P. Jindřich Zdík Charouz, O.Praem.
P.Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Horo Karmelská radostná;
Zázračněs vykázaná!
Archo úmluvy milostná,
Skvostně jsi okrášlená!
Chrámem, oltářem, také obrazem
Marii věnovaném.
(V tom místě povýšeném.)
Tak zpíval neznámý skladatel poutní písně z dávných dob1 a my můžeme jenom toužit po tom, abychom svůj vztah k vyderské svatyni dokázali vyjádřit se stejnou vroucností a upřímností jako on, byť odlišnou formou.
Nejčastěji užívaným zdrojem všech informací o původu Kostelního Vydří jako poutního místa je farní kronika2 z roku 1789, psaná farářem Jakubem Moravcem asi osmdesát let po událostech, které se vznikem poutního místa souvisejí. Není důvodů jí nevěřit, čas od času je však třeba zápisy v ní obsažené znovu přečíst a zamyslet se nad tím, jestli vydaly své poselství beze zbytku, a přidat k nim informace z dalších dokumentů, pokud se nám dochovaly. Takovéto nové shrnutí dostupných poznatků je i cílem tohoto článku.
Blížíme-li se k dnešní poutní svatyni od Dačic, jedeme či jdeme prakticky po rovině, kdežto při cestě od Telče, případně z vesnice Kostelní Vydří nás čeká stoupání do vršku. Není to sice takový výstup jako na biblickou horu Karmel, ale pěší poutník se zde docela zadýchá. Není proto divu, že staré zápisy mluví důsledně o poutním místě „na hoře“. Od nepaměti tudy vedla cesta a v lesíku, který pokrýval temeno kopce, stával u cesty dřevěný sloupek s obrázkem nějakého světce – ovšem tak zašlým, že nebylo možno rozeznat, co nebo koho obrázek představuje. Musel tedy být dost starý, když si nikdo ani nepamatoval, kdo a proč ho tam ke cti kterého světce postavil.
Nicméně asi od roku 1680 byla lidmi z okolí pozorována v noci, zvláště v sobotu, záře vycházející z těchto míst. Kronika říká, že lidé nad tím žasli, místo prohledávali a nic nenašli. K prozkoumání se odhodlal i majitel vyderského statku Gerhard Jindřich Butz z Rolsbergu, ale ani on se nedobral nějaké příčiny tajemné záře. Karel Eichler, autor obsáhlého díla o moravských poutních místech a profesor církevních dějin na brněnském teologickém učilišti, píše, že lidé tu hledali poklady.3 Zřejmě tak usoudil z toho, že podle pověstí i na ně ukazují různé světelné jevy. Buď jak buď, noční záře zůstávala záhadou a možná právě proto, že přirozené vysvětlení nebylo, pan Gerhard začal uvažovat o vysvětlení nadpřirozeném. Závěr, který z tohoto uvažování učinil, byl docela logický: Bůh chce být na tomto místě uctíván zvláštním způsobem...
Jedná se o jeden z mnoha obvyklých legendických motivů, v tomto případě mající kořen v biblickém vyprávění o Mojžíšovi a o keři, který hořel a neshořel. Podobně v nedalekých Slavonicích již na konci 13. století upozornila zvláštní světla na posvěcené hostie, ukradené spolu s ciboriem z kostela a pohozené v roští. A poutě v Přibyslavicích u Třebíče začaly po roce 1719, kdy byla u tamního mariánského obrazu na vnější stěně kostela pozorována světla, podle nichž bývalo celé místo zváno Mariánské ranní červánky. Skutečnost, že při vzniku poutního místa v Kostelním Vydří shledáváme obvyklý legendický motiv, však automaticky neznamená, že jde o pohádku či podvod. Bůh promlouvá k lidem stále a volí k tomu takové prostředky, kterým je konkrétní člověk ve své době schopen porozumět. Je jenom přirozené, že v dobách živé víry je těchto projevů více (a je třeba je důkladněji ověřovat) než v dobách nevěry. Vždyť i v Písmu svatém čteme zmínku: „v těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté“ (1 Sam 3,1).
Gerhard Jindřich Butz z Rolsbergu, dědičný císařský poštmistr ze Slavonic, který tamní poštu obdržel za své vojenské zásluhy z tureckých válek a od roku 1694 vlastnil i vyderské panství, se nepovažoval za kompetentního pro řešení těchto otázek a hledal radu a pomoc u skutečných odborníků. Využil toho, že na sousední Telči dlel zrovna návštěvou pan Jan Karel Jáchym Slavata, tehdy ovšem již dávno bratr Karel Felix od svaté Terezie, který v letech 1674–1710 zastával různé vedoucí role v italské větvi řádu bosých karmelitánů (v letech 1680–1683 byl dokonce generálním představeným). Ten usoudil, že mimořádné světelné jevy objevující se v sobotu, to znamená v den zasvěcený tradičně Panně Marii, mají význam mariánský, a poradil mu, aby nechal namalovat obraz Panny Marie Karmelské a umístil jej na onom místě. Pro tento obraz, pořízený roku 1709, nechal zároveň pan Gerhard postavit na vyderském kopci z kamene a pálených cihel malou kapli, vpředu opatřenou dveřmi, do níž otec Karel Felix osobně obraz umístil a z moci svého úřadu kapli obdařil hojnými odpustky. Tak vzniklo poutní místo a přestala noční záře. Něco podobného se před staletími přihodilo i nedaleko Tachova, kde čtrnáct plamínků, objevujících se v noci na hoře, zavdalo podnět k vybudování poutního kostela sv. Čtrnácti pomocníků. Lidé znamení nejen spatřili, ale i správně pochopili.
