Františkánský apokryf
„Víš, co je to čistota srdce?“ zeptal se svatý František.
„Že už člověk nemá chyby, které by si vyčítal,“ odpověděl bratr Lev.
„Pak ale rozumím tvému smutku, protože vždycky budeš mít nějaké chyby. Věř mi, Lve,“ řekl František dále, „nestarej se tolik o čistotu své duše. Zaměř svůj pohled na Boha. Obdivuj ho, těš se z něj, vždyť on je zcela svatý. Děkuj mu pro něj samotného. Takto, menší bratře, máš čisté srdce.
A když ses takto obrátil k Bohu, pak se nevracej zpět k sobě. Neptej se, jak na tom jsi vůči Bohu. Smutek z toho, že nejsi dokonalý a že poznáváš, jaký jsi hříšník, je už zas jen lidský, příliš lidský pocit. Ty musíš svůj pohled pozvednout výš, mnohem výš. Tam (výš) je Bůh, nezměrnost Boží a jeho neproměnná nádhera.
Čisté srdce je srdce, které se bez ustání klaní pravému a věčnému Pánu. Svatost, to není naše vlastní zdokonalení, ani plnost, kterou si dáme my sami. Svatost je především prázdnota, kterou člověk (v sobě) objeví a přijme a kterou Bůh naplní v té míře, do jaké se my otevřeme Plnosti, kterou je on.
Naše nic, jestliže je přijmeme, se stane prázdným prostorem, v němž může Bůh hodně vykonat. On (totiž) vezme chudáka za ruku, táhne jej ze špíny vzhůru a dává mu usednout mezi urozenými svého lidu, aby ten chudák viděl jeho nádheru. Bůh se tak stane nebem jeho duše.“
„Jak se toho dá dosáhnout?“ zeptal se Lev.
„Je třeba nenechat si ze sebe nic, všechno (své) vymést, také ono bolestné zabírání si své vlastní bídy. Mít čistý stůl, přijmout, že jsem chudý. Vzdát se všeho, co tiskne dolů, zvlášť tíhy svých chyb. Vidět jen nádheru Pána a nechat se jí ozařovat. Bůh je, to stačí. Pak se srdce odlehčí. Nevnímá už samo sebe – jako vlaštovka, která je opilá modří a velikostí nebe. Vzdalo se všeho starání se a neklidu. Jeho přání dosáhnout dokonalosti se stalo prostou a čistou touhou po Bohu.“
Podle P. Bonaventury Štivara, OFMCap., který se zabýval českým vydáním Františkánských pramenů, tento text nepochází od svatého Františka. Určitě prý není původní – jde o apokryf. Ani styl vyjadřování že není Františkův. – A přesto k nám promlouvá velmi.
Několik neautorizovaných zachycených myšlenek z rekolekce s P. Etienem Michelinem
- Bůh miluje svět, který stvořil. Je přitahován dobrotou a krásou, které do nás vložil. Nás přitahuje jeho dobrota. Jsme stvořeni k tomuto vzájemnému přitahování se s Ním.
- Věřit neznamená odpovědět na všechny otázky, ale naučit se s otázkami žít.
- Zvláštním rysem utrpení je absurdita. Ve chvíli, kdy nějak vidíme smysl svého utrpení, už to není utrpení.
- „Modlitba je věc politická“ (Jean Danielou), vnitřní modlitba vede k práci na proměně světa.
- Některé doporučované techniky modlitby vyžadují tolik úsilí, že to nejde dohromady s přátelským setkáním s Bohem.
- Je třeba znát Ducha svatého. Většinou věnujeme víc pozornosti tomu, abychom pochopili, jak funguje počítač, než abychom poznali, jak působí Duch svatý.
- Duch svatý k nám chce přijít skrze to, co nám chybí, v čem jsme slabí. Marii si vyvolil jako nepatrnou. Naše chudoba – nabídnutá Bohu – je pro něj přístupovou cestou k nám.
