Poznámky ke karmelitánské řeholi (11. část)

(Podle P. Keese Waaijmana, O.Carm.)

Mlčení (kap. 21)

„Apoštol doporučuje mlčení, když vněm nařizuje pracovat.“ Tímto opětným odkazem na slova apoštola Pavla (ve 2 Sol 3,12), citovaná již jednou – jen o pár řádek výše –, svatý Albert literárně spojuje kapitolu o mlčení s předcházející kapitolou o práci: o obojím je ve větě svatého Pavla řeč. (V užívaných českých překladech Nového zákona ale není zmínka o tichu při práci znatelná: liturgický překlad má: „aby v klidu pracovali“ a ekumenický: „aby žili řádně“.)

Eliášovské ticho

Mlčení, které radí svatý Pavel a které mají na zřeteli i oba připojené citáty z Izaiáše (Iz 32,17 a 30,15), se řadí do linie eliášovsko-prorocké tradice. Pro tuto tradici je příznačné, že staví Izraeli před oči jeho špatné chování, vedoucí ke smrti (srov. Am 8,2; Iz 6,11 aj.). Ve vyhnanství (jež představuje jakousi smrt Izraele) si lid na Eliášovo proroctví vzpomene: uvědomuje si, že Eliáš při nevěrnosti Izraele slyšel smrtelné ticho. Nechal se touto vizí smrti ztišit, umlká a naslouchá (1 Král 19,12–13).¹ Toto prorocko-mystické mlčení pak rozvíjela především izaiášovská škola. V babylonském zajetí vyzrálo v tichou naději „tichých v zemi“ (pokorných). Stalo se duchovní cestou.

Důležité fáze této cesty můžeme popsat takto:

Ticho smrti: ticho představuje smrt, je jako nehybná temnota, v níž přebývají zemřelí: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha,“ – Ž 115,17. Umlká zemřelý člověk nebo i zpustošené město. Je velmi odvážným krokem eliášovské tradice, že toto ticho věštící smrt spojila s Božím zjevením se prorokovi (1 Král 19,11–12). Obvyklí poslové, předcházející před zjevením Hospodina (bouře, zemětřesení, oheň) jsou nyní doplněni novým poslem – hlasem dusícím k tichu. Tento hlas, předznamenávající smrt Izraele, budou pak v zapuzení (v zajetí) slyšet všichni.
Oněmění, zmlknutí: kdo se setká se smrtí, je zmaten a umlká. To je v prvé řadě přirozená reakce našeho organismu. Ale může být i rozvinuta v rituál – viz např. chování Jobových přátel po prvních sedm dní při setkání s ním (Job 2,12–13). Jako ostatní tam zmíněná gesta i umlknutí je úkonem pokoření se: mlčky a nepohnutě prožívat smrtelnou krizi. A v tomto tichu se odehraje mnoho. To je patrné v Ž 39, který bude Řeholí citován později, v závěru této 21. kapitoly: žalmista se stahuje do ticha, v němž budou jako ve výhni přetaveny všechny jeho fantazie a fixace (verše 3–4b) a v němž si uvědomí svou nicotnost a smrtelnost (v. 4c–7).
Tiché očekávání: člověk, proniknutý vědomím své nicoty a pomíjivosti, vidí, že není s to ani navenek ani uvnitř učinit sám sebe pevným, a obrací se k Bohu. To On je zdrojem lidského života, jen On ho může upevnit. „Moje očekávání se upíná jen k tobě“ (Ž 39,8). „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina“ (Pláč 3,26).
Ještě víc nás „pec“ ticha přetváří, zasahuje-li očistně i naše očekávání. Je třeba odvážit se připustit si, že by Bůh mohl být jiný, než moje tiché očekávání... A takovéto ticho „usmrcuje“, ale také osvobozuje: ve středu pozornosti již nestojí má očekávání, ale očekávání od Něj. O tomto mluví Izaiáš k Jeruzalému (30,1n.): namísto krátkodechých lidských plánů a vyděšeného utíkání se do iluzí staví Izraelitům před oči budoucnost, kterou dává Hospodin a kterou člověk nemůže zmanipulovat. V tichém čekání na ni spočívá síla: „V mlčení a naději bude vaše síla“ (30,15).
Ztišení: když člověk poznal svou nepatrnost, upnul se na očekávání, ale i v tom byl pak osvobozen, je zakotven již jen v Bohu a nemá co ztratit. Tichá naděje je jeho vlastní identitou, jeho silou. Všechno je mu darováno. Nic nemá. Všechno mu patří. Eliáše, který se ukryl u potoka lásky (Kerítu) živí krkavci... Ticho očišťující od sebestřednosti se mění v ticho naplňující. „Ztišením se sluší tebe chválit, Bože na Siónu...“ (Ž 65,2). Ticho nevnucené a nezaplněné mnou samým. Tato tichá naděje si nežádá žádnou jinou útěchu než mlčení samotné, v němž ke mně přichází Jiný (právě jako Jiný).

