Petr Hadraba
„Jak jsem plakal při tvých hymnech a zpěvech, tak mocně mě dojaly líbezně znějící hlasy tvé zpívající církve. Ty hlasy vnikaly do mých uší, pravda mi pronikala do srdce, tím se rozhoříval cit zbožnosti, tekly mi slzy a bylo mi v nich dobře.“
Svatý Augustin, Vyznání, 9,6
Řím, počátek osmnáctého století...
Slavnost Panny Marie Karmelské, „Madonna del Carmine“, je zde vždy velikou událostí. Důležitým místem oslav je karmelitánský kostel Santa Maria di Montesanto na Piazza del Popolo.1 Slavení začíná již v předvečer prvními večerními chválami a vigilií, v den slavnosti se koná slavná mše svatá a večer druhé večerní chvály. Je vyzdobeno i celé okolí, v přilehlých ulicích se staví světelné slavobrány, jejichž řetězec se vine až k Piazza di Spagna a k Piazza S. Carlo.2 Není to jen krása pro oči, slavnost provází každoročně i fantastická produkce hudební, kterou bývají pověřeny největší celebrity italského hudebního života.
Na jaře roku 1707 přijíždí do Říma mimořádně nadaný mladý hudebník, skoro ještě chlapec. Tehdejší kronikář Francesco Valesio píše: „Nedávno do našeho města přicestoval Sas, který je vynikajícím hráčem na cembalo a hudebním skladatelem. Dnes vzbudil obrovský dojem svou hrou na varhany v chrámu svatého Jana v Lateráně, k velikému úžasu všech...“ Tento dvaadvacetiletý mladík není nikdo jiný, než Georg Friedrich Händel (1685–1759). Rychle se zapojuje do hudebního života Říma. Získává si přízeň mnoha důležitých mecenášů, markýze Francesca Ruspoliho a kardinála Carla Colonny. Markýz Ruspoli ho přivádí do Accademia dell’Arcadia. Ta shromažďuje smetánku těch nejproslulejších, kdo v Itálii něco znamenají v literatuře, filozofii, umění a mezi aristokracií. Byla založena pod patronací královny Kristýny Švédské, kontroverzní postavy, která se vzdala trůnu, konvertovala ke katolictví a strávila pak velkou část života v Římě. Arkádie se schází v zahradách na pahorku Esquilinu. Jejími členy byla celá řada kardinálů, knížat, královen a vévodů a postupně i pět papežů. Jen Händel nemůže být přijat, ještě mu totiž není požadovaných čtyřiadvacet...
Kardinál Pietro Ottoboni je velkým podporovatelem hudby a hudebníků. Je mecenášem a osobním přítelem Arcangela Corelliho, jemuž také poskytuje bydlení, podporuje Alessandra Scarlattiho, Antonia Vivaldiho a Antonia Caldaru, sám píše libreta ke kantátám a oratoriím. Sídlí v Palazzo della Cancelleria. Sem se následně soustřeďuje hudební život, když byl v Římě vydán zákaz provozovat operu. (Skladatelé se teď o to víc zaměřují na tvorbu pro chrám.) V paláci kardinála Ottoboniho se konají koncerty, ale i různé soutěže ve virtuositě. Při jedné z nich je Händelovým soupeřem Domenico Scarlatti. Händel na celé čáře vyhrává ve hře na varhany. Později, kdykoliv Scarlatti mluví o Händelovi, přežehnává se znamením kříže... Händel dostává přezdívku „il Sassone famoso“, proslulý Sas, nebo „caro Sassone“, drahoušek Sas.
