P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Až budete mít možnost, prohlédněte si znovu pozorně oltář v poutním kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří. Všimněte si, jak barokní umění1 rádo dramatizovalo: ztvárnění oltáře totiž vyjadřuje pohyb, děj. Z gest andělů je patrné, že milostný mariánský obraz jakoby „letí“ prostorem. Snáší se z nebe a blíží se směrem k vám, kteří před oltářem stojíte. Obklopuje ho světelná záře, oslňující i samotné anděly. Ta je připomínkou oněch zvláštních světelných úkazů, jimiž toto místo na sebe prvotně upozornilo. Ale hlavní význam má, co je vyobrazeno na samotném obraze: Maria drží v náručí Dítě Ježíše, o kterém Simeon prorokoval, že je „Světlo národů“ a že proti němu vyvstane veliký odpor... Neostýchejme se dramatizovat trochu i my a zkusme si domyslet, jak pevně musela Maria tehdy Dítě k sobě přivinout, poté co vyslechla Simeonova slova a vzala od starce své dítě zpět do svého náručí!
V každém z nás zůstává po celý život dítě. Někteří jsme v tom docela průhlední, v jiných je toto „dítě“ ukryté hluboko, hluboko... A jak reagují děti, když vidí péči a lásku, kterých se dostává jinému dítěti? Volají: „Já taky (to chci)!“ Vyprávěli mi nedávno s úsměvem jedni rodiče, že když se starší dcerka nachladila a onemocněla a maminka se o ni starala, mladší sestřička prohlásila: „Já chci být taky nemocná!“ – a zakrátko také dostala horečku. My dospělí si taková dětská zvolání v sobě povětšině neuvědomujeme rozumem, ale před vyderským obrazem Panny Marie Karmelské cítíme intuicí: toto poutní místo a tento obraz nám nabízejí: „Maria tě také obejme, přitiskne tě k sobě, zahrne tě láskou, péčí a modlitbou – pojď a přijmi to!“ A když to takto vyslovuji, není to nadsázka, hra slov nebo blouznivá fantazie. To je skutečná Mariina nabídka a já nás chci vyzvat: přijměme tuto její nabídku a úplně prostě prosme: „Ano, Maria, obejmi také mne!“ A nemysleme jen na sebe. Vložme do jejího náručí právě tak i své blízké: manželku nebo manžela, děti, vnuky, přátele...
Ale já k tomuto rozjímání přidám ještě jednu pobídku, která mi právě teď připadá hodně důležitá. Benedikt XVI. vyhlásil rok kněží. Teprve nedávno byl zahájen a máme tedy možnost využít jej hned od začátku. A tak chci nyní poprosit každého z nás: vložte Panně Marii do náručí také vašeho kněze, kněze z vaší farnosti. Máte ho rádi? Tím ochotněji to udělejte! Máte s ním problém? – Tak to prosím udělejte také! Maria ho k sobě přitiskne s velikou láskou. A nám při takové modlitbě a ve víře, že Maria to opravdu udělá, může zřetelně dojít, že svého kněze také máme rádi a za hodně mu vděčíme! Nebo nám bleskne poznání, že my sami mu něco ze své lásky dlužíme, že mu třebas musíme ještě něco odpustit, a nebo zaujmout k němu v něčem jiný postoj než doposud.
Už před časem mě velmi obohatilo, když jsem mohl poznat rodiče jednoho kněze, svého spolužáka ze semináře. Při setkání s nimi jsem vyrozuměl, že ti prostí, hodní lidé v sobě nosí dvě silné obavy: tu první – aby jejich syn jako kněz měl dostatek lásky pro své farníky, aby jim dobře sloužil a oni aby ho „brali“ a měli ho rádi. A druhá obava těch rodičů byla: aby jejich syn z kněžství neodešel. Protože čas od času se nějaký takový odchod z kněžství stane a zarmoutí mnohé. A od té doby mi častěji napadá: snažme se i my své kněze někdy vidět takto „z druhé strany“ – očima starostlivých zbožných rodičů, kteří milují Boha i své dítě, jež se mu dalo do služby, očima Panny Marie, která tohoto kněze mateřsky objímá a snaží se dát mu pro jeho službu co největší zázemí.
A teď už jen vysvětlím, jaké texty z Písma svatého jsem vybral k tomuto našemu rozjímání. Stěžejní je úryvek z Lukášova evangelia o setkání svaté rodiny se Simeonem v jeruzalémském chrámě (Lk 2,25–35). Evangelista píše, že Simeon „vzal dítě do náručí“, podle latinského znění bychom mohli přeložit doslova: „na lokty“. Toto slovo se vyskytuje v Písmě jinak zřídka, najdeme ho ještě u proroka Izaiáše (49,22–23): „Tak praví Pán, Hospodin: „Hle, pokynu rukou pohanům, národům zdvihnu své znamení. Přinesou tvé syny v náručí, tvé dcery budou neseny na ramenou. Králové budou tvými pěstouny, královny tvými chůvami...“ Dlouho jsem váhal, jestli tento text pro naše rozjímání použít. Prorok povzbuzuje vyvolený národ, trpící v babylonském zajetí. Slibuje Izraelitům velkolepý návrat do vlasti. Přestože v dřívějších dobách byla mezi národy daleko větší neschopnost navzájem se snášet, pohanské národy překonají svou cizotu vůči Božímu lidu a – právě proto, že je lidem Hospodinovým – pomohou mu, ba poslouží. I tak, že jeho děti vezmou do náručí a na ramena a takto je ponesou do Jeruzaléma... Hodí se to k našemu tématu? Ano. Nám tyto verše Starého zákona mohou být povzbuzením, abychom se snažili překonávat všechnu cizotu, která se někdy vtírá mezi nás a naše kněze, a „nesli je“ svou spoluprací s nimi při jejich službě. A také: právě proto, že jsou služebníky Ježíše Krista v jeho církvi a v dnešním světě.
Naopak ani chvíli jsem nezaváhal, když mne napadlo připojit k tomuto našemu zamyšlení úryvek z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům, který známe pod lidovým názvem Velepíseň lásky (1 Kor 12,31–13,8). Je v tom z mé strany trocha provokace, protože jsme dost bezmyšlenkovitě zvyklí, že se tento text čte na svatbách, kdežto nyní si ho připomínáme v souvislosti se zcela jinou stránkou života. Ale svatý Pavel nepsal své řádky jen pro snoubence a manžele a proto, abychom měli v kostelích co číst při oddavkách. On ve svém listě mluví o lásce jako o základu křesťanského života ve všech jeho oblastech, jako o základu života církevního společenství vůbec. Nesmíme záběr Božího slova zužovat jen na určitou výseč. A tak je pro nás užitečné na začátku roku kněží a při rozjímání o vztazích vás, věřících laiků, ke kněžím a nás, kněží, k farníkům se vrátit ke slovům: láska je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nerozčiluje se atd. Kéž ani v těchto vztazích nám nechybí dostatek lásky.
Kéž nám k tomu pomáhá příklad mateřské lásky Panny Marie. Kéž pod její ochranou dobře prožijeme rok, zaměřený na posvěcení kněží.