Ustanovení o mlčení v noci

Poté, co s odvoláním na apoštola Pavla doporučil mlčení a podložil to dvěma odůvodněními z Izaiáše, obsahujícími biblické chápání ticha, předpisuje svatý Albert mlčení pro čas noci a pro čas dne. Ve všech významných sepsaných řeholích se rozlišovalo mezi mlčením zachovávaným v průběhu dne a mlčením v noci. Pro noční mlčení (nazývané také „velké“) platily ve všech řeholích přísné předpisy.

V původní Albertově Řeholi bylo velké mlčení předepsáno od zhruba šesté hodiny večer (od nešpor, které se modlily v čas stmívání) do deváté hodiny ráno následujícího dne (do tercie, což je dopolední „modlitba uprostřed dne“ – podle označení užívaného v dnešních našich breviářích). Papež Innocenc IV. při úpravě Řehole toto mlčení zkrátil: začínalo až od kompletáře (od modlitby před spaním) a trvalo jen do primy, tj. asi do šesté hodiny ráno. Zdá se, že původní délka mlčení se bratřím stala příliš obtížnou. Filip Ribot² uvádí, že hned po ránu i večer po nešporách bylo často nutno vyřídit mnoho věcí, což při zachovávání mlčení nebylo možné. Především se prý jednalo o záležitosti související s vyučováním bratří. Papežští poradci to tedy při úpravě Řehole vyřešili omezením času mlčení. Zkrácením mlčení získali bratři prostor k vyučování.

Důležitější než délka je duchovní význam nočního mlčení. V dějinách spirituality spolu noc a mlčení úzce souvisejí. Noc znamená čas očišťování – jako poušť. Noční mlčení je cvičením v čistotě srdce. Člověk nevidí kolem sebe a nemůže si vytvářet bezpečný odstup. Musí se obejít bez vjemů i obrazů. Víc je vystaven neviditelnému a nezměrnému Bohu.

Stejný účinek má na nás mlčení. Odcizuje mne mým zaběhnutým způsobům. Svatý Basil říká: „Mlčení umožňuje zapomenout na staré zlozvyky... a dává příležitost osvojit si dobré.“ A Izák z Ninive: „Miluj mlčení nade všechno. Přinese ti ovoce, které nedokáže popsat žádný jazyk. Zpočátku jsme to my, kdo se nutíme mlčet. Později se z našeho mlčení zrodí něco, co nás vábí do ticha. Kéž by ti Bůh dal pochopit, co se rodí z mlčení.“ A Dionýsios Areopagita přidává: „Jednoduchost, absolutnost a neproměnnost tajemství Božího poznání se zjevují v temnotě ticha, která je nad světlo a zasvěcuje nás do tajemství.“

Noc a ticho přivádějí člověka k bezobrazné, nahé důvěře v Boha, kterého nelze zobrazit ani vyslovit. Tím, že mnich v noci bdí, vystavuje se tiché Boží přítomnosti.

