+ Jean Sleiman, OCD, bagdádský arcibiskup pro latinské věřící
Dříve než začnu hovořit o Panně Marii Karmelské a o východních církvích, je třeba, abych upřesnil, co se východními církvemi nebo křesťanským Východem a též Pannou Marií Karmelskou myslí. Mám totiž v úmyslu popsat vztah mezi úctou k Panně Marii Karmelské, projevovanou zvláště skrze škapulíř, a mariologií křesťanského Východu.
Avšak křesťanský Východ zůstává různorodou církevní skutečností. Zahrnuje následující rodiny odlišné ritem: byzantskou, antiochijskou (syrskou), východo-syrskou, asyro-kaldejskou, arménskou a koptskou. Křesťanství žije dál v zemích Blízkého a Středního Východu a rozšířilo se do zemí pěti kontinentů. Abych zůstal v rámci Blízkého Východu, ponechám stranou množství diaspor a upřednostním zkušenost z Libanonu, kde se všechny církve setkávají a žijí společně s islámem a židovstvím. To je zkušenost, kterou jsem prožíval, ovšem se znalostí jiných skutečností, a proto se mi zdá nejvýmluvnější.
I. Přítomnost Panny Marie Karmelské ve východních církvích
Panna Maria Karmelská, zejména skrze znamení škapulíře, je přítomna1 ve východních církvích tam, kde se vyskytuje karmelitánský řád. Bosí karmelitáni založili v prvních desetiletích sedmnáctého století u svých komunit v Iráku, v Sýrii, ve Svaté Zemi, v Libanonu a v Egyptě sekulární řád. A mnoho věřících všech východních církví přičlenili ke „škapulířovému bratrstvu“. Zatímco sekulární řád zůstal svázán s kláštery bratří, škapulíř překročil všechny bariéry. Jak a proč? Na to se pokusíme odpovědět poté, co načrtneme příznačné rysy přítomnosti Panny Marie Karmelské na křesťanském Východě.
1. Svátek 16. července
Na svátek Panny Marie Karmelské 16. července se každoročně shromažďují všichni, které Panna Maria oblékla do svého hábitu. Karmelitánské kostely se na Blízkém Východě stávají mohutně navštívenými poutními místy. Vlastnímu svátku předchází novéna, při níž kazatelé vyprávějí zázraky, které se v průběhu různých staletí prostřednictvím škapulíře udály. Podoba novény však přeci prošla určitým vývojem. Věřící se přede mší společně modlí růženec a kazatelé se stále více snaží svá kázání spolehlivě biblicky a teologicky podložit. Tím nic neubírají na škapulířových výsadách a právě tak neopomíjejí vidění svatého Šimona Stocka, zdůrazňují ovšem věřícím: chceme-li požívat ochrany škapulíře a přislíbených milostí obrácení, je nutno brát křesťanský život vážně.
Slavnostní mše svatá se konává 15. července navečer. Přímo v den svátku se slouží mnoho dalších mší. Věřící se jich účastní v hojném počtu a domů se vracejí se škapulířem. Škapulíře se totiž rozdávají se svatým přijímáním. Mnozí si přijdou pro další škapulíře po mši svaté, aby je donesli svým přátelům a blízkým, kteří se kvůli nemoci, náročné cestě nebo z důvodu emigrace dostavit nemohli.
2. Kult škapulíře během roku
Se žádostí o škapulíř se běžně setkáváme v průběhu celého roku. Často nás někdo žádá, abychom mu „oblékli škapulíř“, podobně jako se žádá o zpověď. Těm, kteří o škapulíř takto žádají, velmi záleží na modlitbě (s tím spojené) a na požehnání škapulíře. Obvykle dávají přednost (plátěnému) škapulíři před medailkou, neboť mají větší důvěru v jeho účinnost. Každopádně jsou tato setkání příležitostí k duchovnímu vedení a ke katechezi.
3. Co pro věřící škapulíř znamená?
Zejména je znamením ochrany a vysvobození z očistce. Jsou s ním spojována ještě další duchovní dobra, ta však v porovnání s ochranou po celý život a s vítězstvím nad peklem spolu s nadějí na krátký očistec zůstávají druhotnými.
V lidové zbožnosti na Východě existují další podobná znamení. Křesťanské matky oblékají prostřednictvím soukromého slibu svým dětem šat nějakého světce či světice. U maronitů se často setkáme s dětmi v řeholním hábitu: v rouchu svatého Antonína, svatého Charbela a jiných. Škapulíř Panny Marie Karmelské si však přesto zachovává svoji osobitost a přirozeně si v lidové zbožnosti nachází své místo. Setkáme se s Pannou Marií Karmelskou ve východních kostelích?
