SM. Richardis Nováková, SCB
Přistěhovali jsme se do Kostelního Vydří „na Kopeček“ do školy, kde dostal tatínek místo řídícího učitele (v roce 1939). Celá rodina se radovala, že budeme blízko Panně Marii, ke které jsme chodívali na pouť z Malého Pěčína, kde předtím tatínek učil. Brzy jsme se spřátelili s obyvateli kláštera, tj. s panem převorem Prokopem Valenou, P. Metodějem Minaříkem, s farskou hospodyní M. Srbovou, sestřenicí pana převora, s tatínkem pana převora, který vedl hospodářství, a se služebnou Annou, která nebyla úplně normální a zamilovala si naši maminku, které chodívala vylévat své srdce a žalovat na kuchařku a starého pána.
Mimo faru a školu patřila ke Kopečku ještě chalupa Běhanova, Peclova, Polákova a Karáskova. Všude byly nějaké děti, takže ve volných dnech bylo na Kopečku živo.
Přátelství mezi farou a školou bylo rodinného ducha, všichni si pomáhali navzájem. Družnost se udržovala také častějšími besedami – večerní rekreací. Měli jsme radijko s krátkými vlnami na poslouchání zahraničního rozhlasu, což bylo za války přísně stíháno. Ale mezi námi nebyly žádné tajnosti.
Pan převor Valena a P. Metoděj byli zcela rozdílných povah a schopností. Navzájem se doplňovali. P. Metoděje jsme měli rádi pro jeho milou tichou povahu, vidím ho jako stále naslouchajícího s hlavou poněkud schýlenou, s milým úsměvem a s rukama složenýma pod škapulířem. Pocházel ze Slavičína, kam jezdil každý rok na dovolenou. To bylo pro nás, děti, daleko. Ptali jsme se ho jednou, co ho přivedlo ke karmelitánům až do Vydří. Řekl, že četba knihy sv. Terezičky Dějiny duše.
Protože za války nebyly dovoleny žádné zábavy, mládež nevěděla, co s volným časem. I začala se pěstovat kultura a sport. Pan převor nacvičoval, zvláště v zimním čase, divadelní hry, v létě se pořádaly turnaje volejbalu. (Na fotbal nebylo hřiště.) To se zase velmi uplatnil P. Metoděj, který v této hře vynikal. byl oporou mužstva. Hrával při tréninku vždy v hábitě, který sundával jen při zápase s cizím mužstvem. I bez sportovního oblečení podával výkony, které byly přijímány s obdivem u mužstva i dorostu, tedy vyderských kluků. Také s námi po májové hrával na „třetího“ a různé klukovské závody vždycky vyhrál, v běhu ho žádný „netrhl“. To samozřejmě zvyšovalo jeho autoritu mezi ministranty. Ale kluci rádi přiklekali i k jeho zpovědnici, měli k němu důvěru.
Nám, třem dětem řídícovým, byl pomocníkem při učení a psaní úloh; když v posledních letech války byly dlouhé zimní prázdniny, chodili jsme jedenkrát za týden pro úlohy, které jsme museli vypracovat doma. P. Metoděj se vyznal jak v latině, tak ve vyšší matematice a mnohé nám důkladně vysvětlil, takže jsme se naučili víc než ve škole.
Vzpomínám také, jak byli s panem převorem rozdílní i v bohoslužbách v kostele, P. Metoděj byl nezpěvák, neměl hudební sluch. Přesto musel mít o svátcích zpívanou mši svatou, protože pan převor dirigoval na chóru zpěv, často přitom i hrával. Sbor byl vesnický. Velkou část ho pokrývala naše rodina se všemi zpěvnými hlasy. Zpěv P. Metoděje byl často opravdu trapný a muselo ho to hodně pokořovat, ale on to unesl bez výmluv. Zrovna tak při kázání měl chvíle, kdy se zadrhl a nemohl dál, celý zčervenal a byl v rozpacích, zatímco pan převor kázal lehce, s přednesem a na jakékoliv téma. A přece ta kázání P. Metoděje měli lidé raději. Síla jeho vnitřního života nahradila, co se vnější formě nedostávalo.
Od dětských let jsem měla k P. Metodějovi naprostou důvěru a chodila jsem k němu ráda ke svaté zpovědi, vždycky dovedl poradit jako přítel.