Ustanovení o mlčení v průběhu dne

Druhému napomenutí k mlčení – přes den – je věnováno mnohem více slov a je odůvodňováno více citacemi Písma. Na první pohled by se zdálo, že jde o stejné mlčení jako v noci, jen ne tak přísné: „i když vás mlčení tak přísně nezavazuje.“ Jako by šlo prostě o nějakou střední míru mezi přísným mlčením v noci a nešvarem „mnohomluvnosti“. Denní mlčení není ale jen zmírněné noční mlčení, ono má svoji vlastní atmosféru. Porovnáme-li pečlivě začátek i závěr ustanovení o mlčení během dne, ukáže se, že Řehole naléhá, abychom o ně usilovali „velice bedlivě“ a „pilně a obezřetně.“ To proto, že v tomto mlčení spočívá úsilí o spravedlnost.

Toto úsilí má svou stránku negativní (něčeho se varuji) a pozitivní (o něco se snažím).

Negativní stránka znamená varovat se mnohomluvnosti. Zde nás Řehole vyučuje skrze pět citací z Písma a navíc poukazem na naši vlastní zkušenost.

První citace je z knihy Přísloví: „V mnohomluvnosti se nelze vyhnout hříchu“ (Př 19,10). Celá kniha Přísloví se zabývá hledáním: Jak co nejvíc rozvinout svůj život? A jak se varovat cesty, vedoucí ke smrti? Jazyk v tom hraje důležitou roli. Pošetilému mluvkovi hrozí smrt (Př 10,19.21). Taková vyhlídka smrtelného nebezpečí se tedy skrývá za napomenutím mluvit ukázněně a pravdivě!
Druhá citace: „Kdo je nerozvážný v mluvení, zakusí neštěstí,“ (Př 13,3) je rovněž z knihy Přísloví, rovněž obsahuje ono varování před neblahými konci a navíc je zde předpovězena zákonitá odplata: „duše věrolomných okusí násilí“ (Př 13,2).
Třetí výrok Písma: „Kdo užívá mnoha slov, škodí své duši,“ (Sir 20,8). Pročteme-li si citovanou kapitolu ze Sirachovce, odhalí se před námi jádro mnohomluvnosti: člověk, který mluví příliš rychle, bez rozmyslu nebo příliš mnoho, odcizuje se svými řečmi sám sobě a ani na své okolí nepůsobí konstruktivně. Naopak kdo se v řeči ovládá a dokáže mlčet, ten je sám sebou a svou uctivostí buduje společenství. Volí k mluvení správný čas a správná slova, druzí si jej váží jako člověka moudrého a příjemného. Při našem lidském mluvení je velmi důležité, aby člověk slyšel, co sám říká, byl svědkem vlastních slov. To je vnitřní spravedlnost, vnitřní mlčení, zachovávané i během řeči. Naslouchat i tomu, co si říkáme v duchu, představuje vnitřní mlčení a cvičení pokoje.
Evangelijní verš: „Z každého neužitečného slova, jež lidé pronesou, vydají účty v den soudu,“ (Mt 12,36) staví žvanivé mluvení do spojitosti s tím, co předchází skutečné smrti: se dnem soudu. Kdo mluví tak, že se odcizuje sobě, druhým, Synu člověka a pravdě, ten si připravuje odsouzení.
Při páté citaci: „Ať tedy každý váží svá slova a pevně krotí svá ústa,“ zaznívá opět varovná výstraha: „aby snad nezakolísal a neklesl jazykem a jeho pád nebyl nezhojitelný k smrti“ (Sir 28,25–26; 22,27). Konec přijde znenadání a nesmí nás zastihnout v prázdnotě, do níž jsme upadli bezbřehým mluvením a z níž už nedokážeme najít cestu ven.</li