Kardinál Carlo Colonna i celá jeho rodina jsou velicí přátelé Karmelu. Po dlouhá léta podporují karmelitánský řád. To Colonna platí hudbu a hudebníky o slavnosti Panny Marie Karmelské a hradí i všechny další výdaje, spojené se slavením svátku ve Věčném městě. Počátkem roku 1707 sní karmelitáni o tom, že pro letošek nechají zhudebnit nešpory této slavnosti, které se v řádu obvykle zpívají na staré chorální nápěvy. Radí se o tom se svým příznivcem kardinálem Colonnou. Ten jim pro tento úkol navrhuje a vřele doporučuje mladého Händela. Tak dochází k tomu, že vznešeným úkolem zkomponovat hudbu pro Pannu Marii, pro slavnost Madonna del Carmine roku 1707, je pověřen tento mladíček, cizinec a ještě k tomu luterán.
Řím, dvacátá léta třináctého století...
Společenství poustevníků z hory Karmel touží stále naléhavěji, aby jejich způsob života byl uznán Svatým stolcem. Krátce nato, co společenství na hoře Karmel vzniklo, totiž čtvrtý lateránský koncil zakazuje zakládání dalších nových řádů, řídících se vlastní řeholí. Svatý František to i přesto ještě stíhá, jeho řehole je papežem potvrzena. Svatý Dominik také dosahuje schválení svého řádu, ale nezbývá mu, než si pro něj vybrat některou z již existujících řeholí. Společenství poustevníků, pocházející ze vzdáleného Karmelu, musí v Evropě čelit nedůvěře, protože je tu zatím málo známé a protože je podezíráno, že vzniklo navzdory zmíněnému rozhodnutí koncilu. V lednu roku 1226 se karmelitáni obracejí na papeže Honoria III. a prosí ho o uznání svých řeholních pravidel. Ten je potvrzuje bulou „Ut vivendi normam“ ze 30. ledna 1226.3
Legenda líčí průběh událostí podrobně a barvitě: papež Honorius III. chce prosbě karmelitánů vyhovět. Miluje Pannu Marii zvláštním způsobem, vždyť sám začínal hned po studiích jako kanovník v Santa Maria Maggiore a všem ještě znějí v uších jeho překrásné homilie o Matce Boží. (Až se jednou skončí jeho pozemská pouť, bude v této největší Mariině bazilice pochován.) Teď by s radostí karmelitánskou řeholi uznal a schválil, jen kdyby zde nebyla ta silná opozice, zejména jistí dva kardinálové, kteří jsou tak ostře proti. Ustaraný Honorius jim už už podléhá, odkládá texty řehole stranou, chce ještě nějak získat čas.
Tu noc se mu ve snu zjevuje sama Panna Maria. Je vážná, ve tváři má přísný výraz, hovoří k němu latinsky: „Mým přáním se nesmí odporovat a záležitosti, které prosazuji, se nesmí nechávat ležet bez povšimnutí!“4 Přikazuje Honoriovi, aby nedbal na odpůrce a aby pravidla Karmelu ihned potvrdil, protože řád bude pro církev zdrojem velikého dobra. Pak Honoriovi sděluje, že oba zmínění oponenti budou z tohoto světa vbrzku odvoláni. Ráno přichází šokující zpráva: oba kardinálové tu noc opravdu náhle zemřeli! Honorius si nechává ihned přinést text řehole a potvrzuje ji bulou, kterou jsme již zmínili.
Bratři karmelitáni mají velikou radost. Od počátku cítí Mariinu něžnou mateřskou ruku, ochranu jejího pláště a její vedení. Nyní Panna Maria zasahuje v jejich prospěch i svým zjevením. Vyprávění o těchto událostech se v řádu s láskou uchovává, připomíná se každoročně při nočních hodinkách v den slavnosti Panny Marie Karmelské a později se stává námětem latinského textu moteta, které si karmelitáni nechali zkomponovat k nešporám této slavnosti. Začíná slovy „Saeviat tellus inter rigores“:5
Byť země běsní s krutostí,
útočí, bouří, vy, karmelitáni, se nebojte!
I když Lucifer řve zprostřed plamenů,
osnuje lsti, vy se hrozbám podsvětí zasmějte!
