P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Na letošní celostátní setkání terciářů jsme se připravovali víc než jindy. Poprvé měla být v souladu s novou řeholí skládána terciářská profese na celý život, kromě toho jiní bratři a sestry obnovovali svou profesi časnou. Snad nenadsadím a nebudu v zajetí pouze subjektivních dojmů, když řeknu, že jsme setkání prožili velmi hezky. Celkem 116 terciářů složilo svou profesi natrvalo, osm letos ukončilo noviciátní přípravu a složili profesi na tři roky, dalších 51 svou profesi obnovilo. (K nim přibudou ti, kdo profesi složí na podzimních oblastních setkáních.) Rozhodl jsem se tedy pro dvě „ohlédnutí“ za setkáním na těchto stránkách našeho časopisu.
Prvním ohlédnutím je záznam promluvy, která při mši svaté předcházela obřadu skládání profese. Pokud si chcete vyhledat příslušná biblická čtení: 2. Král 4,1–25; žalm 116 (115); Jan 12,1–11.
Bratři a sestry,
první čtení, které jsme četli, vlastně ani není v lekcionáři, tedy při bohoslužbách se běžně nečte. Proto jsme ho četli přímo z Bible. Už kdysi dříve upoutalo naši pozornost, protože se z něj vyvozuje zvyk prvních sobot. Ten muž se ptá manželky: „Proč jdeš na Karmel, když není začátek měsíce ani sobota?“ (V ekumenickém překladu je to přeloženo jako: „novoluní“ a „den odpočinku“.) Začátek měsíce a sobota tedy spolu představují první sobotu v měsíci.
Proč jsem tento úryvek vybral právě pro naši dnešní slavnost? Právě pro tu otázku muže, který se ženy ptá: „Proč tam jdeš?“ a diví se tomu. Zdá se mu totiž, že ona to přehání. Kdyby tam šla v době, kdy tam obvykle chodila, přijal by to. Ale: „Proč tam jdeš dnes?“ Připadá mi, že to je situace, kterou zažíváme často, nebo kterou zvláště vy zažíváte často, když žijete „ve světě“ a jdete za Bohem. Ta žena jde na Karmel, protože jí zemřelo dítě. Jde tam z naléhavé potřeby. Nám se takové situace nepochopení stávají, když jdeme za Bohem, protože chceme poděkovat nebo protože potřebujeme očistu srdce. „Hledáme svého Pána“ a naše okolí se nás ptá: „Zas tam jdeš? Vždyť jsi tam byl(a) nedávno...“
Víte, když jsem přemýšlel o dnešní bohoslužbě a o tom, že náplň dnešní bohoslužby je těsně spojena právě s terciářskou profesí, že totiž dáte Bohu své ano a mnozí z Vás „na celý život“ – jak to v té profesi zazní, tak jsem si uvědomil, že toto vás všechny spojuje: vy dnes ve svém vztahu vůči Bohu toužíte po tom: Bohu dávat. Dávat Bohu.
Mnozí lidé, kolem nás, kteří se na naši víru a na to, jak ji prožíváme, dívají tak trochu zpovzdálí, mají pocit, že pro Boha děláme to nebo ono, protože musíme. A protože musíme, tak to nějak odkroutíme. Ale to je velké nepochopení. Tak to možná někdo bere na začátku svého vztahu k Bohu. Ale později – a to je právě vaše situace – se člověk vůči Bohu staví tak, že chce dávat. Chce dávat a chce dát se, chce dát sebe. Tak se posune vztah s Bohem – na tuto úroveň. Nehledáme, co pro něho udělat musíme, ale hledáme, co by se udělat dalo. Co bych udělat mohl, jak se mu darovat. Jestliže jsme v žalmu zpívali: „Vezmu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno,“ pak „kalich spásy“ znamená: Bůh daroval nám jako první a daroval nám záchranu. To změnilo náš život. Nám, kteří jsme neměli co pít, protože jsme se ocitli v poušti, podal nápoj spásy. A my bereme z Boží ruky kalich spásy a chceme vzývat Hospodinovo jméno. Na toto Boží obdarování chceme my odpovědět darováním sebe, ze vší naší síly.
Mohlo by se říci: „Už jsme to přece udělali křtem...“ To je pravda. Ovšem tím spíš je nyní patrné, jak stále hledáme, jak to udělat znovu, jak to prohloubit, jak toto darování sebe obnovovat. Vede nás k tomu naše touha, naše poznání, že toto je správné, že nemohu stát vůči Bohu nečinně, že proud Božího zájmu a lásky směřující ke mně, je tak silný, že provokuje k odpovědi. A tak hledáme, jak... A když nám někdo řekne: „Vždyť už jsi to udělal na křtu,“ – to nám nestačí! My to chceme žít stále. A Vy své darování se Bohu dnes svou profesí nejen obnovujete, ale také konkretizujete. Vyznáváte, že chcete svou křestní věrnost žít ve společenství rodiny Karmelu a jít duchovní cestou Karmelu. K tomu se chcete zavázat. Proto skládáte terciářskou profesi.
