Vzájemné obohacování mezi řeholníky a laiky prostřednictvím třetího řádu

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

S možností svobodného života církve po roce 1989 se nejen otevřeněji prohlubujeme ve spiritualitě Karmelu, ale také se víc orientujeme v pestrosti tradičních forem karmelitánského života. Chtěl bych – při příležitosti seznamování se s novou řeholí třetího řádu – zaměřit naši pozornost na dvě témata: rozdíl mezi terciáři a členy Bratrstva škapulíře blahoslavené Panny Marie Karmelské (především díky poznání historie). A potom na vzájemné obohacování mezi řeholníky a laiky, tedy zvláště terciáři, jak o tom mluví dokumenty církve z posledních let. V kladném vyjádření: chci nám pomoci zas o trošku víc poznat, co třetí řád vlastně byl a čím být může. Tak se můžeme přiblížit tomu, čím s pomocí Ducha svatého být má – právě v našich podmínkách a nyní.

Třetí řád je víc než pouhé „bratrstvo“

Ve středověku představovalo velice silný důvod pro vstup do třetího řádu úsilí „být taky nějak řeholník“:¹

souviselo to s nadhodnocením řeholního stavu v církvi;
nešlo o pohrdání stavem laickým, ale o snahu bezpečněji si zajistit spásu.

Řeholníci příslušného řádu se těmto laikům apoštolsky věnovali, umožnili jim být „třetí řád“, ale vzájemné sdílení a obohacování jedněch druhými – jak o tom smýšlíme dnes – nebylo předmětem pozornosti.
Takovýto vztah mezi řeholníky a terciáři přetrvával až do novověku. Tím se nám osvětlí např. to, co se dozvídáme o třetích řádech u nás v době barokní:

Františkánský řád v 18. století činil velký rozdíl meźi obyčejnými bratrstvy a tímto třetím řádem. Řeholníci považovali svůj třetí řád za plnohodnotnou součást františkánského řeholního života a jeho zařazení mezi bratrstva chápali jako nemístnou degradaci. S oblibou se přitom odvolávali na slova „pravý a skutečný řád“, jimiž terciáře označil v konstituci z roku 1725 Papež Benedikt XIII. Argumentovali také tím, že třetí řád má od papežů schválené stanovy, že užívá řeholní hábit a že jeho členové musí projít noviciátem, po němž skládají slib. Tím vším se terciáři skutečně odlišovali od běžných bratrstev, jenže odborníkům na kanonické právo ani to nestačilo...²

Přes veškeré toto úsilí se samozřejmě terciáři nemohli považovat v pravém slova smyslu za řeholníky. A odborníci v kanonickém právu na to vytrvale poukazovali. Pouze pokud se terciáři zavázali řeholními sliby a začali žít v komunitách, pak se stali řeholníky, ale to už zase nebyli věřícími laiky, žijícími „ve světě“.

Třetí řád tvořený věřícími laiky se v mnohém podobal bratrstvům. A přece šlo o osobité sdružení věřících.

Od ostatních bratrstev (tedy hlavně od bratrstev fungujících při různých klášterech, s nimiž je nejlépe srovnatelný) se lišil intenzitou své činnosti. Téměř vše, co terciářům předepisovala jejich statuta, měli předepsáno i členové „obyčejných“ bratrstev, ale ve třetím řádu je vše důkladnější...

Po vnější stránce třetí řád napodoboval rituály řeholního života: noviciát, sliby, přijetí terciářského hábitu. Uveďme tu také zajímavou poznámku o náplni terciářského noviciátu:

Uchazeč o členství, pokud vyhovoval z hlediska pravověrnosti, musel projít roční čekací lhůtou, která byla analogií noviciátu. V tomto období se účastnil činnosti třetího řádu, ale jen jako čekatel členství. Bylo mu uloženo uspořádat své záležitosti, vrátit nespravedlivě nabyté věci, uspokojit věřitele apod. Po uplynutí tohoto roku mělo být jeho dosavadní působení vyhodnoceno představenými třetího řádu, současně měl být vyzkoušen ze znalosti regulí. Poté následoval složitý přijímací rituál, který také kopíroval vstup řeholníka do řádu.