Aby potvrdil karmelitánský řád,
zjeví se Panna spícímu Honoriovi,
její světlo zamihotá nocí a přibude ho tak,
že ve srovnání s ním
mdlé je slunce, mdlá je luna.
Ó, sladká noci, jasný pokoji,
trvej karmelitánům dlouho a nepohnutě!6
Ať tě nejitří krutá Megéra,7
když se line láskyplné světlo Mariino!
Věrné hvězdy, vaší budiž starostí,8
ať jsou karmelitáni zachováni světu;9
pevný a bezpečný ať je váš pokoj,
jímž mají oblažovat10 smrtelníky.11
Pod ochranou tak znamenité Panny,
karmelitáni, slavte vítězství,
bezmocný je Lucifer,
neškodné jsou (jeho) střely,
karmelitáni, jásejte! Aleluja!
Tento text dostal tedy mladý Georg Friedrich ke zhudebnění. K tomu i texty žalmů, kterých bylo tehdy v oficiu pět.
Stručný průvodce Händelovou hudbou ke slavnosti
Moteto „Saeviat tellus“ je komponováno pro sólový soprán s orchestrem. Sopránový part jakoby ani nebyl psán pro člověka s jeho lidskými omezeními. Zvlášť první árie a strhující závěrečné Aleluja neberou žádný ohled na možnosti lidského hlasu. Závratná koloratura, trioly v hrozném tempu, jako by snad sopranistka měla na krku klávesy! Rychlé noty se náhle zastavují na rovném dlouhém tónu – když už ale není, kde na něj vzít dech! A pak ty šílené výšky, tříčárkovaná „c“... Zřejmě to skladatel při komponování slyšel zpívat někým, kdo není limitován naším hmotným světem...
Střední část „Ó, sladká noci, jasný pokoji,“ je naopak klidná, líbezná, útěšná. V této hudbě již vzdáleně slyšíme Händelovu pozdější velmi slavnou árii z „Mesiáše“ o Dobrém Pastýři: „He shall feed his flock like a shepherd,“12 plnou Ježíšovy něhy a lásky. Zde v motetu pro karmelitány nás skrze tuto hudbu naplňuje něha a láska Mariina, cítíme hluboký Boží pokoj, kterým Pán karmelitány obdarovává. Závěrečné Aleluja patří k tomu nejlepšímu, co Händel v životě napsal. Ale nemylme se: autorská práva patří Duchu Svatému! Georg Friedrich to jen přepsal na čisto...
Dnes jsou známy jen tři Händelem zhudebněné žalmy. Jako první byl dokončen žalm 110 (109) „Dixit Dominus“, „Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám.“ Je komponován pro největší obsazení: dva soprány, alt, dva tenory, bas, sbor a orchestr. Rukopis nese datum 4. dubna 1707 a je zřejmě nejstarším dochovaným Händelovým autografem vůbec. Hudba začíná neobyčejně dramaticky a burcuje naši pozornost k Božímu slovu, které předpovídá, že Mesiáš bude nejen synem Davidovým, ale i Božím. Výklad tohoto žalmu nám zanechal v Matoušově evangeliu sám Pán Ježíš.13 Zaposloucháme-li se do této hudby, již nikdy nebudeme moci slova tohoto žalmu nechat „protéci“ ušima a myslí jen tak. Strhující akordy sboru a orchestru nám vrývají Hospodinovo slovo do morku kostí. Až zdrcující silou působí zhudebnění textu „Hospodin přísahal a nebude toho litovat.“ Závěrečná doxologie je korunována Händelovou virtuózní polyfonií, která při slovech „sicut erat in principio“ vyúsťuje v brilantní fugu, jaká si nezadá s mistrovskými fugami autorova vrcholného tvůrčího období.