Na rozdíl od světelných jevů tedy můžeme za pohádku označit doposud neustále opakovaný údaj o tom, že zmíněný poslední mužský potomek slavatovského rodu milostný obraz do vyderské svatyně věnoval. Tento omyl vznikl ledabylým čtením kroniky a vyvrací jej svědectví samotného obrazu. Ten je dnes v zaskleném rámu umístěn na hlavním oltáři a po celém obvodu jej lemují kovové paprsky svatozáře, které zakrývají našemu zraku část jeho plochy a na ní v obou dolních rozích obrazu namalované erby donátorů obrazu, totiž Gerharda Jindřicha Butze z Rolsbergu a jeho manželky Marie Heleny Hillebrandové z Reineggu. Obraz, datovaný číslicemi v obou horních rozích do roku 1709, je nepochybně jejich darem a vznikl na jejich objednávku.
Objevují se však ještě jiné otázky: jaký je původ mariánského obrazu? A kolik času uplynulo mezi poskytnutím moudré rady a benedikcí kaple? Obojí měl osobně vykonat téměř sedmdesátiletý řeholník, vázaný svým úřadem na Řím. Jak dlouho se mohl v Telči zdržet? Zastavil se tam na některé ze svých cest a po nějaké době, když se vracel, znovu? Postavit malou kapli jistě netrvá dlouho, ale kde vzít rychle obraz? 
K tomu jako další otazník můžeme upozornit na nenápadnou zvláštnost: vyderská Madona zřetelně souvisí s obrazy uctívanými v původní větvi karmelitánského řádu, zatímco Slavata byl reformovaným karmelitánem. Odpověď na tyto otázky neznáme, možná je ukryta ve starých diářích či dopisech, které po adresátovi už nikdy nikdo nečetl a které se možná ani nedochovaly. Ale obraz stojí za další zamyšlení.
Odborníci se shodují v tom, že nejčastějším vzorem všech škapulířových karmelských Madon je deskový obraz zvaný La Bruna, od druhé poloviny 13. století až dodnes uctívaný v karmelitánském klášteře v Neapoli. Neznámý autor našeho obrazu jej pravděpodobně nikdy neviděl ani na obrázku, vzor je tu pouze zprostředkovaný, nicméně skutečný.
Úkol potvrdit nebo vyvrátit úvahy o možném bezprostředním vlivu obrazu Panny Marie Neapolské z kostela sv. Havla v Praze na Starém Městě (při někdejším klášteře obutých karmelitánů) na obraz pro Kostelní Vydří ponecháme odborníkům na dějiny umění.
Bezesporu nejzřetelnějším společným znakem obou obrazů je květinový věnec obklopující Matku Boží s Děťátkem. Původně je věnec z květů znamením panenství a zástupně spolu s korunou představuje symbol vyvolení a povýšení, postupně se však stává na obrazech konstitutivním prvkem a v 17. století získává další význam: v reakci na dobový životní styl připomíná marnost světa; pomíjivost ceny nádherných květů se stává protikladem k věčnosti božského Slova. Navíc nesmíme přehlédnout biblickou inspiraci podle knihy Sirachovcovy, která opěvuje velekněze Šimona slovy: „staral se o svůj lid“ (50, 4) a připojuje, že „byl jako květ růží v jarních dnech, jako lilie u pramene vod“ (50, 8), což najdeme ve starých karmelitánských liturgických textech v mírné úpravě jako jedno z responsorií svátku Patrocinia Panny Marie, který se slavil 30. ledna.
Malá kaplička nad Vydřím záhy nedostačovala přílivu poutníků, a proto se nový majitel vyderského statku rozhodl ji rozšířit. Pan Gerhard počátkem 18. století totiž adoptoval své dva synovce Heřmana a Matěje Jindřicha z Poestu, a ti se od té doby psali po něm Butzové z Rolsbergu. Kostelní Vydří a další statky zdědil Matěj Jindřich a právě on učinil roku 1735 zásadní krok. Toho roku na jaře se obrátil na olomoucké biskupství s prosbou o povolení stavby nové kaple. Ve své žádosti psal, že kapli s obrazem Panny Marie Karmelské nechal postavit jeho předchůdce roku 1694 a že je denně navštěvována lidmi z okolních vesnic, kteří tam hledají a nacházejí při horečkách a jiných nemocech úlevu a vyslyšení. Kaple je však malá a bez možnosti slavit v ní mši svatou, kromě toho se nachází v zuboženém stavu a nelze ji opravit.
