Lurdy a Karmel (1. část)

Sr. Maria Grazia Israel, O.Carm.

(Se jménem sestry Marie Grazie se na stránkách našeho časopisu setkáváme poprvé. Tato sestra kláštera (klausurovaných) karmelitek v italské Vetralle by spolu s dvěma sestrami českého původu, které v komunitě již žijí, měla v blízké době přesídlit do naší země, kde sestry chtějí založit nový klášter. Půjde o vůbec první klášter karmelitek u nás, doposud z klauzurovaných karmelitek u nás byly pouze kláštery bosých karmelitek žijících podle reformy svaté Terezie od Ježíše.)

Během novény k Panně Marii Neposkvrněné v prosinci 2001 jsem se rozhodla, že se lépe obeznámím s událostmi v Lurdech – prostřednictvím četby a meditace některého z životopisů svaté Bernardety Soubirous. Měla jsem víc možností, ale rozhodla jsem se pro knížku, kterou napsal René Laurentin. Byla jsem si jista, že tento slavný mariánský autor a zkušený znalec lurdského zjevení mě bude o událostech informovat bez přehnané zbožnosti, ale pravdivě, věrně vůči dostupným dokumentům a v souladu s životem malé pastýřky z Pyrenejí.

Všimla jsem si, jak je spiritualita Panny Marie Lurdské podobná a blízká Karmelu. Byl to pro mě objev a hned jsem chtěla popsat souvislosti, které mi padly do oka. Jistěže se mohou najít i jiné vztahy, které jsem opomenula, a proto se čtenáři omlouvám. Ale jsem ráda, že mohu nabídnout těchto pár poznámek ze svého hledání a modlitby, které čtenáře v duchu přenesou na horu Karmel, k Panně Marii Karmelské, a současně i k jeskyni Massabielle k Panně Marii Lurdské.

Tematické a symbolické vztahy
mezi Pannou Marií Lurdskou a Pannou Marií Karmelskou:

1. Datum 16. července

Panna Maria se naposled zjevila Bernadetě Soubirousové 16. července 1858.

Z Lurd:
Bernadeta byla poctěna posledním zjevením 16. července, v den svátku naší Panny Marie Karmelské. Bernadeta byla 3. června toho roku u prvního svatého přijímání; než začalo ráno svátku Panny Marie Karmelské, třikrát nebo čtyřikrát se od té doby nasytila chlebem andělů. Odpoledne toho dne, už se chýlilo k večeru, se modlila ve farním kostele. Uslyšela sladký hlas Panny Marie, který jí zněl v srdci a zval ji, aby šla k jeskyni. Bernadeta hned vstala a utíkala poprosit svou nejmladší tetu Lucilu, aby ji doprovodila do Massabielle.
Jakmile dívka upřela svůj zrak na jeskyni na druhé straně Gávy, paprsky extáze zazářily na její postavě a v unešení vykřikla: „Je tu! Zdraví nás a usmívá se na nás nad tou ohradou!“ V okamžiku nastala mezi Pannou Marií a Bernadetou obdivuhodná výměna náklonností, o kterých jsem již mluvil, které připomínaly proud světla mezi nimi oběma. Zdálo se, že malé nadšené děvče ponořené ve svou blaženost se snaží odpoutat od země a vzlétnout do náruče Matky Boží. Slunce zapadalo na obzoru, nad roklí Massabielle se začaly rozprostírat stíny noci. Panna Maria naposledy upřela svůj hluboký pohled plný něžnosti na malou vyvolenou a zmizela.
Vše skončilo! Bernadeta už neměla vidět Pannu Marii dřív než až v záři nebe.¹