II. Přítomnost v lidu, nikoliv v kostelích
Zdá se mi, že Panna Maria Karmelská je přítomna v srdci východních věřících, zato však vůbec v jejich kostelích. Úcta k Panně Marii Karmelské nepronikla do liturgie a to je velmi nápadné. Pouze se připomíná v některých maronitských farnostech. Byl jí zasvěcen jen jediný maronitský kostel v Libanonu, a to díky osobní zbožnosti jednoho kněze. V ostatních zemích o ničem podobném nevím, ačkoliv lze tu a tam v nějakém kostele narazit na vystavenou ikonu. Karmelitky mnišky z Harissy v Libanonu složily vlastní oficium dle byzantského ritu, to však, pokud vím, nepřesáhlo vysoké zdi jejich klauzury. Což to není otázka k zamyšlení?
1. Příbuznost na základě pozapomenutého původu
Shrnu teď historii řádu tak, jak ji obě větve Karmelu předávají z pokolení do pokolení: Na počátku naší mariánské zbožnosti stojí místo, jméno a zasvěcení. Tato trojice slov shrnuje nejjistější rysy, které na počátku poznamenaly naši mariánskou spiritualitu: hora Karmel, mariánské jméno řádu a výslovná zmínka o zasvěcení řádu službě svaté Panně. Budu se zabývat pouze místem, kde stála „kaple ke cti Panny Marie“. Anonymní poutník z počátku 13. století nám ve zprávě o poutích do Svaté Země podává první mariánské historické svědectví o řádu, když mluví o „krásném kostelíku Panny Marie“, který latinští poustevníci nazývaní „bratři z Karmelu“ měli ve Wadi-ain-es-Siah; jiná redakce téhož rukopisu hovoří o „kostele Panny Marie“.
Následně bude titulem „Panny Marie“ označován i klášter, jakmile se kaple značně rozšíří. To lze vyčíst z různých starých dokumentů.2 Tento prvotní fakt o kapli na hoře Karmel dedikované Matce Boží je významný, neboť zde má svůj počátek nejstarší úcta karmelitánů k Panně Marii. Kaplička postavená k její cti a pravděpodobně ozdobená jejím obrazem dosvědčuje, že poustevníci z hory Karmel chtěli žít zcela v následování Krista pod láskyplným pohledem Panny – Matky; to ona předsedá zrození nové zkušenosti církve. Proto ji tedy pokládáme za Patronku, podle slov generálního převora de Millauda anglickému králi Eduardovi I. o Panně Marii, „k jejíž chvále a slávě byl samotný řád speciálně založen“.3 Toto tvrzení bude pozdější tradice dotvrzovat čím dál více.
Nechť mi historici, zvláště ti, kteří patří ke starší observanci (tj. k řádu karmelitánů „obutých“), prominou. Zdůraznili totiž, ač každý trochu jinak, „křižáckou“ a „feudální“ dimenzi Panny Marie Karmelské. Je patronkou (svatých) míst svého Syna atd.
Podle mého skromného názoru by získali více, kdyby si hlubším způsobem položili otázku po původu mariánskosti Karmelu. Je snad možné, aby se nějaký řád zrodil v určitém prostředí a nebyl jím ovlivněn? Je snad možné, aby mariánská povaha Karmelu nebyla, alespoň na počátku, mírně orientální?
V prvotní řeholi se o Marii neříká nic, jako se tam – kromě výrazu „u pramene Eliášova“, který není uchráněn historické kritiky, – nic neříká o samotném proroku Eliášovi. Avšak eliášství si může velmi správně zakládat na archetypu, který Prorok představoval pro mnichy na Východě. Mariánskost Karmelu by jen získala tím, že by nalezla svůj „orientální“ původ.
