Poznámky ke karmelitánské řeholi (12. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

Petitio (požadavek) (kap. 22–23)

Již dříve jsme uvedli příměr užitý Albertovým současníkem o správné struktuře dopisu: je jako stavba domu. Jeho základ pokládá východisko (v naší řeholi jsou to kapitoly 2–3), výklad (vlastní stať listu) lze přirovnat ke čtyřem stěnám domu (v řeholi zahrnuje čl. 4–21).¹ Ke střeše, jež celou stavbu završuje, je pak přirovnáván požadavek (petitio). Tak jako dům je totiž i dopis jednolitým „architektonickým“ dílem, celkem.

Vyjádřeno jinými pojmy: východisko obsahuje nějaké obecné tvrzení (maior), výklad se zaměřuje na nějakou konkrétní záležitost (minor) a požadavek stanoví závěr (conclusio).² V naší řeholi: všichni řeholníci musejí následovat Krista (východisko, maior), způsob života karmelitánů je jedním ze způsobů řeholního života (výklad, minor), proto musejí karmelitáni kráčet ve stopách Ježíšových (požadavek, závěr).

Převor zpřítomňuje Mesiáše

Píše-li Albert: „Ty pak, bratře B., a kdokoli bude po tobě ustanoven převorem...“ je z toho zjevné, že přisuzuje roli převora dlouhou budoucnost. Posloupnost převorů nemá nikdy skončit.

Převor ve svém úřadu zpřítomňuje přicházejícího Mesiáše (eschatologická perspektiva) v té míře, v jaké se vzdálí od běžných mocenských praktik a přiblíží se sloužícímu Kristu.³ „Mějte vždy na mysli a skutkem zachovávejte...“ – Albert tu převorovi a jeho nástupcům ukládá přijímat uvedené Ježíšovo slovo o službě na rovině přemýšlení, poznání v mysli, ale zároveň jim ukládá cvičit se v uskutečňování tohoto příkazu. Je to stejné, jako když hned na začátku (kap. 4) vyzval karmelitány slíbit převorovi poslušnost a také snažit se ji „skutkem opravdově“ zachovávat. Převor je vybrán ze středu bratří ke službě všem. Tím se podobá Synu člověka. Albertova řehole se zaměřuje na Krista (je kristologická), ale tak, že institucionální podoba společenství s tím naprosto souzní.

Vidět v převorovi Krista

Také ostatní bratři mají možnost přispívat k tomu, aby převor v komunitě sloužil na místě Kristově. Mají se snažit vidět v převorovi Krista.

I zde se jedná o dvě roviny: poznávání a praktikování. Poznání nesmí ustrnout na vnějšku, na institucionální stránce společenství. To by se stalo, kdyby bratři viděli jen osobu převora samotného (tento člověk s jeho klady a zápory) a to, že jej zvolili oni sami. Pak by byl dosažen jen pracovní cíl (skopós): navenek by byli poslušní, ale nedosáhli by konečného cíle (télos), nebyli by vnímaví pro uvažování o Kristu, který – říká jim text řehole – tohoto člověka „postavil nad vaše hlavy.“ Toto slovní spojení je citací Ž 66,12 a znamenalo, že společenství nad sebou uznává náboženskou autoritu a že jde o náboženské společenství.⁴ Onen bratr, který tvoří hlavu společenství, zpřítomňuje onoho Jednoho, který je hlavou církve, ba celého stvoření (Ef 1,10; Kol 1,18). Převor symbolizuje Krista. To On je střed společenství, v Něm se uskutečňuje vzájemné usmíření, odpuštění, sjednocení mezi bratry. Převor je toho znamením. Převor je zviditelněním jednoty, kterou vytvořilo společenství při jeho volbě, ale nadto i jednoty, kterou vytváří mezi lidmi Kristus.