Když se podíváme do dalších biblických čtení, která jsme četli: hlavně závěr evangelního úryvku nám může být hezkou nápovědou něčeho, na co bychom nikdy neměli zapomínat. Totiž že darování se Bohu je skutečně darování se, že to v jistém smyslu znamená jakoby ztrácení něčeho, vydávání se, opouštění sebe. Lazar od Ježíše přijal život. Ježíš zavolal a Lazar vyšel z hrobu. A nadále už pouhá Lazarova existence židy dráždí a domluvili se, že Lazara zabijí. Ne proto, že Lazar mluví o tom, co Pán Ježíš na něm vykonal, ale protože Lazar je, je se svým vzkříšením. A s tím pak musíme počítat i my. I když nejsme svatí a neděláme žádné velké věci, přece jestliže skutečně necháváme Boha, aby působil v našem životě, nepříteli spásy to vadí. A dělá nám těžkosti. Ale nám to stojí za to. Chceme s Kristem spojit svůj život co nejtěsněji, i když to není „procházka růžovým sadem“.
Záměrně jsem dnes při své přednášce o třetím řádu a i nyní v této promluvě o profesi vynechal jakoukoli narážku na nové dokumenty, které dostaneme, až nám je z Říma schválí (řeholi a statuta třetího řádu). Úmyslně jsem z těchto dokumentů nečerpal, protože vím, že bratři je s vámi budou probírat v jednotlivých společenstvích podrobně. Přece ale udělám teď jednu vyjímku. Potěšilo mě, že nová řehole v odstavci o terciářské profesi píše tuto myšlenku: terciář, když skládá svou profesi, je si dobře vědom toho, že stojí před Bohem s prázdnýma rukama...
My profesi neskládáme jako ti, kdo „na to mají“, kdo „už na to mají“. Terciář při skládání své profese důvěřuje v Krista, spoléhá na Boha. Tak jak to vyslovila svatá Terezie z Lisieux ve svém úkonu obětování se milosrdné lásce (a řehole třetího řádu se v tomto na ni výslovně odvolává): já vím, že jsem slabá a nemohoucná – „Bože, buď ty sám mou svatostí!...“ Tedy: na tebe spoléhám. V tomto smyslu je terciářská profese zvoláním víry. Ne: „Já už jsem tak daleko, že mohu složit slib,“ ale: „Pane, já vyzrávám ve své důvěře ve své povolání a ve tvou pomoc a já ti slibuji, že touto cestou chci jít, slibuji ti věrnost. Ale čekám, že sílu k té věrnosti mi dáš ty sám. Ty buď mou svatostí!“
A ještě jednu myšlenku k evangeliu samotnému – proč jsem právě tento úryvek vybral. Tento evangelní úryvek cituje svatý Otec v závěru dokumentu Vita consecrata, pojednávajícího o zasvěceném životě v církvi. Marie pomazala Ježíšovy nohy drahocenným olejem. A Mariin skutek vzbudil nevoli. Tady se vracíme k situaci, kterou jsem naše rozjímání začal: ta různá nepochopení a námitky, kterých se nám dostává od lidí kolem: „Ty to přeháníš!“ – „Proč neděláš něco pro lidi, něco užitečného?“ – „Ty se pořád modlíš!...“ Samozřejmě: my nemůžeme zanedbávat svoje povinnosti rodinné a jiné. Ale v tomto evangeliu – vysvětluje krásně svatý Otec – je ukázáno, že život má ještě jiný rozměr, než je jenom „fungování“. Marie vykonala skutek čisté lásky. Lásky, která je zacílena přímo k Ježíšově osobě. Lásky, která v této chvíli nejde k Ježíšovi přes chudé, ale která jde k Ježíši přímo. A někomu se zdá, že je to mrhání časem a že to je mrhání silami. Ale Pán Ježíš v evangeliu Marii brání: „Nech ji!“
Tento skutek lásky – a olej je symbolem té lásky – naplnil vůní celý dům. A my můžeme jen si představovat a rozjímat o tom, jak se potom všichni cítili v tom domě, který byl naplněn tou vůní... Marie jim mohla uvařit a uklidit, a doufám, že jindy to opravdu dělala, že v tom Martu nenechávala samotnou. Jindy to dělala – ale v této chvíli pomazala Ježíšovi nohy. Vylila na něho svou lásku. Dotkla se ho svou láskou – a vůně naplnila celý dům...
Kéž tedy Pán dnes ve vaší terciářské profesi přijme lásku, kterou do tohoto svého odevzdání se vkládáte. Kéž přijme celou tu touhu, která je skryta ve vaší zbožnosti. A když potom odejdete domů a budete opět stát ve svých různých úkolech, v různých vztazích (ve vztazích, které jsou někdy velmi těžké), kéž si s sebou neseme tuto vůni toho vylitého oleje, kterým jsme pomazali Ježíšovy nohy. A slíbili jsme mu, že chceme být jeho – ve společenství Karmelu a tak, jak on nám k tomu bude dávat sílu.
Druhé ohlédnutí jsem dostal poštou několik dní po setkání, a to s tímto komentářem: „Když jsme jeli z Vydří, pokusila jsem se v autobuse vyjádřit své pocity takovou „básničkou“, která se nerýmuje...“ Pak následovala rada, abych na ty verše rychle zapomněl. Tou jsem se ovšem neřídil (nakonec se schválením autorky), takže tady básnička je – i pro Vaši radost.
19. června 2004
Je čas bezinek a kopretin,
šípkových růží a vůně akátů.
Přicházíš a bereš mé srdce do dlaní.
Ono se chvěje a brání: Co bude dál?
Říkáš: „Neboj se, to je má starost,
byl to můj nápad, jsi má.
Jenom se na mne usmívej.“
Tak dobře. Jsi vítěz, jsi král.
Mé srdce nese Tvou pečeť:
je v něm otisknuta monstrance z poslední adorace.
(Marie)