Pozitivní stránka mlčení během dne spočívá v tom, že člověk svá slova pečlivě zvažuje. Učí se mluvit dobře. Sirachovec o to vykresluje dvěma obrazy: odvažovat množství slov jako na vážkách, podle toho, kolik je toho k vyjádření v mém srdci a co potřebuje věc samotná. A „vážit“ také jednotlivá slova, volit ta nejvhodnější. Druhý příměr: ovládat své mluvení, jako uzdou ovládáme zvíře, aby vykonalo užitečnou službu. Tím člověk jako žalmista „střeží své cesty, aby se neprovinil jazykem“ (Ž 39,2). A tak se ticho pro nás stává způsobem chování, tvoří základ správného jednání a mluvení. Je vnitřní kulturou, kterou je třeba si pečlivě střežit. Tak to vyjadřuje i Kniha o založení prvních mnichů (Decem libri, IV,7): „Mniši spolu navzájem souhlasili tak pokojně, že mezi nimi nevládla žádná nejednota. Ve svém mluvení se jako štítem chránili tichem, neboť mezi nimi nebylo žádného žvanění. A tak byli klidného a jistého srdce, protože jejich srdce je před Bohem neobviňovalo.“

Při mlčení přes den jde tedy především o kvalitu mluvení. S vnitřní pečlivostí se varujeme mnohomluvnosti a zvažujeme a ovládáme svá slova, abychom směřovali ke spravedlnosti.

Karmelské ticho

Struktura této kapitoly tedy ukazuje, o jaké ticho na Karmelu jde. Tvoří je dvě součásti: motivace (daná dvěma citacemi z Iz), a ustanovení (předpis). Odůvodnění z Izaiáše v sobě obsahuje zmíněné eliášovské ticho, které nás čistí a přivádí k nové naději, oproštěné přitom od strachu a sebestřednosti. Předpis nám stanoví mlčet v noci, což nás učí „nahé“ důvěře vůči Bohu, a mlčet během dne, čímž se myslí mluvit obezřetně (tedy málo) a pečlivě (s tou péčí, kterou věnujeme úsilí o spravedlnost). To vše společně představuje duchovní cestu, kterou máme kráčet.

Mlčení jako cesta

Úsilí o ticho je vnější cvičení jako jiná, o kterých již byla řeč: zůstávání v cele, četba Písma apod. Ale úsilí o ticho v sobě má jakési tíhnutí k tichu stále většímu, „prostrannějšímu“. Ten, kdo se snaží žít v tichu, nezůstane jím nedotčen. Stále víc je nosí v sobě, má ho v sobě. Veškerá jeho činnost, vše, co dělá v noci (večerní nebo noční modlitba, noční bdění, ba i spánek) a co dělá ve dne (práce, modlitba, péče o dům a jednání s druhými lidmi), je proniknuto tichem a přetvářeno účinky ticha. Tak jsme otevřeni pro Boha, který je Nevýslovný.

„Tichost je matka modlitby, osvobození z vyhnanství, ochrana před požárem, strážkyně myšlenek, přemožitelka nepřátel, průvodkyně klidu, odpůrkyně sklonu k poučování, pomoc k (nabytí) poznání, zručná dělnice při rozjímání, neviditelný pokrok a tajemné nadšení. Kdo se s ní přátelí, přibližuje se Bohu, a zatímco s ní potají rozmlouvá, přijímá její světlo.“³

Ticho jako cesta odpovídá celkové „architektuře“ naší Řehole (podobně jak jsme posledně viděli, že to platí o práci):

První kapitoly Řehole (kap. 4–9) popisují základní vybavení pro život bratří, tomu ohledně ticha odpovídají předpisy určující zachovávání ticha v noci a ve dne. Ty směřují nejprve k jednotlivému členu společenství. Ticho je formou pokoření se. Ale mají svůj význam i na rovině společenství (mlčení ve dne) a ohledně „místa“, tj. kláštera (v některých jeho částech je mlčení zvláště důležité: v kapli, v ložnici, v jídelně).
Jako další kapitoly (kap. 10–11) obsahují základní cvičení, patřící k řeholnímu životu bratří, tak i zachovávání ticha vyžaduje cvičit se v něm: pečlivě a obezřetně. Má proniknout všechny vrstvy naší osobnosti, aby pak pronikalo i do našeho mluvení a jednání.
Řehole uvádí kapitoly o obléknutí Božími vlastnostmi (kap. 18–19). Ticho je také vlastnost Boží. Spojuje v sobě dvě části Boží výzbroje: spravedlnost a naději. Úsilí o spravedlnost a zrání k naději. Spravedlnost v tiché naději je darem Božím.
Kapitoly 20 a 21, kterými se nyní zabýváme, jsme charakterizovali jako povzbuzení stále a přitom stále hlouběji v sobě uchovávat postoj kontemplace. Stejně jako práce je tu i mlčení vztaženo k nadcházejícímu konci světa a soudu. Všimli jsme si toho u slov sv. Pavla, ale i u citací starozákonních. V tichu čekat sahá daleko za hranice našich vlastních plánů. Na soudu budeme ze svého mluvení skládat počet. Tedy: mlčení má v Karmelu prorocko-eschatologický ráz.

