P. Ivan Hrůša, O.Carm.
Rozdílů v obraze o Bohu, který podává Starý a Nový zákon, je více. Mnohé vycházejí z toho, že každá z obou částí křesťanského Písma byla sepsána v jiné době a pro poněkud odlišné skupiny čtenářů či posluchačů. Spisy Starého zákona se obracely nejprve na Izraelce, žijící ve staroorientální, polyteistické kultuře, v níž každý kmen nebo národ chápal své božstvo především jako „božstvo pouze pro nás“, tedy nikoli pro ostatní národy; Nový zákon má naproti tomu oslovit lidi, pro něž bylo – díky kultuře, v níž vyrostli – mnohem snazší přijmout představu, že existuje pouze jediný Bůh, který je stejnou měrou dobrým Bohem a dárcem života pro všechny lidi.
Zároveň může pozorná četba Písma ukázat, že Izrael docházel k hlubšímu poznání Boha postupně, díky rostoucí a prohlubující se zkušenosti v průběhu věků, takže pozdější biblické spisy mohou o Bohu mluvit jinak než texty starší. Navzdory všem rozdílům však platí, že Bůh Starého a Nového zákona je jeden a týž. Nedá se například zjednodušeně říci, že by ve Starém zákoně byl Bůh přísnější, kdežto v Novém zákoně Bůh milosrdnější.
Přesto přináší Nový zákon něco, co nikde ve Starém zákoně nenajdeme a co vytváří základní rozdíl ve víře starozákonního a novozákonního Božího lidu: Nový zákon odhaluje Boží vtělení. Tato odlišnost obou částí Písma se odráží v novozákonní představě o Bohu, v přístupu člověka k Bohu, v praktickém duchovním životě. Dobře patrné je to na biblických obrazech:
- ve Starém zákoně Hospodin je vinař, Izrael je vinice; v Novém zákoně je Otec vinařem, Ježíš je vinný kmen, my jsme ratolesti;
- ve Starém zákoně Bůh je pastýř, my jsme ovce; v Novém zákoně je Kristus pastýřem a zároveň ovcí, Beránkem.
Jestliže Nový zákon zjevuje, že se Bůh stal člověkem (Jan 1,14), má to dalekosáhlé důsledky. Jít k Bohu pak totiž neznamená odložit to, co je lidské, ale dát se prostupovat Duchem:
„Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“ (Ef 3,14–19)
To, co je v nás lidské, není negativním protikladem k Božímu, nemá to být odstraněno, ale proměněno. Protože v Kristu „přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9 – dosl. překlad), není tělesnost na překážku božství, nýbrž se obojí má navzájem prostoupit. Odstraněn musí pouze být hřích, který ovšem není něčím pozitivně lidským, nýbrž lidství škodí a ničí je.
Stavět do protikladu tělo a ducha neodpovídá biblickému myšlení. Nebe a země nemají propadnout zkáze, ale být stvořeny nově (Zj 21,5). Hmotné Boží stvoření tedy není určeno k zániku, nýbrž k proměně. Ve vyznání víry se modlíme: „Věřím ve vzkříšení těla“. Díky Kristovu vtělení neznamená duchovní potlačení hmotného, a duchovní život proto nemá nahradit, vystřídat život přirozený.
Tělesná stránka člověka byla v křesťanství často nedoceňována. Podnět k tomu mohou zavdávat i některé pasáže Nového zákona, v nichž je tělo spojováno s hříchem a se smrtí, ba dokonce označováno za sídlo hříchu (např. Řím 7,14–24). Ovšem „tělo“ v takových novozákonních textech nelze automaticky chápat jako tělesnou schránku člověka. „Tělo“ tu označuje vše, co je v člověku odtrženo od Boha, a tudíž propadlé smrti (která se pak viditelně projeví na fyzickém těle). V první řadě sem patří touhy a postoje mysli, které se obracejí proti Bohu, dále však i veškeré hříšné lidské jednání, jak blíže ozřejmuje např. list Kolosanům: „Proto umrtvujte své pozemské sklony (doslova: údy, které jsou na zemi): smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost ... zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy“ (Kol 3,5–8). Jak naznačuje další verš listu, je „pozemskými údy“ míněn „starý člověk“ (Kol 3,9), tedy člověk (stále ještě) odvrácený od Boha, a nikoli lidská tělesnost v dnešním slova smyslu. Nesprávné chápání obdobných míst Písma může snadno vést k přesvědčení, že tělesné je oproti duchovnímu méněcenné a samo o sobě hříšné. Zvlášť výrazně se toto odsuzování projevuje v postoji k sexualitě, navzdory tomu, s jakým citem a krásou poetických obrazů opěvuje lásku mezi mužem a ženou Píseň písní. Božím slovem však negativní hodnocení tělesnosti ospravedlnit nelze.
