(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)
Očištění těla (kapitoly 16–17)
Půst a abstinence1 jsou dvě formy ovlivnění sebe sama na tělesné rovině. Jde přitom o dvojí očištění, o spirituální strategii a o cvičení, zacílené ke Vzkříšení: abychom „na svém těle“ zakusili, co je vzkříšení, totiž že život nám je darován. Půst je forma sebezapření, která chce vytvořit prostor Dárci života; abstinence je forma sebezáporu, která chce připustit život v jeho svatosti.
Pracovním cílem (skopos) tu je stát se schopnými přijímat, tedy vyprázdnění (půst) a odstranění toho, co je nám cizí (abstinence). Být otevřenými pro Boha, pro život a být svobodnými a nezávislými na ostatním – ne se smutkem, ale s postojem očekávání.
Půst (kap. 16)
Ve svém původním významu půst znamená naprosté zřeknutí se jídla – po určitou dobu. Pak se tímto slovem označovala i praxe zřetelného omezování se v jídle. Různé řeholní řády se drží přibližně stejného vymezení doby postu. Velký půst trval od svátku Povýšení sv. Kříže do Velikonoc. Mezi Velikonocemi a Letnicemi se půst nepraktikoval nikde, protože církev si připomíná setkávání vzkříšeného Pána s učedníky.
Půst patří k jednoznačně neutrálním věcem; je to prostředek, kterého podle Jana Kassiána používá mnich podobně jako lékař svých nástrojů nebo řemeslník svého nářadí. Proto je co do praktikování postu důležité rozlišování: správný čas, správná míra, správný způsob.
Staré přísloví říká: Protiklady se navzájem dotýkají – vždyť do týchž konců se dospěje přeháněním v postu jako obžerstvím... Často jsme viděli, jak ti, kteří nemohli být svedeni obžerstvím, byli přivedeni k pádu přeháněním postu a svou slabostí sklouzli právě do té vášně, kterou přemohli.2
Půst je zaměřen na čistotu těla až k srdci, na čistotu srdce (přičemž čistota srdce je skopos, samotný telos je láska, přijetí Druhého). Jan Kassián k tomu připomíná správný řád našeho úsilí: půst, který sám o sobě je něčím neutrálním, nemůže být cílem našeho cvičení se v ctnostech (v milosrdenství, trpělivosti, lásce). Ctnosti samy o sobě už nejsou neutrální, nýbrž dobré, a půst je prostředkem k jejich nabytí.
V celé církvi zachovávaná postní doba (před Velikonocemi) nám připomíná Kristovo utrpení a smrt – jsme s ním uváděni do říše smrti, aby nás pozvedl k životu. Postit se znamená: umrtvováním se, aktivním „cvičením smrti“, se vystavit moci toho, který je Živý. Protože je tedy půst v posledku zaměřen na život, není dovoleno postit se při nemoci nebo tělesné slabosti (to by bylo zneužitím cíle postu). Řehole s tím výslovně počítá. Oním „jiným spravedlivým důvodem“, pro který lze půst přerušit, může být namáhavá práce, vyčerpávající studium, různé formy velikého vypětí, intenzívní tělesný růst, ale také pohostinnost vůči hostu. A ať už jsou důvody jakékoli, vždy platí: nutnost nehledí na naše pravidla. Je-li něco skutečné nutné, pravidlo o postu tomu musí ustoupit.
Abstinence (kap. 17)
U postu jde o množství jídla, u abstinence o druh pokrmu. Člověk se zdržuje látek, o nichž se domnívá, že mají negativní vliv na duchovní proces v nás, jsou cizí našemu duchovnímu životu. Všeobecně lze říci, že se zdržujeme látek, které mají dráždivé účinky. Otcové pouště byli přesvědčeni, že některé neřesti mají svůj původ jakoby přímo v těle člověka – smilstvo, obžerství, kdežto jiné neřesti mají svůj původ v duši – hněv, smutek. Podle toho pak je proti nim třeba bojovat. Neřesti pramenící v těle je třeba zdolávat pomocí tomu odpovídající tělesné zdrženlivosti. Zmínka připouštějící jíst maso jako lék v případě nemoci, opět ukazuje, že záměrem tohoto odříkání se masa není ničit tělo, ale bránit tomu, aby se v člověku odehrávaly procesy, v nichž je něco chorého: nejen nějaké otročení jídlu, ale i nemoc nebo podlamující slabost. Nezasáhneme-li, bude nás ustavičně pošpiňovat něco cizího, co se nepozorovaně vtírá prostřednictvím naší kultury do našeho chování.
