Výbor myšlenek ze spisů P. Jana Brenningera, O.Carm. – 1. část
25. listopadu 2006 uplyne šedesát let od úmrtí P. Jana Brenningera, O.Carm. Při této příležitosti chceme uveřejnit na stránkách našeho časopisu nejen stručnou informaci o jeho životě, ale také některé jeho úvahy týkající se karmelského povolání a spirituality.
Otec Brenninger se narodil 16. dubna 1890 ve Freisingu v Bavorsku a při křtu dostal jméno Josef. V dětství byl postižen ochrnutím nohou a byl zázračně uzdraven na přímluvu Panny Marie, vzývané na poutním místě v Altöttingu. V devatenácti letech vstoupil do Řádu karmelitánů a přijal jméno Jan (od Kříže). Po vykonaných studiích byl 26. července 1914 vysvěcen na kněze. Během následujících let prošel ve svém vztahu k našemu řádovému společenství osobní krizí. Snad to souviselo s tehdejší tíživou situací řádu v Bavorsku, kterou ještě zesílila světová válka. P. Jan tehdy požádal o dovolení přestoupit do řádu bosých karmelitánů a jen díky vlivu generálního prokurátora našeho řádu P. Huberta Driessena vatikánská kongregace pro řeholníky tuto jeho žádost zamítla.1 Záhy byl pověřován důležitými úkoly v jednotlivých klášterech i v provincii. Pak od roku 1925 až do své smrti působil v Římě jako tzv. generální asistent, tedy blízký spolupracovník generálního převora. Z titulu své funkce vizitoval mimo jiné i klášter v Kostelním Vydři (jistě v roce 1930, snad již předtím i v roce 1926). Dvanáct let (1931–1942) v Římě působil také jako představený mezinárodní koleje sv. Alberta, kde sám vyučoval mariologii, mystickou teologii a hebrejštinu. Zároveň byl i examinátorem římského kléru a bylo mu svěřeno duchovní vedení několika řeholních institutů. Od roku 1940 měl na starosti také péči o terciáře a členy škapulířových bratrstev. V rámci tohoto svého úkolu připravoval text nové řehole pro třetí řád. Byla schválena a uvedena v platnost až v roce 1948, tedy po jeho smrti. V říjnu roku 1945 se u něj projevila vážná nemoc. Po měsíci utrpení a pobytu v nemocnici zemřel 25. listopadu 1946.
V následujícím textu vám přinášíme volně vybrané ukázky z jeho duchovního odkazu, jak je uveřejnil P. Emmanuele Boaga, O.Carm., v řádové revui Analecta ordinis carmelitarum, sv. 47, č. 2, ročník 1996.
P. Brenninger byl především oddán svému povolání a k lásce k němu vybízel i své karmelitánské bratry a sestry. Odebrat se na svatou horu Karmel, což je „vinice a zahrada Boží“, znamenalo pro něj vidět v Karmelu „symbol zintenzívněného vnitřního života, symbol touhy a vystupování vzhůru k dokonalému sjednocení s Bohem v lásce.“ „Karmel,“ říkal, „je symbolem kontemplace, láskyplného ponoření naší mysli do věčných pravd a (hlubokých) tajemství naší víry, jehož cílem je bez výhrad se darovat Bohu, který jediný je zdrojem života a štěstí. Právě proto však Karmel představuje i symbol pokání a oběti.“
„Eliášova oběť na hoře Karmelu nám ukazuje dva důležité aspekty karmelitánského života. Tím prvním jsou jednoznačná rozhodnutí, poněvadž nelze poskakovat na dvě strany. Právě taková rozhodnutí vyžaduje veliká skutečnost Boží přítomnosti, vždyť On je zdrojem všeho života a Bůh sám stačí. Tyto jednoznačné postoje v životě si žádá i naše vlastní založení, naše malost, to, že nikdy nejsme dost spokojeni, a cesta, kterou před sebou máme. Protože bez Boha nemá náš život vysvětlení, nemá smysl a je bez ceny. Myšlenka na Boha musí pojmout všechno. Není možné poskakovat na dvě strany. Bůh je všechno. Z toho vychází i karmelitánský princip: Bůh sám, vždy a ve všem, čili vycházet z vůle Boží, kráčet v doprovodu Božím a mířit ke slávě, chvále Boží.“
„Tím druhým aspektem je celopal neboli úplné obětování. Úplná oběť, ne jen úkon nabídnutí nebo pouhá část.“ Zde P. Jan Brenninger poukazuje na oheň, který na Karmelu sestoupil z nebe a pozřel všechno – obětní dar, dříví i oltář. „Ona jednoznačná rozhodnutí jsou prostředkem k tomu, abychom mohli být celopalem: kéž je v nás alespoň počátek těchto jednoznačných rozhodnutí...“
K pochopení charakteristických rysů výstupu na horu Karmel použil jako pomůcku, jak říkal: „školu karmelitánského zahradnictví,“ která spočívá v trojí činnosti: „plít, osazovat a zavlažovat Boží zahradu.