2. Pramen

Z Lurd:
Bernadeta schází směrem ke Gávě. Tam ji něco zastaví. Obrátí se k výklenku a jde opačným směrem, tentokrát vzpřímená. Vydává se po svahu až ke konci jeskyně, shýbne se. S odporem se dívá k zemi: je tam jen načervenalé bahno, bláto nasáklé vodou. Rozpačitě se ohlédne k výklenku, jako by chtěla říct: „Proč mě posíláte, abych hledala tady? Tady nic není.“
Potom nenadále poklekne k mokré půdě. Hrabe pravou rukou a vyhloubí malý důlek, odkud nabere trochu bahnité vody. Podá si ji k ústům, ale s odporem ji odmítne a znovu se otočí s tázávým pohledem. Podruhé začne hrabat, pak potřetí a vždy znovu ji odmítá pít. Při čtvrtém pokusu už to není bahno ale kalná voda, kterou nabere do dlaně a s námahou spolkne. Nabere ještě jednou, ale tentokrát, aby si umyla tvář. Nakonec nasbírá něco laločnatých listů z planých rostlin, které tam rostou, a sní je. Skončila. Otáčí se a odchází...
Bernadeta vysvětluje své jednání bez rozpaků a bez vzrušení, v jednoduchosti svého nářečí: „Aquero (ono Zjevení) mi řeklo, abych se šla napít a umýt ke studni. Protože jsem žádnou neviděla, šla jsem ke Gávě. Ale ono mi znamením ruky ukázalo, že mám jít pod jeskyni. Šla jsem tam a našla jsem trochu vody jako bláto, bylo jí tak málo, že jsem ji stěží mohla nabrat do dlaně. Třikrát jsem ji vylila, tak byla špinavá. Počtvrté jsem ji mohla pít.
Proč tě o to žádalo?
Neřeklo mi to.
Tak co ti řeklo?
Bernadeta soustředí svou slabou paměť a nachází slova toho rána, jedno po druhém:
Jděte se napít k prameni a umýt se.²

Z Karmelu:
Tradice ztotožňuje „pramen“ na Karmelu, zmíněný v Albertově řeholi, s pramenem Eliášovým. U něj se nacházejí zřízeniny kláštera z doby křížových výprav: to je klášter postavený svatým Brokardem. Jakub z Vitry ho nazývá „pramenem Eliášovým.“ Poustevníci si zvolili toto výhodné místo, aby mohli následovat Eliáše, světce, proroka a poustevníka.³

Jméno Karmel bylo někdy v karmelitánské tradici vykládáno ve smyslu: „milosrdenství, tryskající jako pramen“. Z hory bohatě vyvěrá svěží pramen, nazývaný pramen Eliášův. Maria, jejímž obrazem hora Karmel je, vylila na lidský rod proud milosti a spásy. Tak to odpovídá snu, který měl Mardocheus o královně Ester, jež je předobrazem Panny Marie: „Malý pramínek se stal řekou. (...) Tou řekou je Ester, kterou král pojal za ženu a učinil královnou“ (Est 10, 6).

Ale Karmel, oblíbená Mariina „zahrada“ (což je jiný tradiční výklad jména Karmel), je „zahrada uzavřená“ (Pís 4,12) prostřednictvím dodržování poslušnosti; je „studna vody živé“ (Pís 4,15) svou ryzí čistotou; je „zapečetěný pramen“ (Pís 4,12) prostřednictvím zřeknutí se pozemských věcí.

A pramenem Karmelu je Maria. Z jejího nitra tečou proudy vod (srov. Jan 7,38), vždyť Ježíš seděl na této studnici (Jan 4,6 – dle Vulg.). Z tohoto pramene se vylévá milosrdenství pro všechny. „Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu“ (Ž 46,5). Proto prorok Izaiáš (12,3) říká: „S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy“. Tento karmelský pramen nenacházel ve své době prorok Ámos a naříkal slovy: „Jsou pusté pastviny pastýřů a vrchol Karmelu je vyprahlý“ (1,2 – dle Vulg.). A Šalomoun říká v Příslovích (5,16 – dle Vulg.): „Tvé prameny ať se roztékají ven a své potoky rozděl na nádvořích." Tak jako voda z pramene na hoře Karmel stéká po svahu a její vláha dává vzkvétat květinám, tak je správné, že bratři blahoslavené Panny Marie Karmelské „přinášeli vodu z tohoto pramene na svah hory“, to znamená, že všude hlásali Boží milosrdenství ke chvále Boží a Panny Marie, tak jako ona sama, zdá se, jim přikázala prostřednictvím proroka Izaiáše: „Jděte vstříc žíznivému a přineste mu vodu“ (Iz 21,14).