Nedoceněním vtělení je také podceňování lidské opory v životě, podceňování potřeby lidské lásky. Jako by ten, kdo miluje Boha, už nepotřeboval lásku člověka, anebo jako by se lidská láska dokonce stavěla proti lásce k Bohu. V Písmu ale láska k Bohu nemá umenšit lásku k člověku, ledaže by přilnutí k druhému člověku znamenalo ohrožení víry a vedlo k odmítnutí Boha (srv. Dt 7,1–5; Lk 14,25–27). Evangelia ukazují, že se Boží Syn vtělením naplno začlenil do světa lidských vztahů: narodil jako dítě zcela odkázané na lidskou lásku; miloval Lazara, Martu a Marii (Jan 11,5); Janovo evangelium mluví o „učedníku, kterého Ježíš miloval“ (např. Jan 13,23). Ježíšovy vztahy nebyly tedy neosobní a stejné vůči všem. Také z Ježíšovy prosby k učedníkům v Getsemanech je zřejmé, že Ježíš potřeboval lidskou podporu: „Zůstaňte zde a bděte se mnou“ (Mt 26,38). Ani my nemůžeme jít dál, než šel Kristus. Nemůžeme se obejít bez lidí a považovat lásku druhých za cosi neduchovního.
„Lidské“ má být prostoupeno Duchem. V 1 Kor 15,44 mluví svatý Pavel o těle, které vstane při vzkříšení, jako o „duchovním těle“ (sóma pneumatikon), tedy o těle prostoupeném Duchem svatým, v protikladu k „duševnímu tělu“ (sóma psychikon), jímž se myslí tělo pozemské živé bytosti.1 V takovém duchovním těle vstal vzkříšený Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, a v takovém těle přebývá celá plnost božství po celou věčnost!
Díky Kristovu vtělení není křesťanská mystika a křesťanský duchovní život únikem z těla nebo zrušením hmotného, tělesného, nýbrž jeho proměnou. Znamená prostoupení toho, co je tělesné, Božím Duchem. Duchovní život nejsou naše modlitby a úsilí, ale Kristův život, Duch svatý, v nás. Život, který je více Kristův než náš, a to více doslova než v přeneseném smyslu. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Tato věta bývá mnohdy chápána tak, že svatý Pavel postoupil na duchovní cestě velmi daleko a že sám sebe již zcela přenechal Kristu. V kontextu listu Galaťanům je ovšem zjevné, že nejde o nějaký stupeň duchovního dokonalosti, ale vůbec o základní princip křesťanského života. Pavel je sám o sobě mrtvý, protože je (Mojžíšovým) zákonem usvědčený z hříchu a odsouzený k smrti – nemá v sobě život, nýbrž smrt. Fyzicky však byl na Pavlově místě hříchem zahuben Kristus. Toho ale „Bůh vzkřísil, smrt jej nemohla udržet ve své moci“ (Sk 2,24) a život, který má od Otce a který už smrti nepodléhá, vkládá Ježíš prostřednictvím Ducha svatého do Pavla. Pavlův „duchovní život“ tedy není Pavlův výkon a výsledek jeho duchovního snažení. Je to projev a plod Ježíšovy živé přítomnosti v Pavlovi samotném. V Kristu „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14), aby člověk mohl „poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží“ (Ef 3,19).