To mělo vposledku závažný důsledek. Stanovy františkánského třetího řádu, vydané v Praze roku 1731, říkají pak doslova, že terciáři: „jiný v světě bydlící křesťany svým povoláním a stavem převyšují, k duchovním řeholním osobám blížeji přistupují.“ Nepovažovali se tedy v církvi tehdy všichni za navzájem sobě rovné (stejně jako v ostatní tehdejší společnosti). Řeholníci byli „něco víc“ než věřící laici. Terciáři se v tom řeholníkům měli přiblížit, „vyšvihnout se“ nad běžný laický stav. Zase: ne proto, aby se vyvyšovali nad ostatní, ale aby to dotáhli „výš“ ve smyslu blíž k nebi...

Je dobře si uvědomit, že důvodem pro členství ve třetím řádu mohly tehdy kromě pohnutek duchovních (náboženských) být i pohnutky společenské (pokud mezi měšťany či šlechtici třetí řád přišel do „módy“...). Ještě víc se to uplatňovalo v případě bratrstev.

„Duchovní dobra“ plynoucí ze členství ve třetím řádu

Oficiálně inzerovaným a hlavním přínosem, který plynul z členství ve třetím řádu, byly v dřívějších dobách odpustky. Takto byla chápána „účast na duchovních dobrech řádu“. Z barokních pramenů svědectví nemám, ale lze tak soudit např. podle Regulní knížky pro třetí řád františkánů, vydané roku 1895 v Tachově.³ Mezi barokem a koncem 19. století se praxe v této věci asi znatelně nezměnila.

Plnomocné odpustky terciář získával především při těchto příležitostech:

při vstupu do třetího řádu a pak každoročně ve výroční den svého vstupu;
při pravidelných setkáních třetího řádu, která se konala jedenkrát za měsíc;
o řádových svátcích (přesně vyjmenovaných);
formou tzv. generální absoluce o hlavních křesťanských svátcích (opět přesně vyjmenovaných);
průběžně vždy jednou za určitou dobu (při splnění stanovených podmínek);
při svém umírání.

Neplnomocné odpustky bylo možno získat:

o dalších řádových svátcích;
mnoha dalšími zbožnými skutky.

Takto viděno zde pozornost (jejich tehdy, naši dnes) poutají především vnější formy zbožnosti za přesně stanovených okolností, což nás dnes může dráždit coby „skutkaření“, tedy honba za dobrými skutky (neuvědoměle spoléhající na své vlastní síly). Přesto je spravedlivé uznat, že tímto způsobem byli terciáři vlastně vedeni k

prožívání církevního roku;
slavení řádových svátků a ke spojení s řádovými světci;
průběžné, pravidelně praktikované zbožnosti (s důrazem na přijímání svátostí);
myšlence na smrt a k přípravě na ni.

Tedy: není špatné si někdy staré regulní knížky – dostanou-li se vám do rukou – prolistovat a zamyslet se nad tím, co v nich stojí.

Třetí řád z pohledu současnosti

Druhý vatikánský koncil velmi zdůraznil, že církev je společenství. Koncilové a pokoncilní dokumenty jsou k dispozici i v českém překladu, tím snáze lze sledovat, co se v nich říká o vztahu mezi řeholníky a laiky.

Věroučná kostituce o církvi Lumen gentium (viz její články 43 a 44) při výkladu nauky o církvi podtrhla, že řeholní život je součástí církve a slouží nejen prospěchu samotných řeholníků, ale dobru celé církve:

evangelijní rady vedou ty, kdo je uskutečňují, k lásce,
život podle evangelijních rad tak řeholníky „zvláštním způsobem“ spojuje s církví,
proto musí být jejich duchovní život zasvěcen dobru celé církve.

Tato spojitost a vzájemnost je zdůrazňována znovu a znovu. Čím víc v církvi jedni druhé vnímáme a spojujeme své síly, tím víc je církev sama sebou a způsobilejší plnit své poslání v dnešním světě.⁴

Tak se dnes jasně hlásá jedna společná a zásadně stejná důstojnost všech věřících v církvi:

všichni jsme přijali jeden křest, biřmování a posiluje nás tatáž eucharistie;
všichni jsme povoláni ke svatosti; ta pro všechny spočívá v dokonalé lásce;⁵
všichni máme vytvářet jedno Kristovo tělo;
to vše působí jeden Duch svatý.

I to, co nás v církvi navzájem odlišuje, je dílem Ducha. Nejde o rozdíl v důstojnosti (nebo ve spolehlivosti cesty), ale o příležitost ke vzájemnému sdílení, obohacování jedněch druhými, ke službě. Specifikem laiků je jejich vazba s prostředím světa, duchovenstvu přísluší zvláštní služba, řeholníkům zvláštní svědectví.