Toto je třetí význam slova Karmel: „Pramen, který přináší milosrdenství.“⁴

A nelze tu nevzpomenout báseň Jana od Kříže:⁵

Já o studnici vím, jež vody rozlévá
i v temné noci.

(...)

Vím, že nic nemůže být v světě krásnější,
že i zem i nebesa tam žízeň konejší
i v temné noci.

3. Pokání

Spiritualita Lurd se zaměřuje zvláště na pokání a na modlitbu; karmelitáni se od počátku označují za ty, kdo žijí „ve svatém pokání“.

Z Lurd:
Bernadeta se chvěje. Právě si klekla a políbila zem na žádost Zjevení. (...) Ale Zjevení zmizelo. Vyslovilo dnes nové slovo a opakovalo je: „Pokání!“⁶

„Víš, že tě lidé pokládají za blázna, když děláš takové věci?“
„Za hříšníky!“ odpoví stručně Bernadeta. Opakuje slova, která slyšela v extázi.⁷

Hřích tady na zemi je velmi žalostná věc. Aby mohla pomoci, aby mohla utěšit Aquero, je Bernadeta připravena ke všemu. Nic jiného pro ni nemá cenu. Pro ni je důležité Aquero, její tajemná přítelkyně a poselství onoho rána. Starost o hříšníky, která ještě včera byla pro ni vzdálená, se jí vyjevila v pohledu plném smutku, který se jí vtiskl na celý život.

Z Karmelu:
Jiný způsob (ve 12. století, v době počátků karmelitánů), jak vyjádřit „obrácení“ či „konat pokání“ byl: vydat se na pouť, následovat „chudý Krista chudého“. Tento způsob života mohl být uložen jako pokání anebo jej věřící přijímali dobrovolně. Uskutečňuje se tak křesťanské přesvědčení o dočasnosti všeho pozemského.

Poustevníci na Hoře Karmelu byli křesťané, kteří žili ve „svatém pokání“, modlili se s pomocí Písma a často i slavili eucharistii a umrtvovali se. Žili spiritualitu poutníků na svatá místa a hledali Boží králoství.

Řehole definitivně uzákonila život „ve svatém pokání“, spojený s modlitbou a umrtvováním, soustředěný na Bibli a na slavení eucharistie, spiritualitu poutníků na svatá místa, duchovní boj proti ďáblu, ruční práci pro každodenní obživu, touhu po evangelní chudobě, bratrskou jednotu a potulné kázání jako sloupy stavby, kterou karmelitání chtějí postavit, aby uskutečnili jim vlastní následování Krista. Procházejí cestu každého člověka vstříc nebeskému Jeruzalému a pokoj, který jim zaplavuje srdce, šíří mezi bratry.⁸

4. Neposkvrněné Početí Panny Marie

25. března 1858 při šestnáctém lurdském zjevení Panna Maria odhalila své jméno: „Já jsem Neposkvrněné Početí“; titul mezi karmelitány tolik milovaný a obhajovaný.

Z Lurd:
Bernadeta uslyšela ve svém srdci důvěrný a líbezný hlas. Ach! Pro dívenku tento hlas nebyl neznámý; byl to věrný posel, který oznamoval návštěvu Paní.

Jakmile se rozednilo, vstala, pořádně se oblekla a nedbaje na astma, které se jí ozývalo v malé hrudi, rychle vykročila k Massabielle. Jaké to pro ni bylo zahanbení! Výklenek byl už osvětlený a Paní ji očekávala!...