Druhý žalm 113 (112) „Laudate pueri,“ „Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo,“ byl dokončen 8. července, což je jenom týden před začátkem slavnosti. Úžasná mezzosopránová árie s hobojovým sólem. Vyvolává sugestivní představu, že takto asi zpívá tento žalm v nebi sama Panna Maria, Královna Karmelu. To ona vyzývá Hospodinovy služebníky, bratry karmelitány, aby chválili jméno Hospodinovo. A sbor skutečně odpovídá: bratři karmelitáni zpívají střídavě se svou Královnou...
Poslední dochovaný žalm je žalm 127 (126) „Nisi Dominus“, „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí“, dokončený jen pouhé tři dni před slavností! Händel pracuje ve velikém spěchu, termín sotva stíhá. Na kompozici to ale není nikterak poznat. Není v ní ani jediná notička, ani jediný akord nebo pasáž, o kterých bychom mohli zapochybovat, jestli by bývaly nemohly být napsány jinak. Vše je jakoby opsáno shůry... Dochovaly se některé skicy, na kterých je patrné, jak Händel pracoval. Jeho rukopis nese známky velikého chvatu. Většinou začíná zaznamenávat čtyřhlas, pak tříhlas, o kus dál jen dvojhlas a nakonec už jenom bas... Jen jakési záchytné body, nejhrubší obrysy, ostatní hlasy a všechny podrobnosti budou doplněny až později. Odkudsi totiž slyší již celou hotovou skladbu ve výsledném tempu... Při zkoumání původních karmelitánských chorálních nápěvů k nešporám zjistili muzikologové pozoruhodnou věc: Händel ve svém zhudebnění používá mnoho úryvků a motivů z původních chorálních nápěvů a vkomponovává je do svých skladeb, aniž by tím jakkoliv narušil svůj vlastní osobitý sloh. Toto ale dnešní posluchač již nemůže postřehnout, protože ony chorální melodie dnes nejsou běžně známy.
Slavnost Madonna del Carmine bývala ukončována slavnostním procesím k oltáři Panny Marie za zpěvu „Salve Regina“. Dochovalo se karmelitánské „Caeremoniale“ (pokyny k liturgickému provedení obřadu) k nešporám slavnosti Panny Marie Karmelské z roku 1616, které nám to dokládá. Händel proto dostává ke zhudebnění i text této antifony. Učinil tak již v červnu onoho roku na Ruspoliho venkovském sídle ve Vignanello, kam byl tehdy pozván. Dvě úvodní části „Salve Regina“ a „Ad te clamamus“ jsou velmi niterné. Není to jen uctivý pozdrav Královně, ale úplné otevření se jí a odevzdání i těch nejintimnějších zákoutí srdce milované Matce. Třetí část „Eia ergo, Advocata nostra“ začíná výrazným varhanním sólem. Při slavnosti prý hrál varhanní part Händel sám a toto varhaní sólo si psal tedy pro sebe. Závěrečná část „O clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria“ patří k nejniternější duchovní hudbě, jaká byla kdy napsána. Závěr je jako extáze, přecházející do úplného ticha. Je naprosto nemožné, aby takováto hudba mohla být zkomponována bez hlubokého vztahu k té, ke které se modlitba obrací...
Händel zhudebnil ještě další dvě antifony: „Haec est Regina virginum“ a „Te, decus virgineum.“ I ty byly určeny pro večerní chvály zmíněné slavnosti. Obě jsou komponovány jako sopránová a altová árie, doprovázejí je smyčce a basso continuo. Rozsahem jsou nevelké, ale na obě lze bez zaváhání vztáhnout výrok svatého Augustina, uvedený v úvodu tohoto článečku. Slovy prostě není možné je charakterizovat, jsou to dva překrásně vybroušené diamanty, zasazené v koruně Panny Marie Karmelské... Další antifony se bohužel nedochovaly.