Upozorním: distancujeme se tedy nyní od pokušení povyšovat se jedni nad druhé. Ale opačným nebezpečím zas je nedostatečné vyhranění se jedněch oproti druhým, újma na identitě. (Vrátíme se k tomu v samém závěru tohoto našeho zamyšlení.)

Apoštolát řeholí, tedy služba řeholníků vůči ostatnímu tělu církve, je důležitá, krásná a bohatá kapitola v životě církve. Ale o tom teď mluvit nebudeme. Soustředím se na speciální podmnožinu tohoto tématu: poskytnutí účasti na vlastním „rodinném“ bohatství dotyčného řádu. Použiji přirovnání: když řeholníci otevřou svět svého zasvěceného života laikům, připadá mi to, jako když učitel vezme žáka k sobě domů... To totiž znamená třetí řád. Přijetí do rodiny. Tato stará forma přináležení laiků ke Karmelu stojí dnes v našich očích v novém světle.

Nové slibné období historie třetího řádu

Základní dokument o řeholním životě z poslední doby – posynodální apoštolská adhortace Vita consecrata z roku 1996 – obsahuje článek (č. 54), nadepsaný Společenství a spolupráce (řeholníků) s laiky.

Po schematickém tvrzení, že u kontemplativních řeholí má jejich spojení s laiky především duchovní podobu a že apoštolsky činné řehole oproti tomu s laiky spolupracují v pastoraci (ještě se k tomu vrátíme později), se tu píše:

Nemálo institutů (zasvěceného života) dnes (...) dochází k závěru, že své charisma mohou sdílet s laiky; ...

To „mohou“ nemá význam: je to dovoleno, ale vůbec: je to možné, jde to! Dřív nikoho nenapadlo, že i člověk, který nežije v klášteře, by mohl být karmelitán nebo karmelitka. Terciáři byli „jen napodobeninou“ karmelského povolání. Dnes připouštíme, že karmelské povolání není vázáno na zdi klášterů. Je možné být karmelitánem nebo karmelitkou i uprostřed rodinného života a v civilním zaměstnání.

... proto je zvou (tj. řeholníci laiky) k intenzívnější účasti na spiritualitě a na poslání daného institutu...

Tady je ve vztahu řeholníků a laiků vyloučena pouhá jednostrannost. Obě strany dávají a obě strany přijímají. Od té doby, kdy nám došla tato vzájemnost, musíme jí dát prostor, v praxi podle toho žít. (A přirovnání o učiteli a žáku by snad bylo vhodné nahradit přirovnáním o návštěvě mezi dvěma přáteli.)

... v dějinách vztahů mezi laiky a zasvěcenými osobami započalo nové a ještě nadějnější období.

Připadá nám to nadsazené? Pravda, jsme z doby ne tak dávné ještě zvyklí na řeči o pokrokové současnosti a o spokojeném zítřku, takže v nás přetrvává sklon v „nové a ještě nadějnější období“ věřit jen opatrně. Ale zkusme jedno zajímavé srovnání.

Představte si, že by se psal rok řekněme 1390 a vy že byste nějakému karmelitánovi v Praze u Panny Marie Sněžné nebo v Tachově (ale právě tak kdekoliv jinde v tehdejším světě) vyprávěli o tom, že jednou v budoucnu určitě budou taky kláštery karmelitek – sester. Plným právem by vám tehdy mohl energicky odporovat, že si to neumí představit a že za dosavadních dvě stě let existence řádu Karmel nikdy nebyl záležitostí žen... A podívejte, jak to vypadá dnes: hlavně v bosém Karmelu ženy „mají navrch“ – sester je několikanásobně víc, než bratří. I mezi nejslavnějšími řádovými světci ženy „vedou“. Vybavuje se mi v této souvislosti, jak otec Redemptus vzpomínal, že se kdesi setkal s lidmi, kteří se upřímně divili, že sestry karmelitky mají také mužskou větev... Bylo by proto úzkoprsé zdráhat se uvěřit tomu, že opravdu může nastávat nové období, kdy v životě Karmelu přijdou bohatěji ke slovu svou svatostí i svým vlivem karmelitáni – laici, tedy terciáři, ale také sympatizanti, příznivci.

Co pro to máme udělat?

Bylo by mazáním medu kolem úst, kdybychom se v této chvíli nezajímali o nároky, které z toho pro nás vyplývají. Jak tuto užší vzájemnost mezi řeholníky a laiky žít? Z následného článku zmíněného dokumentu můžeme vyčíst další myšlenky.