Shrnutí

Při bližším zkoumání bychom v těchto dvou kapitolách, které popisují onen 4. prvek, tj. uchovávání kontemplace, nalezli řadu vzájemných vazeb. Jak si to vysvětlit? V závěru kapitoly o Boží zbroji jsme mluvili o kontemplaci: o tom, že v nás má „hojně přebývat“ Boží slovo. Vše, co děláme, má být v něm ukotveno. Nemá-li ale taková kontemplace být chvilková, nýbrž stálá, pak je zapotřebí zvláštní citlivosti. Tu v naší Řeholi představuje práce v tichu. Ticho s sebou nese zvnitřnění. Ticho znamená čekání na slovo Pána, On tak může mluvit do mého života stále víc. Ticho ve mně uchovává a upevňuje účinky obléknutí se zbrojí Boží. A tak jako u meče Ducha bylo zmíněno, že jeho působení se týká oblasti našich úst, srdce a našeho konání, tak je tomu i zde ohledně práce a mlčení.

Působení Božího slova se v nás však nesmějí stavět do cesty překážky. Řehole je uvádí na třech úrovních.

Naše pýcha: máme sklon sami určovat smysl své práce a stavět sami sebe do středu hlasitého pochvalného zájmu druhých. Pokoře, která je podle Filipa Ribota předpokladem kontemplace, napomáhá, že konám „něco práce“ a v tichu sám sebe přijímám takového, jaký jsem.
Upjatost na sebe sama: každý k ní máme sklon a Řehole to řeší tím, že nás podřizuje autoritě svatého Pavla a slov proroků.
Zahleděnost pouze na dnešní den: Kniha o založení prvních mnichů to nazývá také „nádhera nynějšího světa“. Řehole naproti tomu připomíná, že tento svět jednou skončí. A tak karmelitánská kontemplace je výrazně kontemplaci eschatologickou. V tichu pracovat patří k takovéto eschatologické mystice. Prací v tichu pokračuje obléknutí se do výzbroje Boží.

V klidu pracovat tedy představuje nezbytnou dispozici pro to, aby nás Bůh mohl přetvářet v sebe. A podle naší Řehole to navazuje na hojné přebývání Božího slova v nás. V klidu pracovat je velmi prostý způsob uchovávání kontemplace. Svou prorockou a eschatologickou šíří je k tomu obzvlášť příhodný. Kontemplace vyžaduje uchovávání. Neustálé. Jen tak můžeme být zaměřeni bezvýhradně na Boha. Jen tak překonáme zmíněné tři překážky a budeme konat dobro bez počítání. Slepě důvěřovat a tiše očekávat. Kapitolami o práci a o mlčení dospěl svatý Albert na konec svého výkladu o karmelitánském způsobu života. Viděli jsme, jak postupuje jasně a systematicky.

Podle poznámek sestry Petry od Zmrtvýchvstalého, OCD, zpracoval P. Gorazd, O.Carm.
Ilustrativní foto P. Serafim, O.Carm.

Verš Iz 32,17b: „mlčení je úsilím ospravedlnost,“ citovaný v naší Řeholi,
lze přeložit také: „a ovocem spravedlnosti bude mlčení.“
Takto mu rozuměl a podle toho jej pro karmelitány doprovodil vyobrazením barokní malíř
v sakristii kostela sv. Havla na Starém Městě Pražském.
Latinské slovo: „Tacet“ na notovém partesu znamená česky: „Mlčí“.