Dívka to líčila takto: „Když jsem před Paní poklekla, vzala jsem do rukou svůj růženec. Mezitím co jsem se modlila, ve mně myšlenka, abych se jí zeptala na její jméno, tak zesílila, že jsem zapomněla na všechno ostatní. Obávala jsem se, že budu na obtíž, když znovu položím otázku, která zůstávala stále bez odpovědi; ale něco mě nutilo, abych mluvila. Nakonec jsem se nemohla udržet, slova vyklouzla z mých úst a prosila jsem Paní, aby mi řekla, kdo je. Paní se tak jako předtím uklonila, usmála, ale neodpověděla. Nevím proč, ale cítila jsem se odvážnější a znovu jsem ji požádala milost, aby mi odhalila své jméno. Opakovala svůj vlídný úklon a úsměv, ale mlčela. Potřetí jsem se sepjatýma rukama a s vědomím, že jsem zcela nehodná milosti, o kterou prosím, opakovala svou modlitbu.“ V tomto okamžiku vypovídající dívenku přemohlo dojetí. Pak pokračovala: "Paní stála nad růžovými keři; při mé třetí žádosti zvážněla a zdálo se, jakoby se chtěla ponížit... Pak sepjala ruce na hrudi..., podívala se k nebi,... posléze pomalu rozepínala svou náruč, uklonila se směrem ke mně a pravila: „Já jsem Neposkvrněné Početí.“⁹

Z Karmelu:
Skutečnosti, které vysvětlují pozornost, věnovanou v karmelitánském řádu Neposkvrněnému Početí Panny Marie:

• Roku 1342 biskup z Armagh, Richard Fitz-Ralph, pozvaný, aby o svátku Početí Panny Marie (který byl tehdy hlavním svátkem řádu) sloužil v Avignonu mši za přítomnosti papeže, upozornil ve svém kázání na úctu karmelitánů k Neposkvrněnému Početí. Tato jeho promluva je historicky velmi důležitá, protože mnoho pozdějších autorů a učenců se na ni odvolává.
• Když se hlavním svátkem řádu se stala slavnost 16. července, svátek Panny Marie Neposkvrněné byl v liturgii slaven i nadále. Generální kapitula v roce 1609 též vyhlásila, že všichni řeholníci řádu mají tento svátek slavit velkolepě a slavnostně.

Od středověku až do 18. století byla v řádu úcta k Neposkvrněnému Početí Panny Marie a též její obhajoba velmi rozšířená. Na iberském poloostrově se karmelitáni zavazovali, že budou obhajovat tento mariánský titul a šířit jej prostřednictvím přednášek a disputací.

Obhajoba Neposkvrněné

Manuel de Sá připomíná jednu zvyklost v portugalské provincii, která velmi dobře objasňuje úmysl této provincie hájit výsadu Neposkvrněného Početí Panny Marie: „V noci před tímto dnem (slavností Panny Marie) byli řeholníci shromážděni v chóru presbytáře a slavnostně obnovovali své sliby. Před vystavenou Nejsvětější Svátostí začal nejstarší řeholník pronášet slova slibů, pak ho následovali další řeholníci podle věku. Tento obřad zakončovali slibem, že budou hájit Neposkvrněné Početí Panny Marie, naší Paní.“ Tento zvyk byl pak v roce 1617 pro celou provincii nařízen.

Během provinční kapituly ve Valencii v roce 1624 skládali karmelitáni z aragonské provincie následující přísahu:

„Já bratr... slibuji, přísahám a zavazuji se, že budu vždycky: ve veřejných školách, ústně i písemně, a v každém veřejném kázání a v soukromých rozhovorech hájit, že blahoslavená Panna Maria, patronk naší svaté řehole, byla svým Neposkvrněným Početím vždycky prosta, vyňata a Boží mocí uchráněna od každé viny prvotního hříchu, a plně přijímám všechno, co o tom ustanoví svatá církev.“¹⁰