Ovoce této vzájemné výměny mezi řeholníky a laiky:

„Vyzařování činorodé spirituality za hranice institutu“; to má dvojí důsledek:

obohacení pro institut (stejné jako když se říká: „víra předáváním roste“ – tzn. i víra toho, kdo ji předává),
zajištění kontinuity typických forem jeho služby v církvi (tady si přiznejme, že k oné větší otevřenosti vůči laikům byly řehole dotlačeny vnějšími okolnostmi, nedostatkem vlastních členů aj.; škoda, že jsme k tomu nedospěli vnitřním zráním pod vedením Ducha svatého).

Intenzívnější součinnost řeholníků s laiky na díle poslání církve:

zasvěcené osoby mají být příklad (směřování ke) svatosti;
kontakt s nimi dává laikům bezprostředně zakusit ducha evangelijních rad,
to laiky povzbuzuje, aby svět přetvářeli skutečně v duchu blahoslavenství (viz LG 31);
o tomto duchu mají laici vydávat svědectví (kromě toho, že jím žijí).

„Účast laiků nezřídka vede k nečekanému a plodnému prohloubení některých aspektů charismatu“:

(účast laiků) probouzí duchovnější výklad charismatu řádu; nadále už pak totiž nelze charisma definovat pomocí vnějších forem zbožnosti a askeze, ale pomocí podstatnějších prvků, které jsou realizovatelné jak v klášteře, tak ve světě;
působí novou apoštolskou dynamiku (srov. Řehole třetího řádu, čl. 13).

A co pro to tedy dělat?

Zasvěcené osoby si při všech úkolech a činnostech mají být vědomy toho, že jejich vlastní službou je především zkušené duchovní vedení či doprovázení. Z tohoto pohledu ať pečují o nejcennější hřivnu, která jim byla svěřena a kterou je „duch“.

Jejich svědectví ukazuje laikům:⁶

bezvýhradnost v následování Krista,
důraz na kontemplativní stránku křesťanského života
a na eschatologickou stránku křesťanské existence.

Laici mají řeholním rodinám poskytovat cenný přínos

svým spojením se světem (dosl. svým sekulárním rázem)
a svou zvláštní službou: svou realistickou znalostí života ve světě, svým přehledem a obratností v kultuře, politice a v hospodářství.

To jsou veliké ideály, kterým by bylo škoda zůstat dlužni....

Jinými slovy lze tuto vzájemnost vyjádřit takto:
laikům se má dostat dvojího:

„zralé spoluodpovědnosti“
a vhodného uvádění (po celý život!) do spirituality dotyčného řádu.

To ovšem na řeholní společenství vznáší nároky:

musí si být jisté svým povoláním a opravdově ho žít;
musí vyzařovat radost ze své duchovní cesty a tím strhovat druhé;
musí být schopno se laikům otevřít a pomoci jim poznat, jak mohou charisma řádu žít oni na svém místě,
musí být místem opravdového společenství a spolupráce.

O nároku, který vzájemné sdílení vznáší na laiky, se nápovědou zmiňuje jiný dokument Znovu začít od Krista o obnově zasvěceného života na prahu třetího tisíciletí (v čl. 31). Říká, že nová situace mezi řeholníky a laiky souvisí se stále lepší (náboženskou) formací laiků. Vyžaduje ji. To je velká výzva a úkol, na kterém musíme dál pracovat.

Mimoto se připomíná jedna důležitá „drobnost“ – jaksi „naruby“ vůči všemu tomu, co říkáme. Nesmí dojít k rozředění toho specificky řeholního a toho, co je vlastní laikům. Každý musí zůstat sám sebou. Povolání a životní styl řeholníka a laika se přece také významně liší. Řeholní společenství vždy bude potřebovat jemu příhodné duchovní podněty, určité ústraní, svůj časový rozvrh, náležité formy askeze apod. Potřebuje také budovat bratrské vztahy uvnitř komunity. Ostatně podobná potřeba přirozeně patří i k životu laiků v jejich rodinách a v jejich prostředí. Dokument Congregavit nos in unum Christi amor (v čl. 70) proto oficiálně odmítá takové formy spolupráce, při nichž by řeholníci a laici žili společně (bez rozlišení identity).

Snad v tom nebude žádná nafoukanost, když si řekneme: Bohu díky za poznání a za podněty, které nám zprostředkovává současné učení církve při rozjímání o velikém tajemství, kterým ona sama je. A kéž nám všechny tyto myšlenky pomohou uskutečňovat ony základní výzvy, kterými nás pobízí Pán Ježíš: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) a „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou... Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mk 12,30n.).