Praktikování těchto myšlenek spočívá v úctě, kterou bratři převorovi projevují. Když jim řehole ukládá ho poslouchat, znamená to, že mají v převorovi skutečně uznávat Krista. Citují se tu slova Písma (Lk 10,1–6), v nichž Ježíš učedníkům říká, že ti, kdo v městečcích a vsích odmítnou jejich poselství, neodmítají jen je, ale toto odmítnutí má mnohem větší váhu. Karmelitáni naslouchají v převorovi, kterého si zvolili, někomu většímu: Kristu, který skrze něj k nim promlouvá. To je konečný cíl (télos) volby převora. Tedy: skopós volby převora spočívá v tom, že společenství se převorovým vykonáváním svěřeného úřadu strukturuje; télos spočívá v tom, že karmelitáni mohou v převorovi slyšet někoho většího, než koho si zvolili, totiž Krista.

Pro svatého Alberta není toto zaměření na Mesiáše něčím nezávazným. Poslušnost vůči Kristu v převorovi je rozhodující pro poslední soud: „abyste pro pohrdání nepřišli před soud, ale zasloužili si poslušností odměnu věčného života.“ Ten, kdo vládne tak, že slouží, a ti, kdo jej poslouchají jako Krista, jdou cestou Ježíšovou až do konce. Věčný život a Boží království, které očekáváme v plnosti až poté, co nastane „konec časů“, se tak uplatňují už před oním koncem: zde a nyní.

Souvislost

Ve špatně sestaveném dopise spolu východisko a výklad příliš nesouvisejí. Při špatné argumentaci vyvozený závěr vyplývá z předpokladů jen strnule. Naopak ve zdařilém dopise je mezi východiskem a výkladem tvořivá konfrontace a z ní vyplyne požadavek.

Albert vystavěl svůj dopis karmelitánům velmi dobře: požadavek vychází vnitřně z východiska i výkladu. V podnětném napětí mezi východiskem a výkladem vyrůstá uvědomění, co je důležité – a to vyslovuje požadavek.
Albertem vyjádřený požadavek (petitio) vychází vnitřně z východiska (veškerý řeholní a duchovní život spočívá vždy v poslušnosti vůči Kristu a ve službě jemu) a z výkladu (jaký je způsob života karmelitánů). Kdo obojí tvůrčím způsobem vzájemně spojí, vidí najednou, že (popsaný) karmelitánský způsob života je služba Mesiáši.

Aby Albert ukázal tento tvůrčí způsob pochopení jeho řehole a proces tohoto poznání, volí jako příklad poslušnost, s níž začal výklad (narratio) svého listu. Ukažme si podrobně jednotlivé vrstvy,⁵ které se v posledku prolnou do Albertem stanoveného požadavku. To nám pomůže, abychom na konkrétním paradigmatu – úloha převora a poslušnost bratří – ozřejmili, jak dynamická je struktura požadavku (petitio) Albertovy řehole.

Volba převora je předepsána jako úplně první pokyn. Tímto ustanovením se z poustevníků tvoří společenství. Každou další volbou převora se toto ustanovení stále aktualizuje. To je rovina mít převora.
Do onoho „mít převora“ se bratři musejí zacvičit: na rovině principiální tím, že převorovi slibují poslušnost; na rovině praktické tím, že tento slib zachovávají.
Služba převora a poslušnost vůči němu otvírají přístup k Boží zbroji. Podle slov požadavku (kap. 22-23) převor a jeho nástupci mají „mít na mysli“ a „skutkem zachovávat“ slovo Páně v evangeliu: kdo vede, ať se poníží. Podobně i bratři mají při své úctě k převorovi myslet na Kristova slova: kdo slyší Pánova služebníka, slyší Pána. A takto budou převor i bratři oděni Boží zbrojí, protože naplňují požadavek: „A cokoli konáte, ať se děje podle slova Páně...“ (kap. 19).
Prorocko-eschatologické zaměření – jako stále niternější uchovávání kontemplace – se projevuje již v prvních slovech požadavku (petitio): „Kdokoli bude po tobě...“ Tato slova otvírají výhled do neohraničené budoucnosti. Kromě toho citáty evangelia, jichž Albert použil, pocházejí z tzv. eschatologické řeči Ježíšovy. Nejdůležitější je ale prorocko-eschatologické zaměření celého požadavku: přehodnocení všeho ve spojitosti s příchodem Mesiáše (největší bude služebníkem, první otrokem), poslední soud a odměna věčného života. Nasloucháním Slovu v převorovi (který usiluje být Kristu věrný) přichází bratřím vstříc sám Pán konce časů. Takováto forma vedení a naslouchání nás přenáší přes hranici nynějšího časného života, pro nějž je příznačná touha po moci, vládychtivost.
Podstatou Albertem vysloveného požadavku je, že v něm výklad je tvůrčím způsobem vztáhnut na východisko. Tím, že sv. Albert na příkladu poslušnosti tvůrčím způsobem vztahuje vzájemně východisko a výklad, ukazuje, k čemu řehole tíhne, o co v tomto listě jde, co požaduje.