Plít: odstraňovat, vzdalovat, potírat všední hřích a jakoukoliv nepoddajnost vůči Bohu; tedy vytrhávat škodlivé býlí, vášně rozleptávající ducha (pýchu, ješitnost, ctižádost) i tělo (pohodlnost, nestřídmost, smyslnost).
Sázet: praktikovat nezbytné ctnosti související s životem v rodině i ve společnosti (vždyť žijeme v rodině) a milovat. Tyto ctnosti se projevují ve vystupování, ve způsobu, jak mluvíme a jak se chováme, ale rodí se především zevnitř: zdvořilost, mírnost a trpělivost, pokora, láska.
Zavlažovat: zahrada potřebuje vodu. Nevyhnutelně potřebujeme milost, protože nejsme nic, protože nezmůžeme nic beze světla, bez síly, bez vytrvalosti, a to tím víc, čím víc usilujeme dosáhnout vrcholu Karmelu.“
Když rozvíjí úvahy o duchovní symbolice hory Karmel, vychází P. Jan z otázky: „Kdo vystoupí na tuto horu? Kdo bude přebývat na Pánově svatém místě?“ A jako odpověď udává dvě podmínky pro výstup.
„Musíme být schopni říct se žalmistou: „Hospodine, miluji tvůj dům, kde přebýváš, a místo, kde sídlí tvá sláva“ (Ž 26,8). Je třeba, abychom celým srdcem objali toto naše svaté povolání, abychom byli přesvědčeni, že jsme od Pána přijali naprosto mimořádnou milost, když nás uvedl do země Karmelu, abychom z ní jedli ovoce a její vybrané plody.2 Musíme – abychom tak řekli – z plných plic vdechovat ducha Karmelu, až jím budeme zcela prostoupeni. Je třeba, abychom planuli touhou dojít až na vrchol Karmelu a nezastavili se na úpatí této svaté hory. Svatyně je nahoře, na vrcholu pohoří.
Avšak varujme se pokušení měnit Karmel podle svého gusta. Je nutné jej přijmout takový, jaký je. Karmel je svatyně Boží, je hora. Karmelitánský život tedy představuje výstup, námahu, a ne bezstarostnou procházku ani zábavný výlet.
Je třeba si zamilovat vše, co patří k duchu Karmelu, zvláště pak život modlitby, který je pro něj charakteristický. Základem však není, že se modlíme hodně čili že odříkáváme množství modliteb, ale důležité je, že milujeme modlit se. A modlit se znamená být s Bohem a chovat se k němu naprosto jako k tomu, kdo je pro nás to největší dobro, náš život, naše radost a potěšení, zkrátka jako k tomu, kdo je pro nás vším a koho hledáme celým srdcem...