Händelovy skladby pro Pannu Marii
Snažíme se představit si slavnost tak, jak se asi tehdy udála, ovšem máme přitom k dispozici jen několik kusých zpráv a dokumentů a důležité podrobnosti nám stejně unikají. Již nikdy se nedovíme, co přesně vedlo k tomu, že byl zhudebněním nešpor pověřen právě mladý Händel. Důležitější je však vidět věci z pohledu Boží Prozřetelnosti: napsat moteto „Saeviat tellus“, zhudebnit pět slavnostních žalmů, včetně slavného „Dixit Dominus“, a ještě „Salve Regina“, to je velice závažné dílo, určené Matce Boží a řeholnímu řádu, který jí patří, který je zvláštním způsobem její.
Nyní, s odstupem tří set let, vidíme, jak náš milý Pán vedl všechny ty nitky zdánlivých náhod, situací a podivuhodných shod okolností tak, aby toto dílo mohl uskutečnit ten, kterému bylo pro takový úkol dáno nejvíc hřiven. Umíme si představit, jaká musela být tehdy v Římě tvrdá konkurence, kolik vynikajících a dobře osvědčených skladatelů zde žilo, jaká tu asi panovala řevnivost, závist, pletichy, intriky. Přesto se úkol dostává bezpečně do rukou tohoto dvaadvacetiletého chlapce z druhého konce Evropy, protestanta, který jako skladatel má všechno teprve před sebou... Také si všimněme, že dokonce i zákaz provozování opery je v Božím plánu: díky němu nemůže být mladý Händel sváděn a rozptylován divadlem. A jak to, že texty o Panně Marii zhudebňuje luterán? Však Pán má pro něho přichystány ke zhudebnění ještě další mariánské texty! Hřivny úžasného nadání, které do něho Pán vložil, mu umožní nahlédnout do hudebního nebe a hudbu odtamtud doslova opsat a snést ji k nám na zem... Přitom se mu srdce zapálí láskou k té, pro niž tu hudbu píše. Ona sama mu tuto lásku vyprosí!
V roce 1703 zachvátilo Itálii ničivé zemětřesení. V některých oblastech provincie Lazio nezůstal kámen na kameni. Římané se modlí k Panně Marii, prosí o ochranu pro Věčné město. Na Hromnice vidí Římané, jak se nad městem klene obrovská duha, na ní trůn, na něm sedí sama Panna Maria. Římané ví, že jsou vyslyšeni, město bude uchráněno! Matce Boží je potřeba za to poděkovat. Každoročně se pak ve výroční den konají děkovné pobožnosti. Také na Hromnice roku 1708 bude děkovná pobožnost.14 Kardinál Ottoboni proto předává Händelovi ke zhudebnění další texty, tentokrát italské, které popisují onu zázračnou událost. Při pobožnosti se pak hraje úplně nová kantáta „Donna, che in ciel,“ „Paní, která v nebi,“ složená zvlášť jen k této příležitosti.15 Pán to zase zařídil, aby Jeho Matce krásnou hudbou poděkoval právě „caro Sassone“...
Hudba dlouho nedostupná
Přes veliké skladatelovo mládí dosahuje Händelova hudba, zkomponovaná pro slavnost Madonna del Carmine, mimořádného stupně mistrovství, který je srovnatelný s jeho nejlepšími pozdějšími skladbami. Jak to, že se toto dílo nehrálo alespoň tak často, jako třeba Mesiáš? To proto, že bylo ztraceno. Znovu spatřilo světlo světa teprve nedávno. Novodobé provedení a rekonstrukci Händelových karmelitánských nešpor umožnil až objev několika svazků karmelitánských zpěvů v jednom soukromém římském archivu a náhodný objev dvou antifon vážících se ke karmelitánskému svátku, zhudebněných Händelem, spolu s dalšími materiály, pocházejícími z autorova pobytu v Římě, na půdě jednoho domu v Manchesteru v roce 1985, tj. v roce třístého výročí Händelova narození.16
Někteří muzikologové se domnívají, že některé kompozice, které dnes považujeme za součást Händelova zhudebnění karmelitánských nešpor, mohly být původně komponovány pro jiné objednavatele. Žalm „Dixit Dominus“ i antifona „Salve Regina“ opravdu bývaly zhudebňovány velmi často jako samostatná moteta. Ale i kdyby tyto skladby byly napsány pro jinou příležitost, v té době bylo naprosto běžné, že i takovéto skladby zkomponované již dříve se klidně použily i jinde. Sám Händel uplatnil závěrečné Aleluja ze „Saeviat tellus“ v roce 1724 jako závěr jiného moteta na italský text „Silete Venti“ (pojednává o lásce k Pánu Ježíši) a slavné Aleluja z „Mesiáše“ ve skladbě „Foundling Hospital Anthem“ (zkomponované pro dobročinný koncert k získání prostředků na otevření sirotčince).
