému světci, napomáhá naší modlitbě poutní obraz, socha, relikvie nebo i např. studánka, které jsou spjaty s prokázáním Boží milosti těm, kdo se tu modlili před námi. To vše jsou názorná znamení Boží blízkosti a láskyplné štědrosti. Vrcholem modlitby na poutním místě je pak účast na liturgii: na mši svaté s přijetím eucharistie a případně také předtím přijetí svátosti smíření. Ke společným poutím patří tradičně také žehnání upomínek a požehnání poutníkům na cestu domů. I to jsou způsoby odevzdávání se Bohu, jak nám o to jde při celém putování. Na okraj připomenu: cílem naší pouti nemusejí být vždy jen poutní místa nejznámější, ba ani jen místa svatá a oficiální. Putovat s duchovním záměrem a programem je možno také na místa dříve známá jako poutní a dnes opomíjená, nebo do kostela zcela „nepoutního“ či na místo zcela profánní – k nimž se ovšem váže nějaká pro nás důležitá událost či skutečnost (např. místa ze života a z vyprávění rodičů nebo jiných lidí mně drahých, která mám spojena s úmyslem své modlitby).
Pouť v sobě má také rozměr apoštolátu, je svědectvím o naší víře. Stačí, když se nás někdo cestou zeptá, kam máme namířeno a proč tam jdeme. Podobáme se apoštolům, kteří šli s Pánem Ježíšem krajem a zvěstovali radostnou zvěst o Božím království. V tradici církve takový způsob života byl velmi ceněným ideálem a byl nazýván „apoštolský život“.
A jako poslední rys pouti zmiňme, že pouť je i formou prožívání společenství. V nejzřetelnějším smyslu tvoříme při ní společenství s těmi, kdo s námi putují, a sjednocujeme se spolu v prožívání víry, v modlitbě, ale také ve vzájemné ohleduplnosti a pomoci. Pouť ale zintenzivňuje i naše společenství s Pánem Ježíšem, který je s námi jako byl s učedníky, k nimž se přidal na jejich cestě do Emauz. I kdybychom putovali zcela sami, pokud se modlíme, pak při pouti prohlubujeme i naše společenství s těmi, které jsme zanechali doma (a k nimž se vrátíme), ale také s celou církví – ať už pozemskou („putující“) nebo nebeskou (vítěznou – v cíli cesty). Neméně silně můžeme prožívat na pouti spojení s těmi, kdo nás na pozemské (i konkrétně této poutní) cestě předešli, se stavebníky, umělci a řemeslníky, kteří poutní místo obětavě zbudovali a udržovali, a v největší šíři i s okolní přírodou a s celou lidskou rodinou a jejími bolestmi i radostmi.
pokračování