Při výstupu musíme být vytrvalí. Na vrchol nelze vyběhnout. Výstup je pomalý a namáhavý... Mnozí tak sice začínají s odhodláním, brzy se však unaví, a místo aby ve stoupání odvážně pokračovali, zastaví se v půli cesty, nebo se spíše vracejí zpět do nížiny průměrnosti, kde se vlekou a krouží kolem hory, jejíž vrchol se jim už zdá být nedosažitelný. Ne, není třeba ztrácet odvahu, je třeba pokračovat ve výstupu, ozbrojeni neochvějnou a neúnavnou důvěrou v pomoc Pána a naší přesvaté Matky. Všechno je možné tomu, kdo věří, říká náš Pán. Potřebujeme ovšem trpělivost, protože náš Pán nedává obvykle všechno najednou. Sám vybírá čas a vhodný okamžik podle své' vůle a ve shodě s tím, co je pro nás dobré. Heslo našeho řádu však musí vždy být: Až na vrchol Karmelu.
Druhou podmínku nalézáme ve slovech: „Innocens manibus et mundo corde“ (Ž 24,4). Pouze ten, kdo má „nevinné ruce a čisté srdce“ může doufat, že dojde až k cíli, až k úplnému sjednocení s Bohem v lásce, až na vrchol Karmelu.“ P. Jan se odvolává na text karmelitánského spisu O založení prvních mnichů, který popisuje cíl karmelitánského života slovy: „obětovat Bohu čisté srdce.“ On připojuje: „Výstup na Karmel vyžaduje zřeknutí se hříchu. Hřích je velká zátěž, která stahuje duši dolů a nedovoluje jí povznést se k výšinám mystické hory. Dobrovolné lnutí ke hříchu, i jen všednímu, je velkou překážkou modlitby. Hřích totiž, i onen všední, je absencí lásky a ono spojení spočívá právě v lásce. Proto sv. Jan od Kříže kontemplaci výslovně nazývá „spojení lásky“. Prvním stupněm výstupu na Karmel je tedy boj proti hříchu. A tento boj musí trvat, dokud nebudou vytrženy i poslední kořínky tohoto plevele.
Dále je na místě co nejúplnější odstup od tvorů. Při hříchu se duše odpoutává od Boha a upíná se na něco stvořeného; proto pro návrat k Bohu je třeba postupovat opačným směrem: odpoutat se od toho, co je stvořené, a upínat se na Boha. (...)
Abychom vystoupili až na vrchol Karmelu, musíme se odevzdat Pánu a nechat jej konat. (...) Tím, co nás nese nahoru, není už naše aktivita ani oběti, které jsme si sami vybrali; to Boží působení v nás nám dává okusit nejlepší plody hory kontemplace, ovšem za předpokladu, že z naší strany nechybí nezbytná spolupráce.
Zbožná duše ať se tedy zcela daruje Bohu, ať se bez výhrad odevzdá jeho božskému vedení a přijímá bezpodmínečně, co jí sesílá, ať nehledí nikdy zpět, ale vždy vpřed, s neochvějnou důvěrou, i když bude muset procházet temnými nocemi a hustými mlhami, a Bůh se spolehlivě zvláštním způsobem ujme této velkomyslně duše, vysvobodí ji z „tenat lovců“ a postaví ji na pevnou skálu, na vrchol Karmelu.
A když dospějeme na vrchol Karmelu, co tam najdeme?
Čistý vzduch: svobodu duše od hříchu, od sobectví a pýchy, ode vší tuposti; duše se nadechne čistého vzduchu Božího.
Dokonalý pokoj: odstup ode všeho, vyrovnanost přesahující všechno a působící, že duše zůstává stále spojena s Pánem.
Úžasný rozhled: duše prožívá kontemplaci, posílena dary Ducha svatého: moudrosti, vědění, rady.
Podle italské předlohy zpracovali Vlaďka M. Polišenská a P. Gorazd, O.Carm.