Dnes není možné s jistotou říci, jaké skladby se přesně o slavnosti v roce 1707 hrály a jak slavnost probíhala. Někteří muzikologové míní, že Händel nezhudebnil všech pět žalmů a všechny antifony a že tedy velká část nešpor byla zpívána v původním chorálu. Podle této hypotézy se v roce 1987 pokusil zrekonstruovat karmelitánské nešpory britský soubor „Taverner Choir & Players“ s Andrew Parrottem. Vzniklo album dvou CD, na kterých jsou nahrány úplně celé druhé nešpory zpívané latinsky scholou na chorální nápěvy a do nich je vsazeno oněch sedm částí, které zhudebnil Händel.17 Jiný názor má za to, že části nešpor, které Händel nezhudebnil, byly tehdy doplněny kompozicemi od jiného autora (nebo autorů), což se v té době také dělávalo. Dosud však nebyl učiněn žádný pokus sestavit program tehdejší slavnosti podle této hypotézy. Považujeme proto za pravděpodobnější, že existovaly jen kompozice od Händela a že ostatní části nešpor byly opravdu ponechány v chorálu.
Od prvního novodobého provedení a prvních nahrávek si dílo získává interprety i posluchače po celém světě. Ale ani hudebníci, ani publikum dnešního sekularizovaného světa většinou nemají ponětí o duchovních souvislostech vzniku tohoto díla. Všichni ale shodně cítí onen mimořádný duchovní náboj, který z něj vyzařuje, bez ohledu na to, zda v životě vyznávají a praktikují víru nebo ne. Náročnost hlasových partů je přitom tak veliká, že jsou realizovatelné jen pro hrstku těch nejnadanějších. To však nebrání tomu, aby se o ně nepokoušely i mnohé adeptky pěveckého umění a konzervatoristky. Přitažlivost a popularita díla je u zpěváků tak veliká, že byla dokonce vytvořena edukativní CD nahrávka těchto nešpor bez sólových partů, pouze orchestr, sbor a varhany. To aby si sopranistky mohly i doma zazpívat s doprovodem všech nástrojů a vytvořit si v domácích podmínkách iluzi koncertního provedení.
Vezmeme-li do rukou jakékoliv dějiny evropské hudby a otevřeme-li je na místě pojednávajícím o baroku první poloviny osmnáctého století, budeme číst mnoho zvučných jmen skladatelů – jistě vynikajících. Jeden každý z nich by býval mohl karmelitánům zhudebnit nešpory velmi dobře. Ale jsou zde jenom dvě jména hudebních velikánů, kteří prošli tím nejhustším sítem dějin a kteří genialitou výrazně převyšují všechny ostatní: Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel. Ten první, ač také luterán, zkomponoval pro Matku Boží to nejkrásnější Magnificat, jaké kdy bylo v historii napsáno. Toho druhého si Panna Maria vybrala, aby napsal ten nejkrásnější a nejvzácnější hudební klenot pro Karmel, pro její řád, pro tu „záležitost, kterou ona prosazuje“... Carmelitae, jubilate! Alleluia!