Malou poznámku pro zajímavost: v roce 1247 žádali karmelitáni na papeži Innocencovi, aby abstinenci zcela zrušil, a argumentovali tím, že Eliáš maso jedl. Ovšem dominikáni, kteří byli papežovými poradci, naproti tomu uvedli, že Eliáš a ostatní starozákonní proroci sice jedli maso, ale nepili víno. Jelikož novozákonní karmelitáni víno pít smějí, je vhodné, aby se zdržovali masa.3
„Zdržujte se požívání masa, není-li jej užíváno jako léku v nemoci nebo slabosti. A protože na cestách musíte častěji žebrat, můžete mimo své domy požívat vařené pokrmy s masem, abyste nebyli hostitelům na obtíž; také na moři smíte jíst maso.“
Všeobecně tehdy uznávanými výjimkami od abstinence, jež také zmiňuje původní Albertovo znění řehole, jsou i zde nemoc a slabost. Innocencova úprava řehole připouští ještě dva další případy: pokud bratři žebrají nebo jsou na cestách. Myslí se tu dvě rozdílné věci. „Být na cestách“ znamenalo v případě mendikantů „kočovat, procházet“ krajem a vyjadřovalo se tím, že řeholník je učedníkem Ježíše Krista, nemá trvalého místa v tomto světě. Ježíš procházel Izraelem a kázal. „Procházet“ a kázat patřilo dohromady jako výraz apoštolského života, tedy zvěstování evangelia. Ale zároveň byla žebrota s „procházením“ úzce spojená – jako jeho logický důsledek: musíte žebrat na cestách. Schválení takového mendikantského způsobu života s sebou pro karmelitány přinášelo, že museli častěji jíst u jiných lidí, přičemž řehole dbá, „abyste nebyli hostitelům na obtíž.“
Další výjimka se připouští na moři – pravděpodobně bylo takové cestování tehdy pro karmelitány dost obvyklé. Těmito cestami se udržoval kontakt mezi jednotlivými konventy, nacházejícími se ve Svaté zemi, na Kypru a Sicílii, v jižní Francii a v Anglii. (Stanovy řádu z r. 1281 udávají, že převor nebo nejstarší bratr na palubě mohou dispenzovat od mlčení během jídla...).
Veškeré výjimky, ohraničující půst a abstinenci, mají základní motiv: nutnost nezná zákona. Půst končí tam, kde začíná nouze, potřeba, nutnost. Relativita postu se vztahuje k tomu, co je absolutní: život. (Za formu „abstinence“ můžeme považovat také humor: působí jako antineurotikum tím, že přináší „oddůležitění“ toho, co se zdá tolik důležité.)
Kapitoly o postu a abstinenci jsou pravděpodobně také míněny spíše jako individuální než komunitní cvičení, protože jde o ovlivňování sebe sama (půst – oprošťování se od sebe a přijímání života) a rozlišování s ohledem na sebe (abstinence – přijímání posvěcení od toho, který je Svatý) na tělesné rovině, které druhé (hostitele apod.) nemá zatěžovat.
Shrnutí kapitol 10 až 17
Tematicky se uvedené kapitoly (a to je také navzájem spojuje) zabývají základními cvičeními, jimiž na rovině našeho těla napomáháme úsilí o dosažení čistoty srdce. Je to zřetelné ze samotného textu řehole.
- V těchto kapitolách nacházíme ve velkém počtu slovesa, označující činnost (ukazují, v čem se máme cvičit): zůstávat, rozjímat, bdít, modlit se atd. Často tu stojí také výrazy relativizující jednotlivé pokyny, připouštějící výjimky, omezení či alternativy toho, co bylo právě stanoveno. Např.: nejsou-li..., vyjma..., pokud to lze snadno uzpůsobit..., podle potřeby v jiných dnech... atp. Jelikož všechna předpisovaná cvičení pouze slouží jako prostředek pracovnímu cíli, lze je beze škody pro duchovní život v jednotlivém případě vynechat.
- Tato elementární cvičení sledují přetvoření v doslovném slova smyslu. Rozrušuje se jimi stará struktura, ve které člověk žil, a vytváří se nová (např. zůstávání v cele boří v nitru člověka různé neblahé vázanosti k vnějšku a vytváří v něm prostor otevřený Bohu).
- Zatímco v předchozí části řehole mnohé výrazy byly určeními místa, zde je nápadně mnoho údajů časových (např. dnem i nocí, každé ráno, kromě nedělí denně atd.). Tělesná cvičení mají svůj určený čas.
- Pracovním cílem těchto cvičení je čistota srdce. Jde o srdce. Nitro každého bratra, které je jaksi paralelou cely a má být přetvořeno: otevřeno dovnitř (recitací žalmů, zůstáváním v cele...), pak očištěno (od nadbytečného a odcizujícího), pak zaměřeno navenek (bdění na modlitbách, vycházení do společenství, rozšíření se v nedostatku). Tím vším je uschopňováno přijmout to, že bude oděno Božími vlastnostmi jako svojí výzbrojí (viz dále).
Tělesná cvičení a naopak ctnosti (o nichž řehole pojednává od kapitoly 18 dále) jsou dvě rozdílné kategorie a řehole si je toho velmi dobře vědoma. Zvláště od 16. století se však schopnost takto rozlišovat (telos a oproti tomu skopos; cvičení tělesná od ctností) ze spirituality vytrácí.
Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD, zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