2. Mariino mateřství
Věřím-li takovému historikovi, jako je Otec Nilo Geagea, je třeba přijmout, že kostel, u něhož se usadilo první karmelitánské poustevnické společenství, byl zasvěcen Rodičce Boží. Východní mariologie a následná úcta a mariánský kult na křesťanském východě mají svůj základ v Mariině mateřství. Avšak toto Mariino mateřství je vyvrcholením díla Ducha v této sionské dceři; je též plodem jejího ženství v nejsilnějším biblickém antropologickém smyslu, plodem jejího panenství jakožto úplné disponibility pro Pána. Bude ještě zniterněno jejím nasloucháním Slovu, které se v ní stane plodným, (nasloucháním) tomu, jak ji Bůh vede skrze její víru, naději a lásku. Cokoliv může Karmel říci anebo řekl o Panně Marii Karmelské, má svůj základ v Theotokos (Matce Boží), stále ctěné na křesťanském Východě, který přes hlubokou rozdílnost svých tradic v ní vidí tu, jež se mezi lidskými bytostmi nejvíce podobá Božímu obrazu. Ve vztahu k církvi je Maria ikonou Božího lidu anebo ještě lépe, „půdou, do níž byla církev zaseta“, jak říkal svatý Efrém. Eschatologicky pak je tou, v níž se uskutečňuje konečné zbožštění.4 Je první, která viděla Boha. Ale je vyvyšována zejména pod synergickým aspektem lidské spolupráce s Bohem jako v tomto zpěvu: „Co Vám obětujeme, ó Kriste! jelikož jste se pro nás stal na zemi spatřitelný jako člověk? Všechno stvoření z Vás vzešlé Vám totiž vydává své svědectví vděčnosti: Andělé svůj zpěv; nebesa hvězdu; Mudrci své dary; Pastýři svůj úžas; zem jeskyni; poušť jesličky; my pak Matku Pannu“ (Troparion k Narození Ježíše Krista).
III. Přítomnost křesťanského Východu v mariologii Karmelu
Hluboká mariologie Karmelu, mariologie našich světců, může velmi dobře vstoupit do dialogu s mariologií křesťanského východu, nechat se jí obohatit a naopak obohatit ji. To předpokládá vybudovat specifickou mariologii, zejména s ohledem na mystickou zkušenost Terezie od Ježíše a Jana od Kříže a jiných světců Karmelu. Terezie Benedikta od Kříže je dobře zvoleným průvodcem, který by toto dílo vedl – svým fundamentálním antropologickým přístupem, svou shrnující teologickou reflexí, svým mystickým přístupem, do hloubky pronikajícím tajemství, a hlavně svou osobní zkušeností s Bohem. Vždyť v šoa, při vyhlazování Židů stojí Edita jako Panna Maria u paty Kříže. Anebo lépe, není pouze u paty Kříže: ona sama je ukřižovaná.
Tato marilogie se bude moci dobře zapojit do dialogu na rovině obrazu a podobnosti, což je archetyp drahý byzantskému křesťanskému východu, na rovině zbožštění, nové smlouvy, cest poznání a zvláště kontemplace.
Svatý Efrém vyzvedá Mariinu krásu a svatost: je průvodcem pro pátrání po kráse a nádheře Karmelu. Vyzvedá Mariin vztah k eucharistii, která živí Tělo Kristovo zrozené z jejího lůna. To je téma, jež může Karmel pro ženskou dimenzi své spirituality a svých osobností důkladně prohloubit a rozvinout. Efrém vyzvedá intimní sjednocení Marie s Ježíšem: to je předehra k mystické zkušenosti světců Karmelu. S Janem Damašským, jenž buduje syntézu východní patristické teologie, může Karmel bez váhání říci: „Marie, tys naše Paní, které my věřící zasvěcujeme ducha, duši, tělo, celé své bytí, a ctíme tě, nakolik můžeme, hymny, žalmy a duchovními písněmi“ (In dormitionem, I, 14, PG 96, 720c).
Závěr
Panna Maria Karmelská je přítomná u věřících křesťanského Východu. Podle mého skromného názoru je pro ně zajedno s „auxilium christianorum – pomocnicí křesťanů“. Tento titul pod nímž je vzývána, je naplněn slzami a krví dodnes dramatických dějin, dějin neustálého ustupování východního křesťanství a jeho ustavičného utrpení. Oděv Panny Marie je tak vnímán a nošen jako znamení ochrany uprostřed ohrožení.
Tyto myšlenky zazněly původně jako příspěvek v rámci karmelitánského semináře o Panně Marii, který se konal 14. až 21. června 2001 v italském Sassone. Péčí Edizioni Carmelitane byl otištěn ve sborníku In communion with Mary: Our heritage and prospects for the future, vydaném v Římě v roce 2003, otištěn tento článek, který jsme s laskavým svolením nakladatelství převzali. Z francouzštiny jej přeložila Barbora Turková.