Literárně by se mohlo zdát, že požadavek představuje inkluzi (závěr) ke kapitole o ustanovení převora (kap. 4). Opakují se tu tatáž slova. Avšak, jak už jsme řekli, požadavek spojuje obecnou zásadu vyslovenou ve východisku s konkrétními pokyny výkladu. A pak právě opakování stejných slov ukazuje posun významu! Zatímco výklad (kap. 4) zavazuje bratry k poslušnosti vůči zvolenému převorovi, požadavek (kap. 22) ukládá převorovi řídit se ve vykonávání přijaté služby slovem Páně. Albert se tedy v požadavku vrací k poslušnosti, o které mluvil ve výkladu, ale činí tak ve světle východiska listu, a tím s novým významem. Nejde tedy o žádnou inkluzi, ale spíše „předehru“. Tak jako kapitoly o práci a o mlčení (kap. 20–21) sice obsahem představují závěr ke kapitolám o tom, v čem se bratři mají cvičit (kap. 4–17), z duchovního pohledu však mají za účel ustavičné zvnitřnění prostřednictvím prorocko-eschatologického pojetí života, tak právě i požadavek sice po obsahové stránce je závěrem ke 4. kapitole řehole, avšak z duchovního pohledu platí: Albertem vyjádřený požadavek představuje výzvu pojmout celý navržený model života (v kap. 4–21) nově a ve vztahu ke Kristu:⁶

Východisko	kap. 1–3	v poslušnosti sloužit Mesiáši	2003/2
Výklad	4–9	(1. prvek) základní karmelitánské vybavení	03/3; 03/4⁷
	10–11	(2. prvek) základní cvičení	04/1
	12–17	pracovní cíl: čistota srdce smyslem je získat vnímavost pro Boha: konečný cíl	04/2; 04/3
	18–19	(3. prvek) obléknutí Božími vlastnostmi konečný cíl mystického procesu přetvoření	04/4; 05/1; 05/2
	20–21	(4. prvek) pracovat v tichu s vědomím konce časů jako stálé zvnitřňování kontemplace	05/4; 06/2
Požadavek	22–23	být si skutečně vědomi příchodu Mesiáše	07/1

Albert vyslovil svůj požadavek (petitio) jen na příkladu poslušnosti. Ostatní nařízení, která v řeholi bratřím předepsal, takto nerozvádí. To přenechává samotným bratřím. Ale jím uvedený příklad je dostatečným návodem, jak domýšlet to ostatní.

Mohli bychom říci: požadavek je pobídkou pro bratry, aby na celý karmelitánský model života pohlíželi jako na ikonu Krista. Petitio vyžaduje rozjímat o Kristu: na základě předloženého návodu k životu hledat Krista. A Kristovýma očima se dívat na karmelitánský způsob života. Požadavek nás vede k vykročení na cestu hledání: učit se žít karmelitánský způsob života jako spásu, jako uzdravení (salutatio) v Pánu. Tak že stále více budeme zakoušet, co to znamená být „v Kristu milovanými Božími dětmi“.

Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD,
zpracoval P. Gorazd, O.Carm.