Maminka také milovala svatou Terezii od Dítěte Ježíše a svatého Josefa, karmelitánská spiritualita ji velmi přitahovala. Jednou při úklidu oratoře našla řeholi pro 3. řád karmelský. Ihned se jí chytla, vždyť splňoval její touhu po řeholním životě. Tatínek souhlasil, P. Metoděj radil a také ji v roce 1947 do 3. řádu přijal. Bylo to nedlouho předtím, než jsem já odešla k boromejkám do Prahy. Byli jsme s mladším bratrem na její obláčce v kostele před oltářem Panny Marie. Přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a závazky řádu, tehdy značně přísné, s postem třikrát týdně, s řemenem, který neodkládala ani v noci, s denní modlitbou malých mariánských hodinek a svatou hodinkou ze čtvrtka na pátek v kostele. Měli jsme klíč od chóru, protože chlapci tam chodili cvičit na varhany, případně i zvonit, takže tam mohla nezávisle chodit. Když mě poslali za rok z kandidatury pod Petřínem na měsíc na prázdniny, chodívala jsem na tyto adorace s ní. Úderem jedenácté hodiny přicházíval sakristií i P. Metoděj, klekl si na klekátko u oltáře, stáhl kapuci přes hlavu a bez hnutí klečíval do půlnoci... Když za mnou maminka přijela poprvé do Prahy, sdělila mi se zármutkem, že jí P. Metoděj přísně řekl, aby už k němu ke zpovědi nechodila, ať si najde jiného zpovědníka, třeba v Dačicích v klášteře. Tak chodívala k františkánům do Dačic, jen si lámala hlavu, co asi P. Metodějovi provedla; nebyla si ničeho vědoma. Ale když si to tak přál, udělala to. Za rok přišla radostná, že už zase může chodit k P. Metodějovi, že jí řekl, že to byla zkouška, že přece dělala noviciát. Mohla tedy také složit sliby. Kdy to přesně bylo, nevím. Nakolik mohla v posledních letech všechno dodržovat, také nevím, svatou hodinku držela doma, když museli z Vydří odejít a kostel byl daleko. Zemřela v šestašedesáti letech, byla pochována v karmelském hábitě a všichni tři tehdejší karmelitáni jí byli na pohřbu. Bylo to v roce 1968.
Pro různé události následujících let, tedy padesátých a pozdějších, jsem ztratila s P. Metodějem kontakt. Po roce 1968 jsme otevřely noviciát v Moravských Budějovicích. To nebylo tak daleko od milované Panny Marie Karmelské, takže jsem se svými novickami vícekrát putovala na soukromou pouť do Vydří, někdy autem, někdy z Bílkova pěšky. Jednou to bylo před svátkem Panny Marie Karmelské a k mé veliké radosti byl ve Vydří i P. Metoděj. Prosila jsem ho, aby sestřičky oblékl do svatého škapulíře. Udělal to po krásné a bohaté promluvě o Panně Marii. Mluvil plynule a spontánně a nikdo z nás nezpozoroval, že to byly celé dvě hodiny. Od té doby jsem mu psávala k svátkům a těšila se na odpověď ne sice dlouhou, ale hutnou, která také pokaždé zahrnovala láskyplnou myšlenku na Pannu Marii.
Když měl P. Metoděj osmdesátku, navštívila jsem ho v Dobré Vodě a potěšila se, že mu zdraví ještě slouží. Když jsem přišla do naší komunity na Hradiště, bylo Vydří zase blíž, takže jsem ho několikrát navštívila. Zajímavé bylo, že se rozhovor s ním vždycky stočil na Pannu Marii, což i mně bylo milé. Oba jsme si byli vědomi, že jsme skrze ni dostali mnoho milostí. Pro mne i jeho život byl vlastně milost.
Teprve když jsem byla v klášteře, uvědomovala jsem si zpětně mnoho věcí. Mezi jiným i jeho až hrdinskou věrnost řeholi, kdy byl, jak se zdálo, nechápán svým představeným a pokořován civilním personálem na faře. A přece si nikdy nepostěžoval. Když byl někdy pokořen v naší přítomnosti, zčervenal, usmál se a dělal, jako by se nic nestalo. Ale i pan převor dobře věděl o jeho ctnostech. Když byl sám asi rok před svou smrtí v nemocnici v Brně, byli jsme ho s bratrem navštívit. Když nás uviděl, volal s humorem jemu vlastním: „Podívej se na mě! Pater Metoděj byl vážně nemocný, psal jsem do Říma, že asi umře, aby připravovali blahořečení, a on běhá zdravý, zatímco já tady ležím.“ Bylo to řečeno žertem, ale bylo v tom skryto ocenění spolubratra.
Rozkvetla-li opět komunita karmelitánů v Kostelním Vydří, jsem přesvědčena, že je to odměna otci Metodějovi za jeho věrnost řeholnímu povolání a Panně Marii. Mám v paměti tiché vzdechy pana převora, kdy on, veliký optimista, vyslovoval obavy, že karmelitáni v Čechách vymřou. Proto je pro mne – a nejen pro mne – radost, když vidím v presbytáři vyderského poutního kostela řadu mladých tváří v posvátném šatě Panny Marie.
Ať Pán bohatě otci Metodějovi odplatí životem věčným!