Pan Matěj Jindřich proto učinil slib, že s povolením konsistoře postaví na tomto klidném místě k povznesení zbožnosti novou kapli, v níž by byl i malý oltář s namalovaným obrazem. Nákres plánované stavby, svěřené dačickému staviteli italského původu Francescu Camelimu, byl připojen. Přes kladné dobrozdání telčského děkana Martina Josefa Zourka konsistoř navrhovala přenést obraz do kostela Navštívení Panny Marie ve vsi. Nakonec však – po dalších žádostech – byl souhlas po dvou letech dán. Tehdy se také objevila myšlenka vystavět při kapli obydlí pro duchovního správce – nejen z důvodu duchovní služby, ale také pro větší bezpečnost osamoceného místa.4
Dokončené dílo slavnostně benedikoval v pátek oktávu velikonočního 11. dubna 1738 stavebníkův syn Jan Matěj Butz z Rolsbergu, želetavský farář a děkan a olomoucký kanovník. První mši svatou v nové kapli slavil téhož dne5 další jeho syn Josef Ignác, vysvěcený v Olomouci na kněze necelý měsíc předtím. Tak interpretujeme na rozdíl od ostatních zprávu, že zde Josef Ignác tehdy primam hostiam libavit6 – tedy přinesl první oběť, protože podle obvyklých zvyklostí by zápis o primici zněl „primitiae suae celebravit“. Od té doby se v kapli konaly bohoslužby, o čemž dodnes svědčí v kostele umístěný náhrobek Martina Cvrčka, který zemřel roku 1778 po jednačtyřiceti letech věrné kostelnické služby na tomto místě.
V Kostelním Vydří již od 16. století neexistovala samostatná duchovní správa, vesnici spravovali kněží z Dačic nebo z Telče. To při neustále se zvyšujícím počtu poutníků nebylo dále únosné, a proto nechal v letech 1746–1752 již zmíněný Josef Ignác Butz, tehdy již brněnský a olomoucký kanovník, vystavět jižně od kaple rozsáhlou rezidenci. Často se o ní traduje, že měla být karmelitánským klášterem. Vzhledem k výše zmíněným svědectvím z roku 1735 se zdá, že i tuto představu budeme muset odkázat do říše bájí. Klášterní budova by vypadala jinak, zde šlo o příbytek pro kněze, který jednak měl konat bohoslužby a zpovídat na poutním místě, jednak pečovat o duchovní blaho stálých obyvatel vesnice.7 Jako první se jím v roce 1753 stal Matěj Filkuka, nejprve jako exposita, od roku 1754 jako farář obnovené farnosti. O dva roky později byla ke kapli přistavěna dřevěná loď tak, že dosavadní kaple se stala presbytářem kostela. Roku 1762 k presbytáři přistavěli zděnou sakristii s oratoří v prvním patře. Roku 1769 byla na západní straně vystavěna z kostelního jmění arkádová chodba „pro pohodlí zpovídajících se“ poutníků jako začátek plánovaných ambitů. 11. července 1772 byl hlavní oltář konsekrován olomouckým světícím biskupem Janem Václavem Xaverem svobodným pánem z Freienfelsu.
Josefinskému rušení „přebytečných kostelů a kaplí“ poutní kostel unikl díky tomu, že byl tehdy prohlášen farním a místo něho byl uzavřen dosavadní farní kostel Navštívení Panny Marie dole ve vsi. Tehdy také byla dřevěná loď poutního kostela nahrazena novou zděnou, byla postavena „zeď na jižní straně“ (pravděpodobně jde o ohradní zeď na straně k Dačicím), „dolní“ schodiště a brána na východní straně. Náklady byly hrazeny vedle vlastního jmění svatyně též přispěním kanovníka Jana Matěje a dalších dobrodinců. Celý areál tak získal vnější podobu, kterou si uchoval v podstatě dodnes. Jan Matěj Butz z Rolsbergu odkázal Kostelnímu Vydří svou dosti bohatou knihovnu, a když 22. září 1803 ve věku 92 let zemřel v Olomouci jako probošt tamní metropolitní kapituly, byl převezen do Vydří a zde pochován před jižním vchodem do poutního kostela. Láska je vynalézavá: podle tehdy platných státních zákonů v kostele být pohřben nesměl, proto si místo pro svůj hrob vybral a do závěti stanovil tak, že leží sice pohřben vně kostela, ale na místě nejbližším hlavnímu oltáři s milovanou Matkou Boží s Děťátkem v náručí.
